101 VSPH 308/2015-176
44 ICm 1408/2014 101 VSPH 308/2015-176 (KSPA 44 INS 6314/2011)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Goldsteina a soudců JUDr. Ivy Novotné a JUDr. Ladislava Derky v právní věci žalobce: Finanční úřad pro Pardubický kraj, sídlem Boženy Němcové 2625, Pardubice, proti žalované: JUDr. Eva Mlčochová, sídlem Purkyňova 37, Svitavy, zast. Mgr. Martinem Červinkou, advokátem, sídlem Čechova 396, Česká Třebová, o určení pořadí pohledávek, o odvolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, č.j. 44 ICm 1408/2014-149 ze dne 29. ledna 2015,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, č.j. 44 ICm 1408/2014-149 ze dne 29. ledna 2015 se ve výrocích pod body II., III. a IV. mění takto:

Zamítá se žaloba na určení, že pohledávky podle platebních výměrů:

-č.j. 305451/11/248983603473 ze dne 30. srpna 2011 s výší 1,413.133,-Kč, -č.j. 305457/11/248983603473 ze dne 30. srpna 2011 s výší 249.376,-Kč, -č.j. 305464/11/248983603473 ze dne 30. srpna 2011 s výší 1,642.710,-Kč, -č.j. 305466/11/248983603473 ze dne 30. srpna 2011 s výší 289.890,-Kč, jsou pohledávkami za majetkovou podstatou.

Žalobce je povinen zaplatit České republice na účet Krajského soudu v Hradci Králové na náhradu nákladů řízení 1.039,-Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně. 44 ICm 1408/2014 (KSPA 44 INS 6314/2011)

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 8.228,-Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Martina Červinky.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích jako soud prvního stupně ve výroku uvedeným rozsudkem pod bodem I. výroku zastavil řízení o určení pořadí pohledávek uvedených v tomto výroku, a to poté, kdy v tomto rozsahu žalobce vzal svou žalobu zpět. Tento výrok nabyl samostatně právní moci, neboť se proti němu žádný z účastníků řízení neodvolal.

Pod bodem II. výroku pak rozhodl, že pohledávky žalobce uplatněné v insolvenčním řízení dlužníka JEMA Svitavy, a.s. a uvedené v platebních výměrech v tomto výroku specifikovaných (dále jen platební výměry) jsou pohledávkami za majetkovou podstatou. Pod bodem III. výroku rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit státu náklady řízení ve výši 1.039,-Kč, což jsou náklady vzniklé s přiznaným a vyplaceným svědečným a pod bodem IV. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Vyhovující výrok ve věci samé pod bodem II. odůvodnil soud prvního stupně tím, že má za prokázané, že 14.4.2011 bylo zahájeno insolvenční řízení s dlužníkem na základě jeho návrhu a dne 10.6.2011 byl zjištěn úpadek, prohlášen konkurs a žalovaná ustanovena insolvenčním správcem. Žalobce přihlásil do insolvenčního řízení 5 pohledávek podle platebních výměrů ze dne 30.8.2011, z nich byly na přezkumném jednání zjištěny pohledávky celkem ve výši 2,208.514,-Kč, ohledně třech pohledávek vzal přihlášku zpět. Platebním výměrem ze dne 30.8.2011 k pohledávce 1 vyměřil žalobce dlužníkovi odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 1,413.133,-Kč, téhož dne vyměřil platebním výměrem k pohledávce 2 další odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 249.376,-Kč, dále vyměřil dne 30.8.2011 odvod ve výši 1.642.710,-Kč platebním výměrem k pohledávce 3 za porušení rozpočtové kázně a konečně platebním výměrem k pohledávce 4 vyměřil 289.890,-Kč jako odvod za porušení rozpočtové kázně. Dlužník podle plné žádosti pro projekt 4 pro 3D digitalizaci požádal o státní podporu a podle podnikatelského záměru byl projekt zaměřen kromě jiného na zvýšení konkurenceschopnosti dlouhodobého rozvoje a zaměstnanosti regionu. Podle plné žádosti k projektu 5 k zateplení budov požádal o další státní podporu a rovněž v této žádosti se zmiňovala konkurenceschopnost a rozvoj společnosti v regionu s vyšší než průměrnou nezaměstnaností. Dlužník vzal v podmínkách poskytnutí 4 a 5 na vědomí, že při porušení podmínek poskytnutí dotací bude povinen dotaci vrátit, respektive zaplatit odvod za porušení rozpočtové kázně, a to v případě podle článku IV. bod 5 podmínek shodných pro oba projekty, tedy pokud poruší povinnost předem informovat poskytovatele například o návrhu na konkurs či jeho prohlášení. Soud měl za prokázané, že podle podmínek poskytnutí 4 a 5 se porušení povinnosti notifikace stíhá odvodem za porušení rozpočtové kázně ve výši 5% z celkové dotace za jedno uvedené porušení. Dále byl dlužník podle čl. I bod 4 povinen provozovat podnikatelskou činnost po dobu tří let ode dne skutečného ukončení projektu, při které je využíván dlouhodobý hmotný a nehmotný majetek, jehož pořizovací cena byla zahrnuta do způsobilých výdajů projektu 4 a 5 a podle čl. VIII bod 1 za porušení rozpočtové kázně spočívající v nesplnění kromě jiného čl. II odst. 4 byl postižen odvodem ve výši celkové částky dosud vyplacené dotace za každý jednotlivý případ.

