101 VSPH 399/2014-95
78 ICm 3011/2012 101 VSPH 399/2014-95 (MSPH 78 INs 14526/ 2011)

USNESENÍ

Vrchní soud V Praze jako soud odvolací rozhodl V senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, PhD., a soudců JUDr. Ivy Novotné a JUDr. Jiřího Goldsteina V právní Věci žalobce: Ing. Lee Louda, sídlem Vodičkova 41, Praha 1, insolvenční správce společnosti LOGURAN a.s., zastoupený JUDr. Miroslavem Houškou, advokátem, sídlem V Jámě 1, Praha 1, proti žalovanému: TecPlast CZ s.r.o., sídlem Masarykova 194, Horšovský Týn, zastoupený JUDr. Tomášem Machem, advokátem, sídlem Křižíkova 196/18, Praha 8, o určení neúčinnosti právních úkonů dlužníka, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 78 lCm 3011/ 2012-56 ze dne 30.dubna 2014, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 78 ICm 3011/2012-56 ze dne 30.dubna 2014 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění

Městský soud v Praze jako soud l.stupně ve výroku uvedeným rozsudkem pod bodem l.výroku určil, že dohody o vzájemném započtení pohledávek a závazků z obchodních vztahů uzavřené mezi dlužníkem na straně žalobce-společností LOGURAN a.s. a žalovaným ve dnech 6.června 2011 a 11.července 2011 jsou vůči věřitelům dlužníka neúčinné, pod bodem Il.výroku uznal žalovaného povinným vydat částku získanou z těchto neúčinných právních úkonů v celkové Výši 3.954.154,53 Kč do majetkové podstaty dlužníka LOGURAN a.s., pod bodem Ill.výroku rozhodl, že je neúčinné zpětvzetí žaloby v části týkající se povinnosti žalovaného vydat částku 3.954.154,53 Kč, a pod bodem IV.Výroku rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 13.552,-Kč.

Při svém rozhodnutí vyšel soud l.stupně ze zjištění, že dlužník na straně žalobce a žalovaný dne 6.června 2011 a 11.července 2011 uzavřeli dohody o vzájemném započtení pohledávek a závazků ze vzájemných obchodních vztahů, jimiž zanikly vzájemné pohledávky v celkové Výši 3.954.154,53 Kč. Obě dohody dlužník na straně žalobce uzavřel v době, kdy se již nacházel v úpadku, což jednoznačně vyplývá ze seznamu majetku a závazků dlužníka a ze znaleckého posudku o hodnotě majetku zahrnutého do majetkové podstaty dlužníka. lOl VSPH 399/2014 (MSPH 78 INS 14526/2011)

V rozhodném období měl dlužník více věřitelů, kterým nesplácel již splatné závazky po dobu delší třiceti dnů a majetek dlužníka nepostačoval kpokrytí všech jeho závazků.

Z těchto zjištění soud l.stupně dovodil, že obě dohody o vzájemném započtení pohledávek (dále též jen sporné dohody) jsou právními úkony neúčinnými podle § 241 IZ, nebot' jimi dlužník na straně žalobce zvýhodnil žalovaného na úkor ostatních věřitelů, nebot' pokud by k těmto dohodám nedošlo, do majetkové podstaty dlužníka na straně žalobce by náležely i pohledávky tohoto dlužníka za žalovaným ve Výši 3.954.154,53 Kč, a finanční prostředky z nich získané mohly sloužit k pokrytí pohledávek dalších věřitelů dlužníka.

