101 VSPH 383/2017-68
190 ICm 951/2016 101 VSPH 383/2017-68 (MSPH 90 INS 24155/2015)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Goldsteina a soudců JUDr. Ivy Novotné a JUDr. Františka Kučery v právní věci žalobce: QI investiční společnost, a.s., IČO 27911497, sídlem Rybná 682, Praha 1, zastoupený Mgr. Danielem Mikou, advokátem, sídlem Navrátilova 675/3, Praha 1, proti žalovanému: Hart & Partners, v.o.s., IČO 04680294, sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5, insolvenční správce dlužnice Enis Huseinové, zastoupený JUDr. Ondřejem Kramperou, LL.M., advokátem, sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5, o určení pravosti pohledávky, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 190 ICm 951/2016-36 ze dne 10. března 2017,

takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 190 ICm 951/2016-36 ze dne 10. března 2017 se ve výroku I. ve věci samé mění jen tak, že se určuje pravost pohledávky žalobce za dlužníkem ve výši 126.707,84 Kč, jinak se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného JUDr. Ondřeje Krampery, LL.M. částku 3.400 Kč.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze jako soud I. stupně ve výroku uvedeným rozsudkem zamítl žalobu na určení pravosti pohledávky žalovaného v celkové výši 402.067,14 Kč. isir.justi ce.cz 190 ICm 951/2016 (MSPH 90 INS 24155/2015)

Při svém rozhodování vyšel soud I. stupně ze zjištění, že do výše 402.067,14 Kč popřel insolvenční správce pohledávku žalobce při přezkumném jednání. Popřená pohledávka sestává z částky 314.227,14 Kč představující smluvní úroky z prodlení dohodnuté ve smlouvě o hypotečním úvěru uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce a dlužnicí a ve zbytku jde o náklady právního zastoupení za řízení o soudní prodej zástavy zahájený u Obvodního soudu pro Prahu 10 a další náklady vzniklé žalobci v řízení vedeném rovněž u Obvodního soudu pro Prahu 10, které skončilo vydáním elektronického platebního rozkazu z 27. 8. 2015, v němž soud přiznal žalobci k náhradě nákladů řízení celkem 77.440 Kč. Platební rozkaz se nepodařilo dlužníkovi doručit, a proto jej soud zrušil. Soudní spor tak pravomocně neskončil před prohlášením úpadku dlužníka, což platí i pro řízení vedené o soudním prodeji zástavy.

Po zhodnocení provedených důkazů, zejména hypoteční smlouvou uzavřenou mezi právním předchůdcem žalobce, který pohledávku získal postoupením a dlužnicí, dospěl soud I. stupně k závěru, že žaloba není důvodná. Pohledávku přihlášenou z titulu smluvního úroku z prodlení ve výši dohodnuté ve smlouvě v hypotečním úvěru soud neshledal jako pohledávku existující, protože smlouva o hypotečním úvěru je svým obsahem smlouvou uzavřenou se spotřebitelkou, byť si v ní účastníci dohodli režim obchodního zákoníku, takže ujednání o smluvních úrocích z prodlení je absolutně neplatné a žalobce by měl právo jen na zákonné úroky z prodlení podle § 517 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého je třeba postupovat a který obsahuje ustanovení na ochranu spotřebitele. Také pohledávku z titulu uplatněných nákladů řízení vedených žalobcem proti dlužnici před zahájením insolvenčního řízení neshledal jako pohledávku za dlužnicí. Dovodil, že takovou pohledávku by měl proti dlužnici žalobce jen tehdy, pokud by soud v označených soudních řízení ve věci samé pravomocně rozhodl o náhradě nákladů řízení podle § 142a odst. 1 o.s.ř., což se nestalo, neboť žádné z těchto řízení nebylo skončeno pravomocným rozhodnutím soudu ve věci samé před rozhodnutím insolvenčního soudu o úpadku dlužnice.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas odvolání a navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil a žalobě vyhověl, popřípadě aby tento rozsudek zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení, neboť nesouhlasí s právním posouzením věci soudem.

