101 VSPH 368/2015-145
95 ICm 980/2011 101 VSPH 368 /2015-145 (MSPH 95 INS 2027/2010)

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ivy Novotné a JUDr. Jiřího Goldsteina v právní věci žalobce: JUDr. Michal Mareš, sídlem Vodičkova 32/700, Praha 1, insolvenční správce dlužníka Domus Group, s.r.o., proti žalovaným: 1) Miroslav anonymizovano , anonymizovano , 2) Růžena anonymizovano , anonymizovano , 3) Martin anonymizovano , nar. 19.2.1967, všichni bytem ve Spojených státech amerických, Illinois, 60154 Westchester, Lancaster Street 11029, všichni zastoupeni Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem, sídlem Vinohradská 1215/32, Praha 2, o určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka, o odvolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 95 ICm 980/2011-112 ze dne 11. prosince 2014

takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 95 ICm 980/2011-112 ze dne 11. prosince 2014 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze jako soud prvního stupně ve výroku uvedeným rozsudkem pod bodem I. určil, že smlouva uzavřená dne 23.12.2008 mezi dlužníkem jako pronajímatelem a žalovanými jako nájemci o nájmu bytové jednotky ve Špindlerově Mlýně, je vůči insolvenčním věřitelům dlužníka neúčinná, a pod bodem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Při svém rozhodování vyšel soud prvního stupně z těchto zjištění:

dne 17.5.2007 žalovaní 1) a 2) jako věřitelé a dlužník uzavřeli smlouvu o půjčce, v níž se žalovaní zavázali poskytnout dlužníku za podmínek ve smlouvě stanovených půjčku až do výše 8.000.000,-Kč, kterou s odkazem na článek III. smlouvy o půjčce žalovaní plnili prostřednictvím poukázky, kterou písemně uzavřeli dne 17.5.2007, se společností COPULA jako poukázaným, který na základě této poukázky za žalované poskytl dlužníkovi půjčku ve výši 8.000.000,-Kč, dne 23.12.2008 uzavřeli dlužník jako pronajímatel a žalovaní jako nájemci smlouvu o nájmu nemovitostí specifikovaných v této smlouvě, a to na dobu 25-ti let s možností jednostranného prodloužení, nejdéle o dalších 5 let,

v nájemní smlouvě se dlužnice a žalovaní dohodli na roční výši nájemného ve výši 135.000,-Kč, splatné každý měsíc za podmínek stanovených v této smlouvě a splatnost nájemného byla odložena do měsíce, v němž bude splněna půjčka poskytnutá dlužníku žalovanými na základě smlouvy ze 17.5.2007, a to do výše alespoň ročního nájmu s tím, že nedojde-li k plnění podle smlouvy o půjčce do 30.6.2009, stává se nájemné za celou dobu trvání nájemného vztahu splatným a nároky dlužnice vůči žalovaným až do výše dohodnutého nájmu, tedy do výše 3.375.000,-Kč splatné a obě pohledávky, tedy pohledávka z titulu nájmu a pohledávka z titulu půjčky, se vzájemně započítávají,

dne 20.4.2010 insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka a do funkce insolvenčního správce ustanovil žalobce, který se podanou žalobou domáhá určení neúčinnosti smlouvy o nájmu shora uvedené s tím, že jde o smlouvu, kterou byli ostatní věřitelé 101 VSPH 368 /2015 (MSPH 95 INS 2027/2010)

úmyslně dlužníkem zkráceni na uspokojení svých pohledávek a žalovaní, rodinní příslušníci jednatele dlužníka, o tom museli vědět v době, kdy takovou smlouvu uzavírali.

Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že smlouva o nájmu bytové jednotky uváděná v žalobě (dále jen smlouva o nájmu) je smlouvou platnou, neodporující zákonu či dobrým mravům z hlediska § 39 občanského zákoníku, v té době platného, a započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele je i po rozhodnutí o úpadku přípustné podle § 140 insolvenčního zákona. Nicméně dovodil, že smlouva o nájmu je zvýhodňujícím právním úkonem dlužníka ve smyslu § 241 odst. 1 insolvenčního zákona, neboť jejím uzavřením se žalovaným, z nichž první dva jsou rovněž věřitelé dlužníka, dostalo většího uspokojení na úkor ostatních věřitelů. Tento svůj závěr zdůvodnil soud prvého stupně tím, že nájemní smlouvu uzavřel dlužník s osobami blízkými ve smyslu § 116 občanského zákoníku, neboť žalovaní jsou rodinnými příslušníky jednatele dlužníka-společnosti s ručením omezeným a jednatel (syn a bratr žalovaných) dlužníka byl jediným statutárním orgánem dlužníka. Z toho pak dovodil, že na smlouvu o nájmu je třeba nahlížet při posuzování její neúčinnosti jako na smlouvu uzavřenou v době tří let před zahájením insolvenčního řízení, a navíc se vychází z vyvratitelné domněnky existence dlužníkova úpadku v době uzavření nájemní smlouvy k 31.12.2008, kterou žalovaní nevyvrátili. Svůj závěr o neúčinnosti nájemní smlouvy z hlediska § 241 odst. 1 insolvenčního zákona dovodil soud prvního stupně z článku IV. nájemní smlouvy, v němž účastníci nájemní smlouvy, jak vyplývá ze znění tohoto článku, již navzájem počítali předem s tím, že finanční prostředky poskytnuté žalovanými dlužníkovi z titulu půjčky dlužník včas nevrátí. Vůle dlužníka a jemu blízkých osob tak podle soudu prvního stupně vedla k umožnění zániku či nesplnění práva na nájemné. Tím, že se nedostalo do majetkové podstaty dlužníka žádného plnění v podobě dohodnutého nájemného, dostalo se prvním dvěma žalovaným na úkor ostatních věřitelů v konkursu vyššího uspokojení, neboť zápočtem vzájemných pohledávek předběhli poměrné uspokojení pohledávek ostatních věřitelů v rámci pravidel platných pro insolvenční řízení. Dovodil současně, že takové započtení uzavřené ve smlouvě o nájmu není přípustné i s ohledem na § 140 odst. 2 písm. b) IZ, podle něhož započtení vzájemných pohledávek není přípustné, jestliže dlužníkův věřitel získal započitatelnou pohledávku neúčinným právním úkonem. Současně dovodil, že jelikož je nájemní smlouva sjednána mezi osobami blízkými, pak žalobce odporoval nájemní smlouvě ve lhůtě stanovené v § 241 odst. 4 IZ, neboť nájemní smlouva byla uzavřena dlužníkem a osobami jemu blízkými nejméně tři roky před zahájením insolvenčního řízení.

Z těchto všech důvodů soud prvého stupně odpůrčí žalobě insolvenčního správce zcela vyhověl a výrok o nákladech řízení odůvodnil tím, že ve sporu úspěšnému žalobci žádné náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku podali žalovaní včas odvolání, v němž poukazovali zejména na to, že soud prvého stupně měl žalobu odmítnout, neboť žalobu žalobce podal v poslední den lhůty stanovené v § 239 odst. 3 o.s.ř. a žaloba v této lhůtě podaná nesplňovala náležitosti žaloby ve smyslu § 79 odst. 1 o.s.ř. Z tohoto důvodu proto soud prvního stupně vyzval žalobce k doplnění žaloby ve stanovené lhůtě a žalobce žalobu doplnil o požadované náležitosti až po soudem stanovené lhůtě a opětovně neúplně, což soud žalobci sdělil na ústním jednání konaném 7.11.2013. Žalovaní proto mají za to, že jestliže žaloba podaná v zákonné lhůtě vykazovala vady, pro které nebyla žalobou projednatelnou, pak měl soud bez dalšího podle § 43 odst. 2 o.s.ř. podanou žalobu odmítnout.

