101 VSPH 400/2014-84
94 lCm 3665 / 2012 101 VSPH 400/2014-84 (MSPH 94 INS 15217/ 2011)

USNESENÍ

Vrchní soud V Praze jako soud odvolací rozhodl V senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, PhD., a soudců JUDr. Ivy Novotné a JUDr. Jiřího Goldsteina V právní Věci žalobce: JUDr. David Termer, sídlem Opatovická 21/156, Praha 1, insolvenční správce dlužníka EkoSolar, s.r.o., proti žalované: Československá obchodní banka, a.s., IČO 00001350, sídlem Radlická 333/150, Praha 5, o odpůrčí žalobě a vydání plnění do majetkové podstaty dlužníka, o odvolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 94 ICm 3665 / 2012-50 ze dne 21.května 2014, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 94 ICm 3665/2012-50 ze dne 21.května 2014 se v bodech II., III., IV.výroku zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění

Městský soud v Praze jako soud l.stupně ve výroku uvedeným rozsudkem pod bodem l.výroku určil, že smlouva o zřízení zástavního práva k pohledávkám ze dne 29.března 2011 uzavřená mezi dlužníkem jako zástavcem a žalovaným jako zástavním věřitelem (č.smlouvy 0515/ 11/ 5626) je neúčinným právním úkonem. Tento vyhovující výrok odůvodnil soud l.stupně tím, že dlužník měl již ke dni 29.března 2011 mj. pohledávky i vůči ostatním svým dlužníkům, a to vůči společnosti FVE Vísky s.r.o., ve Výši 461.700,-Kč a 5.723.000,-Kč ze smlouvy o dílo vůči společnosti Tech Energie s.r.o., ve Výši 4.935.886; Kč z titulu neuhrazené části zádržného ze smlouvy o dílo. Tyto pohledávky insolvenční dlužník zastavil kzajištění úvěru poskytnutého žalovanou smlouvou o zřízení zástavního práva kpohledávkám z 29.března 2011. V této době byl dlužník prokazatelně v úpadku, takže dlužník své pohledávky dal do zástavy žalované, ač byl v úpadkové situaci a za toto zřízení zástavního práva se mu nedostalo žádného protiplnění ze strany žalované. Dovodil proto, že zástavní smlouva k pohledávkám je neúčinným právním úkonem dlužníka. Proti tomuto výroku žádný z účastníků nepodal odvolání, takže rozsudek v něm nabyl samostatně právní moci a jeho věcnou správnost odvolací soud nepřezkoumával.

Pod bodem Il. napadeného rozsudku pak soud l.stupně určil, že právní úkony, kterými dlužník změnil platební dispozici pro zaplacení svých pohledávek za společností FVE Vísky s.r.o. ve Výši 1.139.173,70 Kč ze dne 9.září 2011 a za společností Tech Energie s.r.o. ve Výši 3.357.886,-Kč ze dne 27.května 2011 jsou rovněž neúčinnými právními úkony dlužníka. Pod bodem III.Výroku pak uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do majetkové podstaty plnění získané

(MSPH 94 INS 15217/2011) z neúčinných úkonů uvedených pod bodem Il.výroku ve Výši 4.497.059,70 Kč a pod bodem IV.výroku rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Vyhovující výrok ve věci samé pod bodem Il. rozsudku odůvodnil soud l.stupně tím, že těmito úkony dlužník změnil platební dispozice a tím způsobil, že oba shora uvedení dlužníci insolvenčního dlužníka ze smlouvy o dílo namísto, aby tyto své dluhy zaplatili přímo na účet dlužníka, zaplatili své dluhy podle pokynu dlužníka na jím označený účet, což byl přímo účet žalované, a to na její vnitřní úvěrový účet, na který měl platit insolvenční dlužník své dluhy z úvěru vůči žalované. Těmito úkony dlužník umožnil zánik pohledávky žalované z úvěru a tím způsobil, že se žalované, jako jednomu z věřitelů dlužníka, dostalo zaplacení její pohledávky v plném rozsahu, ačkoliv dlužník již byl v té době v úpadkové situaci a jde o zvýhodňující právní úkon ve smyslu § 241 odst. 1 o.s.ř. a žaloba je tudíž důvodná i v části týkající se vydání plnění z neúčinných právních úkonů.

