101 VSPH 350/2017-219
č. j. 59 ICm 775/2014 101 VSPH 350/2017-219 (KSPA 59 INS 11383/2010)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Goldsteina a soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Jiřího Karety v právní věci žalobce: Štefan anonymizovano , anonymizovano , bytem Pardubická 278, Opatovice nad Labem zastoupený JUDr. Davidem Hladíkem, advokátkou, sídlem Dašická 1829, Pardubice proti žalovanému: Mgr. David Letošník, sídlem Masarykovo náměstí 1484, Pardubice, bývalý insolvenční správce dlužníka Štefana Klimka zastoupený JUDr. Blankou Šimkovou, advokátkou, sídlem Masarykovo náměstí 1484, Pardubice o náhradu škody, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 1. března 2017, č. j. 59 ICm 775/2014-177

takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 1. března 2017, č. j. 59 ICm 775/2014-177 se potvrzuje. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalovaného JUDr. Blanky Šimkové 9.973,30 Kč.

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová. isir.justi ce.cz 59 ICm 775/2014 (KSPA 59 INS 11383/2010)

Odůvodnění: 1. Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích jako soud I. stupně ve výroku uvedeným rozsudkem pod bodem I. zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil žalobci na náhradu škody částku 21,371.139,73 Kč podanou insolvenčním dlužníkem proti bývalému insolvenčnímu správci podle § 37 insolvenčního zákona (dále jen IZ) s odůvodněním, že žalovaný při výkonu své funkce insolvenčního správce porušil povinnosti uložené mu insolvenčním zákonem, zejména v § 36 odst. 1 tím, že jako insolvenční správce sice při přezkumném jednání popřel pohledávky věřitelů č. 1, 5 a 6, ale u pohledávek věřitelů č. 1 a 5 žalovaný neuspěl v incidenčním sporu o určení pravosti pohledávek těchto věřitelů jen proto, že zůstal v incidenčním sporu nečinný, nereagoval na výzvu soudu vydanou podle § 114b odst. 1 o.s.ř. a soud žalobám vyhověl rozsudky pro uznání. U pohledávky věřitele č. 6 porušení povinností žalovaného ve funkci insolvenčního správce spatřuje v tom, že tuto pohledávku, jak žalovaný tak také sám dlužník, popřeli při přezkumném jednání jen do výše 38.190,26 Kč a uznali ji do výše 8,145.062,74 Kč, ale insolvenční správce ji neměl ani do této výše uznávat. Věřitel pohledávku přihlásil jako vykonatelnou, ale na základě rozhodčího nálezu vydaného podle neplatné rozhodčí doložky podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu k platnosti rozhodčích doložek a z tohoto důvodu také bylo soudem zastaveno exekuční řízení. Z toho podle žalobce vyplývá, že jde o pohledávku nevykonatelnou a tudíž ke dni přihlášení do insolvenčního řízení o pohledávku promlčenou a byla-li insolvenčním správcem přesto zjištěna, tak jen proto, že žalovaný vykonával funkci insolvenčního správce v rozporu s povinnostmi uloženými mu insolvenčním zákonem. 2. Soud I. stupně po zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 3. K pohledávce věřitele č. 1 Deutsche Leasing ČR, spol. s r.o. soud I. stupně zjistil, že pohledávku věřitel přihlásil ve výši 12,196.614,79 Kč a právním důvodem pohledávky jsou dlužná plnění z leasingové smlouvy uzavřené s dlužníkem 13. 3. 2009, kterou věřitel vypověděl pro porušování smluvních povinností podstatným způsobem leasingovým nájemcem-pozdějším insolvenčním dlužníkem. Tuto pohledávku jak žalovaný z titulu funkce insolvenčního správce tak insolvenční dlužník popřeli. Důvodem popření bylo to, že jí přihlášený věřitel v mezidobí postoupil jinému subjektu a není tak majitelem pohledávky za dlužníkem. Soud z dodatku č. 1 ke smlouvě o zajištění nároku pronajímatele z leasingové smlouvy, kterou tento věřitel sepsal se společností Pragotechnik, s.r.o. zjistl, že se účastníci dohodli na změně smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené v rámci smlouvy o zajištění ze dne 13. 3. 2009 tak, že se v části postoupení nezaplacených leasingových splátek do okamžiku ukončení leasingové smlouvy před uplynutím sjednané doby leasingu se postoupení od počátku ruší. Tím se stala společnost Deutsche Leasing, s.r.o. vlastníkem pohledávky za dlužníkem a přihlásila ji proto do insolvenčního řízení oprávněně, přičemž žalobce neprokázal své tvrzení o tom, že tento dodatek smlouvy o zajištění byl antedatován a nepředložil žádný důkaz o tom, že pohledávku věřitel č. 1 přihlásil v nesprávné výši. Žalovaný byl při přezkoumávání oprávněnosti pohledávky tohoto věřitele zcela odkázán na účetní evidenci dlužníka a údaje jím sdělené a předané. Dovodil proto, že rozsudek pro uznání vydaný v incidenčním sporu o určení pravosti popřené pohledávky sám o sobě není důvodem pro závěr o tom, že žalovaný porušil své povinnosti správce podle § 36 IZ. 4. Ohledně pohledávky věřitele č. 5-Lenky Říhové soud zjistil z insolvenčního spisu, že účast této věřitelky insolvenční soud ukončil poté, kdy tato věřitelka z popřené pohledávky v celkové výši 22,807.102,99 Kč podala žalobu na určení pravosti této pohledávky jen do výše 1,029.659,20 Kč a přestože byla v tomto incidenčním sporu úspěšná na základě rozsudku pro uznání vydaného soudem I. stupně stejně jako u věřitele č. 1, insolvenční soud ukončil její účast v insolvenčním řízení usnesením ze 7. 1. 2013, neboť z celkem přihlášené pohledávky podala věřitelka žalobu jen ve výši menší, než 50 % původně přihlášené částky, a proto tato věřitelka nebude účastna