Další vady řízení spatřují žalovaní v tom, že soud prvního stupně porušil svou poučovací povinnost podle § 118a o.s.ř., což vyplývá z toho, že žalobce žalobu skutkově zdůvodňoval tím, že nájemní smlouva je smlouvou neúčinnou v důsledku úmyslného 101 VSPH 368 /2015 (MSPH 95 INS 2027/2010) zkrácení ostatních věřitelů dlužníka na základě skutkové podstaty vymezené v § 242 IZ. Soud prvního stupně až po vyhlášení rozsudku účastníkům sdělil, že na důvodnost žaloby nahlížel jen z hlediska § 241 IZ, tedy posoudil smlouvu o nájmu jako zvýhodňující právní úkon. Tento svůj právní náhled však žalovaným nezpřístupnil tak, aby žalovaní měli možnost na tuto skutečnost reagovat v rámci své procesní obrany a navrhnout další důkazy ke skutkové podstatě neúčinného právního úkonu uvedené v § 241 IZ. Nesouhlasí se závěrem soudu prvého stupně, že smlouva o nájmu je neúčinným právním úkonem dlužníka ve smyslu § 241 odst. 1 IZ, neboť žalobce neprokázal, že by se touto smlouvou žalovaným dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by jim náleželo v konkursu, přičemž důkazní břemeno o tom je na žalobci, protože smlouva o nájmu nebyla uzavřena mezi dlužníkem a osobami dlužníku blízkými. Tento závěr nelze dovozovat jen z toho, že jednatelem dlužníka byl syn, resp. bratr nájemců, a odkázal v této souvislosti na judikaturu Nejvyššího soudu, zejména jeho rozsudek sp. zn. 29 Cdo 1212/2012, kde Nejvyšší soud uzavřel, že ze skutečnosti, že společnost s ručením omezeným je osobou blízkou své jednatelce, bez dalšího neplyne, že tato společnost je současně osobou blízkou manželovi jednatelky. Okolnost, že právnická osoba na jedné straně a fyzická osoba na straně druhé mají společnou osobu blízkou, z nich ještě nedělá osoby, jež si jsou navzájem blízké z hlediska § 241 odst. 2 IZ. Žalovaní dále zdůraznili, že smlouva o nájmu uzavřená 23.12.2008 nebyla uzavřena v době, kdy byl dlužník v úpadku. O úpadku dlužníka bylo soudem rozhodnuto až 20.4.2010. V době uzavření smlouvy dlužník vůbec nebyl ve stavu úpadku ve smyslu insolvenčního zákona, uzavření smlouvy samotné pak k úpadku dlužníka nevedlo.

Dále poukazovali na to, že žalobce neúčinnost smlouvy o nájmu nespatřuje v obsahu samotné smlouvy, nýbrž v ní obsažené dohodě o započtení, aniž by soud přihlédl k tomu, že dohoda o započtení je samostatným právním úkonem a eventuální neúčinnost dohody o započtení nemůže vést k závěru o neúčinnosti nájemní smlouvy jako takové. Roční nájemné ve smlouvě o nájmu bylo sjednáno ve výši 135.000,-Kč, což nebylo nájemné stanovené v nepřiměřeně nízké výši za užívání předmětné bytové jednotky a vlastní dohoda o započtení nemůže vést k závěru o neúčinnosti celé smlouvy o nájmu, jestliže žalovaní prokázali, že poskytli dlužníkovi půjčku v celkové výši 8.000.000,-Kč, že dlužník byl s vrácením poskytnutých finančních prostředků v prodlení a že dohoda o započtení byla stanovena pouze pro případ, že by dlužník ani ve stanovené době pro splacení půjčky tuto půjčku nesplatil. Jen pro tento případ si smluvní strany ve smlouvě o nájmu sjednali započtení vzájemných pohledávek z titulu půjčky a z titulu nájmu. Konečně v odvolání poukázali na to, že jelikož nájemní smlouva nebyla uzavřena mezi osobami blízkými, pak nelze vyhovět žalobě na určení neúčinnosti této nájemní smlouvy, neboť nájemní smlouva byla uzavřena ve lhůtě delší než stanovené v § 241 odst. 4 IZ, neboť byla uzavřena v době delší než je jeden rok před zahájením insolvenčního řízení. Žalovaní proto navrhli, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl.