V odvolání poukázal na to, že poprvé byl zákaz smluvního úroku z prodlení ve spotřebitelských vztazích zakotven až zákonem č. 257/2016 Sb., který nabyl účinnosti až 1. 12. 2016. Do té doby byly smluvní strany oprávněny uzavírat smlouvy v režimu legální licence vyplývající z čl. 2 ústavy, tedy že nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. V době uzavření hypoteční smlouvy s dlužnicí žádný zákon sjednání smluvního úroku z prodlení ve spotřebitelském vztahu nezakazoval. Odkázal dále na § 121 odst. 3 občanského zákoníku platného do 1. 1. 2014 (dále jen obč. zák.) podle něhož jsou příslušenstvím pohledávky úroky, úroky z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním. Pohledávka z titulu zaplacení dlužné jistiny z úvěru byla v insolvenčním řízení zjištěna, takže náklady řízení ve výši minimálně 77.440 Kč měly být žalobci přiznány. S ohledem na zjištění pohledávky z titulu dlužného úvěru by byl žalobce bezesporu úspěšný i v žalobě na soudní prodej zástavy. Podle žalobce je nepřijatelné, aby žalobce, který vynaložil prostředky na oprávněné vymáhání své existující pohledávky, byl o tyto prostředky automaticky připraven jen kvůli prohlášení úpadku dlužníka. Přihlášené náklady 190 ICm 951/2016 (MSPH 90 INS 24155/2015)

řízení jsou účelně a prokazatelně vynaložené náklady žalobce při uplatňování svých v insolvenčním řízení přiznaných nároků, a proto by bylo nespravedlivé, aby je nesl žalobce ze svého.

Žalovaný vyvracel důvody odvolání a navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil z důvodu v něm uvedených.

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení jemu předcházející podle § 212 a § 212a o.s.ř. a odvolání žalobce shledal zčásti důvodným.

Odvolací soud sdílí právní závěr soudu I. stupně, že smlouva o hypotečním úvěru uzavřená mezi bankou a dlužnicí je svým obsahem smlouvou spotřebitelskou, což vyplývá nejen z označení žalované v ní rodným číslem a bydlištěm, ale i z toho, že insolvenční soud schválil její oddlužení. Pak se na takovouto smlouvu vztahují ustanovení občanského zákoníku platného do 1. 1. 2014 na ochranu spotřebitelů, a to zejména § 56 odst. 1, podle něhož spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. V případě, že si účastníci spotřebitelské smlouvy dohodnou, že práva a povinnosti z ní se řídí obchodním zákoníkem, jako se tomu stalo v této věci, pak i z § 261 odst. 5 obchodního zákoníku platného do 1. 1. 2014 lze dovodit jediné a totiž to, že smlouvy neupravené v obchodním zákoníku, mezi něž patří nepochybně i smlouvy spotřebitelské, které jsou upraveny, jako smluvní typ v občanském zákoníku, se řídí příslušnými ustanoveními o tomto smluvním typu v občanském zákoníku a obchodním zákoníkem.

Je proto správný závěr soudu I. stupně, že ujednání ve spotřebitelské smlouvě o smluvních úrocích z prodlení podle § 369 obchodního zákoníku je ujednání absolutně neplatné pro rozpor se zákonem (k tomu viz i rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 869/2012). To však neznamená, že v případě prodlení spotřebitele se splněním závazku ze spotřebitelského úvěru, nemá věřitel právo na zákonné úroky z prodlení ve výši stanovené v kogentním ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák. ve výši stanovené vládním nařízením 142/1996 Sb., ve znění platném v roce 2010, jestliže je prokázáno, že dlužnice byla s placením úvěru v prodlení, a jestliže úroky z prodlení žalobce přihlásil do insolvenčního řízení, byť v nesprávné (smluvní) výši.

Délka prodlení dlužnice se splacením úvěru byla mezi účastníky nesporná a jejich zákonná výše tak činí za dobu prodlení, tedy od 2. 6. 2015 do 14. 12. 2015 z částky 2,931.193 Kč celkem 126.707, 84 Kč.

Z důvodů shora uvedených, proto odvolací soud zčásti změnil zamítavý výrok rozsudku soudu I. stupně ve věci samé a do této výše žalobě vyhověl (§ 220 odst. 1 o.s.ř.).