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová. 59 ICm 775/2014 (KSPA 59 INS 11383/2010)

případného rozvrhového usnesení. Z toho soud I. stupně dovodil, že žalobci nemohla vzniknout žádná škoda, neboť z majetku dlužníka pohledávka věřitelky č. 5 nebude v insolvenčním řízení uspokojována. 5. K pohledávce věřitele č. 6 Antonína Bernarda soud zjistil, že jí věřitel přihlásil do insolvenčního řízení ve výši 8,183.253 Kč jako pohledávku vykonatelnou podle rozhodčího nálezu vydaného na základě rozhodčí doložky sjednané ve smlouvě o půjčce uzavřené mezi věřitelem č. 6 a dlužníkem v roce 2007. Přezkumné jednání se konalo 1. 2. 2012 a žalobcem citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu k neplatnosti ujednání o rozhodčích doložkách byla vydána až v roce 2013, takže žalovaný nemohl mít informace, jakým způsobem se bude vyvíjet judikatura vyšších soudů. Věřitel č. 6 navíc své právo přiznané rozhodčím nálezem uplatnil v exekučním řízení vedeným před Okresním soudem v Pardubicích pod sp. zn. 12 Exe 123/2011 a okresní soud exekuci zastavil pro neplatnost rozhodčí doložky až usnesením ze dne 24. 1. 2014. 6. Vycházeje z těchto zjištění dovodil soud I. stupně, že v době podání přihlášky věřitele č. 6 do insolvenčního řízení, sporná pohledávka nebyla pohledávkou promlčenou, protože i po dobu, po kterou nebude rozhodčí nález vydaný na základě neplatné rozhodčí doložky odklizen, staví se promlčecí doba. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 19/2015 a nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II.ÚS 635/2009, z nichž lze dovodit to, že i po dobu, kdy trvá rozhodčí řízení zahájené na základě neplatné právní doložky se promlčecí doba staví. Z tohoto důvodu dovodil, že ke dni doručení přihlášky věřitele č. 6 do insolvenčního řízení nešlo o pohledávku promlčenou, byť i na ní je třeba pohlížet jako na pohledávku nevykonatelnou. 7. Dalším důvodem, pro který soud I. stupně žalobu zamítl je to, že žalobce neprokázal, že by mu v důsledku jím tvrzených porušení povinností insolvenčního správce vznikla škoda. Žalobou uplatněná škoda je součtem přihlášených pohledávek věřitelů č. 1, 5 a 6 do insolvenčního řízení a tato částka nepředstavuje škodu tvrzenou žalobcem-insolvenčním dlužníkem. Uvedl, že pokud by zjistil, že žalovaný porušil v době, kdy vykonával funkci insolvenčního správce, své zákonné povinnosti, pak by se výše škody mohla odvíjet maximálně od uspokojení věřitelů č. 1, 5 a 6 na základě rozvrhového usnesení, které dosud nebylo vydáno. Přitom z údajů o výši majetkové podstaty dlužníka i výši přihlášených pohledávek je nepochybné, že pokud se podaří zpeněžit majetkovou podstatu žalobce, tak výtěžek z tohoto zpeněžení nebude v žádném případě dostačovat k uspokojení zjištěných pohledávek přihlášených věřitelů. Obvyklou cenu dlužníkova majetku lze předpokládat ve výši zhruba 7,000.000 Kč a pohledávky přihlášených věřitelů i mimo pohledávky věřitelů č. 1 a 6 převyšují hodnotu majetkové podstaty dlužníka. Při svém závěru vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž se Nejvyšší soud zabýval škodou vzniklou věřiteli jednáním insolvenčního správce a její výši a v němž uvedl, výši škody věřitele, který nebude se svou pohledávkou v konkursu uspokojen, představuje částka, kterou by věřitel v konkursu obdržel, kdyby se účastnil rozvrhového usnesení a pro určení výše takové škody je podstatné rozvrhové usnesení, které co do určení částky k uspokojení konkursních věřitelů vychází ze schválené konečné zprávy. Obecně pak platí, že škodu představuje částka, kterou by věřitel v konkursu obdržel, kdyby se účastnil rozvrhového řízení, a jde o částku, která by byla rozvrhem určena k uspokojení pohledávky věřitele, nebýt škodného jednání. Analogicky z toho dovodil, že žalobce neprokázal, že by jemu jako insolvenčnímu dlužníku v průběhu insolvenčního řízení v důsledku tvrzeného protiprávního jednání bývalého insolvenčního správce vznikla škoda na majetku, k němuž má dispoziční právo. 8. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas odvolání, v němž navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a soud rozhodl na základě neúplně