Dále měl soud za prokázané z dohod o rozvázání pracovního poměru, že 44 zaměstnanců ukončilo pracovní poměr u dlužníka ke dni 28.12.2010. Ke dni zjištění úpadku dlužník zaměstnával 72 osob v pracovním poměru, k 16.6.2011 zrušilo pracovní poměr 51 zaměstnanců, k 31.7.2011 byl ukončen pracovní poměr s jedním zaměstnancem a od 1.8.2011 byl zaměstnán u dlužníka jen 1 zaměstnanec, a to Radim Matyáš do 30.9.2011. Z oznámení 44 ICm 1408/2014 (KSPA 44 INS 6314/2011)

úřadu práce měl soud za prokázané, že od prosince 2010 do konce března 2011 bylo evidováno na Úřadu práce ve Svitavách 48 osob a 3 osoby na pracovišti úřadu v Litomyšli, 20 osob nebylo evidováno vůbec. Z výpovědi svědka Ing. Sekaniny měl soud za prokázané, že ukončování pracovních poměrů se zaměstnanci dlužníka a následné uzavírání nových pracovních poměrů s nimi po uplynutí několika měsíců nebylo nic neobvyklého. Takto dlužník postupoval v roce 2009, 2010 a v roce 2011. Zachování takového postupu, pokud jde o pracovní poměry, bylo podmínkou i pro vstup zahraničního partnera do společnosti dlužníka, avšak ke vstupu nakonec nedošlo. Z listinných důkazů a z výpovědi svědka měl soud za prokázané, že desítky osob ukončily pracovní poměr na konci roku 2010 a v březnu 2011 byl s nimi pracovní poměr znovu obnoven. Jedenapadesát zaměstnanců ukončilo pracovní poměr okamžitým zrušením ke dni 16.6.2011, paní Ludmila Novotná byla v pracovním poměru do 31.7.2011, pan Radim Matyáš do 30.9.2011. Podle podmínek poskytnutí dotace 4 a 5 nesměl dlužník ukončit svou činnost a měl v ní pokračovat alespoň do 30.11.2012, resp. do 9.12.2012.

Z uvedeného vyplývá, že po dni úpadku, tedy po 10.6.2011 byly v pracovním poměru osoby, které pracovní poměr ukončily ke dni 16.6.2011, dále jedna osoba k 31.7.2011 a poslední zaměstnanec 30.9.2011.

Žalovaná nezpochybnila, že žalobce provedl u dlužníka kontrolu, v průběhu které uvedl, že ke dni prohlášení konkursu měl dlužník 72 zaměstnanců.

Soudu je známo ze své činnosti, že usnesení o ukončení provozování podniku dlužníka bylo vydáno dne 14.11.2011, č.j. KSPA 44 INS 6314/2011-B-219 na návrh žalované ze dne 25.10.2011 a v právní moci je ode dne 25.11.2011.

