101 VSPH 364/2017-660
38 ICm 1343/2010 101 VSPH 364/2017-660 (KSPH 38 INS 3926/2009)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ivy Novotné a JUDr. Ladislava Derky v právní věci žalobce: INSOLV, v.o.s., sídlem Růžová 1416/17, Praha 1, insolvenční správce dlužníka ANTICO, spol. s r.o., zast. Mgr. Vojtěchem Suchardou, advokátem, sídlem Schnirchova 1374/28, Praha 7, proti žalovanému: Vladislav anonymizovano , anonymizovano , bytem Štolmířská 1248, Český Brod, zast. Mgr. Michalem Šebánkem, advokátem, sídlem Spálená 95/25, Praha 1, o určení neúčinnosti právních úkonů dlužníka, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 38 ICm 1343/2010-616 ze dne 19. října 2016,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 38 ICm 1343/2010-616 ze dne 19. října 2016 ve znění usnesení č. j. 38 ICm 1343/2010-631 ze dne 25. ledna 2017 se ve vyhovujícím výroku pod bodem I. mění tak, že se zamítá žaloba na určení neúčinnosti těchto úkonů dlužníka ANTICO, spol. s r.o., se sídlem 282 01 Český Brod, Zborovská 1358, IČO 489 51 358, kterými uhradil žalovanému postupně:

-na účet žalovaného č. 9017345081/0800 ze svého účtu č. 994404-1841857003/0800 dne 29. 11. 2006 částku ve výši 64.652 Kč; a -hotově žalovanému dne 31. 12. 2006 částku ve výši 300.000 Kč; a -na účet žalovaného č. 9017345081/0800 ze svého účtu č. 994404-1841857003/0800 dne 5. 1. 2007 částku ve výši 250.000 Kč; a -na účet žalovaného č. 9017345081/0800 ze svého účtu č. 994404-1841857003/0800 dne 22. 1. 2007 částku ve výši 50.000 Kč; a -na účet žalovaného č. 9017345081/0800 ze svého účtu č. isir.justi ce.cz 38 ICm 1343/2010 (KSPH 38 INS 3926/2009)

994404-1841857003/0800 dne 27. 3. 2007 částku ve výši 255.798 Kč; a -na účet žalovaného č. 9017345081/0800 ze svého účtu č. 51-5624090297/0100 dne 7. 6. 2007 částku ve výši 80.000 Kč; a -na účet žalovaného č. 9017345081/0800 ze svého účtu č. 994404-1841857003/0800 dne 25. 6. 2007 částku ve výši 100.363 Kč; a -na účet žalovaného č. 9017345081/0800 ze svého účtu č. 994404-1841857003/0800 dne 25. 6. 2007 částku ve výši 112.336 Kč; a -na účet žalovaného č. 9017345081/0800 ze svého účtu č. 51-5624090297/0100 dne 3. 8. 2007 částku ve výši 10.000 Kč; a -na účet žalovaného č. 9017345081/0800 ze svého účtu č. 51-5624090297/0100 dne 2. 10. 2007 částku ve výši 20.000 Kč; a -na účet žalovaného č. 9017345081/0800 ze svého účtu č. 51-5624090297/0100 dne 17. 10. 2007 částku ve výši 270.000 Kč; a -na účet žalovaného č. 9017345081/0800 ze svého účtu č. 51-5624090297/0100 dne 9. 11. 2007 částku ve výši 26.203 Kč; a -na účet žalovaného č. 9017345081/0800 ze svého účtu č. 51-5624090297/0100 dne 16. 11. 2007 částku ve výši 70.000 Kč; a -na účet žalovaného č. 9017345081/0800 ze svého účtu č. 51-5624090297/0100 dne 11. 12. 2007 částku ve výši 210.000 Kč; a -na účet žalovaného č. 9017345081/0800 ze svého účtu č. 51-5624090297/0100 dne 16. 1. 2008 částku ve výši 12.609 Kč; a -na účet žalovaného č. 9017345081/0800 ze svého účtu č. 51-5624090297/0100 dne 13. 3. 2008 částku ve výši 30.000 Kč; a -hotově žalovanému dne 29. 1. 2008 částku ve výši 350.000 Kč; a -hotově žalovanému dne 4. 2. 2008 částku ve výši 343.959 Kč; a -hotově žalovanému dne 24. 4. 2008 částku ve výši 350.000 Kč; a -hotově žalovanému dne 2. 5. 2008 částku ve výši 70.000 Kč; a -hotově žalovanému dne 28. 8. 2008 částku ve výši 156.664 Kč; a -hotově žalovanému dne 3. 9. 2008 částku ve výši 350.000 Kč; a -hotově žalovanému dne 25. 9. 2008 částku ve výši 350.000 Kč; a -hotově žalovanému dne 20. 11. 2008 částku ve výši 290.765 Kč; a -hotově žalovanému dne 31. 12. 2008 částku ve výši 113.050 Kč; a -hotově žalovanému dne 1. 7. 2009 částku ve výši 70.000 Kč; a -hotově žalovanému dne 27. 7. 2009 částku ve výši 85.000 Kč; a -hotově žalovanému dne 31. 7. 2009 částku ve výši 59.200 Kč.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného Mgr. Michala Šebánka částku 57.596 Kč.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze jako soud I. stupně ve výroku uvedeným rozsudkem pod bodem I. výroku určil, že jsou neúčinné úkony dlužníka ANTICO, spol. s r.o. (dále jen dlužník), kterými uhradil žalovanému postupně na jeho účet nebo v hotovosti částky uvedené v tomto bodě výroku (dále jen plnění), pod bodem II. výroku zamítl žalobu na určení, že jsou neúčinné právní úkony dlužníka, 38 ICm 1343/2010 (KSPH 38 INS 3926/2009) kterými uhradil žalovanému postupně na jeho účet či v hotovosti plnění v tomto výroku uvedená a pod bodem III. výroku (nesprávnost číslování byla odstraněna soudem I. stupně opravným usnesením z 25. 1. 2017) rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 17.114,24 Kč.

