101 VSPH 326/2016-46
156 ICm 4708/2015 101 VSPH 326/2016-46 (KSPL 56 INS 21637/2015)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ivy Novotné a JUDr. Jiřího Goldsteina v právní věci žalobce: JUDr. Josef Šťastný, sídlem Ševčíkova 38, Horažďovice, insolvenční správce dlužníka Václava Jungera, zast. JUDr. Jiřím Bláhou, advokátem, sídlem Ševčíkova 38, Horažďovice, proti žalovanému: Mgr. Viktor Švantner, sídlem Mikulášská třída 455/9, Plzeň, insolvenční správce dlužnice Lenky Šulcové, o určení pravosti pohledávek, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č.j. 156 ICm 4708/2015-24 ze dne 2. března 2016, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni č.j. 156 ICm 4708/2015-24 ze dne 2. března 2016 se v bodech II. a III. výroku potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni, jako soud prvního stupně ve výroku uvedeným rozsudkem pod bodem I. určil pravost pohledávek žalobce za dlužnicí Lenkou Šulcovou (dále jen dlužnice) ve výši 101,63 Kč představující dluh ze smlouvy o půjčce ze dne 19. 11. 2010, ve výši 101,63 Kč z titulu ručitelského závazku dlužnice za půjčku poskytnutou žalobcem Janu Dudymu 19. 11. 2010 a ve výši 98,06 Kč rovněž z titulu ručení dlužnice za půjčku poskytnutou žalobcem dlužnici Monice Peštové podle smlouvy o půjčce ze dne 23. 11. 2010.

Pod bodem II. soud prvního stupně zamítl žalobu na určení pravosti pohledávky žalobce za dlužnicí, co do výše 56.629,32 Kč představující pohledávku z titulu půjčky, zamítl žalobu na určení pravosti pohledávky do výše 56.629,32 Kč z titulu ručení dlužnice za pohledávku ze smlouvy o půjčce poskytnuté Janu Dudymu a dále zamítl žalobu na určení pravosti pohledávky do výše 56.541,85 Kč z titulu ručení dlužnice za dluh z půjčky poskytnuté dlužnici Monice Peštové (bod II. výroku). Pod bodem III. pak rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Při svém rozhodování vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že žalobce přihlásil do insolvenčního řízení vedeného proti dlužnici tři pohledávky, z toho pohledávku č. 1 jako pohledávku z půjčky, kterou má insolvenční dlužník Václav Junger vůči dlužnici z titulu smlouvy o půjčce ze dne 19. 11. 2010, dále pohledávku č. 2 a pohledávku č. 3 z titulu isir.justi ce.cz 156 ICm 4708/2015 (KSPL 56 INS 21637/2015) ručitelského závazku dlužnice za dluhy z půjčky, kterou insolvenční dlužník na straně žalobce poskytl Janu Dudymu podle smlouvy o půjčce z 19. 11. 2010 a Monice Peštové podle smlouvy o půjčce ze dne 23. 11. 2010.

Žalovaný všechny tři pohledávky popřel s tím, že jde o pohledávky v plném rozsahu promlčené v době, kdy žalobce přihlásil tyto pohledávky do insolvenčního řízení vedeného proti dlužnici.

Soud prvního stupně se proto ve svém rozsudku vypořádával s jedinou spornou otázkou mezi dlužníky, a to otázkou promlčení sporných pohledávek ke dni jejich přihlášení do insolvenčního řízení, a po zhodnocení obsahu všech tří smluv o půjčce a ručitelských závazcích dlužnice dospěl k těmto závěrům:

