101 VSPH 324/2012-67
Číslo jednací: 44 ICm 467/2012 101 VSPH 324/2012-67 KSPA 44 INS 16388/2011

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr.Františka Kučery a soudců Mgr. Luboše Dörfla a JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, PhD. v právní věci žalobkyně: Mgr. Tereza Vodičková, sídlem Gorkého 2573, 530 02 Pardubice, insolvenční správkyně dlužníků Františka Rosy a Dany Rosové, proti žalovanému: PROFI CREDIT Czech a.s., IČO 61860069, sídlem Jindřišská 24/941, 110 00 Praha 1, zast. advokátem JUDr. Ervínem Perthenem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, o popření vykonatelné pohledávky, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočka Pardubice č.j. 44 ICm 467/2012-46 ze dne 14. června 2012,

takto:

I.Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích č.j. 44 ICm 467/2012-46 ze dne 14. června 2012 se mění jen tak, že se určuje, že žalovaný nemá za dlužníky pohledávku č.1 ve výši 90.680,-Kč a pohledávku č. 3 ve výši 85.790,-Kč, jinak se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích jako soud I. stupně ve výroku uvedeným rozsudkem zamítl pod bodem I.výroku žalobu o určení, že dílčí pohledávky č. 1 ve výši 104.788,-Kč a č. 3 ve výši 97.190,-Kč přihlášené žalovaným do insolvenčního řízení Františka Rosy a Dany Rosové (dále dlužníci) jsou jako vykonatelné po právu a pod bodem II. výroku rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 44 ICm 467/2012 KSPA 44 INS 16388/2011

Při svém rozhodování vyšel soud I. stupně ze zjištění, že v rozsahu uvedeném v bodu I. výroku žalobkyně jako insolvenční správkyně dlužníků při přezkumném jednání popřela část pohledávek přihlášených žalovaným v insolvenčním řízení vedeném proti dlužníkům z titulu dvou zajišťovacích blankosměnek vystavených 26. září 2007 a 30.5.2008 dlužnicí a vyplněných žalovaným na částky 119.364,-Kč a 112.924,-Kč, pravomocně přiznaných žalovanému rozhodčími nálezy č. j. Va 49-30/102009-7 z 15. března 2010 rozhodce JUDr. Evy Vaňkové a č.j. La 5480/2010-16 ze dne 6. ledna 2011 rozhodcem Mgr. Markem Landsmanem, pocházejících ze dvou smluv o revolvingovém úvěru č. 9100172470 ze dne 22. října 2007 a č. 9100208062 ze dne 3. června 2008 uzavřených mezi žalovaným a dlužnicí.

Důvodem popření částí obou vykonatelných pohledávek v rozsahu 104.788,-Kč (přihlášena ve výši 124.308,-Kč) a 97.190,-Kč (přihlášena ve výši 123.612,-Kč) žalobkyní při přezkumném jednání bylo to, že vystavení směnky zajišťující závazky ze smlouvy o úvěru uzavřené se spotřebitelem považovala za porušení rovného postavení smluvních stran, a tedy za úkon rozporný s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen občanský zákoník ). Dále vycházela z toho, že rozhodčí doložka zapracovaná věřitelem do smluvních ujednání nebyla sjednána individuálně, a za nepřiměřenou považovala také celkovou úrokovou sazbu úvěru, která dle jejích výpočtů ročně představuje cca 45 % poskytnuté částky ročně. Dlužnice přitom splnila ve splátkách na prvý úvěr celkem 60.380,-Kč a na druhý úvěr částku 41.978. Popření se proto vztahuje k částkám představující nepřiměřenou a neoprávněně účtovanou smluvní odměnu.

