101 VSPH 324/2016-59
60 ICm 2615/2015 101 VSPH 324/2016-59 (KSPH 60 INS 18506/2014)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ivy Novotné a JUDr. Ladislava Derky v právní věci žalobkyně: JUDr. Danuše Polláková Staňková, sídlem Jindřišská 1441, Pardubice, insolvenční správkyně dlužníka LIMISTAV s.r.o., proti žalovanému: ZAPA beton, a.s., IČO 25137026, sídlem Vídeňská 495, Praha 4, zastoupený JUDr. Ludmilou Maškovou, advokátkou, sídlem Františka Smolíka 262, Jíloviště, o odpůrčí žalobě, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 60 ICm 2615/2015-37, ze dne 22. ledna 2016,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 60 ICm 2615/2015-37 ze dne 22. ledna 2016 se ve výrocích pod body I. a III. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze jako soud prvního stupně ve výroku uvedeným rozsudkem pod bodem I. určil, že je právně neúčinná vůči věřitelům dlužníka smlouva o postoupení pohledávky ze dne 25. 7. 2014, kterou uzavřel insolvenční dlužník jako postupitel se žalovaným jako postupníkem, pod bodem II. pak zamítl žalobu na určení neúčinnosti dohody o zápočtu vzájemných pohledávek ze dne 3. 7. 2014 uzavřené mezi insolvenčním dlužníkem a žalovaným a pod bodem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. isir.justi ce.cz 43 ICm 3465/2015 101 VSPH 452/2016 (KSCB 27 INS 12593/2015)

Své rozhodnutí odůvodnil soud prvního stupně tím, že jak smlouva o postoupení pohledávky z 25. 7. 2014 (dále jen postupní smlouva), tak dohoda o započtení z 30. 7. 2014 (dále jen dohoda o započtení) byla mezi dlužníkem a žalovaným uzavřena po zahájení insolvenčního řízení (vyhláška o zahájení insolvenčního řízení byla zveřejněna v insolvenčním rejstříku dne 7. 7. 2014), takže účinnost obou těchto právních úkonů dlužníka je třeba posuzovat podle § 111 insolvenčního zákona (dále jen IZ), podle jehož odstavce 3 jsou právní úkony dlužníka, které dlužník učinil v rozporu s omezeními uvedenými v odstavci 1 tohoto ustanovení, vůči věřitelům dlužníka neúčinné.

Pokud jde o dohodu o zápočtu, soud dovodil, že tuto dohodu neshledává právně neúčinnou, neboť IZ v § 140 odst. 2 umožňuje, aby dlužník i jeho věřitel si vzájemně započetli své pohledávky i po rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku za podmínek tam stanovených, které pokládá v tomto případě za splněné, a proto žalobu v této části zamítl (bod II. výroku).

Ohledně postupní smlouvy naopak soud dovodil, že jde o smlouvu neúčinnou z důvodů uvedených v § 111 odst. 1 IZ, byť touto smlouvou dlužník žalovanému postoupil svou pohledávku za obligačním dlužníkem ve výši 5 milionů za cenu 5 milionů Kč. To proto, že v jejím důsledku došlo k podstatné změně ve skladbě majetku dlužníka bez souhlasu soudu. Tato podstatná změna spočívá v tom, že majetek dlužníka se snížil o 5 milionů, tedy o pohledávku postoupenou žalovanému a tím došlo ke zhoršení možnosti uspokojení věřitelů dlužníka přihlášených do insolvenčního řízení, když navíc dlužník umožnil zápočet své pohledávky vůči žalovanému z titulu ceny za postoupení pohledávky proti pohledávkám žalovaného vůči němu až do výše 5 milionů, takže tím dlužník uspokojil pohledávky žalovaného vůči němu mimo režim insolvenčního zákona a v rozsahu větším, než v jakém by byly pohledávky žalovaného uspokojeny v insolvenčním řízení. Dovodil dále, že na posouzení neúčinnosti postupní smlouvy nemá žádný právní dopad to, že dlužník tuto postupní smlouvu uzavřel ke splnění své povinnosti stanovené ve smlouvě o smlouvě budoucí uzavřenou mezi dlužníkem a žalovaným, ještě před zahájením insolvenčního řízení.

Výrok o nákladech řízení pod bodem III. odůvodnil soud tím, že účastníci měli ve sporu úspěch každý z 1/2 (§ 142 odst. 2 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku podal včas odvolání žalovaný, který napadl věcnou správnost vyhovujícího výroku pod bodem I. a akcesorického výroku o nákladech řízení pod bodem III.

