101 VSPH 367/2015-146
95 ICm 3449/2011 101 VSPH 367/2015-146 (MSPH 95 INS 2027/2010)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ivy Novotné a JUDr. Jiřího Goldsteina v právní věci žalobce: COPULA INVESTMENTS LIMITED, se sídlem v Kyperské republice, Akropoleos, 59-61, SAVVIDES CENTER, 1 st floor, Flat/Office 102 2012, Nicosia, zastoupený Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem, sídlem Vinohradská 32, Praha 2, proti žalovanému: JUDr. Michal Mareš, sídlem Vodičkova 32/700, Praha 1, insolvenční správce dlužníka Domus Group, s.r.o., o určení pravosti pohledávky, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze, č.j. 95 ICm 3449/2011-118 ze dne 11. prosince 2014

takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 95 ICm 3449/2011-118 ze dne 11. prosince 2014 se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze jako soud prvního stupně ve výroku uvedeným rozsudkem pod bodem I. určil, že žalobce má za dlužníkem Domus Group, s.r.o. (dále jen dlužník) pohledávku ve výši 5.419.236,-Kč (P1) a ve výši 23.305.859,-Kč (P2) a pod bodem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení s poukazem na § 202 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ).

Při svém rozhodování vyšel soud prvního stupně z těchto zjištění:

dne 22. dubna 2006 podepsali žalobce jako věřitel a dlužník, jednající jediným jednatelem Miroslavem Lněničkou, smlouvu o půjčce, v níž se v článku 1 zavázal žalobce poskytnout dlužníkovi finanční prostředky až do výše 40.000.000,-Kč a 300.000,-USD s tím, že podle odst. 1. 2. tohoto článku bude půjčka poskytována (MSPH 95 INS 2027/2010)

v jednotlivých tranších podle dohody žalobce a dlužníka nejpozději do 31.12.2008, jakož i na tranše půjčky čerpané dlužníkem již před podpisem této smlouvy; v článku 4 smlouvy se dlužník zavázal půjčku včetně příslušenství splatit nejpozději do 31.12.2009,

podle výpisu z bankovních účtů dlužníka, jimiž soud provedl důkaz, a podle příkazu žalobce k bankovním převodům finančních částek na dlužníka, žalobce převedl fakticky na bankovní účty dlužníka finanční částky uvedené v přihlášce,

žalobce je zakladatelem a jediným společníkem dlužníka-společnosti s ručením omezeným,

insolvenční soud usnesením ze 17.6.2010 prohlásil na majetek dlužníka konkurs, do něhož si včas podanou přihláškou žalobce přihlásil sporné pohledávky a to ve výši 5.419.236,-Kč, jako nárok na vrácení plnění půjček poskytnutých dlužníkovi v dolarových platbách včetně úroků z půjček a sankce za prodlení v podobě zákonného úroku z prodlení a ve výši 23.305.859,-Kč, odpovídající korunovým platbám žalobce dlužníkovi na základě smlouvy o půjčce včetně úroků a zákonného úroku z prodlení,

žalovaný na zvláštním přezkumném jednání tyto pohledávky popřel co do pravosti s odkazem na neplatnost smlouvy o půjčce z 22.4.2006 a proto, že žalobce žádné půjčky dlužníkovi neposkytl.

Na základě těchto zjištění dospěl soud prvého stupně k závěru, že jelikož půjčka byla poskytnuta osobou ovládanou osobě ovládající, nejde o smlouvu, jež by podléhala režimu § 196a odst. 1 obchodního zákoníku, ve znění platném v uzavření této smlouvy, nicméně její platnost posuzoval z hlediska obecných náležitostí platných smluv uvedených v občanském zákoníku, ve znění platném v době uzavření smlouvy a dovodil, že smlouva je smlouvou absolutně neplatnou podle § 37 občanského zákoníku (dále jen OZ). Svůj závěr o neplatnosti smlouvy podle § 37 odst. 1 OZ odůvodnil soud prvního stupně tím, že smluvní strany deklarovaly smysl uzavírané dohody jako podporu podnikání dlužníka. Vůle žalobce i dlužníka směřovala k uzavření smlouvy, jejímž předmětem by byla možnost půjček . Neurčitost ujednání o jednotlivých platbách žalobce však činí tuto část smlouvy neplatnou pro rozpor s podmínkou srozumitelnosti a určitosti jejího obsahu. I kdyby šlo o smlouvu uzavřenou mezi dvěma podnikateli a jejím účelem byla podpora podnikání dlužníka žalobcem, pak tato smlouva neobstojí ani z hlediska § 269 odst. 2 obchodního zákoníku, ve znění platném v době uzavření smlouvy, takže by bylo možno dovodit i to, že k uzavření smlouvy o půjčce nedošlo.