V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že se žalobce domáhal určení neúčinnosti bankovních převodů a výplaty v žalobě uvedených finančních částek dlužníkem žalovanému v průběhu let 2005-2009 a právním důvodem plnění byla dohoda o provozování prodejny, uzavřená mezi dlužníkem a žalovaným dne 12. 11. 2002. V průběhu let 2005-2009 dlužník uhradil žalovanému na základě této dohody celkem 5,497.053 Kč. Těmito platbami dlužník podle žalobce zkrátil uspokojení svých věřitelů v insolvenčním řízení, neboť tato plnění poskytl žalovanému v době, kdy již byl v úpadku a žalovaný jako jednatel a společník dlužníka musel vědět, že dlužník nemá dostatečný majetek, aby uspokojil pohledávky všech věřitelů, které v době plnění již existovaly, nebo byly splatnými, a tím úmyslně zkrátil možnost uspokojení ostatních přihlášených věřitelů, a dokonce i věřitelů s pohledávkami za majetkovou podstatou, či jim na roveň postavených. Předmětem odpůrčí žaloby žalobce učinil všechny hotovostní i bezhotovostní platby dlužníka žalovanému, jež byly učiněny v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení.

Soud I. stupně poprvé o žalobě rozhodl rozsudkem ze dne 15. 9. 2011, kterým žalobu v celém rozsahu zamítl a svůj závěr odůvodnil tím, že plnění by byla neúčinnými úkony, jen pokud by bylo prokázáno, že v době uzavření smlouvy o spolupráci a dohody o provozování prodejny, obě ze dne 12. 11. 2012, byl již dlužník v úpadku, což prokázáno nebylo, a obě smlouvy, které jsou právním důvodem plnění, jsou smlouvy platné.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání a Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. 3. 2012 č. j. 101 VSPH 237/2011-218 rozsudek soudu I. stupně potvrdil se závěrem, že i pokud by žaloba obstála z důvodů věcných, tedy sporná plnění by byla neúčinnými právními úkony podle insolvenčního zákona, nemohla by obstát z důvodů formálních, protože žalobce se jí domáhá určení neúčinnosti faktické činnosti dlužníka-konkrétních bankovních převodů či výplat finančních částek žalovanému, kterou se ovšem právní úkon pouze provádí, a při tomto svém závěru aplikoval rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 531/2003.

K dovolání žalobce tento rozsudek odvolacího soudu zrušil Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 29 ICdo 22/2012-240 ze dne 30. 7. 2014 proto, že neobstojí právní závěr odvolacího soudu, že jednotlivé hotovostní, či bezhotovostní platby směřující ke splnění dluhu podle závazkového právního vztahu nejsou právními úkony, takže jim nelze podle § 235 a násl. insolvenčního zákona odporovat. Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 677/2011, v němž dovodil, že právním úkonem je i projev vůle, jímž třetí osoba poskytuje plnění směřující ke vzniku, změně či zániku závazkového vztahu. 38 ICm 1343/2010 (KSPH 38 INS 3926/2009)

Poté odvolací soud usnesením č. j. 101 VSPH 237/2011-254 ze dne 16. 3. 2015 rozsudek soudu I. stupně ze dne 15. 9. 2011 č. j. 38 ICm 1343/2010-189 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a to s ohledem na právní závěry uvedené ve shora zmíněním rozsudku Nejvyššího soudu s tím, že soud I. stupně správně posuzoval sporná plnění jako právní úkony dlužníka, jež mohou být předmětem odpůrčí žaloby, jestliže jejich právním důvodem byla plnění podle dohody o provozování prodejny z 12. 11. 2002. Dospěl však k závěru, že závěr soudu o nedůvodnosti žaloby nemá oporu ve skutkových zjištěních, z nichž lze dovodit pouze to, že v žalobě uvedené platby byly platbami dlužníka svému jednateli a většinovému společníku na základě smlouvy uzavřené mezi nimi navzájem, takže jde o smluvní plnění ve prospěch osoby, jež s dlužníkem tvořila a tvoří koncern. Důkazy totiž hodnotil soud I. stupně jen ve vztahu ke svému právnímu závěru o tom, že v době, kdy dlužník se žalovaným uzavřel smlouvu o provozování prodejny, jež je právním důvodem sporných plateb, nebyl v úpadku a nebyl v úpadku ani v době, kdy dlužník sporné platby činil tj. od 4. 5. 2005 do 31. 7. 2009. Přitom předmětem odpůrčí žaloby nebyla neúčinnost smlouvy o provozování prodejny. Dále se skutkově ani právně soud nevypořádal s tvrzením žaloby, že tyto platby byly úmyslně zkracujícími právními úkony dlužníka ve smyslu § 242 insolvenčního zákona (dále jen IZ), přičemž platí, že u neúčinného právního úkonu podle § 242 IZ není zákonným předpokladem takové neúčinnosti to, aby v době, kdy tyto úkony dlužník činil, byl již v úpadku. Podstatné je pouze to, zda v době, kdy dlužník tyto úkony ve prospěch žalovaného činil, měl ještě další věřitele a stav jeho majetku mu již neumožňoval, aby plnil své závazky i vůči jiným věřitelům než žalovanému a v důsledku toho došlo ke krácení uspokojení jiných věřitelů, kteří v té době měli vůči dlužníku vlastní vymahatelné pohledávky. Důkazní břemeno o úmyslu dlužníka krátit těmito plněními žalovanému ostatní své věřitele je výlučně na žalobci. Odvolací soud tak rozsudek soudu I. stupně zrušil pro nedostatečně zjištěný skutkový stav věci a uložil mu, aby provedl ve smyslu § 120 odst. 2 o.s.ř. i jiné, než účastníky navržené důkazy, které vyplývají z obsahu insolvenčního spisu, jehož součástí tento incidenční spor je.