Ze shora uvedeného pak soud prvního stupně dovodil, že sporné pohledávky, které jsou předmětem tohoto řízení, vznikly po zjištění úpadku, který byl soudem zjištěn dne 10.6.2011, zatímco platební výměry ve výroku pod bodem II. rozsudku uvedené byly vydány žalobcem 30.8.2011, neboť bylo prokázáno, že i po prohlášení konkursu měl dlužník zaměstnance, a tito zaměstnanci z velké části ukončili pracovní poměr až 6 dnů po zjištění úpadku. Usnesení o ukončení provozování podniku dlužníka pak bylo soudem vydáno až dne 14.11.2011. Porušení notifikační povinnosti oznámit podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení, což je skutečnost, z níž žalovaná dovozovala, že jde o pohledávky vzniklé před zjištěním úpadku, není sankciováno odvodem v plné výši poskytnuté dotace, jak k tomu došlo ze strany žalobce v tomto případě, ale pouze do výše 5 % celkové poskytnuté dotace, takže odvody byly žalobcem uloženy dlužníku za porušení rozpočtové kázně spočívající v tom, že ač se k tomu ve své žádosti o poskytnutí dotace zavázal, nedodržel podmínku poskytnutí dotace spočívající v tom, že svou podnikatelskou činnost nesměl ukončit dříve než 30.11.2011 u první dotace a 9.12.2012 u druhé dotace. Právě za porušení těchto povinností zakotvených v rozhodnutí o poskytnutí dotace Ministerstvem průmyslu a obchodu ČR byly platebními výměry uloženy odvody jednak do státního rozpočtu a jednak na účet žalobce, a to ve výši, jež odpovídá celkově poskytnutým dotacím dlužníku. Z toho soud prvního stupně dovodil, že k porušení rozpočtové kázně insolvenčním dlužníkem došlo po zjištění úpadku, a proto pohledávky uvedené v bodě II. vyhovujícího výroku jsou pohledávkami za majetkovou podstatou ve smyslu § 168 odst. 2 písm. e/ insolvenčního zákona (dále jen IZ). Tento závěr odůvodnil s poukazem na § 242 odst. 1 daňového řádu, který takové pohledávky označil za pohledávky daňové s tím, že pohledávky, které vznikly ode dne účinnosti rozhodnutí o úpadku do ukončení insolvenčního řízení, jsou pohledávkami za majetkovou podstatou. Dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že se na tento spor nedá aplikovat § 208 IZ upravující, který majetek nepatří do majetkové podstaty dlužníka, neboť se nejedná o účelové dotace a návratné výpomoci ze státního rozpočtu a z národního fondu v podobě finanční a dotace již byla dlužníkem před zahájením insolvenčního řízení zcela spotřebována, a to v souladu 44 ICm 1408/2014 (KSPA 44 INS 6314/2011) s účelem, za který jím byla poskytnuta, tj. podle projektů do 3D digitalizace a do zateplení, a to již v roce 2009.

Výrok o povinnosti zaplatit náklady státu, jež vznikly státu v souvislosti s vyplaceným svědečným, odůvodnil soud odkazem na § 148 odst. 1 o.s.ř., a výrok o náhradě nákladů mezi účastníky navzájem pak odkazem na § 202 odst. 1 IZ.

Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včas odvolání, kterým napadla toliko vyhovující výrok ve věci samé pod bodem II. a akcesorické výroky o nákladech řízení ve vztahu k státu a mezi účastníky navzájem. V odvolání uvedla, že nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že sporné pohledávky jsou pohledávkami za majetkovou podstatou ve smyslu § 168 odst. 1 písm. e/ IZ, neboť sporné pohledávky vznikly před rozhodnutím o úpadku dlužníka, takže bylo třeba, aby žalobce sporné pohledávky do insolvenčního řízení přihlásil, byť jako podmíněné, což neučinil. Porušení podmínek dotace lze nepochybně považovat za podmínku, na niž je povinnost dotaci vrátit vázána, a jedná se tedy o podmínku odkládací, takže bylo třeba, aby žalobce sporné pohledávky přihlásil jako podmíněné podle § 173 odst. 3 IZ. Uplatněné pohledávky však nelze v insolvenčním řízení uspokojit ve smyslu § 170 písm. d/ IZ, neboť jde o mimosmluvní sankci, jejíž uspokojení je v insolvenčním řízení vyloučeno. Je zjevné, že povinnost odvodu do rozpočtu je sankcí za porušení podmínek dotace, tedy jde o odvod sankční povahy, jenž by se v insolvenčním řízení neměl uspokojovat. Kromě toho uvedla, že lze pochybovat o právní subjektivitě žalobce, který je organizační složkou státu, a lze proto pochybovat o tom, že je k podání žaloby aktivně legitimován. Navrhla, aby odvolací soud v napadeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl.