Soud I. stupně vycházel dále ze zjištění, že v insolvenčním řízení dlužníků bylo povoleno oddlužení a žalobkyně byla ustanovena do funkce insolvenční správkyně a toto insolvenční řízení nebylo dosud skončeno, dále že ve smlouvě o revolvingovém úvěru č. 9100172470 ze dne 26. září 2007 ve znění dodatku ze dne 22. října 2007 se strany dohodly, že dlužnici bude vyplacena částka 47.000,-Kč, výše jednotlivých splátek byla stanovena na částku 2.665,-Kč s tím, že den splatnosti splátky v průběhu splácení úvěru je 20. den, a to počínaje datem 20. listopadu 2007 (RPSN 78,1 %) a pro případ prodlení s úhradou splátky po dobu delší než 15 dní byla smluvena smluvní pokuta 8% z výše splátky a po dobu delší než 30 dní v sazbě 13 % a dále byla ujednána smluvní pokuta ve výši 50 % z poskytnuté půjčky mimo jiné pro případ, nedojde-li k časné a řádné úhradě dvou splátek dle aktuálního splátkového kalendáře, či v případě prodlení s úhradou jedné splátky delšího než 35 dní. Strany se dohodly na zajištění pohledávky ze smlouvy blankosměnkou a podmínkách jejího vyplnění a pro řešení sporů si sjednaly rozhodčí doložku k řízení u jednoho ze dvou jmenovaných rozhodců (JUDr. Eva Vaňková, Mgr. Marek Landsman) nebo u jiného, žalovanou zvoleného rozhodce ze seznamu advokátů ČAK. Oznámením z 22. listopadu 2009 bylo prokázáno, že žalovaná v důsledku porušení splátkového kalendáře požadovala po dlužnici uhrazení všech jejích dosud nesplatných závazků vyplývajících ze smlouvy v celkové výši 119.364,-Kč, z toho 55.965,-Kč jako smluvní pokutu ve výši 8, 13 a 50% z výše úvěru.

Smlouvou o revolvingovém úvěru č. 9100208062 z 30. května 2008 ve znění dodatku ze dne 3. června 2008 se strany dohodly, že dlužnici bude vyplacena částka 38.000,-Kč, výše jednotlivých splátek byla stanovena na částku 2.084,-Kč s tím, že den splatnosti splátky v průběhu splácení úvěru je 17. den, počínaje datem 17. července 2008 (RPSN 75,5 %). Na základě oznámení z 18. srpna 2010 se žalovaná v důsledku porušení splátkového kalendáře dožadovala po dlužnici uhrazení všech jejích doposud nesplatných závazků vyplývajících ze 44 ICm 467/2012 KSPA 44 INS 16388/2011 smlouvy v celkové výši 112.924,-Kč, z toho částku 50.453.965,-Kč jako smluvní pokuty 8 % a 13 % z výše splátek a 50% z výše úvěru.

Soud I. stupně vycházeje ze zjištění, že v daném případě se strany v obou smlouvách o revolvingovém úvěru dohodly na zajištění pohledávek blankosměnkou a současně i na podmínkách jejího vyplnění, jež žalovaný při vyplnění blankosměnek dodržel, neshledal vystavení zajišťovací směnky v rozporu s dobrými mravy a vyslovil názor, že samotné využití směnky při zajištění spotřebitelských smluv zákon nevylučuje. Sjednání rozhodčí doložky ve smlouvách o revolvingovém úvěru posoudil soud I. stupně rovněž jako platné, neboť je v rozhodčí doložce vyjmenován rozhodce, který následně rozhodčí nález také vydal. Proto soud I. stupně považoval ujednání za dostatečně obsahově určité, a nikoli o ujednání nepřiměřené a nevyvážené v neprospěch spotřebitele ve smyslu směrnice Rady 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Ujednání o smluvní odměně žalovaného v revolvingových smlouvách soud I. stupně hodnotil jako ujednání o úroku dle ustanovení § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen obch.zák.), která v daném případě nepřesahuje akceptovatelnou míru, která podstatně nepřesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. judikát Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Proto soud I. stupně dospěl k závěru, že výše úrokové sazby úvěru nebyla za daných okolností případu stanovena nepřiměřeně, resp. v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 občanského zákoníku ve spojení s § 39 téhož zákona a žalobu v celém rozsahu zamítl.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání, v němž navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a rozhodl o tom, že popřené pohledávky žalovaného nejsou ani vykonatelné, ani po právu. Poukázala především na to, že odměna sjednaná v revolvigových smlouvách dosahuje 136 % poskytnuté částky (za dobu 4 let), a je proto nemravná, stejně jako smluvní pokuta spočívající v poměrné výši 50 % z poskytnuté částky, sjednaná pro případ prodlení dlužnice se splácením splátek úvěru. Namítala, že soud I. stupně nepřihlédl k tomu, že ujednání o smluvní odměně i o smluvní pokutě je absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy i pro rozpor se zákonem.