Soud I. stupně v dalším řízení po opakování důkazů smlouvou o spolupráci a dohodou o provozování prodejny, obě ze dne 12. 11. 2002, dále fakturami vystavenými žalovaným dlužníkovi v letech 2000-2009, výpisy z běžného účtu dlužníka a výdajovými pokladními doklady dlužníka, knihou bankovních dokladů dlužníka a účetním deníkem dlužníka, přihláškami věřitelů do insolvenčního řízení a nájemní smlouvou z 12. 11. 2002 vzal za prokázané, že žalovaný, který je jednatelem dlužníka, dne 12. 11. 2002 uzavřel se společností DELCIS ČR, a.s. nájemní smlouvu, jejímž předmětem byl pronájem nebytových prostor v obchodním centru Nový Smíchov, který si žalovaný pronajal jako nájemce a dne 12. 11. 2002 uzavřel s dlužníkem dohodou o provozování prodejny v těchto pronajatých nebytových prostorách a současně téhož dne uzavřel žalovaný s dlužníkem smlouvu o spolupráci, v níž se zavázal dlužníku zprostředkovávat za provizi obchody v pronajatých prostorách. Nebytové prostory pronajaté žalovaným v obchodním centru Nový Smíchov užíval v letech 2005-2008 dlužník, docházelo v nich k uzavírání zakázek ve prospěch dlužníka, a podle smlouvy o spolupráci náležela žalovanému za tuto činnost zrealizovaných zakázek provize, která činila 10 %-25 % z celkové hodny realizovaných zakázek, přičemž její součástí byly i náklady 38 ICm 1343/2010 (KSPH 38 INS 3926/2009) související s provozem a údržbou předmětné prodejny, které platil žalovaný svému pronajímateli. Vycházel z toho, že tato jeho zjištění jsou mezi účastníky nesporná. Vzal dále za prokázané, že v letech 2005-2008 dlužník vyvíjel svou podnikatelskou činnost, přičemž, jak vyplývá ze soupisu věřitelů dlužníka i ze seznamu neuhrazených závazků po splatnosti, dlužník průběžně plnil své závazky vůči svým věřitelům i vůči svým zaměstnancům i pojišťovnám a k úpadku dlužníka došlo až v průběhu roku 2008, čemuž odpovídají i podané přihlášky do insolvenčního řízení, z nichž vyplývá, že již v průběhu roku 2008 měl dlužník některé věřitele se splatnými pohledávkami po lhůtě splatnosti delší než 30 dnů, které dlužník neplnil. Z přihlášených pohledávek věřitelů soud zjistil, že přihlášené pohledávky byly splatné v roce 2008 či 2009, mimo pohledávku věřitele č. 7, která byla splatná již v roce 2007, stejně jako pohledávka věřitele č. 13 a 14.

Vycházeje z těchto zjištění dospěl soud I. stupně k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Poukázal na to, že soud rozhodl o úpadku dlužníka 5. 10. 2009, žalobce podal odpůrčí žalobu 5. 10. 2010, tedy včas v zákonné lhůtě. Neshledal důvodnou námitku žalovaného o opožděnosti žaloby, neboť upřesnění žaloby není její změnou. Smlouvy uzavřené mezi dlužníkem a žalovaným 12. 11. 2012 o spolupráci a o provozování prodejny shledal smlouvami platnými, neboť nebyly uzavřeny v rozporu se zákonem, a to ani v rozporu s § 136 odst. 1 obchodního zákoníku ve znění platném v roce 2002. Poukázal na to, že jestliže žalovaný obstarával zakázky výhradně pro dlužníka a z realizovaných zakázek měl příjem výlučně dlužník, tak jde o činnost žalovaného ku prospěchu dlužníka, která byla pro dlužníka výhodná, neboť pronajatá prodejna se nacházela v prostorách obchodního centra Nový Smíchov a docházelo zde k výrazné propagaci výrobců dlužníka. Obě smlouvy dlužník se žalovaným uzavřel v roce, kdy jeho podnikatelská činnost byla úspěšná, a dovodil, že k problémům dlužníka přispěl až úvěr od České spořitelny, a.s., který sice ještě v roce 2008 dlužník splácel, ovšem v roce 2009 již nebyl schopen splácet splátky úvěru, dostal se do prodlení a úvěr se stal splatným najednou, což byl důvod úpadku dlužníka. Dovodil, že z provedených důkazů nevyplývá, že by sporná plnění byla neúčinnými právními úkony dlužníka podle § 241 odst. 1 IZ, neboť měl za to, že tato plnění dlužník neposkytoval žalovanému v době, kdy se nacházel v úpadku. Z přihlášených pohledávek dovodil, že finanční problémy dlužníka se projevily až v roce 2008, přičemž pohledávky přihlášené za dřívější období jsou pohledávky zdravotních pojišťoven a finančního úřadu, které byly přihlášeny až po provedených kontrolách v rámci insolvenčního řízení.

