101 VSPH 346/2012-54
156 ICm 909/2012 101 VSPH 346/2012-54 (KSPL 56 INS 1680/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr.Františka Kučery a soudců JUDr.Ivy Novotné a JUDr.Ing.Jaroslava Zelenky, Ph.D. v právní věci žalobce: CP Inkaso, s.r.o., IČ 29027241, sídlem Hvězdova 2b/1716, Praha 4, zastoupený JUDr.Vladimírem Šteklem, advokátem, sídlem Antonína Slavíka 1313/7, Brno, proti žalované: JUDr.Bc. Veronika Jašková, sídlem Adamovská 7, Praha 4, insolvenční správkyně dlužníka Vladimíra Šuby, zastoupená JUDr.Josefem Wajglem, advokátem, sídlem Jindřišská 20, Praha 1, o určení pravosti pohledávky, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č.j. 156 ICm 909/2012-29 ze dne 6.srpna 2012,

takto:

I.Rozsudek Krajského soudu v Plzni č.j. 156 ICm 909/2012-29 ze dne 6.srpna 2012 se potvrzuje.

II.Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení do tří dnů od právní tohoto moci rozsudku k rukám JUDr.Josefa Wajgla částku 6.360,-Kč.

Odůvodnění

Krajský soud v Plzni jako soud prvního stupně ve výroku uvedeným rozsudkem pod bodem I.výroku zamítl žalobu na určení existence pohledávek ve výši 21.168,90 Kč, 23.087,80 Kč a 16.151,40 Kč, a pod bodem II.výroku uznal žalobce povinným zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 12.720,-Kč.

Podle odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně jde v této věci o žalobu na určení existence tří dílčích pohledávek věřitele dlužníka, které tento věřitel přihlásil jako pohledávky vykonatelné, a které žalovaná popřela při přezkumném jednání. Představují náklady řízení přiznané žalobci proti dlužníkovi ve třech rozhodčích nálezech, které se staly pravomocnými a vykonatelnými, a kterými rozhodce přiznal žalobci proti dlužníkovi dlužné pohledávky ze třech spotřebitelských úvěrů. Náklady tří rozhodčích řízení žalovaná přezkoumala na přezkumném jednání jako pohledávky nevykonatelné a vyzvala žalobce k podání incidenční žaloby. Důvodem tohoto částečného popření pohledávek byl právní 156 ICm 909/2012 (KSPL 56 INS 1680/2012) názor žalované, že ujednání o rozhodčí doložce, obsažené ve třech smlouvách o spotřebitelském úvěru, je ujednání neplatné, neboť v rozhodčí doložce nebyl sjednán konkrétní rozhodce, který bude spor rozhodovat.

Soud prvního stupně žalobu na určení pravosti sporných pohledávek neshledal důvodnou a vycházel přitom z těchto zjištění:

-jednotlivé rozhodčí nálezy vydali JUDr.Marek Nespala, JUDr.Václav Chum a JUDr.Tomáš Sokol,

-v článku XIII spotřebitelských smluv, z nichž jsou sporné pohledávky dovozovány, se smluvní strany dohodly, že majetkové spory vzniklé ze smluv budou rozhodovány s konečnou platností v rozhodčím řízení, a to jediným rozhodcem jmenovaným správcem v seznamu rozhodců ze seznamu rozhodců vedených Společností pro rozhodčí řízení, a.s. se sídlem v Praze 2, a to podle jednacího řádu pro rozhodčí řízení společnosti.

Z těchto zjištění soud prvního stupně dovodil neplatnost ujednání o rozhodčí doložce, a při tomto svém právním závěru vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 31 Cdo 1945/2010, v němž tento soud konstatoval, že jestliže stranami dohodnuté rozhodčí doložky neobsahují přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, odkazují na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, jde o rozhodčí doložky neplatné podle § 39 obč.zák. Jestliže rozhodčí nálezy v této věci byly vydány rozhodci, kteří neměli pravomoc k tomu, aby rozhodčí nálezy vydali, nelze z těchto rozhodčích nálezů dovozoval pohledávku v podobě nákladů rozhodčího řízení, které byly přiznány nicotnými rozhodčími nálezy.