Žalovaný ve svém vyjádření k podanému odvolání žalobkyně navrhl potvrzení napadeného rozsudku, a zdůraznil zejména to, že soud správně zhodnotil skutečnost, že sjednaná rozhodčí doložka byla určitá a směřující k individuální volbě rozhodce, dlužnice nevyužila obrany proti nálezu rozhodce dle zákona o rozhodčím řízení, a tudíž je přihlášený nárok třeba považovat za vykonatelný. Poukázal na to, že v případě doložení vykonatelné pohledávky již není možné ji v rámci incidenčního řízení dále přezkoumávat. Navíc argumentoval tím, že obě pohledávky byly přihlášeny důvodně pro nároky vyplývající z platně uzavřené smlouvy a vycházející ze směnek akceptovaných dlužnicí. Dále souhlasil s hodnocením přiměřenosti smluvní odměny a výše smluvní pokuty soudem I. stupně a doplnil, že smluvní odměna nebyla v přihlášce žalovaného požadována, neboť započtením smluvní odměny vůči poskytovanému úvěru vzniklo žalovanému právo na zaplacení jistiny ve sjednaných splátkách. Výše sjednané odměny, jakož i výše sjednaných smluvních pokut odpovídá dle žalovaného rizikovosti sjednaného úvěru.

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu odvoláním napadeném, jakož i řízení jemu předcházející podle § 212 a § 212a občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je v zásadě důvodné. 44 ICm 467/2012 KSPA 44 INS 16388/2011

Podle § 192 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ) pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek mohou popírat insolvenční správce, dlužník a přihlášení věřitelé, popření pohledávky lze vzít zpět.

Podle § 199 odst. 1 IZ insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu. I podle odst. 2 tohoto ustanovení jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. Podle odst. 3 žalobě podle odst. 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel.

Ke zjištěním soudu I. stupně, jež považuje za správná a na něž v celém rozsahu odkazuje, odvolací soud pouze doplňuje, že žalovaná požadovala v přihlášce pohledávek č. 1 a č. 3 částky 119.364,-Kč a 112.924,-Kč, které sestávaly v prvém případě z 61.295,-Kč požadované jistiny úvěru a 55.965,-Kč smluvních pokut a ve druhém případě z částek 58.304,-Kč jistiny úvěru a 50.016,-Kč smluvních pokut.

Dále odvolací soud považuje za správný postup soudu I. stupně, pokud tento přistoupil k posuzování otázky důvodnosti přihlášených nároků žalovaného, a to i přes to, že vycházely ze směnečných pohledávek přiznaných pravomocnými rozhodčími nálezy.

Specifikem incidenčního řízení o určení pravosti či výše vykonatelné pohledávky se totiž správce nedomáhá zrušení rozhodčího nálezu, nýbrž popření pohledávky přiznané pravomocným rozhodčím nálezem. To znamená pouze tolik, že soud v incidenčním řízení zkoumá pravost, výši eventuálně pořadí přihlášené vykonatelné pohledávky, a právním důsledkem jejího popření je pouze to, že tato pohledávka eventuálně nebude v insolvenčním řízení uspokojena podle zásad insolvenčního řízení, nikoliv však to, že se tímto rozsudkem ruší příslušný rozhodčí nález. Otázka sama, zda jde u popřené pohledávky o pohledávku vykonatelnou či nevykonatelnou, pak má význam v incidenčním sporu pouze procesní, a má za následek přenos důkazního břemene o její existence ze žalobce na žalovaného a opačně. Žalobkyně v incidenčním řízení uvádí skutečnosti, které nepředstavují jiné právní posouzení věci, ale uvádí pouze ty skutečnosti, pro které pohledávku popřela, tedy kromě neplatnosti rozhodčí doložky je to neplatnost ujednání o výši smluvní odměny a smluvní pokuty. Jde o námitky skutkové (v případě směnečného nároku kauzální), jejichž důvodnost dlužník v rozhodčím řízení neuplatnil. Popření vykonatelné směnečné pohledávky žalobkyní proto vychází ze správného výkladu § 199 odst. 1 IZ, jenž umožňuje opětovné posouzení pravomocně přiznaného nároku, jsou-li uplatňovány skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v původním řízení (odst. 2). Spočívá-li námitka žalobkyně v zásadě v tom, že není dána v rozsahu popření pohledávky směnečná kauza (pro absolutní neplatnost ujednání, z něhož nárok vychází), nejedná se o pouhé právní posouzení věci a vykonatelnou pohledávku žalovaného popřít a přezkoumat v incidenčním řízení dle § 199 IZ lze. Posouzení kauzální námitky ve směnečném řízení je skutkovou otázkou, která dle konstantní judikatury Vrchního soudu v Praze může být v incidenčním řízení posouzena na návrh insolvenčního správce ve 44 ICm 467/2012 KSPA 44 INS 16388/2011 stejném rozsahu, jako by mohla být posuzována ve směnečném řízení i na základě námitek samotného dlužníka (k tomu srov. např. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze č.j. 4 Cmo 191/2007-375 ze dne 19.11.2008, jehož závěry k výkladu ust. § 23 a 24 zákona o konkursu a vyrovnání jsou plně aplikovatelné i pro incidenční řízení konaná dle insolvenčního zákona a kde bylo konstatováno, že popírající věřitelé, popř. správce konkurzní podstaty musí mít možnost v rámci přezkumu pohledávek uplatnit vůči směnce všechny absolutní i relativní námitky, které může uplatnit i účastník směnečného vztahu, jinak by přezkumné řízení postrádalo význam). Protože tato kauzální námitka vztahující se k neexistenci právního vztahu směnečného závazku nebyla posouzena ani v rámci rozhodčího řízení, je zřejmé, že může být uplatněna v důsledku popření pohledávky insolvenčním správcem dle § 199 odst. 1 IZ v řízení incidenčním, aniž by se jednalo o pouhé posouzení právního důvodu této pohledávky.