Žalobce vyvracel důvody odvolání a navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, neboť odvod za porušení rozpočtové kázně má charakter daňové povinnosti a nikoliv mimosmluvní sankce a k porušení dotační podmínky dlužníkem spočívající v tom, že po stanovenou dobu neprováděl podnikatelskou činnost stanovenou v rozhodnutí o přiznání dotace, došlo až po rozhodnutí o úpadku. Podmínkou poskytnutí dotací bylo totiž zachování podnikatelské činnosti do 30.11.2012 resp. do 9.12.2012, což dlužník evidentně porušil.

Odvolací soud v rozsahu podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení jemu předcházející podle § 212 a 212a o.s.ř. a odvolání žalované shledal důvodným.

Odvolání žalované není důvodné tam, kde namítá nedostatek aktivní legitimace žalobce k podání žaloby, neboť právní subjektivita finančního úřadu jednoznačně vyplývá z § 10 odst. 1 a 3 zák. č. 280/2009 (dále jen daňový řád) a odvolací soud sdílí rovněž právní závěr soudu prvního stupně, že sporné pohledávky nejsou pohledávkami uváděnými v § 208 IZ, neboť nejde o vrácení účelové dotace či návratné výpomoci, ani o vyloučení majetku pořízeného z poskytnutých dotací ze soupisu majetku dlužníka. Sporné peněžité pohledávky se nenacházejí v majetku dlužníka, ale bylo prokázáno, že byly beze zbytku dlužníkem spotřebovány k účelu, k němuž byly poskytnuty, a to v době před zahájením insolvenčního řízení.

Odvolací soud též sdílí právní závěry soudu prvního stupně, že sporné pohledávky vznikly až po zahájení insolvenčního řízení, takže by mohly být pohledávkami za majetkovou podstatou, pokud by byly skutečně daní ve smyslu § 168 odst. 1 písm. e/ IZ, jak dovodil soud prvního stupně, aniž se však současně po stránce právní vypořádal s tím, zda sporné pohledávky nejsou pohledávkami vyloučenými ze způsobu řešení úpadku ve smyslu § 170 IZ, ač tak učinit měl a mohl na základě žalobcem předložených listinných důkazů, a to právě platebních výměrů ze dne 30.8.2011 uváděných v bodě II. výroku rozsudku. 44 ICm 1408/2014 (KSPA 44 INS 6314/2011)

Jelikož soud prvního stupně poskytl žalované poučení podle § 118a odst. 3 jen tak, že je povinna označit důkazy k prokázání svého tvrzení o okamžitém zrušení pracovního poměru zaměstnanců v prosinci 2010 a po prohlášení konkursu (viz protokol o jednání konaném 9.10.2014), ale neposkytl žalované poučení o tom, že je povinna vylíčit všechny rozhodné skutečnosti, o které opírá svá tvrzení, je odvolací námitka o tom, že sporné pohledávky jsou mimosmluvními sankcemi ve smyslu § 170 IZ odvolacím důvodem ve smyslu § 205a písm. d/ o.s.ř., když navíc jde o námitku právní, nikoliv skutkovou, která vyplývá z důkazů provedených soudem prvního stupně, ale soudem prvního stupně při jejich hodnocení ve smyslu § 132 o.s.ř. opomenutou.

