101 VSPH 340/2014-165
42 ICm 1528/2013 101 VSPH 340/2014-165 (KSHK 42 INS 9099/2012)









ČESKÁ REPUBLIKA r ROZSUDEK JMENEM REPUBLIKY

Vrchní soud V Praze jako soud odvolací rozhodl V senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D., a soudců JUDr. Ivy Novotné a JUDr. Jiřího Goldsteina vprávní Věci žalobce: Ing. David Jánošík, sídlem Gočárova 1105/36, Hradec Králové, insolvenční spravce dlužníka Josefa Štangla, zastoupený JUDr. Pavlem Hráškem, advokátem, sídlem Týnská 1053/21, Praha 1, proti žalované: Irena anonymizovano , anonymizovano , bytem Aranžérská 114, Praha 9-Klánovice, zastoupená JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem, sídlem Mikovcova 7, Praha 2, o určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka, o odvolání obou účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 42 ICm 1528/2013-135 ze dne 7.února 2014, takto:

I.Rozsudek Krajského soudu V Hradci Králové č.j. 42 ICm 1528/2013-135 ze dne 7.února 2014 se potvrzuje.

II.Zádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění

Krajský soud V Hradci Králové jako soud l.stupně ve výroku uvedeným rozsudkem pod bodem l.vyroku zamítl žalobu na určení neúčinnosti smlouvy o vypořádání společného jmění manželů uzavřenou dne 8.července 2011 mezi dlužníkem a žalovanou, nebot' smlouva o vypořádání společného jmění manželů je neplatná. Pod bodem Il.výroku pak rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení s ohledem na to, že důvodem zamítnutí žaloby na určení

(KSHK 42 INS 9099/2012) neúčinnosti právního úkonu dlužníka bylo to, že tento právní úkon dlužníka je absolutně neplatný.

Své rozhodnutí odůvodnil soud tím, že v rámci posuzování důvodnosti žaloby na určení neúčinnosti dohody o vypořádání společného jmění manželů po provedení důkazu touto dohodou dovodil, že jde o dvoustraný právní úkon obsahově neurčitý ve smyslu § 37 občanského zákoníku a proto je neplatný. V dohodě samé její účastníci velice neurčitým způsobem specifikovali část majetku, který byl předmětem vypořádání, pokud jde o vypořádávané finanční prostředky obou v hotovosti a na účtech, o soubor historických vozidel a soubor náhradních dílů k nim, protože ohledně nich účastníci v dohodě prohlásili, že rozsah tohoto majetku je mezi nimi nesporný. Pokud měl soud posuzovat, zda se na základě této dohody dlužníku, který ji uzavřel ve lhůtě tří let před zjištěním úpadku, dostalo přiměřeného plnění ve smyslu § 240 až § 242 IZ, pak musel zjišt'ovat věcný rozsah a hodnotu vypořádávaného majetku, a to i u položek v dohodě neurčitě vyjádřených. K odstranění této neurčitosti obsahu písemné dohody soud vyslechl oba účastníky dohody, tedy dlužníka i žalovanou, s Cílem zjistit co bylo předmětem vypořádání, pokud jde o finanční prostředky vhotovosti a na účtech, o soubor historických vozidel a soubor náhradních dílů. Z výpovědí obou účastníků vyplynulo, že žalovaná vůbec neměla představu o výši finančních prostředků na hotovosti a na účtech, které měly zůstat dlužníkovi, a dlužník uvedl, že se jednalo o částku 8.500.000,-Kč, žalovaná rovněž neměla při uzavírání dohody o vypořádání SJM (dále též jen dohoda) představu o rozsahu souboru historických vozidel a náhradních dílů, natož aby si uvědomovala jejich hodnotu. Za tohoto stavu nelze určit a zjistit majetek, který byl předmětem dohody, a to ani z písemně uzavřené smlouvy ani z výpovědi jejích účastníků, a proto soud dovodil absolutní neplatnost této smlouvy pro neurčitost obsahu. Vzhledem k tomu, že odporovat žalobou lze pouze platnému úkonu, o odpůrčí žalobu zamítl s tím, že dohoda je neplatná.

Proti tomuto rozsudku podali odvolání žalobce i žalovaná. Žalobce v odvolání uvedl, že odvolání podává jen z opatrnosti a pro případ, že by soud dospěl k závěru, že předmětná dohoda o vypořádání společného jmění je platná. Pro ten případ navrhuje, aby odvolací soud rozsudek, kterým byla zamítnuta jeho žaloba na určení neúčinnosti dohody, zrušil a věc vrátil soudu l.stupně k dalšímu řízení. Navíc má za to, že neplatnost smlouvy mohl soud vyslovit v napadeném rozsudku jen samostatným výrokem, aby byla otázka platnosti postavena v rámci insolvenčního řízení najisto, a nemohl rozhodnout jen tak, že zamítne žalobu na určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka, nebot' tento úkon je neplatný.