Odvolací soud nicméně nesdílí právní názor soudu I. stupně, že přihlášená pohledávka (zahrnující v rozsahu popření smluvní odměnu) je pohledávkou z poskytnutého úvěru (tedy jeho jistiny). Naopak je odvolací soud toho názoru, že pro posouzení důvodnosti žaloby v této věci není rozhodné, zda výše smluvní odměny za poskytnuté úvěry dlužníkovi je či není v rozporu s dobrými mravy, či způsobuje v této části relativní nebo absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, ale to, jaký právní charakter má přihlášená část pohledávky žalobce, tedy to, zda vůbec platně vznikla a zda byla řádně přihlášena.

Jak vyplývá z přihlášky sporných pohledávek do insolvenčního řízení, pohledávku z titulu smluvní odměny žalobce do insolvenčního řízení nepřihlásil a ani v incidenční žalobě se nedomáhal určení pohledávky z titulu smluvní odměny. Tento právní závěr odvolacího soudu je rovněž v souladu s tvrzením podané žaloby, v níž žalobce výslovně uváděl, že nebyla přihlašována pohledávka ze smluvní odměny, neboť pohledávka žalovaného z titulu smluvní odměny za poskytnutý revolvingový úvěr zanikla započtením podle článku 10 smluvních podmínek smluv o revolvingovém úvěru, z nichž žalobce sporné pohledávky dovozuje a je nyní uplatňován nárok na doplacení zesplatněné jistiny ve výši 61. 295,-Kč (přihláška č.1) a ve výši 58.304,-Kč (přihláška č. 3). Přesto je předmětem sporu popřená část pohledávky, která by výši sjednané smluvní odměny odpovídala, a kterou dlužnice neuhradila.