Odvolací soud proto žalobce při odvolacím jednání poučil podle § 118a odst. 2 o.s.ř., že věc bude posuzovat i z hlediska § 170 IZ. Žalobce se vyjádřil tak, že nesouhlasí s tím, že vyměřené odvody za porušení rozpočtové kázně mají charakter mimosmluvní sankce ve smyslu § 170 písm. d/ IZ. To žalobce dovozuje z § 2 odst. 3 písm. p/ daňového řádu v platném znění (zák.č. 280/2009 Sb.), z něhož plyne, že peněžité plnění pokud zákon stanoví, že se při jeho správě postupuje podle daňového řádu, je daní. Správu odvodů za porušení rozpočtové kázně a penále vykonávají finanční úřady podle daňového řádu, jak vyplývá z § 44a odst. 9 zák. č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech (dále jen zákon o rozpočtových pravidlech). Odvod za porušení rozpočtové kázně nemá charakter mimosmluvní sankce též proto, že vztah mezi státem a daňovým subjektem je vztahem veřejnoprávního charakteru a placení daně nelze podřadit pod závazky ve smyslu soukromého práva. Pokud příjemce dotace použije poskytnuté prostředky tak, že poruší povinnost stanovenou rozhodnutím, či podmínky, za kterých byla dotace poskytnuta, porušil rozpočtovou kázeň, což má za následek vznik daňové povinnosti.

Odvolací soud podle § 213 odst. 2 o.s.ř. opakoval důkaz listinami, které k důkazu provedl již soud prvního stupně a které jsou rozhodné pro posouzení sporných pohledávek z hlediska § 170 IZ, a těmi jsou 4 platební výměry žalobce ze dne 30.8.2011 označené v bodě II výroku rozsudku soudu prvního stupně, podle nichž žalobce rozhodl o odvodu za porušení rozpočtové kázně tak, že insolvenční dlužník je povinen zaplatit odvod v plné výši, v níž mu byly obě dotace poskytnuty, tedy ve výši 1,662.510,-Kč na projekt č. 4, a ve výši 1,932.600,-Kč na projekt č. 5, jež jsou blíže popsány v žalobě.

Zmíněné platební výměry vždy odkazují na následující ustanovení zákona o rozpočtových pravidlech:

1. Ustanovení § 44a odst. 3 písm. d/, v němž je uvedeno, že osoba, která porušila rozpočtovou kázeň, je povinna provést prostřednictvím příslušného finančního úřadu odvod za porušení rozpočtové kázně také, jestliže porušila rozpočtovou kázeň podle § 44 odst. 1 písm. i/ nebo j/ (tedy v daném případě, že dlužník po dobu stanovenou v podmínkách pro rozhodnutí o poskytnutí dotace nevykonával podnikatelskou činnost, k jejímuž účelu byla dotace poskytnuta).

2. Ustanovení § 44a odst. 4 písm. c/, v němž tento zákon, ve znění platném k vydání platebních výměrů, uváděl, že odvod za porušení rozpočtové kázně v ostatních případech než uvedených pod písm. a/ a b/ činí částku, v jaké byla porušena rozpočtová kázeň.

3. Ustanovení § 44a odst. 8 řeší jen rozdělení odvodu za porušení rozpočtové kázně na odvod do státního rozpočtu a na odvod pro rezervní fond na organizační složky státu, která dotaci poskytla. 44 ICm 1408/2014 (KSPA 44 INS 6314/2011)

Již v řízení před soudem prvního stupně bylo postaveno najisto, že v dané věci jde o jiné porušení rozpočtové kázně dlužníkem, než je nesprávné použití poskytnuté dotace, a spočívá v tom, že dlužník nevykonával podnikatelskou činnost, pro kterou mu byly dotace poskytnuty, po stanovenou dobu.

Podle názoru odvolacího soudu z toho logicky vyplývá, že svým obsahem v případě takového odvodu jde o mimosmluvní-peněžitou sankci stanovenou zákonem, a tudíž jde o pohledávku podle § 170 písm. d/ IZ, tedy o pohledávku, která se neuspokojí žádným ze způsobu řešení úpadku. Odvod za porušení rozpočtové kázně je peněžitým plněním (byť se nazývá z hlediska daňového řádu daní) sankčního charakteru a jde o peněžitou mimosmluvní sankci stanovenou v zákoně o rozpočtových pravidlech. Poukaz žalobce na § 2 a § 242 daňového řádu není případný, protože daňový řád je předpisem procesní povahy a hmotněprávní důvod sporné pohledávky je v zákoně o rozpočtových pravidlech, konkrétně v hlavě XII. upravující porušení rozpočtové kázně, mezi něž patří podle § 44 odst. 1 písm. j/ též porušení povinností stanovených právním předpisem, či rozhodnutím o poskytnutí dotace.