Ve zbývající části, zahrnující rozdíl mezi smluvním a zákonným úrokem z prodlení a pohledávku z titulu nákladů řízení, jež žalobci vznikly v soudních řízeních vedených jím proti dlužnici před zahájením insolvenčního řízení, však odvolání žalovaného důvodné není. 190 ICm 951/2016 (MSPH 90 INS 24155/2015)

K pohledávkám přihlášeným žalobcem do insolvenčního řízení z titulu nákladů řízení, jež žalobce vynaložil v souvislosti se dvěma soudními řízeními vedenými žalobcem proti dlužnici u Obvodního soudu pro Prahu 10 a zahrnující soudní poplatky a náklady zastoupení advokátem, odvolací soud uvádí, že s ohledem na to, že tato řízení nebyla pravomocně skončena do zahájení insolvenčního řízení a poté jsou ze zákona přerušena, náklady soudních řízení vynaložených žalobcem nejsou pohledávkou za dlužnicí. Tou by se staly, jen pokud by soudy v obou shora uvedených řízeních pravomocně rozhodly před zahájením insolvenčního řízení podle §142 odst. 1 o.s.ř., že dlužnice je povinna žalobci náklady mu vzniklé nahradit, jako náklady potřebné k účelnému uplatnění práva v soudním řízení.

Dokud takto soud pravomocně nerozhodne, platí podle § 140 odst. 1 o.s.ř., že každý z účastníků platí náklady řízení, které vznikají jemu osobně a náklady svého zastoupení ze svého. Žalobce přihlásil do insolvenčního řízení jen náklady soudních řízení zahájených jím k vydobytí své pohledávky za dlužnicí z hypotečního úvěru a u tohoto druhu nákladů spojených s uplatněním pohledávky, nelze dovodit jiný závěr než ten, že tato pohledávka má původ v procesním právu, konkrétně v občanském soudním řádu a vzniká až konstitutivním výrokem rozsudku o povinnosti druhého účastníka sporu náklady řízení nahradit, což se v této věci nestalo.

K této otázce zaujal Nejvyšší soud dlouhodobě a konzistentně závěr, že nárok na náhradu nákladů soudního řízení má základ v procesním právu a vzniká (za konkrétní osobou) teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu o náhradě nákladů řízení, které má konstitutivní povahu (k tomu viz zejména stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze 17. 6. 1998 uveřejněné ve sbírce soudních rozhodnutí pod č. 52/1998, dále rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 4857/2007, 21 Cdo 1520/2009 a zejména pak rozhodnutí sp. zn. 29 ICdo 62/2014).

Odvolací soud neshledal důvod se od tohoto právního závěru Nejvyššího soudu ve stejné sporné otázce odchýlit, a proto rozsudek soudu I. stupně, jako věcně správný potvrdil i v části, v níž soud zamítl žalobu na určení pravosti pohledávky přihlášené žalobcem jako náklady spojené s uplatněním pohledávky ze spotřebitelského úvěru (§ 219 o.s.ř.).

V souvislosti s částečnou změnou rozsudku ve věci samé rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 2 o.s.ř. nově o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem před soudy obou stupňů, a to podle §142 odst. 2 o.s.ř., neboť každý z účastníků měl ve věci úspěch jen částečný. Žalobce byl úspěšný z jedné třetiny, žalovaný byl úspěšný ze dvou třetin a má proto proti žalobci právo na náhradu nákladů jedné třetiny nákladů řízení, jež mu vznikly v souvislosti se zastoupením advokátem. Přiznaná náhrada zahrnuje paušální odměnu advokáta za tři úkony právní služby ve výši 3.100 Kč za jeden úkon podle § 9 odst. 4 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb. a 3 x 300 Kč režijní paušál advokáta podle této vyhlášky, to vše kráceno na jednu třetinu. 190 ICm 951/2016 (MSPH 90 INS 24155/2015)

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze dospěje dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nebo má-li být dovolacím soudem řešená právní otázka posouzena jinak.

V Praze dne 30. listopadu 2017

JUDr. Jiří G o l d s t e i n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Němcová Michaela