Odvolací soud hodnotí ujednání o započtení smluvní odměny na nárok na vyplacení úvěru s ohledem na právní konstrukce v těchto ujednáních obsažené, jako ujednání zcela nesrozumitelná osobě bez právního vzdělání a jistého ekonomického přehledu. Konstrukce ujednání o započtení ve smlouvě, z níž lze citovat: 10.1 Smluvní strany této SRU se dohodly na započtení vzájemných nároků vyplývajících z této SRU ke Dni poskytnutí úvěru, a to nároku KTa na poskytnutí úvěru ve výši dle čl. 2.odst.2.7 SU oproti nároku VLe na SOU dle čl. 5. odst. 5.1 SU. Rozdíl bude ke Dni poskytnutí úvěru uhrazen VLe na bankoví účet KTa uvedený ve SRU. 10.2: Smluvní strany SRU se dohodly na započtení vzájemných nároků vyplývajících z této SRU ke každému Dni poskytnutí revolvingu, a to nároku KTa na výši revolvingu dle čl. 4.odst.4.2.. SU oproti nároku VLe na SOR dle čl. 5.odst.5.2.SU. Rozdíl bude ke Dni poskytnutí každého revolvingu uhrazen VLem na bankovní účet KTa uvedený ve SRU. , vylučuje pochopení pravého smyslu ujednání o započtení člověkem, jenž právním vzděláním a potřebným ekonomickým přehledem nedisponuje. Smluvní podmínky lze navíc přečíst jen s nepoměrnými obtížemi pro malý typ použitého písma. Z těchto všech důvodů odvolací soud má za to, že dohoda o započtení obsažená v obou smlouvách o spotřebitelském úvěru je dohoda neplatná podle § 37 odst. 1 občanského zákoníku. I kdyby právní závěr shora uvedený snad neměl obstát, pak k zániku pohledávky na zaplacení 44 ICm 467/2012 KSPA 44 INS 16388/2011 smluvní odměny z poskytnutého úvěru nedošlo započtením ve smyslu článku 10 smluvních podmínek i proto, že žalovaný si v nich svou pohledávku z titulu smluvní odměny započítává proti v době uzavření smlouvy neexistující pohledávce dlužníka, kterému ke dni uzavření smlouvy vzniklo jen majetkové právo na poskytnutí úvěru. To proto, že smlouva o úvěru, stejně jako smlouva o půjčce je smlouvou reálnou, a peněžité pohledávky z ní oběma smluvním stranám vzniknou až jejich reálným plněním. V době, kdy žalobce a dlužník uzavírali obě úvěrové smlouvy, však dlužník neměl vůči žalobci žádnou splatnou pohledávku z úvěru nad částku fakticky na úvěr vyplacenou, takže k započtení smluvní odměny proti neexistující pohledávce z úvěru ve výši, v níž nikdy úvěr poskytnut nebyl, není právně možné. I když v čl. 10 smluvních podmínek je obsažena dohoda o započtení a i když v § 364 obch. zák. je uvedeno, že na základě dohody stran lze započíst jakékoliv vzájemné pohledávky, nelze toto ustanovení vykládat jinak než tak, že jde o pohledávky existující a zmíněné v § 580 a § 581, tj. i takové, které vzniknou teprve v budoucnu. Pohledávka dlužníka z úvěru vůči žalovanému, proti které byla započtena smluvní odměna, nikdy dlužníkovi nevznikla, protože v této výši pohledávka z úvěru nebyla žalobcem dlužníkovi nikdy vyplacena, tj. ani v budoucnu nevznikla.

Navíc dohoda o započtení obsažená ve smlouvách o spotřebitelském úvěru je dohodou neplatnou i z hlediska ustanovení občanského zákoníku daných na ochranu spotřebitele. Podle ustanovení § 56 odst.1 obč. zák. nemohou spotřebitelské smlouvy obsahovat ujednání, která znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnost v právech a povinnostech stran. V rozporu s tím je tedy dohoda o započtení, kterou na sebe spotřebitel bere bez dalšího povinnost zaplatit smluvní odměnu, již si okamžitě žalobce započetl proti maximální výši dohodnutého úvěru, který však fakticky v této výši spotřebiteli nikdy poskytnut nebyl. V tomto kontextu je dohoda o započtení dohodou, jež má ve svém obsahu za následek zcela hrubý nepoměr mezi právy a povinnostmi obou smluvních účastníků v neprospěch spotřebitele-dlužníka, a je tudíž svým obsahem nevyvážená a nemravná, a proto absolutně neplatná též podle § 39 občanského zákoníku.

Dohodnutá smluvní odměna v obou spotřebitelských smlouvách nemůže být kapitalizovaným smluvním úrokem z úvěru, jak tvrdí žalobce, neboť je pojmově vyloučeno započítávat příslušenství proti vlastní pohledávce, s níž příslušenství tvoří jeden celek, a pokud by šlo skutečně o kapitalizované příslušenství, musel by je žalobce jako příslušenství úvěrové pohledávky do insolvenční řízení přihlásit, což, jak odvolací soud z přihlášky pohledávek zjistil, neučinil.

Pohledávku žalovaného nelze proto považovat za jistinu, ale za příslušenství sjednaného revolvingového úvěru. Jako příslušenství však svoji pohledávku žalovaný nepřihlásil a soud nemůže jeho pohledávku s ohledem na § 173 odst. 1 a § 190 IZ jako příslušenství posoudit, neboť se jedná o jiný důvod pohledávek, než byl uplatněn v podaných přihláškách

Jinými slovy, bylo-li v průběhu incidenčního řízení zjištěno, že důvod části přihlášených pohledávky č. 1 a č. 3 (61. 295,-Kč a 58.304,-Kč) nespočívá v nezaplacené jistině, ale ve formě sjednané úplaty (příslušenství) úvěru, nelze tuto část pohledávky shledat po právu, neboť pro tento důvod nebyla přihláška žalobcem podána a její pravost nelze v incidenčním řízení určit. 44 ICm 467/2012 KSPA 44 INS 16388/2011