Současně však soud I. stupně konstatoval, že v době před listopadem 2006 nic nenaznačovalo úpadku dlužníka, a proto dovodil, že plnění vyplacená dlužníkem žalovanému do listopadu 2006 nelze určit jako úkony neúčinné, neboť nebylo prokázáno, že by byl v úpadkové situaci. To potvrzuje i skutečnost, že ještě dne 31. 3. 2005 poskytla Česká spořitelna, a.s. dlužníkovi úvěr ve výši 9,800.000 Kč, ačkoliv již předtím měl dlužník u tohoto věřitele další úvěry. Uvedl dále, že platby v listopadu 2006 již zvýhodňovaly žalovaného před ostatními věřiteli, přičemž platby žalovaného prováděné v letech 2008 a 2009 s ohledem na přihlášené pohledávky věřitele do insolvenčního řízení již tyto věřitele poškozovaly, a proto žalobě vyhověl jen pokud jde o sporná plnění, který dlužník poskytl žalovanému od listopadu 2006 do roku 2009 včetně. 38 ICm 1343/2010 (KSPH 38 INS 3926/2009)

Dále soud I. stupně odůvodnil rozsudek tím, že, jelikož šlo o plnění mezi osobami blízkými, má za to, že je třeba posuzovat důvodnost žaloby i podle § 242 IZ, neboť žalovaný jako jednatel a většinový společník dlužníka musel mít vědomost o ekonomické situaci dlužníka i jeho finanční situaci, a proto si musel být vědom, že platbami v jeho prospěch dochází od listopadu 2006 k poškozování ostatních věřitelů, přičemž současně dovodil, že se tak dělo v době, kdy již dlužník nedisponoval s majetkem postačujícím pro uspokojení pohledávek všech věřitelů. Výslovně uvedl, že posuzoval majetek dlužníka jako celek, tedy aktiva a pasiva a poukaz žalovaného na znalecký posudek o hodnotě majetku dlužníka vypracovaný v rámci insolvenčního řízení neshledal důvodným. Tento znalecký posudek se následně ukázal jako nereálný, neboť z insolvenčního rejstříku vyplývá, že majetek dlužníka byl prodán za 14,333.000 Kč, z čehož pro zajištěného věřitele připadá částka vyšší než 12 milionů Kč a nezajištění věřitelé přihlásili své pohledávky v celkové výši přes 49 milionů Kč. Dovodil proto, že plnění dlužníka žalovanému od listopadu 2006 jsou úkony úmyslně zkracující a nic takového nelze dovodit ohledně plnění před tímto datem.

Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil soud I. stupně § 142 odst. 3 o.s.ř. a žalobci přiznal proti žalovanému poměrnou náhradu nákladů řízení s přihlédnutím k domu, že žalobce měl ve věci úspěch v 84 %.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včas odvolání, v němž uvedl, že řízení před soudem I. stupně je zatíženo vadou spočívající v nesprávném postupu Vrchního soudu v Praze, který po zrušení jeho rozsudku ve věci samé Nejvyšším soudem zrušil předchozí rozsudek soudu I. stupně, ačkoliv Nejvyšší soud zrušil jen rozsudek odvolacího soudu a jen odvolacímu soudu vrátil věc zpět k dalšímu řízení. Pokud by za vadný Nejvyšší soud považoval i rozsudek soudu I. stupně, zrušil by ho také, což se nestalo. Odvolací soud tak podle názoru žalovaného postupoval v rozporu se závazným rozsudkem Nejvyššího soudu a neměl pravomoc rozsudek soudu I. stupně rušit. Zrušovací usnesení Vrchního soudu je tak rozhodnutí nicotné a nezákonné, neboť tím odvolací soud znovu otevřel otázku nového dokazování a tím bylo porušeno právo žalovaného na spravedlivý proces.

Za nesprávný považuje žalovaný právní závěr soudu I. stupně, že majetek dlužníka má jen hodnotu do výše ceny, za kterou byl v insolvenčním řízení majetek dlužníka zpeněžen. Soud nepřihlédl ke znaleckému posudku znalce TPA Horváth, a tento důkaz odbyl poznámkou, že podle jeho názoru je tento posudek o ceně majetku dlužníka nereálný. S tím se žalovaný neztotožňuje, protože znalec posudek vypracoval na žádost insolvenčního správce a ten jeho správnost nikdy nezpochybnil, přičemž nelze přehlédnout, že ke zpeněžení majetku dlužníka došlo až 7 let po zahájení insolvenčního řízení.

Nesprávný je i závěr soudu o tom, že sporná plnění od listopadu 2006 jsou plnění úmyslně zkracující ostatní věřitele dlužníka. Soud vůbec nezohlednil to, že součástí vyplacených provizí byl i nájem a veškeré náklady spojené s údržbou a financováním pronajatého prostoru žalovaným od pronajímatele v obchodním centru Nový Smíchov, přičemž nebytový prostor si pronajal žalovaný jen proto, 38 ICm 1343/2010 (KSPH 38 INS 3926/2009)

že pronajímatel trval na tom, že prostor pronajme jen fyzické osobě. Podle žalovaného nemá oporu v provedených důkazech závěr soudu I. stupně, že dlužník byl od roku 2006 ve stavu úpadku ve smyslu § 3 insolvenčního zákona. To je vždy třeba poměřovat s objemem majetku dlužníka, který v té době provozoval podnik, vyvíjel podnikatelskou činnost a nic nenasvědčovalo tomu, že je v úpadku, či že mu úpadek hrozí. Zlomový okamžik byl až listopad 2009.