Žalovaná ve svém odvolání navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu l.stupně změnil tak, že se v bodě I.výroku ve věci samé vypouští text nebot' smlouva o vypořádání společného jmění manželů je neplatná . Má za to, že v této části je výrok napadeného rozsudku nesprávný a nezákonný, nebot' se netýká předmětu řízení vymezeného žalobou na určení neúčinnosti dohody. Soud dovodil, že dohoda je neplatná pro neurčitost, a s tímto závěrem žalovaná nesouhlasí, nebot' určitější

(KSHK 42 INS 9099/2012) smlouvu nemohla uzavřít s ohledem na to, že dlužník měl jak finanční prostředky, tak i automobily a jejich torza v neustálém pohybu, takže v dohodě nemohla být uvedena přesná finanční částka, ani přesný počet automobilů, náhradních dílů, torz a podobně, jak dovozuje soud l.stupně. Poukázala na to, že rozhodnutí soudu o neplatnosti dohody nemá oporu v současné právní úpravě, která respektuje vůli účastníků a podle které neplatnost smlouvy může namítnout pouze její účastník. To, že žalovaná není schopna pojmenovat majetek, který si ve svém vlastnictví ponechal dlužník, ještě neznamená, že nevěděla o jaký majetek jde, pouze není schopna majetek identifikovat pojmoslovím, nebot' není technicky vzdělána. Z obsahu dohody jednoznačně vyplývá, že její podíl na získaném majetku byl menší než podíl dlužníka, což vyplývá z toho, že se v dohodě dlužník zavázal zaplatit jí na vyrovnání jejího podílu 1.000.000,-Kč. Navíc i kdyby písemná dohoda byla neplatná, pak ke dni právní moci rozvodu jejího manželství s dlužníkem již do společného jmění manželů nepatřily nemovitosti a proto mohla uzavřít dohodu o vypořádání SJM i v ústní formě, nebo dokonce konkludentně, přičemž účastníci se podle písemně uzavřené dohody chovali, respektovali ji, takže neexistují žádné argumenty, proč by snad konkludentně uzavřená dohoda o vypořádání SJM byla neplatná nebo dokonce neúčinná. Skutečná hodnota věcí které získal dlužník, se nedá zjistit a proto je třeba vycházet z vůle účastníků dohody o vypořádání SJM, která byla projevena v písemné smlouvě, ale i faktickým jednáním jejích účastníků, přičemž účinnost dohody byla vázána na právní moc rozsudku o rozvodu jejího manželství s dlužníkem.

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení jemu předcházející podle § 212 a 212a o.s.ř. a odvolání neshledal důvodnými.

Dohoda, jež byla předmětem tohoto sporu, byla jejími účastníky (dlužníkem a žalovanou) uzavřena podle § 24a odst. 2 zákona o rodině ve znění platném ke dni uzavření dohody a kjejí platnosti proto musela být splněna písemná forma (bez ohledu na to, zda předmětem vypořádání jsou či nejsou jen movité věci) a podpisy musí být ) úředně ověřeny. Dohoda nabyla platnosti dnem uzavření a účinnosti nabyla dnem právní moci rozsudku o rozvodu manželství jejích účastníků. Neobstojí tak námitka žalované, že písemná forma dohody o vypořádání SJM nebyla nutná a mohla být uzavřena jen ústně či konkludentně, když současně netvrdila ani neprokazovala, že se ohledně majetku vypořádaného písemnou dohodou kromě nemovitostí-dohodli ohledně ostatních movitých věcí, finančních prostředků či majetkových práv jinak, než v oné písemné dohodě.

Obecně sice platí zásada, že při vypořádání SJM dohodou nemusí být vypořádací podíly obou manželů stejné a je možné dohodnout se i tak, že všechen majetek zůstane jen jednomu z manželů a druhý neobdrží ničeho, nicméně toto svobodné právní jednání manželů při vypořádání jejich společného jmění je omezeno v případech stanovených zákonem, konkrétně v tomto případě v insolvenčním zákoně v případě, že po takové dohodě o vypořádání SJM je zjištěn úpadek jednoho z manželů ve lhůtách stanovených insolvenčním zákonem pro neúčinné právní úkony v § 240 až § 242.

(KSHK 42 INS 9099/2012)

Základním předpokladem pro zjištění, zda dohoda byla právním úkonem učiněným v neprospěch insolvenčního dlužníka z hlediska § 240 IZ je to, že z dohody lze zjistit jaký konkrétní majetek (věci, finanční prostředky, či jiná majetková práva nebo hodnoty) byl předmětem vypořádání SJM dohodou, nebot' jen tak je možno posoudit, zda takové vypořádání bylo pro dlužníka zjevně nevýhodné a došlo tím ke snížení jeho majetku, z něhož by mohli být v konkursu uspokojeni dlužníkovi věřitelé.