V rozsahu přihlášených smluvních pokut (55.965,-Kč v přihlášce č. 1 a 50.016,-Kč přihláška č. 2) odvolací soud nesdílí stanovisko žalobkyně o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska § 39 občanského zákoníku. a především poukazuje na to, že dohodnutá smluvní pokuta, resp. smlouva o ní, není součástí smlouvy o spotřebitelském úvěru, svým obsahem není spotřebitelskou smlouvou, ale jde o samostatnou smlouvu o zajištění závazku z úvěrové smlouvy, takže na obsah smlouvy o smluvní pokutě (byť uzavřené současně se smlouvou o úvěru v jedné listině) nelze vztahovat ustanovení daná k ochraně spotřebitele v občanském zákoníku, či ve speciálních právních předpisem o ochraně spotřebitele.

Z § 261 odst.3 písm.d) obch.zák. vyplývá, že smlouva o úvěru uzavřená s dlužníkem -nepodnikatelem je tzv. absolutním obchodem, a vztahují se proto na ni, jakož i na vztahy vzniklé ze zajištění (§ 261 odst.4 obch.zák.), ustanovení obchodního zákoníku o závazkových vztazích. Soudní praxe se ustálila na názoru, podle něhož ujednání o smluvní pokutě není možno v obchodněprávních vztazích považovat za neplatné podle § 39 občanského zákoníku pouze z důvodu nepřiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty, když takovou situaci řeší § 301 obch.zák. upravující moderační oprávnění soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 31 Cdo 2707/2007 ze dne 14.10.2009), a dále, že, na rozdíl od právní úpravy smluvní pokuty v občanskoprávních vztazích, lze posuzovat neplatnost smluvní pokuty v obchodněprávních vztazích z důvodů rozporu s dobrými mravy podle § 39 občanského zákoníku pouze v případech, kdy se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, a to i případně ve spojení se skutečností, že byla sjednána v nepřiměřené výši (rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 4960/2008 ze dne 30.11.2010).

V daném případě proto odvolací soud uzavírá, že smlouva o smluvní pokutě zajišťující pohledávku žalovaného ze spotřebitelského úvěru není sama o sobě ujednáním nemravným ve smyslu § 39 občanského zákoníku jen proto, že smluvní pokuta byla dohodnuta v nepřiměřené výši. Podle § 301 obch.zák. může soud ale nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta.

Při úvaze o přiměřené výši smluvní pokuty podle článku 13.4 úvěrové smlouvy vycházel odvolací soud z jejího podpůrného významu, dále z toho, že fakticky poskytnutý úvěr činil v době uzavření smlouvy částku 47.000,-Kč, resp. 38.000,-Kč, a že ze skutečně poskytnuté částky dlužnice podstatnou část splnila. S přihlédnutím k těmto okolnostem se jeví odvolacímu soudu přiměřená smluvní pokuta jen ve výši 30 % z fakticky půjčené částky, tj. smluvní pokuta ve výši 14.100,-Kč (pohledávka č.1), resp. 11.400,-Kč (pohledávka č.3).

Z důvodů shora uvedených odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně změnil jen tak, že rozhodl o důvodnosti popření jeho pohledávek č.1 a č.3 žalobkyní v rozsahu 90.680,-Kč a ve výši 85.790,-Kč (tedy co do příslušenství reprezentovaném částkami 61.295,-Kč a 58.304,-Kč a části smluvních pokut co do výše přesahující 14.100,-Kč a 11.400,-Kč). Z toho vyplývá, že kromě zjištěné části přihlášených pohledávek má žalovaný za dlužníkem dle názoru odvolacího soudu ještě pohledávku ve výši 14.100,-Kč a 11.400,-Kč z titulu smluvní pokuty podle bodu 13.4 úvěrové smlouvy v případě obou revolvingových smluv. 44 ICm 467/2012 KSPA 44 INS 16388/2011

Z těchto všech důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadených zamítavých částech bodu I. výroku změnil a žalobě v uvedeném rozsahu vyhověl.

Výrok o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem je odůvodněn § 142 odst.1 ve spojení s § 224 odst.1 o.s.ř. Žalobkyně měla v řízení převážný úspěch, ale náklady řízení jí nevznikly. Odvolací soud proto žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal a bod II. výroku soudu I. stupně, jímž nebyla žádnému z účastníků náhrada nákladů řízení přiznána, ponechal v platnosti.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice.

V Praze dne 22. listopadu 2012

JUDr. František K u č e r a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Hana Bulínová