101 VSPH 355/2012-39
Číslo jednací: 37 ICm 101/2011 101 VSPH 355/2012-39 (KSPH 37 INS 8914/2009)

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců Mgr. Luboše Dörfla a JUDr. Ivy Novotné v právní věci žalobce: HORIZONT ISPL, v.o.s., sídlem Vídeňská 84/1586, 140 00 Praha 4, IČO 28599373, insolvenční správce dlužníka AUTO-PANOKO, a.s., zast. advokátkou Mgr. Gabrielou Kaprálkovou, sídlem Olšanská 18, 710 00 Ostrava-Slezská Ostrava, proti žalovanému: PANOKO, s.r.o., sídlem K.Lípy 1678, 250 01 Brandýs nad Labem, IČO 46359761, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 37 ICm 101/2011-28 ze dne 26. října 2011, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 37 ICm 101/2011-28 ze dne 26. října 2011 se v bodech II. až IV. výroku zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 37 ICm 101/2011-28 ze dne 26.10.2011 v bodě I. výroku určil, že dohoda o započtení vzájemných pohledávek ze dne 30.11.2009 uzavřená mezi dlužníkem AUTO-PANOKO, a.s. (dále jen dlužník) a žalovaným, kterou mělo dojít k zániku pohledávek dlužníka za žalovaným ve výši 875.820,-Kč, je neúčinným právním úkonem, v bodě II. výroku zamítl žalobu o povinnost žalovaného zaplatit do majetkové podstaty dlužníka částku 875.820,-Kč a v bodech III. a IV. výroku žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 13.836,-Kč a České republice-Krajskému soudu v Praze soudní poplatek ve výši 1.000,-Kč.

V odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že dlužník uzavřel dne 30.11.2009 se žalovaným dohodu o započtení vzájemných pohledávek, kterou si vzájemně započetli pohledávky v celkové výši 875.820,-Kč odpovídající ceně vzájemně prodaných věcí a poskytnutých služeb mezi dlužníkem a žalovaným. Následně podal dlužník dne 11.12.2009 insolvenční návrh, o němž rozhodl Krajský soud v Praze dne 18.1.2010 usnesením č.j. KSPH 37 INS 8914/2009-A-15, jímž zjistil úpadek dlužníka a na jeho majetek prohlásil konkurs. Do insolvenčního řízení se přihlásilo 56 věřitelů s pohledávkami o celkové výši 60,900.973,-Kč.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že k uzavření dohody o započtení došlo subjekty personálně propojenými, které tvoří koncern ve smyslu § 66a odst. 7 obch. zákoníku a v době, kdy dlužník byl v úpadku. Dohodu o započtení shledal proto neúčinnou dle § 241 odst. 3 písm. c) insolvenčního zákona (dále jen IZ) a žalobě v této části vyhověl.

V části, v níž se žalobce domáhal vydání plnění ve výši 875.820,-Kč žalovaným do majetkové podstaty dlužníka, však soud I. stupně (v bodě II. výroku) žalobu zamítl, neboť žalovaný plnění ve výši 875.820,-Kč z neúčinného úkonu (dohody o zápočtu) neobdržel, tudíž mu nevznikla povinnost jej dle § 237 odst. 1 IZ do majetkové podstaty dlužníka vydat. Číslo jednací: 37 ICm 101/2011 (KSPH 37 INS 8914/2009)

Proti rozsudku soudu I. stupně se v rozsahu bodu II. výroku (o zamítnutí povinnosti žalovaného plnit do majetkové podstaty) včas odvolal žalobce, jenž jako odvolací důvod uplatnil nesprávně zjištěný skutkový stav a nesprávné právní posouzení věci soudem. Navrhoval proto jeho změnu tak, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit částku 875.820,-Kč získanou jako plnění z neúčinného právního úkonu. Zejména tvrdil, že dohodou o započtení došlo ke splnění závazku žalovaného plnit dlužníku uvedenou částku, proto by žalovaný měl vydat do majetkové podstaty částku odpovídající získanému plnění z dohody o započtení. Tato částka dle názoru žalobce odpovídá výši získaného majetkového prospěchu neúčinným právním úkonem, neboť v tomto rozsahu mu povinnost plnit dlužníku zanikla, zatímco svoji pohledávku do insolvenčního řízení vedeného proti dlužníku nemusel (na rozdíl od ostatních věřitelů) přihlašovat a touto cestou ji vymáhat.