Jelikož však faktické plnění finančních prostředků žalobcem dlužníkovi bylo prokázáno až do výše sporných pohledávek, aniž žalovaný tvrdil, či prokazoval, že dlužník tyto finanční prostředky žalobci vrátil, dovodil soud, že sporné pohledávky obstojí jako pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení a tato změna právní kvalifikace není změnou právního důvodu přihlášky ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu, na kterou v odůvodnění svého rozsudku odkázal. V této souvislosti pak zdůraznil, že žalovaný při přezkumném jednání popřel pouze pravost sporných pohledávek, nikoliv jejich výši, takže v tomto incidenčním řízení se soud nemohl zabývat výší sporných pohledávek, neboť skutečné faktické plnění finančních prostředků žalobcem dlužníkovi bylo prokázáno, (MSPH 95 INS 2027/2010) i nad rámec finančních prostředků, které žalobce poskytl dlužníkovi za jiné věřitele, a to manžele Lněničkovy, na základě trojstranné písemné poukázky ze dne 17. května 2007, na jejímž základě žalobce jako poukázaný za poukazatele (manžele Lněničkovy) zaplatil dlužníkovi na základě smlouvy o půjčce, uzavřené manžely Lněničkovými a dlužníkem, dalších 8.000.000,-Kč. Poukázal v této souvislosti i na to, že žalovaný výši poskytovaných finančních prostředků žalobcem dlužníkovi ani nezpochybňoval, takže přesnou výší faktického plnění se soud prvého stupně nezabýval, s ohledem na to, jak zdůraznil, žalovaný popřel pouze pravost pohledávky a faktické plnění žalobce dlužníkům bylo prokázáno. V této souvislosti poukázal i na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1726/1998, vydaný v režimu zákonného konkursu a vyrovnání, jenž je však plně uplatnitelný i v incidenčním sporu podle insolvenčního zákona.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včas odvolání, v němž uvedl, že nesouhlasí se závěrem soudu prvého stupně, že pravost sporných pohledávek je dána z titulu bezdůvodného obohacení, neboť takovýto případný nárok zanikl promlčením před jeho uplatněním přihláškou pohledávky v insolvenčním řízení. Navrhl proto, aby z tohoto důvodu odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl.

Žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení jemu předcházející podle § 212 a § 212a o.s.ř. a dospěl k závěru, že rozsudek je ve výroku věcně správný, i když z důvodů poněkud jiných, než uváděných soudem prvního stupně v napadeném rozsudku. To proto, že odvolací soud nesdílí právní závěr soudu prvního stupně o tom, že smlouva o půjčce z 22.4.2006 (dále též jen smlouva) je smlouvou absolutně neplatnou podle § 37 občanského zákoníku v té době platného pro neurčitost svého obsahu.

Ze smlouvy, kterou odvolací soud podle § 213 odst. 2 o.s.ř. opakoval důkaz, a to z jejího článku 1, vyplývá, že v bodě 1.1. tohoto článku se smluvní strany dohodly, že žalobce poskytne dlužníkovi půjčku až do výše 40.000.000,-Kč a do výše 300.000,-USD, kterou se dlužník zavazuje vrátit za podmínek stanovených ve smlouvě. V bodě 1.2. tohoto článku smlouvy je obsažena dohoda smluvních stran o tom, že půjčka bude poukazována v jednotlivých tranších podle dohody smluvních stran na bankovní účet dlužníka, a to nejpozději do 31.12.2008.

Kromě toho odvolací soud z písemných potvrzení dlužníka ze dne 6. ledna 2009 zjistil, že na základě smlouvy obdržel finanční částky ve výši v potvrzeních uvedené a ve dnech tam označených.