Žalovaný současně v odvolání setrval na své námitce o opožděnosti žaloby, protože v zákonné lhůtě žalobce podal žalobu s neprojednatelným žalobním návrhem, který doplnil až po uplynutí jednoleté zákonné lhůty, a to v částce, která je nižší, než původní celková částka uváděná v první žalobě. Navrhl proto, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, eventuálně jej změnil tak, že žaloba se zamítá.

Žalobce vyvracel důvody odvolání a navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil s tím, že důvodem úpadku dlužníka byla jeho výrazná platební neschopnost, a protože šlo o plnění osobě blízké, platí právní domněnka úpadku v době plnění, kterou žalovaný nevyvrátil, a plnění v rozsahu, v němž soud žalobě vyhověl, jsou nepochybně plněními neúčinnými i podle § 241 odst. 1 IZ, neboť těmito plněními dlužník zvýhodnil žalovaného jako jednoho ze svých věřitelů na úkor ostatních věřitelů.

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení jemu předcházející podle § 212 a § 212a o.s.ř., dokazování v potřebném rozsahu doplnil podle § 213 o.s.ř. a dospěl k následujícím závěrům:

Odvolání není důvodné v části, v níž žalovaný dovozuje, že zrušovací usnesení odvolacího soudu, kterým tento soud zrušil předchozí rozsudek soudu I. stupně ve věci samé, je rozhodnutím nezákonným. V pořadí první rozsudek soudu I. stupně ve věci samé odvolací soud potvrdil bez ohledu na věcnou správnost závěrů dovozených soudem I. stupně v rozsudku jen proto, že převod peněžních prostředků, jež jsou předmětem incidenční žaloby, nejsou právními úkony dlužníka. Právě pro tento nesprávný právní závěr odvolacího soudu Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a odkázal na právní závěr dovozený k této sporné otázce v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 677/2012. Nejvyšší soud tak zrušil rozsudek odvolacího soudu pro nesprávné posouzení věci.

Tím se řízení vrátilo zpět do stadia odvolacího řízení proti rozsudku soudu I. stupně, pro něž opět v plném rozsahu platí ustanovení § 211-§ 226 o.s.ř., tedy i to, že odvolací soud může rozsudek napadený odvoláním zrušit z důvodů uvedených v § 219a o.s.ř. Odvolací soud proto postupoval v souladu s občanským soudním řádem, když rozsudek soudu I. stupně zrušil pro nedostatečná skutková zjištění soudu k tomu, zda peněžité platby žalovanému dlužník činil v době, kdy byl v úpadku, protože ve věci není rozhodující to, kdy byla uzavřena smlouva o spolupráci mezi dlužníkem a žalovaným, která je právním důvodem plnění, neboť tato smlouva není předmětem odpůrčí žaloby. Předmětem odpůrčí žaloby jsou platby, které dlužník žalovanému platil na základě této smlouvy, a proto je třeba zjišťovat neúčinnost těchto plateb z hledisek uvedených v § 240-§ 242 IZ. 38 ICm 1343/2010 (KSPH 38 INS 3926/2009)

Odvolání není důvodné ani v části, v níž se žalovaný dovolává toho, že insolvenční správce podal odpůrčí žalobu po lhůtě uvedené v § 239 odst. 3 o.s.ř. K této sporné otázce se odvolací soud vyjádřil již ve svém rozsudku 101 VSPH 237/2017-211, kde dovodil, že jde o žalobu včas podanou, ve lhůtě stanovené v § 239 odst. 3 IZ, neboť v jejím doplnění z pozdějšího data jde pouze o upřesnění žalobního petitu, nikoliv o jeho změnu nebo rozšíření, a toto upřesnění spočívá pouze v konkretizaci jednotlivých právních úkonů-bankovních převodů nebo hotovostních plateb učiněných dlužníkem v letech 2005-2009 ve prospěch žalovaného, jak je uvedeno v původní žalobě, a dále v konkretizaci výše plnění podle předložených dokladů o platbách. I když Nejvyšší soud později tento rozsudek odvolacího soudu zrušil, nestalo se tak proto, že by tento právní závěr dovolací soud shledal nesprávným, a odvolací soud proto nemá důvodu se od něj v tomto řízení odchylovat.

Odvolání je důvodné v části, v níž žalovaný napadá věcný závěr soudu I. stupně, že sporná plnění uvedená v bodě I. výroku napadeného rozsudku jsou neúčinnými právními úkony dlužníka podle § 241 či § 242 IZ. Tento závěr soudu I. stupně odvolací soud nesdílí, neboť nemá oporu v provedených důkazech v souladu se zákonnou koncentrací řízení ve vztahu k vyhovujícímu výroku pod bodem I. napadeného rozsudku, jehož věcnou správnost v rozsahu podaného odvolání odvolací soud výlučně posuzoval.

Právním důvodem sporných plnění poskytovaných dlužníkem žalovanému v letech 2006-2009 jsou smlouvy, které dlužník a žalovaný uzavřeli dne 12. 1. 2012.