K námitce žalobce, že sporné pohledávky jsou pohledávkami upravenými právními předpisy veřejného práva, odvolací soud uvádí, že insolvenční zákon upravuje uspokojení pohledávek věřitelů dlužníka, jež mají původ jak v předpisech veřejného práva (v dané věci v zákoně o rozpočtových pravidlech) tak v předpisech práva soukromého např. v občanském zákoníku a že je naopak třeba na tyto typy pohledávek nahlížet stejně, bez rozlišování toho, že jde o pohledávku upravenou v právním předpisu veřejného práva, či práva soukromého.

Při tomto svém závěru odvolací soud vycházel z právního názoru vyjádřeného Nejvyšším správním soudem v jeho rozhodnutí č.j. Afs 81/2004-54 z 26.10.2005 o tom, že právní řád založený na principech jednoty, racionality a vnitřní obsahové bezrozpornosti, s sebou nutně přináší interaktiv stejného náhledu na srovnatelné právní instituce (v dané věci na mimosmluvní sankce), byť upravené v rozdílných právních předpisech, či dokonce odvětvích.

Zmíněnému principu racionality a bezrozpornosti právního řádu by proto zjevně odporovalo, pakliže by bylo nahlíženo na peněžitou mimosmluvní sankci stanovenou předpisem veřejného práva jinak jen proto, že byla stanovena rozhodnutím správního orgánu v režimu a postupem stanoveným v daňovém řádu, který veškeré pohledávky podle tohoto zákona, jež vznikly rozhodnutím finančního úřadu, pojmenovává jako pohledávky daňové a nepoužívá termín mimosmluvní sankce , který je uveden v § 170 písm. d/ IZ, a který musí být jednotně aplikován na všechny druhy pohledávek, jež mají být v insolvenčním řízení uspokojeny, či naopak z něho vyloučeny, bez ohledu na to, že peněžitou mimosmluvní sankci zakotvuje zákon o rozpočtových pravidlech, tedy zákon práva veřejného.

Vycházeje z těchto úvah odvolací soud dovodil, že sporné pohledávky jsou mimosmluvními (zákonnými) sankcemi stanovenými v zákoně o rozpočtových pravidlech, které byly dlužníku uloženy platebními výměry žalobce a v nich uvedené peněžité částky nejsou svým obsahem vrácením účelové dotace, či návratné výpomoci ze státního rozpočtu a z důvodů shora uvedených nejde ani o daně ve smyslu § 168 odst. 1 písm. e/ IZ.

Z těchto všech důvodů odvolací soud rozsudek v napadených výrocích změnil tak, že se žaloba na určení pořadí pohledávek, podle v žalobě uvedených platebních výměrů, zamítá (§ 220 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), a současně s tím rozhodl o akcesorických výrocích o nákladech řízení tak, že žalobci, který neměl ve věci úspěch, podle § 148 odst. 1 o.s.ř., uložil zaplatit státu náhradu nákladů řízení vzniklých v souvislosti s vyplaceným svědečným, a rozhodl též, že 44 ICm 1408/2014 (KSPA 44 INS 6314/2011)

žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, neboť žalované v tomto stádiu řízení žádné náklady nevznikly.

Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn tím, že žalovaná měla v odvolacím řízení ve věci úspěch, a má proto právo na náhradu nákladů řízení, jež jí vznikly v souvislosti s jejím zastoupením advokátem v odvolacím řízení. Přiznaná náhrada zahrnuje paušální odměnu advokáta za 2 úkony právní služby ve výši 3.100,-Kč za 1 úkon podle § 9 odst. 4 písm. c/ vyhl. č. 177/1996 Sb., 2x 300,-Kč režijní paušál advokáta a DPH ve výši 21%.

P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích dospěje dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nebo má-li být dovolacím soudem řešená právní otázka posouzena jinak.

V Praze dne 24. září 2015

JUDr. Jiří G o l d s t e i n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Hana Bulínová