Výroky pod body II. a III. napadeného rozsudku odůvodnil soud l.stupně tím, že žalobce vzal svoji žalobu v části týkající se vydání plnění do majetkové podstaty zpět vprůběhu jednání konaného dne 19.listopadu 2013 a proto soud postupem podle § 96 odst. 3 o.s.ř. zkoumal, zda žalovaný s částečným zpětvzetím žaloby souhlasí. Žalovaný si k tomu vyžádal lhůtu, v níž Však soudu nesdělil svůj souhlas s částečným zpětvzetím žaloby a z toho soud l.stupně dovodil, že částečné zpětvzetí žaloby není účinné a dál pokračoval vprojednání žaloby v celém jejím rozsahu a rozhodl tudíž i o povinnosti žalovaného vydat plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty dlužníka na straně žalobce. Výrok o nákladech řízení odůvodnil úspěchem žalobce ve věci.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas odvolání, V němž navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu l.stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vodvolání poukazoval na to, že v době, kdy dlužník na straně žalobce uzavíral sporné dohody se žalovaným, byl skutečně v nedobré finanční situaci a nemohl hradit své již existující závazky a tyto dohody uzavřel proto, aby mohl pokračovat v podnikatelské činnosti a plnit všechny své finanční závazky. Dlužník na straně žalobce a žalovaného spolu úzce spolupracovali a právě jejich spolupráce byla zaměřena na to, aby nedocházelo ke krácení věřitelů ani jedné z těchto společností, avšak smyslem dohod nebylo krátit ostatní věřitele. Žalovaný nesouhlasí se závěrem soudu l.stupně, že by se dlužník na straně žalobce v době uzavírání sporných dohod nacházel ve stavu úpadku, když předmětné dohody byly uzavřeny v červnu a červenci 2011, zatímco insolvenční řízení bylo zahájeno až 16.srpna 2011 a úpadek dlužníka byl zjištěn až 31.října 2011. O tom, zda určitý subjekt je v úpadku rozhoduje insolvenční soud a ten rozhodl o úpadku dlužníka až po uzavření sporných dohod.

Žalobce vyvracel Vývody odvolání a navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu l.stupně jako věcně správný potvrdil s tím, že zdůraznil, že dlužník na straně žalobce a žalovaný v době uzavírání sporných dohod byli ve vzájemném postavení osob blízkých a osob tvořících koncern ve smyslu § 242 odst. 1 o.s.ř., nebot' obě tyto společnosti byly podrobeny jednotnému řízení Ing. Luise Odermanna, takže platí zákonná domněnka úpadku dlužníka v době uzavírání sporných dohod a jejich lOl VSPH 399/2014 (MSPH 78 INS 14526/2011) uzavřením došlo jednoznačně ke zvýhodnění jen jednoho z věřitelů, a to dlužníka na straně žalobce.

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení jemu předcházející podle § 212 a § 212a o.s.ř. a dovodil následující:

Z výpisu z obchodního rejstříku žalovaného odvolací soud zjistil,

že s účinností od 9.dubna 2014 bylo proti žalovanému zahájeno insolvenční řízení u Krajského soudu v Plzni pod sp.zn. KSPL 56 INS 9818/ 2014-A-2,

Usnesením č.j. KSPL 56 INS 9818/ 2014-A-22 ze dne 25.července 2014 (tedy po vyhlášení napadeného rozsudku soudu l.stupně) insolvenční soud rozhodl o úpadku žalovaného, insolvenční správkyní ustanovil JUDr. Jiřinu Lužovou a přezkumné jednání k přezkoumání přihlášených pohledávek nařídil na 6.listopadu 2014.

Ktěmto novým skutečnostem vyšlým najevo v odvolacím řízení odvolací soud účastníkům sdělil na jednání svůj právní názor o tom, že s ohledem na předmět tohoto incidenčního sporu (neúčinnost právních úkonů dlužníka na straně žalobce) není odvolací řízení přerušeno ve smyslu § 140a odst. 1 IZ a žalovaný je stále ve sporu pasivně legitimován, což se může změnit až s případným prohlášením konkursu na majetek žalovaného.

Z obchodního rejstříku žalovaného a dlužníka na straně žalobce-LOGURAN a.s. odvolací soud zjistil, že v době, kdy tento dlužník činil dohody o započtení se žalovaným, byly obě společnosti osobami dlužníku blízké a tvořily s dlužníkem koncern ve smyslu § 241 odst. 2 IZ, nebot' v té době byl jediným členem představenstva oprávněným za společnost jednat a jediným akcionářem (vlastníkem) této společnosti Ing. Luis Odermann, který byl rovněž v té době jediným jednatelem žalovaného.

Z toho vyplývá, že se uplatní zákonná právní domněnka úpadku dlužníka v době uzavření sporných dohod, a je na žalovaném, aby takovou domněnku případně vyvrátil, což zatím neučinil. K této otázce proto odvolací soud neshledal odvolání žalovaného důvodným. Je přitom podstatné, zda byl dlužník ve stavu úpadku v době uzavírání sporných dohod ve smyslu § 3 IZ, nikoliv to, že insolvenční řízení bylo zahájeno později a také později, tedy až po uzavření sporných dohod, insolvenční soud vydal rozhodnutí o úpadku dlužníka.