Insolvenční dlužnice uzavřela dne 19. 11. 2010 platnou smlouvu o půjčce 34.000,-Kč a sjednala s žalobcem roční 16 % úrok, který byl kapitalizován v pravidelné měsíční splátce ve výši 4.350,-Kč. Součástí smlouvy byla též sjednaná dohoda o splátkách a obsah čl. II. smlouvy jednoznačně vypovídá o vůli stran rozložit plnění půjčky do 24 měsíčních splátek po 4.350,-Kč. V jednotlivých měsíčních splátkách byla zahrnuta úhrada jistiny, úroků a též pojistného smluveného v bodě 1.7 až 1.9 smlouvy. Stanovení nejzazšího termínu splatnosti celé půjčky na den 19. 11. 2012, resp. 23. 11. 2012 nic nemění na charakteru dohody o splátkách, o čemž svědčí též dohoda stran v bodě 6.4 smlouvy, kde byla pro případ prodlení stanovena možnost žalobce smlouvu vypovědět s tím, že po vypovězení smlouvy může požadovat celé plnění. Jde tedy k tíži žalobce, že tohoto práva nevyužil. Dne 19. 11. 2010 insolvenční dlužnice dále přijala ručitelský závazek za splnění pohledávky žalobce za Janem Dudym vyplývající ze smlouvy o půjčce s totožným obsahem. Dále dne 23. 11. 2010 insolvenční dlužnice přijala ručitelský závazek za splnění pohledávky žalobce za Monikou Peštovou vyplývající ze smlouvy o půjčce s totožným obsahem, s tím rozdílem, že nejzazší termín splatnosti byl stanoven na 23. 11. 2012.

Soud se plně ztotožnil se stanoviskem žalovaného týkajícího se promlčení uplatněných pohledávek. Jelikož bylo plnění dluhu rozloženo do pravidelných měsíčních splátek, počínal běh promlčecí doby u každé splátky zvlášť. Konkrétně tedy splatnost první splátky u každé smlouvy nastala dne 15. 12. 2010 a každá další splátka byla splatná k 15. dni následujícího měsíce. Jelikož pohledávky byly uplatněny u insolvenčního soudu dne 5. 10. 2015, tříletá promlčecí doba uběhla u všech splátek až do splátky s pořadovým číslem 22, která měla být podle dohody splatná dne 15. 9. 2012 včetně. U této poslední splátky uběhla promlčecí lhůta dne 15. 9. 2015.

Námitku žalobce týkající se běhu promlčecí lhůty u závazků insolvenční dlužnice vyplývajících z ručitelských závazků ze smlouvy č. 2 a 3 spočívající v tom, že promlčecí doba počala běžet později v důsledku ujednání ve smlouvě, podle kterého lhůta k plnění ručitele činí 14 dní ode dne doručení písemné výzvy věřitele, neshledal důvodnou. Z povahy ustanovení § 101 obč. zák. vyplývá, že se od něj nelze odchýlit, a jedná se tedy u ustanovení kogentní. Tento odvolací argument je tak zcela v rozporu s principem akcesority ručení vyjádřeným v § 548 odst. 2 obč. zák. ze kterého vyplývá, že ručitel může proti věřiteli uplatnit všechny námitky, které by měl proti věřiteli dlužník. Ručitel je tedy oprávněn k uplatnění námitky promlčení ve shodném rozsahu, jako obligační dlužník. Jinak řečeno, promlčecí doba vůči obligačnímu dlužníkovi a ručiteli počíná běžet zásadně současně, a to dnem, kdy mohl věřitel právo uplatnit poprvé vůči obligačnímu dlužníkovi.