Výrok o nákladech řízení odůvodnil úspěchem žalované ve věci.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas odvolání. Uvedl v něm, že neexistuje žádné zákonné ustanovení, které by dávalo insolvenčnímu správci právo popírat vykonatelnost přihlášené pohledávky. Insolvenčnímu správci je dána pouze možnost pohlížet na pohledávku jako na pohledávku nevykonatelnou v případě, že věřitel nesplní podmínky podle § 177 IZ a nedoloží vykonatelnost pohledávky veřejnou listinou, což ovšem žalobce v této věci učinil. Pokud žalovaná pohledávky částečně popřela, je její povinností iniciovat incidenční spor podle § 199 IZ a nikoliv tuto povinnost přenášet na žalobce. Insolvenční správce není v žádné případě další instancí, která by byla oprávněna přezkoumávat správnost a platnost rozhodčího nálezu a která by byla oprávněna jej rušit. Takovou možnost má pouze soud na základě řízení podle § 31 zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení. Zákonné možnosti bránit se rozhodčímu nálezu dlužník nevyužil, a nelze již později po uplynutí zákonné lhůty a navíc někým, kdo k tomu nemá žádnou pravomoc, řešit znovu otázku platnosti rozhodčího nálezu. I v případě, že by insolvenční správce měl oprávnění popírat vykonatelnost přihlášené pohledávky, pak měl dovodit oprávněnost žaloby, což žalobce opírá o rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp.zn. 2 VSOL 35/2011, 36 ICm 2130/2010 a další rozhodnutí tohoto odvolacího soudu v odvolání uváděná, kde Vrchní soud v Olomouci dovodil, že soud v incidenčním řízení, stejně jako v exekuci, může zkoumat pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je exekuční titul vykonatelný po stránce formální a materiální, zda žalobce a dlužník jsou věcně legitimováni a zda právo není prekludováno. V daném případě však rozhodčí doložka prokazatelně uzavřena byla, a dlužník nepodal žalobu na zrušení rozhodčího nálezu. 156 ICm 909/2012 (KSPL 56 INS 1680/2012)

Posouzení platnosti či neplatnosti rozhodčí smlouvy je právní kvalifikací, a proto je popření vykonatelné pohledávky z důvodů neplatnosti rozhodčí smlouvy nepřijatelným důvodem popření podle rozhodovací praxe Vrchního soudu v Olomouci. Již proto je nepřípadný poukaz soudu prvního stupně na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 31 Cdo 1945/2010, neboť soudu v incidenčním řízení nepřísluší zkoumat platnost rozhodčí doložky obsažené ve smlouvě o spotřebitelském úvěru. I kdyby odvolání do věci samé neshledal odvolací soud důvodným, navrhuje, aby odvolací soud změnil výrok o náhradě nákladů řízení a žalované náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal již proto, že insolvenční správkyně sama je advokátkou a je tak nejlépe schopna samostatně bránit práva svá i práva dlužníka, takže to, že se nechala zastoupit advokátem, je postup účelový, zvláště je-li insolvenční správce se svým právním zástupce přímo personálně propojen. Navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobě vyhověl.

Žalovaná vyvracela vývody odvolání v písemném vyjádření k odvolání a navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil z důvodů v něm uvedených.

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení jemu předcházející podle § 212 a § 212a o.s.ř., a to postupem podle § 214 odst.3 o.s.ř., neboť odvolání bylo podáno jen z důvodů nesprávného právního posouzení věci a účastníci vyslovili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlas.

Odvolací soud neshledal odvolání důvodným, a to z následujících důvodů:

Odvolací soud především uvádí, že spory ze spotřebitelských smluv lze rozhodovat v rozhodčím řízení (k tomu viz rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 31 Cdo 1945/2010, nález Ústavního soudu ČR sp.zn. II. ÚS 3057/10 a sp.zn. II. ÚS 2164/10 a dále rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 29 Cdo 1130/2011).

Podstatné pro posouzení toho, zda rozhodčí doložka je platná, či nikoliv, je to, zda rozhodčí nález byl vydán rozhodcem, který byl oprávněn spor rozhodnout. Pokud byl rozhodčí nález vydán rozhodcem, který neměl pravomoc spor rozhodnout, nejedná se o pohledávku vykonatelnou. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně je nepochybné, že se smluvní strany v příslušných smlouvách o spotřebitelském úvěru dohodly, že majetkové spory vzniklé ze smluv budou rozhodovány s konečnou platností v rozhodčím řízení, a to jediným rozhodcem jmenovaným správcem ze seznamu rozhodců vedených Společností pro rozhodčí řízení, a.s. se sídlem v Praze 2, a to podle jednacího řádu pro rozhodčí řízení společnosti.