Z těchto smluv již soud I. stupně zjistil, že ve smlouvě o spolupráci se žalovaný zavázal vyvíjet pro dlužníka činnost spočívající v užívání jím pronajaté prodejny pod značkou ANTICO-zakázkové interiéry v obchodním centru Nový Smíchov v Praze pro truhlářskou a podlahářskou činnost dlužníka a za to se dlužník zavázal platit žalovanému provizi, včetně úhrady nákladů spojených s touto činností. Doba, na kterou účastníci smlouvu uzavřeli, byla vázána na 12 měsíců po zániku nájemního vztahu k pronajaté prodejně mezi žalovaným a pronajímatelem -společností DELCIS ČR, a.s.

V dohodě o provozování prodejny podle smlouvy o spolupráci si její účastníci dohodli, že žalovaný, jako nájemce, umožní dlužníku, aby dlužník v pronajatých prostorách provozoval prodejnu ke své podnikatelské činnosti a dlužník se zavázal platit mu za to provizi z dosaženého obratu v prodejně v rozmezí 10%-25 % v závislosti na dosaženém obratu a struktuře zakázek.

Jak dále zjistil soud I. stupně, žalovaný vystavoval na shora uvedená smluvní plnění dlužníku faktury, kterými dohodnutou provizi účtoval, a to v procentní výši, vzhledem k celkové hodnotě realizovaných zakázek, uzavřených dlužníkem v pronajaté prodejně ve výši 10 %, avšak nepřevyšující výši uvedenou v dohodě smluvních stran shora. 38 ICm 1343/2010 (KSPH 38 INS 3926/2009)

Obě shora uvedené smlouvy je pak třeba hodnotit v souvislosti s nájemní smlouvou uzavřenou žalovaným jako nájemcem se společností DELCIS ČR, a.s. jako pronajímatelem dne 12. 11. 2002, kterou sice soud I. stupně provedl důkaz, ale potřebná zjištění z ní neučinil. Odvolací soud proto podle § 213 o.s.ř. opakoval důkaz nájemní smlouvou a zjistil z ní, že žalovaný se stal nájemcem nebytového prostoru v obchodním centru Nový Smíchov v Praze k činnosti spočívající podle čl. 35 smlouvy v maloobchodním prodeji kuchyňského nábytku a souvisejících doplňků pod značkou ANTICO. Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou, žalovaný se v ní zavázal dodržovat dohodnuté podmínky užívání a udržování pronajatého prostoru včetně všech správních povolení, zavázal se udržovat pronajaté prostory v pořádku a čistotě na své náklady, a dále se zavázal pronajímateli platit základní nájemné 5.690,77 EURO za 3 měsíce a dodatečné nájemné ve výši 4 % z obchodního obratu prodejny k úhradě provozních nákladů pronajímatele.

Ze shora uvedeného je tak zřejmé, že sporná plnění dlužníka žalovanému nejsou jen provize, z nichž by měl žalovaný výlučný prospěch, ale z těchto plnění žalovaný platil nájemné a další provozní náklady pronajímateli podle nájemní smlouvy, takže vždy tato sporná plnění je třeba ponížit o nájemné a provozní náklady hrazené žalovaným pronajímateli z poskytnuté provize od dlužníka, neboť v tomto rozsahu z provizí neměl žádný majetkový prospěch.

Žalobce nepředložil žádný relevantní důkaz o tom, že by žalovaný své povinnosti nájemce neplnil a že vyplacené provize si ponechával v celém rozsahu pro sebe. Rovněž tak netvrdil, ani neprokazoval, že sporná plnění mají jiný právní důvod než uvedený shora. Pokud by snad šlo o plnění dlužníka bez právního důvodu, pak by odpůrčí žaloba nemohla obstát, protože by šlo o nároky z bezdůvodného obohacení, které si musí insolvenční správce vymoci obecným pořadem práva žalobou na plnění.

Zjištění uvedená ze shora uvedených smluv pak jsou dostatečná pro závěr, že sporná plnění nelze podřadit pod neúčinné právní úkony dlužníka uvedené v § 240 IZ jako úkony bez přiměřeného protiplnění, ale jsou dostatečná i pro závěr, že žalobce neprokázal, že by tato plnění byla úmyslně zkracujícími právními úkony dlužníka s vědomím žalovaného, jako osoby blízké podle § 242 IZ. Šlo o smluvní plnění založené smlouvami z roku 2002, tedy z doby, kdy ani žalobce netvrdí, že by byl dlužník v úpadku, nebo mu snad možný úpadek hrozil a činnost žalovaného pro dlužníka podle těchto smluv byla pro podnikatelskou činnost dlužníka výhodná. Žalovanému nárok na provizi vznikl jen v případě, že dlužník měl ze své podnikatelské činnosti v pronajatých prostorách zisk, takže sporná plnění byla vázaná na majetkový prospěch dlužníka, a to, že taková plnění dlužník žalovanému poskytoval po celou dobu trvání shora uvedených smluvních vztahů, nelze bez dalšího posoudit jako úmyslné zkracování ostatních věřitelů žalobce.

Uzavřené smlouvy, byť uzavřené mezi jednatelem dlužníka a dlužníkem, nejsou smlouvami neplatnými ani pro rozpor s dobrými mravy, ani pro rozpor se zákonem, neboť se na ně nevztahuje § 136 odst. 1 tehdy platného obchodního zákoníku o zákazu konkurence. 38 ICm 1343/2010 (KSPH 38 INS 3926/2009)

Jedinou korekcí při posuzování neúčinnosti sporných plnění představuje § 241 odst. 5 IZ, z něhož vyplývá, že smlouvy uzavřené mezi dlužníkem a jeho jednatelem jako osobou blízkou nelze podřadit pod právní úkon, který by jinak byl nepochybně učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na jehož základě dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch. To však neplatí, jde-li o právní úkon učiněný ve prospěch osoby blízké, kterou žalovaný vůči dlužníkovi nepochybně byl.