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení jemu předcházející podle § 212 a § 212a o.s.ř. a dospěl k závěru, že zatím nejsou dány podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu prvostupňového rozsudku.

To proto, že odvolací soud nesdílí právní závěr soudu prvního stupně, že žalobě v této věci lze vyhovět podle § 241 odst. 1 IZ, jestliže provedené důkazy vedou k závěru, že smlouva o nájmu je neúčinným zvýhodňujícím právním úkonem dlužníka, ač žalobce tvrdil a prokazoval, že smlouva o nájmu je právním úkonem dlužníka, který úmyslně zkracuje uspokojení ostatních věřitelů dlužníka podle § 242 IZ.

Soud prvního stupně svůj závěr o neúčinnosti smlouvy o nájmu jako zvýhodňujícího právního úkonu dlužníka postavil na závěru, že jde o smlouvu uzavřenou mezi osobami 101 VSPH 368 /2015 (MSPH 95 INS 2027/2010) blízkými, a proto jí lze odporovat, neboť byla učiněna v posledních třech letech před zahájením insolvenčního řízení, jak vyplývá z § 241 odst. 4 IZ.

Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně se podává, že smlouvu o nájmu uzavřeli rodiče a bratr jednatele dlužníka (jako nájemci) a dlužník jako pronajímatel, který s uzavřením této smlouvy jednal svým jediným jednatelem, synem, potažmo bratrem, nájemců.

Tento příbuzenský poměr mezi fyzickými osobami nájemců a jednatelem právnické osoby-společnosti s ručením omezeným, která byla pronajímatelem, však podle odvolacího soudu nemůže vést k závěru, že jde o právní úkon dlužníka učiněný ve prospěch osoby jemu blízké. Tento svůj právní názor odvolací soud opírá o rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1212/2012, v němž Nejvyšší soud vyslovil, že okolnost, že právnická osoba na jedné straně a fyzická osoba na straně druhé mají společnou osobu blízkou, z nich ještě nedělá osoby, jež si jsou navzájem blízké, což dovodil i v dalších svých rozsudcích, např. 29 Cdo 80/2013, či 29 Cdo 3301/2012.

V těchto rozsudcích Nejvyšší soud dovodil, že ze skutečností, že společnost s ručením omezeným je osobou blízkou své jednatelce, bez dalšího neplyne, že tato společnost je současně osobou blízkou jednateli (v dané věci rodičům a bratrovi jednatele společnosti s ručením omezeným).

Převedeno na tuto věc, jen proto, že jednatel dlužníka-společnosti s ručením omezeným-je synem (bratrem) pronajímatelů, nelze dovozovat, že by šlo o smlouvu uzavřenou mezi osobami blízkými. Je třeba si uvědomit, že smlouva o nájmu není smlouvou podléhající režimu § 196a odst. 1 či odst. 5 obchodního zákoníku platného v době uzavření nájemní smlouvy, takže na tyto jiné smlouvy nelze vztahovat definici § 196a obchodního zákoníku z hlediska posouzení toho, zda jde o smlouvu uzavřenou mezi osobami blízkými.

Na základě shora uvedeného dospěl odvolací soud k závěru, že smlouva o nájmu nebyla v dané věci uzavřená mezi osobami blízkými a naopak bylo prokázáno, že byla uzavřena v době delší než jeden rok před zahájením insolvenčního řízení, takže nelze žalobě o určení neúčinnosti nájemní smlouvy vyhovět z hlediska § 241 odst. 1 o.s.ř. již jen proto, že to neumožňuje insolvenční zákon v odstavci čtvrtém § 241 a další důvody nejsou pro rozhodnutí ve věci samé z hlediska § 241 IZ relevantní.