Jelikož je písemná dohoda v některých svých částech jen velmi obecná pokud jde o věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, jež byly předmětem vypořádání, a to tam, kde účastníci uvádějí, že rozsah tohoto majetku je mezi nimi nesporný , soud l.stupně postupoval správně, když k individualizaci majetku neurčitě slovně vyjádřeného v písemné dohodě, tj. ke zjištění vůle účastníků vtělené do písemné dohody, oba účastníky v rámci důkazního řízení vyslechl. Odvolací soud má shodně se soudem l.stupně za to, že právě jejich účastenská výpověd' je nezpochybnitelným důkazem o tom, že dohoda je neplatný právní úkon podle § 37 občanského zákoníku ve znění platném v době uzavření dohody, a to pro neurčitost jejího obsahu. Z výpovědi obou účastníků dohody jednoznačně plyne, že zejména žalovaná v den, kdy dohodu uzavřela (podepsala), vůbec nevěděla zda a jakou sbírku historických vozidel a náhradních dílů k nim k tomuto dni vlastní (to neupřesnil ve své výpovědi ani dlužník), nevěděla nic o finančních prostředcích manžela, ani o jeho bankovních účtech, takže se těmito důkazy nepodařilo odstranit neurčitost obsahu dohody v části týkající se sbírky historických vozidel, soubory náhradních dílů k nim, jakož i finančních prostředků žalované i dlužníka v hotovosti, či na jejich bankovních účtech, tedy i neurčitost projevu jejich vůle postupem podle § 35 občanského zákoníku ve znění platném v době uzavření dohody.

Odvolací soud sdílí právní názor soudu l.stupně, že je-li dohoda neplatná, pak je třeba žalobu o určení neúčinnosti dohody zamítnout, a právní důvod tohoto zamítnutí je možné uvést přímo ve výroku, kterým soud rozhoduje ve věci samé, nebot' takový postup umožňuje úprava neplatnosti a neúčinnosti právních úkonů dlužníka obsažená v § 231 až § 243 IZ.

Obecně platí, že v případě, že právní úkon je neplatný (at' absolutně či relativně), jeho účinky vůbec nenastávají a na právní vztah se hledí stejně jako by vůbec nebyl učiněn. U právního úkonu, který je neplatný, nelze vyslovit jeho neúčinnost (odporovatelnost) ; neplatnost právního úkonu má přednost před jeho odporovatelností a odporovat lze jen platnému právnímu úkonu (k tomu viz i rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 2709/2007).

Z § 231 IZ vyplývá, že neplatnost právního úkonu dlužníka posuzuje vždy jen insolvenční soud v průběhu insolvenčního řízení (incidenční řízení je součástí insolvenčního řízení a rozhoduje v něm insolvenční soud), a neplatnosti se může insolvenční správce dovolat, a to nejen samostatnou žalobou, ale i v rámci jiného

(KSHK 42 INS 9099/2012)

/ V/ incidenčního řízení, jež je součást1 r1zení insolvenčního a insolvenční soud otázku platnosti právního úkonu může posoudit jako otázku předběžnou i ve sporu jiném, který je zahájen insolvenčním správcem, tedy i v řízení zahájeném insolvenčním správcem o jeho žalobě na určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka.

To, že soud v řízení o neúčinnosti právního úkonu dlužníka vyjádří ve výroku svého rozhodnutí to, že nejde o právní úkon neúčinný, protože je tento úkon neplatný, je tím pro další průběh insolvenčního řízení totiž postaveno najisto Gen výrok rozsudku je totiž pro účastníky sporu závazný), že dohoda je neplatná a tudíž insolvenční správce může majetek, jež byl předmětem dohody zapsat do soupisu majetku (eventuálně jen podíl dlužníka na něm, nastala-li právní domněnka vypořádání SJM stanovená v § 150 odst. 4 OZ ve znění platném v době uzavření dohody) a domáhat se vydání majetkového prospěchu získaného plněním z neplatného právního úkonu dlužníka.

Z těchto všech důvodů odvolací soud rozsudek soudu l.stupně jako věcně správný potvrdil včetně akcesorického výroku o nákladech řízení podle § 219 o.s.ř.

Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn tím, že žalovaná neměla v tomto stádiu řízení úspěch, ale ani žalobce neměl úspěch v celém rozsahu, nýbrž pouze částečný a proto je na místě postupovat při rozhodování o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o.s.ř.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od jeho doručení kNejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové dospěje dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nebo má-li být dovolacím soudem řešená právní otázka posouzena jinak.

V Praze dne 25.září 2014

JUDr. lng. Jaroslav Zelenka, Ph.D., v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Dančová Dominika