Zvýhodnění věřitele (v dané věci žalovaného) ve smyslu § 241 odst. 1 IZ spočívá v tom, že se mu od dlužníka na straně žalobce, který není schopen plnit své splatné závazky, dostalo plnění neodpovídajícího zásadě poměrného uspokojení nezajištěných věřitelů ve smyslu insolvenčního zákona, a to na úkor ostatních věřitelů téhož dlužníka, jejichž pohledávky budou v insolvenčním řízení uspokojovány. Plnění, jež neodpovídá zásadě poměrného uspokojení, může být za takových okolností věřiteli (žalovanému) poskytnuto i dohodou o vzájemném

(MSPH 78 INS 14526/2011) započtení objektivně existujících pohledávek. Stejný právní závěr dovodil i Nejvyšší soud v usnesení sp.zn. 8 Tdo 242/2004 ze dne 10.března 2004 (R 6/2005), byt' v trestním řízení, V němž posuzoval spáchání trestného činu zvýhodňování věřitele ve smyslu § 256a trestního zákona, k němuž došlo za platnosti zákona o konkursu a vyrovnání. Odvolací soud má za to, že tyto právní závěry plně obstojí i v režimu § 241 IZ.

Sporné dohody insolvenčního dlužníka se žalovaným jsou právními úkony, které učinil dlužník za účelem zániku pohledávek žalovaného vůči němu v plném rozsahu. Tímto úkonem mohou být ostatní věřitelé insolvenčního dlužníka na svých právech na uspokojení V insolvenčním řízení kráceni, nebot' žalovaný byl spornými dohodami uspokojen zcela (k tomu viz i rozsudek Nejvyššího soudu z 29.dubna 2010 sp.zn. 29 Cdo 4886/2007 ke zvýhodňujícímu právnímu úkonu ve smyslu § 42a občanského zákoníku).

Ovšem pro zvýhodňující právní úkon je současně charakteristické, že se jimi -na rozdíl od právních úkonů bez přiměřeného protiplnění nebo úmyslně zkracujícím právním úkonům-nesnižuje celkový objem majetku dlužníka, který může být použit k uspokojení věřitelů, ale že dlužník jejich prostřednictvím nakládá se svým majetkem (nepostačujícím k úhradě všech jeho dluhů) tak, aby někteří jím vybraní věřitelé (v dané věci žalovaný) byli uspokojeni ve větším rozsahu, než by byly jejich pohledávky uspokojeny v konkursu, zatímco ostatním věřitelům se dostane méně, než by se na ně dostalo nebýt sporných dohod.

O zvýhodňující právní úkon dlužníka jde tedy tehdy, jestliže by pohledávky žalovaného v konkursu byly uspokojeny v menším rozsahu a jestliže vyšší uspokojení jeho pohledávky odporovatelnými právními úkony se projevuje na úkor ostatních dlužníkových věřitelů.

Jinak řečeno v řízení o odpůrčí žalobě na určení neúčinnosti zvýhodňujících právních úkonů dlužníka ve smyslu § 241 IZ je potřebné zjistit, zda byl splněn i shora uvedený právní předpoklad zvýhodňujícího právního úkonu. O zvýhodňující právní úkon by totiž nešlo, pokud by ostatní věřitelé, kteří mají V insolvenčním řízení stejné postavení, jaké by měl i žalovaný, byli uspokojeni ve stejném rozsahu i bez sporných dohod o započtení. To znamená, že i zbývající majetek dlužníka postačuje k uspokojení jejich pohledávek ve stejném rozsahu v jakém by byli uspokojeni, nebýt sporných dohod o započtení.

Toto zjištění soudu l.stupně v napadeném rozsudku zcela chybí a nebylo lze to napravit ani v odvolacím řízení, nebot' jak vyplývá zpřednesu zástupce žalobce při odvolacím jednání, není dosud známa konečná výše přihlášených a zjištěných pohledávek v konkursu a také poslední soupis majetkové podstaty dlužníka na straně žalobce, určený k rozdělení mezi nezajištěné věřitele, nemusí být konečný a úplný a může se měnit. Není přesně známa celková hodnota majetku zapsaného do soupisu, takže zatím nelze přesně sdělit jaká je hodnota majetku, jež bude ještě

(MSPH 78 INS 14526/2011) zpeněžována a jež je určena krozdělení mezi stejnou skupinu věřitelů, mezi něž by náležel i žalovaný se svými pohledávkami za dlužníkem, pokud by nezanikly spornými dohodami o započtení.