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová. 59 ICm 775/2014 (KSPA 59 INS 11383/2010)

zjištěného skutkového stavu věci. Vadu řízení žalobce spatřuje v tom, že u soudu I. stupně podal návrh na přerušení sporu podle § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. do doby právní moci rozvrhového usnesení a vyplacení zpeněžení majetkové podstaty, o němž soud I. stupně nerozhodl, ač tak učinit podle občanského soudního řádu měl a musel, byť proti takovému usnesení není přípustný opravný prostředek. Další pochybení spočívá v tom, že přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení, ač takový návrh žalovaný vůbec neučinil, takže právo na náhradu nákladů řízení neuplatnil. Nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně, že postupem žalovaného nebyla žalobci způsobena uplatněná škoda, a že se žalovaný nedopustil protiprávního jednání. Poukázal na to, že odpovědnost insolvenčního správce je odpovědností objektivní bez ohledu na zavinění insolvenčního správce, takže důkazní břemeno o tom, že škoda nevznikla, a že nedošlo k porušení zákonných povinností insolvenčního správce je na žalovaném. Žalobce nebyl účastníkem incidenčních sporů, v němž věřitelé č. 1 a 5 uspěli se svou žalobou o určení pravosti pohledávky rozsudkem pro uznání a žalovaný byl v těchto sporech zcela pasivní a o jejich výsledek se nezajímal. Pohledávku věřitele č. 6 pak žalovaný při přezkumném jednání popřel pouze v nepatrné části, ačkoliv ji měl popřít zcela, neboť v době konání přezkumného jednání žalovanému musela být známa judikatura Nejvyššího soudu ohledně neplatnosti rozhodčích doložek, na jejichž základě byl vydán rozhodčí nález zakládající vykonatelnost pohledávky věřitele č. 6. Měl proto neplatnost rozhodčí doložky při přezkumném jednání namítnout a pohledávku popřít z důvodu jejího promlčení co pohledávky nevykonatelné. Poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2524/16 ze dne 25. 10. 2016, kde Ústavní soud uzavřel, že exekuce zahájená na základě neplatné rozhodčí doložky nestaví běh promlčecí lhůty. Nemohlo proto dojít k jejímu stavení, ani u přihlášené pohledávky věřitele č. 6 a právě v rozsahu, v němž byla tato pohledávka zjištěna, vznikla žalovanému škoda. Nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně, že škodou není součet vadně uznaných pohledávek věřitelů č. 1, 5 a 6, a že žalobu podal předčasně. Tyto pohledávky se považují v insolvenčním řízení za zjištěné a budou uspokojovány ze žalobcova majetku, který se o částku, v níž budou uspokojeny, sníží. Nelze připustit, aby si žalobce v důsledku pochybení žalovaného musel nechat v insolvenčním řízení prodat veškerý svůj majetek, ač k tomu není důvod. Poukázal na to, že skutečnou škodou na jeho majetku je škoda, která vznikla do výše uznaných pohledávek věřitelů č. 1, 5 a 6 v insolvenčním řízení. V každém případě však škoda činí minimálně částku, která bude ze zpeněžení majetku žalobce použita na úhradu pohledávek věřitelů č. 1, 5 a 6 tj. částku, která bude vyplacena podle rozvrhového usnesení, takže žalobce byl poškozen minimálně o 159.482,80 Kč, což je částka, v níž byl věřitel č. 1 uspokojen z výtěžku zpeněžení předmětu zajištění a pokud není znám rozsah uspokojení ostatních dvou věřitelů, pak měl soud rozhodnout o jeho návrhu na přerušení řízení a řízení měl do právní moci rozvrhového usnesení přerušit.

9. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení jemu předcházející podle § 212 a § 212a o.s.ř., a dospěl k závěru, že je z hlediska skutkových zjištění soudu i jeho právní argumentace správný, a lze na jeho přesvědčivé odůvodnění odkázat, protože ani ve stádiu odvolacího řízení nebylo zjištěno nic, co by bylo způsobilé vést odvolací soud k jeho změně, či zrušení.

10. Základní a rozhodující skutečností pro posouzení oprávněnosti této žaloby podané insolvenčním dlužníkem proti bývalému insolvenčnímu správci podle § 37 IZ, stejně jako pro posouzení toho, zda jde o incidenční spor podle § 159 odst. 1 písm. e) IZ je nejen to, zda žalovaný ve funkci insolvenčního správce porušil své zákonné povinnosti stanovené mu v § 36 IZ, a toto porušení bylo v příčinné souvislosti s tvrzenou škodou, ale i to, zda tím došlo ke škodě na majetkové podstatě dlužníka a v důsledku toho i k majetkové újmě samotného dlužníka v úpadku. Právě posledně zmíněný zákonný předpoklad žalobce neprokázal i podle názoru odvolacího soudu.

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová. 59 ICm 775/2014 (KSPA 59 INS 11383/2010)

Škoda na majetkové podstatě nemůže být součtem přihlášených pohledávek věřitelů č. 1, 5 a 6 v insolvenčním řízení zjištěných, ale škodou může být pouze to, v jakém rozsahu budou tito věřitelé v insolvenčním řízení uspokojeni, k čemuž zatím nedošlo a dále to, zda toto případné uspokojení jejich pohledávek ve svém důsledku vedlo i k majetkové újmě samotného dlužníka. To by mohlo nastat jen tehdy, pokud by všichni věřitelé přihlášení do insolvenčního řízení se zjištěnými pohledávkami, byli v insolvenčním řízení uspokojeni stoprocentně, tedy i věřitelé č. 1, 5 a 6 a nebýt toho, dlužník by měl nárok na vrácení majetku v tomto rozsahu, v němž byli tito věřitelé uspokojeni, ač být neměli.

11. Zatím to známo není, neboť insolvenční soud dosud nevydal rozvrhové usnesení. Žaloba je tak evidentně předčasná, což je samo o sobě důvodem pro její zamítnutí ve smyslu závěrů přijatých Nejvyšším soudem v jeho rozsudku sp. zn. 986/2013 a rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1774/2014. Není to však v žádném případě důvodem pro přerušení tohoto incidenčního sporu podle § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř., takže řízení před soudem I. stupně není postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé z hlediska § 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř. jen proto, že soud I. stupně nerozhodl výslovně o návrhu žalobce na takové přerušení řízení.