Jelikož soud prvního stupně zaměřil dokazování a jeho dohodnocení na neúčinnost nájemní smlouvy z hlediska § 241 IZ, kterou však z důvodů shora uvedených dovodit nelze a provedené důkazy nehodnotil z hlediska § 242 IZ, upravujícího úmyslně zkracující právní úkony dlužníka, na který žalobce v žalobě i v celém řízení před soudem prvého stupně odkazoval, odvolacímu soudu nezbylo než z tohoto důvodu rozsudek soudu prvního stupně zrušit podle § 219a odst. 2 o.s.ř. a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž soud zaměří dokazování a hodnocení provedených důkazů k tomu, zda smlouva o nájmu splňuje zákonné předpoklady neúčinného právního úkonu ve smyslu § 242 IZ.

Vzhledem k tomu, že smlouva o nájmu v dané věci není právním úkonem dlužníka učiněným ve prospěch osoby dlužníku blízké, pak důkazní břemeno ohledně zákonných předpokladů neúčinnosti takového právního úkonu dlužníka je výlučně ve smyslu § 242 odst. 1 IZ na žalobci-insolvenčním správci dlužníka.

Na žalobci proto v dalším řízení bude, aby soudu prvního stupně označil a předložil důkazy o svém tvrzení, že v době, kdy smlouvu o nájmu dlužník se žalovanými užíval, byl 101 VSPH 368 /2015 (MSPH 95 INS 2027/2010) důvodem k uzavření smlouvy úmysl krátit uspokojení svých ostatních věřitelů a tento úmysl byl druhé smluvní straně znám, nebo jí musel být znám.

Ze shora uvedeného vyplývá, že bude na žalobci, aby prokázal, že dlužník v době, kdy uzavřel spornou smlouvu o nájmu, měl ještě další (jiné) věřitele než první dva žalované, kteří by měli splatné pohledávky, a přitom majetek dlužníka v době uzavření nájemní smlouvy byl takový, že nedostačoval k uhrazení již existujících (splatných) závazků těchto ostatních věřitelů a přesto uzavřel nájemní smlouvu pro něj ekonomicky nevýhodnou, v jejímž důsledku se do jeho majetku nedostalo žádného reálného plnění.

Je pravda, že ve smlouvě o nájmu je obsažena dohoda o započtení dohodnutého nájemného oproti pohledávce prvních dvou nájemců vůči dlužníku ze smlouvy o půjčce, ovšem tím měla zaniknout povinnost platit nájemné za celou dobu nájemního vztahu, tj. až do roku 2034, aniž by žalobce uvedl důvod, pro který dosud smlouvu o nájmu nevypověděl, ač mu to insolvenční zákon v § 256 výslovně umožňuje. Dále bude třeba, aby se soud prvního stupně při posuzování neúčinnosti smlouvy o nájmu z hlediska § 242 IZ vypořádal i s ustanovením § 140 IZ, který upravuje účinky rozhodnutí o úpadku na započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele (odst. druhý) a zásadně započtení umožňuje. V této souvislosti se odvolacímu soudu jeví za potřebné, aby soud prvého stupně při svém rozhodování přihlédl i k tomu, že první dva nájemci (přihlášení věřitelé dlužníka) ve svém sporu o určení pravosti vykonatelné pohledávky ze smlouvy o půjčce tvrdí a odkazují na přihlášku své pohledávky do insolvenčního řízení a na to, že o takto započtené nájemné podle nájemní smlouvy ponížili svou pohledávku ze smlouvy o půjčce poskytnuté dlužníkovi a do insolvenčního řízení ji v rozsahu započtení podle smlouvy o nájmu nepřihlásili. V souvislosti s dalším rozhodnutím soudu prvého stupně ve věci samé rozhodne tento soud též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Poučení: Proti tomuto usnesení je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze dospěje dovolací soud k závěru, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nebo má-li být dovolacím soudem řešená právní otázka posouzena jinak.

V Praze dne 10. prosince 2015

JUDr. František K u č e r a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Hana Bulínová