V odvolání žalovaný uvedl, že nepovažuje za správný právní závěr soudu prvního stupně, že postupní smlouva je smlouvou neúčinnou, jestliže touto smlouvou dlužník postoupil žalovanému svou pohledávku ve výši 5,000.000 Kč za dohodnutou cenu 5,000.000 Kč, když navíc postupní smlouvu dlužník uzavřel v souladu se smlouvou o smlouvě budoucí z 29. 4. 2014, tedy jejím uzavřením pouze plnil svůj dřívější závazek vůči žalovanému ze smlouvy o smlouvě budoucí a v den uzavření této smlouvy insolvenční řízení ještě zahájeno nebylo. Nesouhlasí rovněž se závěrem, že tato smlouva je v rozporu s § 111 odst. 1 IZ, neboť soud sice konstatuje, 43 ICm 3465/2015 101 VSPH 452/2016 (KSCB 27 INS 12593/2015)

že v jejím důsledku došlo k podstatné změně majetkové podstaty dlužníka, avšak neuvádí, v čem tato podstatná změna majetkové podstaty dlužníka spočívá. Žalovaný je přesvědčen, že v důsledku postupní smlouvy došlo sice k určité změně ve skladbě majetku dlužníka, nikoliv však k podstatné změně. Navrhl proto, aby odvolací soud v napadeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu na určení neúčinnosti postupní smlouvy zamítl a žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud v rozsahu podaného odvolání přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně postupem podle § 212 a § 212a o.s.ř. a odvolání žalovaného neshledal důvodným.

Odvolací soud především uvádí, že vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně pod bodem I. o určení neúčinnosti postupní smlouvy, jako věcně správný obstojí i za situace, kdy se žalobkyně neodvolala do zamítavého výroku ve věci samé pod bodem II. vztahujícím se k zamítnutí žaloby na určení neúčinnosti dohody o zápočtu uzavřené mezi insolvenčním dlužníkem a žalovaným, takže v tomto výroku nabyl rozsudek soudu prvního stupně samostatně právní moci a v důsledku toho pak zanikla (nevratně) pohledávka dlužníka na zaplacení ceny za postoupenou pohledávku.

Je tomu tak proto, že je-li současně soudem rozhodnuto, že je vůči věřitelům dlužníka neúčinná postupní smlouva, kterou insolvenční dlužník postoupil žalovanému svou pohledávku za svým obligačním dlužníkem, tak důsledkem takového rozhodnutí soudu o neúčinnosti postupní smlouvy, které odvolací soud shledává správným z důvodu dále uvedených, je to, že si pohledávku, jež byla předmětem postoupení, insolvenční správce zapíše do soupisu majetku dlužníka určeného ke zpeněžení a k uspokojení přihlášených věřitelů, jako majetek dlužníka a bude je sám na obligačním dlužníkovi vymáhat, eventuálně tuto pohledávku dlužníka zpeněží jinak.

Ze správných a úplných zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že postupní smlouvu insolvenční dlužník uzavřel se žalovaným po zahájení insolvenčního řízení, takže účinnost této smlouvy je třeba posuzovat podle § 111 IZ, jak správně soud prvního stupně dovodil, a ve shodě s ním má odvolací soud za to, že jestliže po zahájení insolvenčního řízení, kdy dlužník byl evidentně ve stavu úpadku, postoupil svou pohledávku za obligačním dlužníkem ve výši 5,000.000 Kč na třetí osobu-žalovaného-a současně uzavřením dohody o vzájemném zápočtu pohledávky umožnil, aby povinnost žalovaného zaplatit cenu za postoupení ve výši 5,000.000 Kč zanikla započtením, pak jde ve svém důsledku nepochybně o úkon, kterým se podstatně změnila skladba majetku tvořícího majetkovou podstatu dlužníka, tedy majetku určeného k uspokojení všech věřitelů, kteří se přihlásili do insolvenčního řízení, neboť v důsledku postoupení a následné dohody o zápočtu se majetková podstata dlužníka snížila o pohledávku ve výši 5,000.000 Kč a naopak v důsledku započtení byla dlužníkem uspokojena jen pohledávka žalovaného, a to mimo režim insolvenčního zákona. 43 ICm 3465/2015 101 VSPH 452/2016 (KSCB 27 INS 12593/2015)

Za popsaného stavu věci by proto odvolací výhrady měly relevanci a smlouva o postoupení pohledávky by v režimu § 111 IZ obstála pouze tehdy, jestliže by v této smlouvě byla vyloučena možnost úhrady pohledávky zápočtem, tedy pokud by žalovaný vskutku sjednanou částku dlužníku (do majetkové podstaty) zaplatil. Výsledkem takového plnění by pak byla jiná situace, totiž že ostatní věřitelé dlužníka by ujednáním žalovaného a dlužníka nebyli nikterak poškozeni a ani žalovaný by vůči těmto věřitelům nebyl zvýhodněn, neboť k zapravení jejich pohledávek by v majetkové podstatě nezbylo méně prostředků (zjednodušeně pro poměry této věci řečeno) oproti stavu, pokud by k postoupení dlužníkovy pohledávky nedošlo.

Z těchto všech důvodů odvolací soudu proto rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku pod bodem I. a v akcesorickém výroku o nákladech řízení pod bodem III., jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn tím, že v odvolacím řízení úspěšná žalobkyně žádné náklady řízení neuplatnila (§ 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Praze, dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 3. listopadu 2016 JUDr. František K u č e r a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Němcová Michaela