Co se týče uznané části nároku, vycházel insolvenční soud z toho, že žalobci náleží za pohledávku č. 1 úrok z prodlení ve výši 7,5 % ročně z dlužné splátky 4.350,-Kč splatné dne 15. 10. 2012 do 4. 9. 2015, tedy 941,91 Kč a úrok z prodlení ve výši 7,5 % ročně z dlužné splátky splatné dne 19. 11. 2012 do 4. 9. 2015, tedy 910,72 Kč. V tomto případě soud posoudil bod 2.1 156 ICm 4708/2015 (KSPL 56 INS 21637/2015) smlouvy ve prospěch dlužníka tak, že splatnost poslední splátky, která by podle bodu 2.2. smlouvy nastala dne 15. 11. 2012, byla posunuta na 19. 11. 2012. Stejný úrok z prodlení náleží žalobci též za pohledávku č. 2. Za pohledávku č. 3 náleží žalobci úrok z prodlení ve výši 7,5 % ročně z dlužné splátky 4.350,-Kč splatné dne 15. 10. 2012 do 4. 9. 2015, tedy 941,91 Kč a úrok z prodlení ve výši 7,5 % ročně z dlužné splátky splatné dne 23. 11. 2012 do 4. 9. 2015, tedy 907,15 Kč. Jelikož žalovaný uznal úrok z prodlení u každé z dílčích pohledávek toliko ve výši 1.751,-Kč, uznal soud pohledávku žalobce co do rozdílu, uvedeného ve výroku I. rozsudku, po právu. Ve zbytku žalobu zamítnul, protože žalovaný důvodně uplatnil námitku promlčení.

Žalovaný byl ve sporu převážně úspěšný, a měla by mu tedy v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř. náležet poměrná náhrada jeho nákladů. V souladu s ustanovením § 202 odst. 1 IZ, podle něhož ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci, soud náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků nepřiznal, žalovanému ani žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku, a to jen proti zamítavému výroku ve věci samé pod bodem II., podal žalobce včas odvolání, v němž navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě vyhověl, neboť nepovažuje za správný právní závěr soudu prvního stupně o tom, že v rozsahu uvedeném v bodě II. výroku rozsudku jde o pohledávky promlčené. Je přesvědčen, že ve všech třech smlouvách o půjčce nebyla sjednána standardní dohoda o splátkách, neboť v bodě 2.1 smluv bylo vedle ujednání o tom, že dlužník je oprávněn plnit ve splátkách, rovněž stanoveno nejzazší datum, do kterého musí být dlužná částka v plné výši uhrazena, a tím je datum 19. 11. 2012 resp. 23. 11. 2012. Žalobce má proto za to, že sporné pohledávky, stejně jako kterákoliv dílčí splátka, se mohly stát dospělými nejdříve dnem 20. 11. 2012 resp. 24. 11. 2012, takže nejde o pohledávky promlčené. Tomu nasvědčuje i to, že žalobce do tohoto data pohledávku nevymáhal, ani nepožádal o úhradu dlužné částky v plné výši pod ztrátou výhody splátek. V případě ručení dlužnice navíc promlčecí doba začala běžet mnohem později, než vůči dlužníkovi z půjčky, protože lhůta k plnění u ručitele činí 14 dnů ode dne doručení písemné výzvy věřitele a písemné výzvy věřitele dlužníkům k plnění byly odesílány až ve dnech 27. 2., 4. 3. a 5. 3. 2015.

Žalovaný navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku, jako věcně správný potvrdil.

Odvolací soud přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení jemu předcházející podle § 212 a § 212a o. s. ř. a odvolání žalobce neshledal důvodným.