Zbývá tak posoudit, zda sporná plnění za dobu od 29. 11. 2006 do 31. 7. 2009 lze považovat za zvýhodňující právní úkony dlužníka ve prospěch žalovaného podle § 241 odst. 1-3 IZ.

Zákonným předpokladem takového právního úkonu dlužníka je to, že sporné plnění dlužník poskytl v době, kdy byl v úpadku, nebo tato plnění vedla k dlužníkovu úpadku. I když se v dané věci jedná o plnění dlužníka ve prospěch osoby blízké, takže insolvenční zákon v odst. 2 § 241 stanoví právní domněnku úpadku v době těchto plnění, má odvolací soud za to, že tato zákonná domněnka byla vyvrácena jak důkazy žalovaným nabízenými, tak důkazy, které soud I. stupně provedl v souladu s § 120 odst. 2 o.s.ř., a které vyplývají z vlastního insolvenčního řízení, jehož součástí je i tento incidenční spor, a to s ohledem na zásadu obecné logiky, podle níž nelze negativní (neexistující) skutečnosti prokázat.

Odvolací soud má za správný závěr soudu I. stupně, že finanční problémy dlužníka se vyskytly postupně až v průběhu roku 2008, kdy již měl dlužník více věřitelů se splatnými pohledávkami, které nezaplatil, avšak nic takového nelze z provedených důkazů dovodit, pokud jde o sporná plnění dlužníka poskytnutá žalovanému v letech 2006 a 2007. Nemá proto oporu v provedených důkazech závěr soudu I. stupně, že plnění z těchto let jsou neúčinnými právními úkony podle § 241 IZ.

Leč takový závěr nelze dovodit ani z finanční situace dlužníka v roce 2008, neboť k tomu, aby šlo o neúčinné právní úkony dlužníka, musel by být splněn i další zákonný předpoklad, a to, že majetek dlužníka v této době nepostačoval k úhradě všech existujících splatných pohledávek věřitelů dlužníka a přesto za této situace si dlužník vybral jen některé své věřitele, kterým plnil, konkrétně žalovaného, a v důsledku toho tak zkrátil uspokojení ostatních věřitelů přihlášených do insolvenčního řízení.

Odvolací soud nesdílí závěr soudu I. stupně, že při zvažování hodnoty majetku, který vlastnil dlužník v roce 2008, je třeba zvažovat jen majetek v hodnotě, v jaké byl v rámci insolvenčního řízení zpeněžen po 7 letech po zahájení insolvenčního řízení.

Majetek dlužníka z hlediska posuzování neúčinného právního úkonu dlužníka je třeba vždy zkoumat ke dni, kdy takový úkon dlužník činil, tedy k roku 2008. Spolehlivým důkazem ke zjištění výše majetku dlužníka v tomto období je pak znalecký posudek č. 396/2010 vypracovaný k objednávce insolvenčního správce 38 ICm 1343/2010 (KSPH 38 INS 3926/2009) společností TPA Horwath services, s.r.o., kterým k návrhu žalovaného provedl soud I. stupně důkaz, ale z něhož neučinil skutková zjištění.

Odvolací soud proto podle § 213 o.s.ř. opakoval důkaz touto listinou a zjistil z ní, že úkolem znalce bylo určit hodnotu majetku dlužníka a tržní nájemné ke dni 31. 12. 2009. Znalec ocenil hodnotu majetku zahrnujícího nemovitosti, movité věci a zásoby na celkem 47,732.210 Kč a tržní nájemné za pronajatý majetek dlužníka stanovil na 7,400.000 Kč.

Porovná-li se hodnota tohoto majetku, který dlužník vlastnil ještě v roce 2009, s výší jeho dluhů splatných v roce 2008, je nepochybné, že hodnota jeho majetku byla mnohem vyšší než výše splatných dluhů. Není proto podle odvolacího soudu splněn jeden ze zákonných předpokladů neúčinného právního úkonu spočívající v tom, že majetek dlužníka v roce 2008 nepostačoval k úhradě dluhů všech jeho věřitelů se splatnými pohledávkami a jen proto se jim v insolvenčního řízení dostane méně, než kolik by dostali, pokud by dlužník v roce 2008 neposkytl žalovanému sporná plnění, která činí celkem zhruba 2,590.000 Kč, ovšem bez odečtu toho, kolik z toho činí nájemné a ostatní náklady vynaložené žalovaným na nájem nebytového prostoru, v němž podnikal výlučně dlužník, neboť v tomto rozsahu nejde o plnění, z něhož měl žalovaný prospěch.