Proti tomuto rozsudku, a to jen proti výrokům pod body II., III. a IV. podala žalovaná Včas odvolání. V odvolání zejména uvedla, že nesouhlasí s právním závěrem soudu l.stupně, že pokyny dlužníka uvedené v tomto výroku (dále též jen sporné pokyny) jsou právními úkony ve smyslu § 34 občanského zákoníku. Má za to, že tyto pokyny sami o sobě neměly za následek vznik, změnu nebo zánik právních vztahů a proto ohledně takových úkonů nelze vyslovit jejich neúčinnost. Dlužníci ze smluv o dílo měli své dluhy z této smlouvy plnit na účet insolvenčního dlužníka na straně žalobce, jež měl tento subjekt vedený u žalované a změna dispozice tedy vedla pouze ke změně čísla účtu, na nějž mají věřitelé insolvenčního dlužníka plnit u téhož peněžního ústavu, takže tyto pokyny nemohly mít za následek zmenšení majetku dlužníka, protože peněžní prostředky na účtu v každém případě byly Vždy majetkem žalované jako peněžního ústavu. Pokud by soud považoval plnění ze strany třetích osob na vnitřní účet banky za účelem úhrady úvěru dlužníka za plnění dlužníka, pak by ho musel posoudit podle § 241 odst. 3 písm. a) insolvenčního zákona, podle něhož Však může být neúčinné pouze plnění dlužníka na svůj závazek před splatností, což nepřipadá v úvahu, nebot' úvěrový závazek dlužníka byl již po splatnosti. Sporné pokyny nelze podřadit ani pod § 241 odst. 3 písm. c) IZ, nebot' toto ustanovení míří na situace, kdy insolvenční dlužník učiní právní úkon, který vede kzániku jeho práva bez plnění. Žalovaná přijala plnění dlužníkova závazku od třetích osob v dobré víře a zcela v souladu s § 332 obchodního zákoníku, když tyto třetí osoby žalované plnění nabídly a žalovaná tak neměla možnost plnění odmítnout. Žalované nebyly známé pokyny dlužníka jeho smluvním dlužníkům ze smlouvy o dílo. V případě, že plnění poskytly za dlužníka třetí osoby, nemůže se v žádném případě jednat o neúčinný právní úkon, nebot' těmi mohou být pouze právní úkony dlužníka a nikoliv právní úkony osob odlišných od dlužníka. Žalovaná je přesvědčena, že řádné splácení splatných závazků nemůže být nikdy samo o sobě bez dalšího zvýhodněním věřitele ve smyslu § 241 IZ. Soud l.stupně se přitom vůbec nezabýval tím, zda závazky vůči žalované nebyly starší než závazky dlužníka vůči ostatním věřitelům, ani tím, že žalovaná přijala platby třetích osob za

(MSPH 94 INS 15217/2011) dlužníka v dobré víře. Žalovaná má za to, že neobstojí ani výrok pod bodem III.rozsudku ohledně Výše částky, kterou má žalovaná zaplatit do majetkové podstaty dlužníka, protože je přesvědčena, že případná povinnost vracet plnění do majetkové podstaty může být dána pouze v rozsahu, v jakém plnění ve prospěch žalované převýšilo částku, kterou by na svou pohledávku žalovaná obdržela z plnění, které přijala na základě sporných pokynů dlužníka, pokud by je přihlásila do konkursu. Tím, že by byla povinna vracet celé obdržené plnění a nikoliv jen plnění přesahující na ní připadající podíl v konkursu, by totiž byla nespravedlivě poškozena v rozporu se zásadami insolvenčního řízení i v rozporu se zásadami, na kterých stojí soukromé právo. Žalovaná by se tak totiž bez vlastní újmy ocitla v horším postavení než ostatní věřitelé a na druhé straně, by se bezdůvodně zlepšilo též postavení věřitelů, kteří ke dni neúčinného plnění ještě za dlužníkem žádnou splatnou pohledávku neměli. Navrhla proto, aby odvolací soud rozsudek soudu l.stupně změnil V napadených Výrocích a žalobu iv těchto Výrocích zcela zamítl.

Žalovaný vyvracel Vývody odvolání a navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu l.stupně potvrdil z důvodu v něm uvedených stím, že dlužník sice v úpadkové situaci může disponovat se svým majetkem, avšak jeho úkony s tímto majetkem podléhají omezení podle ustanovení insolvenčního zákona o neúčinnosti právních úkonů, a to právě z důvodu, aby byly majetkové poměry dlužníka v úpadku uspořádány podle zásady pari passu.

Odvolací soud v rozsahu podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení jemu předcházející podle § 212 a § 212a o.s.ř. a dospěl k těmto závěrům:

1. Žalovaná je ve sporu pasivně legitimována (což byla jedna z dalších odvolacích námitek žalované), nebot' jen ona měla z plnění třetích osob za dlužníka na jeho dluh z úvěru majetkový prospěch a jako taková je povinna ve smyslu § 237 odst. 1 IZ vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty dlužníka. Podle § 239 odst. 1 IZ pak platí, že odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty.