Odvolací soud je toho názoru, že teprve až bude v insolvenčním řízení přesně známa celková Výše všech zjištěných pohledávek přihlášených věřitelů do konkursu a bude známa i celková hodnota majetkové podstaty, zníž budou uspokojováni věřitelé ve stejném postavení jaké by měl v konkursu žalovaný, teprve potom bude možné určit, zda spornými dohodami dlužník na straně žalobce, který byl v úpadku, zvýhodnil žalovaného na úkor ostatních věřitelů, kterým by se v konkursu dostalo na jejich pohledávkách více, pokud by dlužník sporné dohody se žalovaným neuzavřel.

Jelikož z tohoto pohledu soud l.stupně důvodnost žaloby nezvažoval a v odvolacím řízení se to nepodařilo napravit, odvolací soud rozsudek soudu l.stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení podle § 219a odst. 2 o.s.ř.

Další průběh řízení před soudem l.stupně bude odvislý od toho, zda insolvenční soud prohlásí na majetek žalovaného konkurs, či rozhodne o jiné formě řešení úpadku, nebo zda za změněné situace na straně žalovaného žalobce nezváží zpětvzetí žaloby v plném rozsahu. To se bez dalšího týká bodu l.výroku ve Věci samé a akcesorického výroku o nákladech řízení pod bodem IV. výroku.

Jako věcně správné nemohou obstát ani Výroky pod body III. a II. napadeného rozsudku, kterými soud l.stupně rozhodl, že je neúčinné zpětvzetí žaloby v části, v níž se žalobce domáhal na žalovaném vydání finančního plnění z neúčinných právních úkonů ve Výši 3.954.154,53 Kč (bod Ill.výroku) a že žalovaný je povinen finanční plnění v této Výši vydat do majetkové podstaty dlužníka (bod II.Výroku).

Z protokolu o prvním jednání ve věci konaném u soudu l.stupně dne 19.listopadu 2013 totiž jednoznačně vyplývá, že žalobce vzal před zahájením ústního jednání zpět žalobu včásti, vníž se domáhá vydání částky 3.954.154,53 Kč do majetkové podstaty LOGURAN a.s.

Za této situace bylo povinností soudu l.stupně bez dalšího postupovat podle § 96 odst. 2 Věta první o.s.ř. ve spojení s odstavcem 4 tohoto ustanovení a řízení v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby zastavit, aniž by mohl, či měl zjišt'ovat, zda žalovaný se zpětvzetím žaloby souhlasí či nikoliv ve smyslu § 96 odst. 3 o.s.ř.

Soud l.stupně tak nesprávně (nezákonně) v bodě Ill.výroku rozhodoval o tom, že zpětvzetí žaloby je neúčinné (když navíc žalovaný Vůbec žádné závažné důvody, pro které by s částečným zpětvzetím žaloby nesouhlasil soudu nesdělil) a pokud rozhodl o povinnosti žalovaného vydat plnění z neúčinných právních úkonů dlužníka do majetkové podstaty, rozhodl nad rámec žalobního návrhu, kterým je soud ve sporném řízení vázán (§ 153 odst. 2 o.s.ř.), takže rozhodnutím pod

(MSPH 78 INS 14526/2011) bodem Il. žaloby soud l.stupně způsobil vadu řízení. Řízení o této části žaloby nemělo proběhnout pro nedostatek podmínky řízení (§ 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř.) a odvolací soud proto rovněž v těchto výrocích rozsudek soudu l.stupně zrušil s tím, že na soudu l.stupně bude, aby v rozsahu zpětvzetí žaloby před zahájením jednání soudu ve věci samé řízení zastavil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze dospěje dovolací soud k závěru, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nebo má-li být dovolacím soudem řešená právní otázka posouzena jinak.

V Praze dne 23.října 2014

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a, Ph.D., v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Dančová Dominika