Ke sporným plněním dlužníka žalovanému v roce 2009 odvolací soud uvádí, že insolvenční řízení proti dlužníku započalo dne 25. 6. 2009, přičemž předmětem této odpůrčí žaloby jsou plnění dlužníka žalovanému od 1. 7. 2009 do 31. 7. 2009, tedy jde o sporná plnění za dobu po zahájení insolvenčního řízení a na takové právní úkony dlužníka nelze aplikovat ustanovení § 240-§ 242 IZ, která se týkají právních úkonů dlužníka učiněných jím před zahájením insolvenčního řízení. Neúčinnost právních úkonů dlužníka po zahájení insolvenčního řízení je třeba posuzovat v režimu § 111 odst. 1-3 IZ. Podle odst. 1 tohoto ustanovení je dlužník povinen zdržet se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkem, pokud by mělo dojít k podstatné změně v jeho využití nebo určení majetku nebo o jeho nikoliv zanedbatelné zmenšení. Podle odst. 2 pak platí, že tato omezení se netýkají úkonů nutných ke splnění povinností stanovených zvláštními předpisy, k provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření či k odvrácení hrozící škody nebo ke splnění zákonné vyživovací povinnosti či splnění procesních sankcí. Podle odst. 3 pak platí, že právní úkony, které dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, jsou vůči věřitelům neúčinné. Odpůrčí žalobu žalobce podal u soudu I. stupně dne 5. 10. 2010, tedy před platností insolvenčního zákona účinného od 1. 1. 2014 a v té době soudy zastávaly konzistentně právní názor, že právní úkony, které dlužník učinil v rozporu s § 111 odst. 1 IZ, jsou právními úkony neúčinnými ze zákona podle odst. 3 § 111 IZ, a insolvenční správce má postupovat tak, že plnění z takového neúčinného právního úkonu zahrne do soupisu majetkové podstaty, aniž by se musel (měl) této neúčinnosti dovolávat odpůrčí žalobou. Leč nicméně, i kdyby bylo možné připustit, že to nebrání tomu, aby insolvenční správce i takové úkony učiněné dlužníkem po zahájení insolvenčního řízení, na něž se vztahuje odst. 1 § 111 IZ, učinil předmětem odpůrčí žaloby, pak u oněch třech sporných plnění z roku 2009 nelze podle názoru 38 ICm 1343/2010 (KSPH 38 INS 3926/2009) odvolacího soudu dovodit, že by jimi došlo k nikoliv zanedbatelnému zmenšení majetku. To proto, že celková výše těchto plnění činí 214.200 Kč, kterou je třeba ponížit ještě o nájemné a další náklady uhrazené žalovaným pronajímateli za pronajatou prodejnu v obchodním centru Nový Smíchov, kde provozoval svou podnikatelskou činnost v plném rozsahu dlužník.

Z těchto všech důvodů proto odvolací soud v rozsahu podaného odvolání, tedy ve vyhovujícím výroku pod bodem I. ve věci samé, rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobu zamítl (§ 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř.).

V souvislosti se změnou výroku ve věci samé rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 2 o.s.ř. o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem před soudy obou stupňů. Žalovaný měl ve věci před soudy obou stupňů plný úspěch a má proto podle § 142 odst. 1 o.s.ř. proti žalovanému právo na náhradu nákladů řízení, neboť ochrana insolvenčního správce proti takové náhradě stanovená v § 202 odst. 1 IZ se na řízení o odpůrčích žalobách nevztahuje. Přiznaná náhrada zahrnuje:

Vyčíslení nákladů řízení před soudem prvého stupně: Náklady jsou určeny dle vyhlášky č.177/1996 Sb., advokátního tarifu, vždy v platném znění, přičemž hodnota jednoho úkonu je 3.100 Kč dle § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu: a) 1 x převzetí věci-1 x úkon po 3.100 Kč b) 3 x sepis vyjádření k žalobě a jejímu doplnění a prosení vyjádření ve věci-3 x úkon po 3.100 Kč, celkem 9.300 Kč c) 3 x účast na jednání-3 x úkon po 3.100 Kč, celkem 9.300 Kč d) 7 x RP za 7 úkonů právní služby po 300 Kč, celkem 2.100 Kč e) DPH ve výši 21 % z částky 23.800 Kč ve výši 4.998 Kč Celkem tedy náklady řízená žalované vyčísluje na 28.798 Kč.

Vyčíslení nákladů řízení před odvolacím soudem: a) sepis odvolání-1 úkon právní služby-tedy 3.100 Kč b) zastoupení v odvolacím řízení-1 úkon právní služby-tedy 3.100 Kč c) soudní poplatek za odvolání-tedy 2.000 Kč d) 2 x RP za 2 úkony právní služby po 300 Kč, celkem 600 Kč e) DPH ve výši 21 % z částky 6.800 Kč ve výši 1.428 Kč Celkem tedy náklady řízená žalovaná vyčísluje na 8.228 Kč.

Vyčíslení nákladů řízení před soudem prvého stupně: f) 2 x zastoupení u jednání-2 x úkon po 3.100 Kč, celkem 6.200 Kč g) 1 x vyjádření k věci-1 x úkon po 3.100 Kč, celkem 3.100 Kč h) 3 x RP za 3 úkony právní služby po 300 Kč, celkem 900 Kč i) DPH ve výši 21 % z částky 10.200 Kč ve výši 2.142 Kč Celkem tedy náklady řízená žalované vyčísluje na 12.342 Kč.

Vyčíslení nákladů řízení před odvolacím soudem: a) sepis odvolání-1 úkon právní služby-tedy 3.100 Kč b) zastoupení v odvolacím řízení-1 úkon právní služby-tedy 3.100 Kč c) soudní poplatek za odvolání-tedy 2.000 Kč 38 ICm 1343/2010 (KSPH 38 INS 3926/2009) d) 2 x RP za 2 úkony právní služby po 300 Kč, celkem 600 Kč e) DPH ve výši 21 % z částky 6.800 Kč ve výši 1.428 Kč Celkem tedy náklady řízená žalovaná vyčísluje na 8.228 Kč.

Celkem tedy činí celkové náklady řízení vyčíslené žalovaným částku 57.596 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozsudku j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Praze, dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 7. prosince 2017 JUDr. František K u č e r a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Němcová Michaela