2. Sporné pokyny dlužníka svým dvěma věřitelům ze dne 27.5.2011 a ze dne 9.9.2011, v nichž svým věřitelům dlužník na straně žalobce sdělil změnu čísla bankovního účtu na který mají plnit svůj dluh vůči insolvenčnímu dlužníku a tento označený účet není bankovním účtem dlužníka Gejich věřitele), ale jde o bankovní účet náležející žalované, jsou i podle názoru odvolacího soudu nepochybně právním úkonem podle § 34 občanského zákoníku platného v době, kdy tyto úkony dlužník činil, nebot' těmito písemnými pokyny dlužník projevil svou vůli plnit dluh (peněžitý závazek) svému věřiteli (žalované) a tím šlo o jeho projev vůle směřující k zániku jeho povinnosti plnit dluh z úvěru žalované.

(MSPH 94 INS 15217/2011)

Sporné pokyny dlužníka svým dvěma věřitelům měly totiž za následek, že zanikl (byl splněn) jeho dluh z úvěru u žalované ve smyslu § 322 obchodního zákoníku, podle něhož, jestliže plnění závazku není vázáno na osobní Vlastnosti dlužníka, je věřitel povinen přijmout plnění jeho závazku nabídnuté třetí osobou, jestliže stím dlužník souhlasí (odst. 1). Nevyplývá-li z právního vztahu mezi dlužníkem a třetí osobou něco jiného, vstupuje třetí osoba splněním dlužníkova závazku do práv věřitele, který je povinen ji vydat a na ni převést všechny své důkazní prostředky (odst. 2).

Z hlediska žalované přijaté plnění od věřitelů insolvenčního dlužníka pak není plněním z bezdůvodného obohacení, stejně jako by jím nebylo plnění, kdyby je poskytl přímo insolvenční dlužník, jako osobní dlužník žalované ze smlouvy o úvěru. Při tomto svém právním závěru vycházel odvolací soud zrozsudku

Nejvyss1ho soudu sp.zn. 29 Cdo 667/2011, vněmž Nejvyss1 soud shodné právní závěry dovodil ve věci skutkově obdobné.

3. V řízení je proto třeba postavit najisto, zda sporné pokyny dlužníka jsou právními úkony neúčinnými tj. naplňují některou ze skutkových podstat neúčinných právních úkonů uvedených V § 240-242 IZ.

V řízení před soudem l.stupně bylo prokázáno, že v době, kdy sporné pokyny svým dvěma věřitelům insolvenční dlužník činil, byl již ve stavu úpadku ve smyslu § 3 IZ a tuto skutečnost žalovaná v odvolacím řízení ani nezpochybňuje.

Plnění třetích osob za dlužníka žalované na základě sporných pokynů dlužníka mělo podle § 332 obchodního zákoníku za následek splacení již předtím čerpaného úvěru dlužníkem, v důsledku čehož byla žalovaná se svou pohledávkou z úvěru plně uspokojena, ačkoliv v té době měl dlužník více věřitelů se splatnými pohledávkami, kterým neplnil, takže může jít ve svém důsledku o právní úkon zvýhodňující žalovanou na úkor ostatních věřitelů dlužníka, nebot' nebýt sporných pokynů dlužníka, plnili by jeho věřitelé svůj dluh ze smluv o dílo nepochybně přímo svému věřiteli (insolvenčnímu dlužníku), jehož majetková podstata by se tak navýšila o částku 4.497.059,70 Kč celkem, a tu by potom dlužník mohl použít k poměrnému uspokojování všech svých věřitelů.

I když zákonným předpokladem neúčinnosti právního úkonu podle § 241 IZ není Vědomost příjemce plnění od dlužníka o tom, že tímto plněním jsou zkracovány ostatní jeho věřitelé a on je jím naopak zvýhodněn, jak ve svém odvolání žalovaná akcentuje, z časových souvislostí, za nichž ke sporným pokynům dlužníka a k plnění třetích osob za dlužníka žalované došlo, má odvolací soud za nepochybné, že tyto sporné úkony činil dlužník právě po dohodě se žalovanou a s jejím vědomím o tom, že dlužník ze svého majetku úvěr splácet nemůže.