Odvolací soud plně sdílí právní závěr soudu prvního stupně, že takovéto ujednání o rozhodčí doložce je ujednáním absolutně neplatným, neboť v něm není konkrétně uvedena osoba rozhodce, který bude případné spory řešit, a pravomoc rozhodců, kteří tři rozhodčí nálezy vydali, nebyla ujednání o rozhodčí doložce založena. Takové ujednání o rozhodčí doložce není obsahově určité, a naopak jde o ujednání nepřiměřené a nevyvážené v neprospěch spotřebitele, neboť taková doložka umožňuje použít jako rozhodce i osoby, které ve smlouvě nejsou nijak blíže definovány. Je proto správný závěr soudu prvního stupně, že sporné pohledávky, které představují náklady rozhodčího nálezu přiznané žalobci proti dlužníkovi v rozhodčích nálezech, které jsou za této situace nicotnými právními úkony, nejsou pohledávkami za dlužníkem ve smyslu § 121 odst.3 obč.zák. 156 ICm 909/2012 (KSPL 56 INS 1680/2012)

Neobstojí námitka žalobce o tom, že žalobce není ve sporu aktivně legitimován, neboť jestliže žalovaná popřela vykonatelnou pohledávku, pak to byla ona, která měla podat incidenční žalobu, a nikoliv žalobce. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že žalovaná sporné pohledávky přezkoumala jako pohledávky nevykonatelné, správně proto vyzvala žalobce k podání incidenční žaloby, přičemž platnost či neplatnost sjednané rozhodčí doložky má v incidenčním sporu důsledek pouze procesní, tzn. že pokud se v průběhu incidenčního sporu ukáže, že sporná pohledávka je pohledávkou nevykonatelnou, či naopak, má to za následek pouze přenesení důkazního břemene ze žalobce na žalovanou a naopak, jak to vyplývá z § 198 odst.3 IZ, avšak není to důvod pro zamítnutí žaloby a neznamená to ani, že v insolvenčním řízení uspokojitelná pohledávka nutně existuje jen proto, že eventuálně byla věřiteli dlužníka přiznaná pravomocným rozhodčím nálezem.

Ostatní odvolací námitky jsou zcela nerozhodné s ohledem na to, že předmětem sporu jsou jen pohledávky z titulu nákladů rozhodčího řízení, které by byly pohledávkou za dlužníkem jen tehdy, pokud by rozhodce, který rozhodčí nálezy vydal, byl k tomu vskutku oprávněn, což v případě neplatnosti ujednání o rozhodčí doložce nebyl.

Z těchto všech důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil, a to včetně akcesorického výroku o náhradě nákladů řízení. Neobstojí názor žalobce o tom, že je-li insolvenční správkyně sama zapsána v seznamu advokátů, nepřísluší jí, aby se nechala zastoupit dalším advokátem, neboť insolvenční správce, tak jako každý jiný účastník sporného řízení, má právo na právní zastoupení ve sporu a jestliže tohoto zákonného práva využila při výkonu insolvenční správkyně, pak na toto její počínání nelze pohlížet jako na zneužití práva.

Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 142 odst.1 ve spojení s § 224 odst.1 o.s.ř. Žalovaná měla v odvolacím řízení ve věci úspěch, a má proto právo na náhradu nákladů řízení, které jí vznikly v souvislosti se zastoupením advokátem. Přiznaná náhrada zahrnuje paušální odměnu advokáta ve výši 10.000,-Kč podle § 8 vyhlášky č.484/2000 Sb., krácené podle § 18 odst.1 téže vyhlášky na polovinu, dále 1x 300,-Kč režijní paušál advokáta a 1.060,-Kč na DPH.

Poučení: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Plzni dospěje dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nebo má-li být dovolacím soudem vyřešena právní otázka posouzená jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst.1 o.s.ř.).

V Praze dne 7.ledna 2013 JUDr.František K u č e r a, v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Hana Bulínová