Na základě těchto zjištění odvolací soud dospěl k závěru, že smlouva je smlouvou platnou, neboť její obsah je dostatečně určitý a srozumitelný, a to proto, že svým obsahem jde o tzv. rámcovou smlouvu (tou může být jakákoliv jiná smlouva uzavřená mezi podnikateli, např. smlouva zástavní, smlouva kupní, či rámcová smlouva úvěrová) a Nejvyšší soud ČR ve svých rozhodnutích (např. 29 ICdo 26/2012, 32 Cdo 3488/2010) opakovaně vysvětlil, že tzv. rámcová smlouva nezakládá závazkový vztah, pohledávky a závazky smluvních stran z nich tudíž nevznikají. Význam rámcové smlouvy spočívá v tom, že strany tam, kde předpokládají dlouhodobější obchodní vztah, stanoví jejím prostřednictvím základní pravidla, jimž budou podléhat všechny konkrétní (tzv. realizační) (MSPH 95 INS 2027/2010) smlouvy na jejím základě v budoucnu uzavřené, nebude-li v té či oné realizační smlouvě ujednáno jinak. Rámcová smlouva tak nemá jiný význam, než že stanoví smluvní podmínky následně uzavíraných konkrétních realizačních smluv, tj. v tom či onom rozsahu předurčuje jejich obsah. Při vzniku realizační smlouvy (v dané věci smlouvy o půjčce) uzavřené na základě rámcové smlouvy se tedy v rozsahu, v němž strany nesjednaly v realizační smlouvě jinak, stávají pravidla (smluvní podmínky) sjednaná v rámcové smlouvě součástí obsahu realizační smlouvy. Právní skutečností, z níž vzniká závazkový vztah jako právní vztah obsahující právo věřitele na plnění (pohledávku) a odpovídající povinnost dlužníka splnit závazek, je teprve realizační smlouva.

Převedeno na tuto věc, byl-li závazek poskytnout půjčky do určité výše (do určitého rámce) ve smlouvě z 22.4.2006 obsažen, pak uzavřením této rámcové smlouvy o půjčce vlastní vztah z půjčky založen nebyl, ten založily až pozdější konkrétní smlouvy o půjčce předpokládané v bodě 1.2. článku 1 rámcové smlouvy, které byly realizovány vlastním převodem finančních prostředků od žalobce na bankovní účet dlužníka podle rámcové smlouvy. To, že tyto konkrétní půjčky byly dlužníku žalobcem fakticky poskytnuty, bylo v řízení před soudem prvního stupně spolehlivě prokázáno, a jelikož při poskytování postupných konkrétních půjček na základě konkrétních, byť ústně uzavřených, smluv si jejich účastníci nestanovili pro poskytování a splácení jiná pravidla, platí ohledně nich pravidla dohodnutá v rámcové smlouvě.

Z těchto všech důvodů odvolací soud dospěl k závěru, že smlouva z 22.4.2006 je smlouvou platnou, ovšem současně pouze rámcovou, která nezaložila práva a povinnosti účastníků ze smlouvy o půjčce. Ty byly založeny až vlastními realizačními smlouvami o půjčce, jež byly reálně naplněny, jak vyplývá ze správných skutkových zjištění soudu prvého stupně, a proto bez dalšího nemůže být důvodná námitka promlčení sporných pohledávek, nově uvedená žalovaným v odvolání jako námitka právní. Jestliže sporné pohledávky jsou pohledávkami z jednotlivých smluv o půjčkách, jež jsou platné, nemá oporu v provedených důkazech námitka promlčení, a proto není důvodná.

Jinak odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvého stupně, že za situace, kdy žalovaný popřel pouze pravost sporných pohledávek a nikoliv jejich výši, nemůže žalovaný namítat v případném incidenčním sporu to, že sporné pohledávky nebyly poskytnuty v plné výši přihlášené do insolvenčního řízení, jestliže faktické plnění žalobcem dlužníkovi bylo prokázáno. To vyplývá nejen z judikatury Nejvyššího soudu, na kterou soud prvního stupně správně poukazoval, ale i z vlastního znění insolvenčního zákona, který sám upravuje, zvlášť popření pravosti pohledávky (§ 193), popření výše pohledávky (§ 194) a popření pořadí pohledávky (§ 195).

Odvolací soud proto uzavírá, že žalobce v řízení prokázal, že poskytl reálně dlužníkovi plnění z titulu platných smluv o půjčce, takže pravost sporných pohledávek prokázal, a proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako ve výroku věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil, včetně akcesorického výroku o nákladech řízení, jež má oporu v § 202 odst. 1 IZ.

Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn rovněž § 202 odst. 1 IZ, podle něhož ve sporu o určení pravosti, výše nebo pořadí přihlášených pohledávek, nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. (MSPH 95 INS 2027/2010)

Poučení: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze, dospěje dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nebo má-li být dovolacím soudem řešená právní otázka posouzena jinak.

V Praze dne 10. prosince 2015

JUDr. František K u č e r a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Hana Bulínová