To proto, že ještě předtím, než insolvenční dlužník dal sporné pokyny svým dvěma věřitelům, aby plnili svůj dluh přímo na účet žalované, byla usnesením

(MSPH 94 INS 15217/2011)

Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 15.února 2011 4 Exp 140 / 2011-10 nařízena exekuce na majetek pozdějšího insolvenčního dlužníka uspokojení pohledávky oprávněného llSERMO, a.s., ve Výši 36.677.335,-Kč s příslušenstvím. Exekučními příkazy 59 Ex 320/2011-7 ze dne 16.února 2011, 59 Eex 320/11-9 ze dne 16.února 2011 a č.j. 59 Eex 320 / 11-8 z téhož dne exekutor ustanovený soudem nařídil exekuci přikázáním pohledávky z účtu povinného (insolvenčního dlužníka) u Komerční banky a.s., u VolksBank cz, a.s., a konečně i přikázáním pohledávky z účtu č. 223507706/ 0300 vedeného právě u žalované.

Podle smlouvy o kontokorentním úvěru uzavřeném mezi dlužníkem a žalovanou 14.7. 2010 ve znění tří jejích dodatků měl dlužník žalované splácet úvěr tak, že úvěr bude poskytován formou napojení úvěrového účtu na účet klienta č. 223507706/ 0300 (dále též jen běžný účet) až do maximální Výše úvěrového limitu. Čerpání úvěru u jeho splácení se uskutečňuje automaticky převodem peněžních prostředků z běžného účtu na účet úvěrový do výše čerpaného úvěru.

Přitom právě tímto, v úvěrové smlouvě označeným běžným účtem, nemohl dlužník v době nařízené exekuce disponovat-nakládat, nebot' mu to pod sankcí neplatnosti takových úkonů zakazuje exekuční řád (zákon č. 120/ 2001 Sb.) v § 44a ve znění platném v době nařízení exekuce (tzv. generální inhibitorium) a v § 47 odst. 4 (speciální inhibitorium).

Jinak řečeno žalované, jako renomované bance resp. jejím odpovědným zaměstnancům, byly tyto zákonné důsledky nařízené a exekutorem prováděné exekuce nepochybně známy, nebot' exekutor doručoval příkaz k exekuci také žalované. Bylo jí tudíž známo, že dlužník nemůže po nařízení exekuce úvěr splácet z finančních prostředků, které se ocitnou na jeho běžném účtu u žalované, a ta z něj nemůže provádět převody na svůj úvěrový účet. Bylo proto jen vjejí prospěch a vjejím zájmu, aby mu úvěr za dlužníka doplatili jeho dlužníci ze smlouvy o dílo, kteří tak učinili na základě písemného pokynu insolvenčního dlužníka. Tím byla pohledávka žalované z úvěru uspokojena, aniž by žalovaná či dlužník sám, disponovali s běžným účtem dlužníka, který byl předmětem nařízené exekuce.

Žalovaná navíc z rozhodnutí o provedení exekuce věděla, že dlužník má nejméně ještě jednoho věřitele s pohledávkou mnohonásobně převyšující její pohledávku z úvěru za dlužníkem, stejně jako věděla, že po nařízení exekuce má dlužník zákaz dispozice s veškerým svým majetkem a tento zákaz trval až do 1.března 2012, kdy byla exekuce zastavena pro nedostatek majetku povinného (usnesení č.j. 059 Ex 320 / 11-47 ze dne 1.března 2012).

4. Zvýhodnění věřitele, v dané věci žalované, ve smyslu § 241 odst. 1 IZ spočívá v tom, že se jí od dlužníka na straně žalobce, který není schopen plnit své splatné závazky, dostalo plnění neodpovídajícího zásadě poměrného uspokojení nezajištěných věřitelů ve smyslu IZ, a to na úkor ostatních věřitelů téhož dlužníka,

(MSPH 94 INS 15217/2011) takže někteří, jím vybraní věřitelé (v dané věci žalovaná) byli uspokojeni ve větším rozsahu, než by byly jejich pohledávky uhrazeny v konkursu, zatímco ostatním věřitelům se dostane méně, než by na ně připadlo v konkursu, nebýt sporných právních úkonů dlužníka.

Jinak řečeno, v řízení o odpůrčí žalobě na určení neúčinnosti zvýhodňujícího právního úkonu dlužníka ve smyslu § 241 IZ je potřebné zjistit, zda byl splněn i další právní předpoklad zvýhodňujícího právního úkonu spočívající v tom, že v důsledku neúčinného právního úkonu dlužníka, se ostatním věřitelům dostalo méně, než by na ně připadlo jinak v konkursu. O zvýhodňující právní úkon by totiž nešlo, pokud by ostatní věřitelé, kteří mají V insolvenčním řízení stejné postavení jaké by měla i žalovaná, tedy nezajištění věřitelé, byli uspokojeni ve stejném rozsahu i bez sporných pokynů dlužníka, tzn. nešlo by o zvýhodňující právní úkony, pokud by zbývající majetek dlužníka postačoval k uspokojení všech nezajištěných věřitelů přihlášených do konkursu ve stejném rozsahu, v jakém by byli uspokojeni nebýt sporných pokynů dlužníka.

Toto zjištění soudu l.stupně v napadeném rozsudku však zcela chybí a nebylo lze to napravit ani v odvolacím řízení, nebot' jak vyplývá z přednesu žalobce při odvolacím jednání, žalobce zatím není schopen určit, jaká je suma všech zjištěných a přihlášených pohledávek, stejně jako to, jaká je celková hodnota majetkové podstaty určená k uspokojení věřitelů.

Podle zprávy o činnosti žalobce jako insolvenčního správce ze dne 28.6.2012 se podává, že insolvenční správce do soupisu majetkové podstaty dlužníka zapsal řadu majetkových pohledávek za třetími osobami, ohledně nichž ovšem podal odpůrčí žaloby či žaloby o určení neplatnosti právních úkonů dlužníka, kterými je převedl do majetku třetích osob a z předloženého posledního soupisu majetkové podstaty dlužníka se podává, že hodnota majetku zatím činí 203.965.497,57 Kč.

Teprve až bude v insolvenčním řízení přesně známa celková Výše všech zjištěných pohledávek přihlášených věřitelů a bude známa i konečná celková výše majetkové podstaty, z nichž budou uspokojováni věřitelé ve stejném postavení, jaké by měla v konkursu žalovaná, bude možné určit, zda sporné pokyny dlužníka na straně žalobce, který byl v úpadku, zvýhodnily žalovanou na úkor ostatních věřitelů, kterým se tak v konkursu dostalo na uspokojení jejich pohledávek méně, než pokud by insolvenční dlužník na straně žalobce nesplnil úvěrovou pohledávku žalované v celém rozsahu.

Jen z tohoto důvodu odvolací soud rozsudek soudu l.stupně v napadených Výrocích zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení podle § 219a odst. 2 o.s.ř. a § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř.

5) Jestliže soud l.stupně po doplnění dokazování způsobem shora uvedeným dospěje k závěru, že sporné pokyny dlužníka jsou zvýhodňující právní úkony podle

(MSPH 94 INS 15217/2011)

§ 241 IZ, či dokonce neúčinné právní úkony podle § 242/ 2, pak obstojí žaloba i v části, v níž se žalobce současně domáhá vydání plnění z neúčinných právních úkonů dlužníka do majetkové podstaty (výrok III.rozsudku).

Nejvyšší soud k tomu ve shora již zmíněném rozsudku sp.zn. 29 Cdo 667/2011 totiž poznamenal, že posouzení žalobou uplatněného a soudy přiznaného nároku jako celku, co by nároku vzešlého z neúčinného právního úkonu dlužníka nepřekáží, že žalobce se žalobou domáhal jak vyslovení neúčinnosti jím označeného právního úkonu, tak současně zaplacení částky, jež v důsledku takového úkonu ušla z majetku dlužníka. Potud jsou pro poměry insolvenčního řízení vedeného podle insolvenčního zákona beze zbytku využitelné závěry formulované v usnesení Velkého senátu občanského a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp.zn. 31 Cdo 365/2009 o tom, že v případech, kdy žalovaný získal z odporovatelných právních úkonů majetkový prospěch, může mít odpůrčí žaloba jen podobu žaloby na plnění směřující k vydání poskytnutého peněžitého plnění, nebo k vydání peněžité náhrady ve Výši prospěchu získaného odporovatelným právním úkonem, a posouzení případné neúčinnosti takového úkonu je v těchto situacích řešením právní otázky toliko předběžné povahy.

Bude-li tedy odpůrčí žalobě soudem l.stupně opět vyhověno, pak neobstojí odvolací námitka žalované vztahující se krozsahu plnění, jež by měla vydat do majetkové podstaty dlužníka a to proto, že insolvenční zákon V § 237 odst. 1 ukládá povinnost vydat celé dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů a pokud by bylo plnění z neúčinných právních úkonů vzájemné, řídí se postavení žalované v konkursu § 237 odst. 4 IZ.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze dospěje dovolací soud k závěru, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nebo má-li být dovolacím soudem řešená právní otázka posouzena jinak.

V Praze dne 23.října 2014

JUDr. Ing. Jaroslav Zelenka, Ph.D., v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Dančová Dominika