Jelikož soud prvního stupně se souhlasem účastníků rozhodl ve věci samé bez jednání, na kterém by prováděl dokazování a žalovaný zpochybňoval správnost jeho zjištění o tom, že ve všech třech smlouvách o půjčkách bylo dohodnuto jejich splácení ve splátkách, takže by podle § 103 občanského zákoníku v té době platného promlčecí doba počala běžet ohledně jednotlivých splátek vždy ode dne jejich splatnosti, odvolací soud podle § 213 doplnil dokazování čtením obsahu všech tří smluv o půjčce, které jsou právním důvodem přihlášených pohledávek a zjistil, že jde o smlouvy obsahově stejné a v každé z nich je v bodě 2.1 dohodnuto, že dlužník se zavazuje poskytnuté prostředky věřiteli vrátit do 24 měsíců, a to nejpozději do 19. 11. 2012 (u půjčky poskytnuté Monice Peštové do 23. 11. 2012), a to formou měsíčních splátek, na účet ve smlouvě uvedený s tím, že splnění půjčky do tohoto data se rozumí splacení jistiny v plném rozsahu včetně úroků a poplatku za zpracování a poskytnutí výše uvedených peněžních prostředků. V bodě II.2 každé smlouvy je uvedeno, že dlužník se zavazuje řádně splácet podle splátkového kalendáře. Výše měsíční splátky je stanovena na 4.350,-Kč a je splatná vždy k 15. dni v měsíci, první splátkou počínaje následující měsíc po podepsání půjčky. Ve smlouvě není ujednání o tom, že jde o plnění ve 156 ICm 4708/2015 (KSPL 56 INS 21637/2015) splátkách dohodnuté pod ztrátou výhody splátek, a pro případ prodlení dlužníka se splátkami je v čl. II jednotlivých smluv o půjčkách dohodnuta pouze smluvní pokuta a v případě ručení dlužnice za půjčky poskytnuté Janu Dudymu a Monice Peštové je v čl. V smluv o půjčce uvedeno, že ručitel se zavazuje, že v případě, pokud dlužník nebude řádně hradit své závazky vůči věřiteli, sám za dlužníka zaplatí, tedy veškeré dlužné splátky i pokuty, a to nejpozději do 14 dnů od doručení písemné výzvy od věřitele ručiteli k jejímu zaplacení. V bodě VI.4 smluv o půjčce je pak obsaženo ujednání, že věřitel může vypovědět dlužníkovi smlouvu, pokud je dlužník v prodlení více než dvě splátky a požadovat zaplacení veškerých pohledávek ihned.

Na základě shora uvedených zjištění dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že popřené pohledávky jsou v rozsahu uvedeném v bodě II. výroku napadeného rozsudku pohledávkami promlčenými, neboť je žalobce přihlásil do insolvenčního řízení po uplynutí zákonné tříleté promlčecí doby, která jak u dlužníka z půjčky, tak ručitele za půjčku, začíná běžet vždy ve stejný okamžik, a to v dané věci od splatnosti dohodnutých splátek půjčky ve smyslu § 103 občanského zákoníku platného v době uzavření smluv o půjčkách a o ručitelských závazcích dlužnice. Promlčecí doba tak začala běžet u každé jednotlivé splátky půjčky ode dne její splatnosti, přičemž pro prodlení se splátkami se nestal celý dluh z půjčky splatný najednou, protože věřitel smlouvy o půjčce nevypověděl, takže jde o pohledávky promlčené vyjma toho, co soud žalobci přiznal ve vyhovujícím výroku ve věci samé, proti němuž žádný z účastníků odvolání nepodal, a ten nabyl samostatně právní moci.

Odvolací soud rovněž sdílí právní závěr soudu prvního stupně, že promlčecí doba ohledně dluhu z půjčky začíná běžet ve stejný okamžik, jak proti dlužníkovi, tak proti ručiteli. Nelze připustit, aby ručitel byl povinen plnit i v případě, kdy tato povinnost vůči dlužníku v důsledku promlčení již není soudně vymahatelná, což jednoznačně vyplývá z akcesority ručitelského závazku, jak správně uvedl soud prvního stupně a také ze znění § 548 odst. 2 občanského zákoníku platného v době uzavření smluv o půjčkách, podle něhož ručiteli náleží stejné námitky, tedy i námitka promlčení, a to ve stejném rozsahu, jako dlužníkovi.

Z těchto všech důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé a akcesorickém výroku o nákladech řízení, jako věcně správný potvrdil podle § 219 o.s.ř.

Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 202 odst. 1 IZ, podle něhož ve sporu o pravost, výši nebo pořadí pohledávek nemá žádný z účastníků řízení právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci.

Poučení: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Plzni dospěje dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nebo má-li být dovolacím soudem řešená právní otázka posouzena jinak.

V Praze dne 8. září 2016 JUDr. František K u č e r a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Hana Bulínová