K podanému odvolání se žalovaný nevyjádřil.

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek v napadených bodech výroku včetně předcházejícího řízení a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

Podle § 239 odst. l IZ může odporovat právním úkonům dlužníka v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty, jde o incidenční spor.

Podle § 237 odst. 1 IZ mají povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů osoby, v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn nebo které z něho měly prospěch.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobce se domáhal svou žalobou ze dne 18.1.2011 určení neúčinnosti dohody o započtení pohledávek uzavřené mezi žalovaným a dlužníkem dne 30.11.2009. Svoji žalobu rozšířil podáním do protokolu při jednání dne 26.10.2011 též o povinnost žalovaného zaplatit do majetkové podstaty dlužníka částku 875.820,-Kč, kterou měl z neúčinného právního úkonů žalovaný získat. Soud I. stupně usnesením z téhož dne toto rozšíření žaloby připustil a vyhlásil rozsudek, kterým vyhověl původně podané žalobě o určení neúčinnosti dohody o započtení, a kterým v části o zaplacení částky 875.820,-Kč žalobu zamítl. Z protokolu o jednání ze dne 26.10.2011 však nevyplývá, že by žalobce byl poučen soudem o tom, že neuvedl všechna rozhodná tvrzení k té části žaloby, v níž se domáhá zaplacení částky 875.820,-Kč nebo že by ke svým tvrzením neoznačil důkazy a o následcích nesplnění této procesní povinnosti dle § 118a občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.).

Z odůvodnění napadeného rozsudku plyne, že důvodem zamítnutí části žaloby o zaplacení 875.820,-Kč byl závěr soudu o tom, že uvedenou částku nelze žalovat v rámci incidenčního řízení jako vydání plnění z neúčinného právního úkonu, z něhož měl žalovaný v této výši prospěch. Soud I. stupně proto dovodil, že nárok může být projednán pouze na základě podané žaloby na plnění v řízení, v němž žalobce svůj nárok na zaplacení uvedené částky prokáže a žalobu zamítl.

Takový procesní postup soudu I. stupně však odvolací soud neshledal správným. Číslo jednací: 37 ICm 101/2011 (KSPH 37 INS 8914/2009)

V dané věci soud I. stupně zamítl žalobu o zaplacení 875.820,-Kč proto, že nesouhlasil s tvrzením žalobce o právním charakteru uplatněného nároku na vydání plnění z neúčinného právního úkonu, zatímco jej považoval za nárok, jehož se má žalobce domáhat žalobou na plnění u obecného soudu. Touto úvahou se však soud I. stupně měl zabývat při posuzování podmínek pro připuštění změny podané žaloby (§ 95 odst. 2 o.s.ř.). Pokud však soud I. stupně připustil rozšíření žaloby dle § 95 odst. 1 o.s.ř., je povinen nový žalobní nárok projednat při respektování všech procesních práv účastníků řízení (§ 5 o.s.ř.). Dospěje-li k závěru o tom, že po právní stránce je možné věc posoudit jinak než podle účastníkova tvrzení, je soud povinen účastníka vyzvat k doplnění vylíčení rozhodných skutečností, případně i k označení důkazů k těmto tvrzením (§ 118a odst. 2, 3). Pokud tak soud I. stupně neučinil, nesplnil svou poučovací povinnost a zatížil řízení procesní vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Jinými slovy, bylo-li v průběhu incidenčního řízení zjištěno, že právní důvod části podané žaloby nespadá do okruhu incidenčních řízení (§ 159 odst. 1 IZ), nemůže být tato skutečnost sama o sobě důvodem pro zamítnutí této části žaloby, ale pouze pro vyloučení věci k samostatnému projednání před věcně a místně příslušným soudem postupem dle § 112 odst. 2, případně § 104a odst. 1 nebo § 105 odst. 1 o.s.ř. nebo příslušným soudním oddělením dle platného rozvrhu práce, je-li k projednání věci příslušný týž krajský soud.

Odvolací soud proto dospěl k závěru, že řízení před soudem I. stupně trpí vadou, pro která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a v napadeném bodu II. výroku, jakož i souvisejících bodech III. a IV. výroku rozsudek soudu I. stupně dle § 219a odst. 1 písm. b) a § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Ve svém dalším rozhodnutí o věci samé rozhodne soud prvního stupně znovu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 7. ledna 2013

JUDr. František K u č e r a, v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Hana Bulínová