12. Přitom již v době rozhodování odvolacího soudu v této věci je nepochybné, že pohledávka věřitele č. 5 nebude v insolvenčním řízení uspokojována vůbec, neboť jak vyplývá ze správných skutkových zjištění soudu I. stupně, byla účast tohoto věřitele rozhodnutím insolvenčního soudu ukončena a pohledávky ostatních věřitelů nebudou uspokojeny stoprocentně. Pokud by pak byly, byť neoprávněně, v budoucnu uspokojeni podle rozvrhového usnesení i věřitelé č. 1 a 6 a výtěžek zpeněžení by byl nižší, než celková výše jejich zjištěných pohledávek, pak by mohla škoda vzniknout maximálně ostatním věřitelům, na jejichž úkor byli uspokojeni věřitelé č. 1 a 6, nikoliv však na úkor dlužníka.

13. Již z tohoto důvodu je podle názoru odvolacího soudu nepochybné, že žalobě insolvenčního dlužníka nelze vyhovět. Nicméně i závěry soudu I. stupně o tom, že žalovaný při výkonu funkce insolvenčního správce neporušil své zákonné povinnosti, které by byly v příčinné souvislosti s tvrzenou škodou insolvenčního řízení jsou správné. V řízení před soudem I. stupně bylo postaveno najisto, že věřitel č. 5 nebude v insolvenčním řízení uspokojován a že existence pohledávek věřitelů č. 1 a 6 není odvislá od toho, že žalovaný zůstal v insolvenčním řízení nečinným a že pohledávku věřitele č. 6 uznal jako pohledávku, která není promlčena.

14. V této souvislosti odkazuje odvolací soud na úplné, přesné a správné zjištění soudu I. stupně, se kterými se bez výhrad ztotožňuje stejně jako s jeho právními závěry.

15. K pohledávce věřitele č. 1 soud I. stupně správně zjistil, že insolvenční správce popřel pravost pohledávky (nikoliv její výši) a právním důvodem popření bylo to, že tento věřitel není jejím vlastníkem, neboť jí postoupil třetí osobě, což bylo v řízení před soudem I. stupně nepochybně vyvráceno. Pohledávka věřitele č. 5, jak již zmínil shora, nebude v insolvenčním řízení uspokojována vůbec. Závěr soudu I. stupně o tom, že pohledávka věřitele č. 6 přihlášená jako vykonatelná, nebyla v době doručení přihlášky této pohledávky promlčená je správný a má oporu v judikatuře odvolacích soudů v této otázce stejně jako v judikatuře Nejvyššího soudu, na kterou soud I. stupně ve svém rozhodnutí správně poukázal a z níž jednoznačně vyplývá, že i neplatný rozhodčí nález staví promlčecí dobu pro uplatnění takto přiznaného návrhu v insolvenčním řízení do té doby, než bude tento rozhodčí nález, ať již v exekučním nebo insolvenčním řízení odklizen, takže sporná pohledávka tohoto věřitele nebyla ke dni

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová. 59 ICm 775/2014 (KSPA 59 INS 11383/2010)

doručení přihlášky insolvenčnímu soudu promlčena. K tomu blíže viz i rozhodnutí kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 41/2014 a rozhodnutí sp. zn. 33 ICdo 5/2015.

16. Ze všech důvodů shora uvedených odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil podle § 219 o.s.ř., včetně akcesorického výroku o náhradě nákladů řízení, jež byly přiznány ve sporu úspěšnému žalovanému ve správné výši podle vyhlášky 177/1996 Sb. (dále jen advokátní tarif). O náhradě nákladů řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu účastníka řízení.

17. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný měl v odvolacím řízení ve věci úspěch a má proto právo na náhradu nákladů odvolacího říze, jež mu vznikly v souvislosti se zastoupením advokátem. Přiznaná náhrada zahrnuje dva úkony právní služby ve výši 3.100 Kč za jeden úkon podle § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu, cestovné ve výši 1.442,40 Kč, náhrada za ztrátu času ve výši 600 Kč, k tomu je připočtena DPH ve výši 21 %.

Poučení: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích dospěje dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nebo má-li být dovolacím soudem řešená právní otázka posouzena jinak.

Praha 11. ledna 2018

JUDr. Jiří Goldstein, v.r. předseda senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová.