101 VSPH 275/2012-89
59 ICm 2686/2011 101 VSPH 275/2012-89 KSPA 59 INS 9265/2011

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ivy Novotné a JUDr. Jiřího Goldsteina v právní věci žalobce: SMART Capital, a.s., IČO 26865297,Hněvotínská 241/51, Olomouc, proti žalovaným: 1) JUDr. Milan Šváb, sídlem nám. Míru 48, Svitavy, insolvenční správce dlužnice Anny Linhartové, 2) Anna Linhartová, bytem Červená Voda 440, oba zast. Mgr. Martinem Červinkou, advokátem, sídlem Čechova 396, Česká Třebová, o určení pravosti pohledávky, o odvolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích č.j. 59 ICm 2686/2011-34 ze dne 17. února 2012,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice, č.j. 59 Icm 2686/2011-34 ze dne 17. února 2012 se ve vyhovujícím výroku pod bodem I. mění v části týkající se pohledávky z titulu smluvní pokuty tak, že se zamítá žaloba na určení pravosti pohledávky žalobce ve výši 8.333,-Kč.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1/ na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů 1/2 těchto nákladů ve výši 12.881,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného 1/ Mgr. Martina Červinky. KSPA 59 INS 9265/2011

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 17. února 2012, č.j. 59 ICm 2686/2011-34, určil že pohledávka žalobkyně za žalovanou 2) označená jako P7 je po právu v částce 34.110,-Kč a celkem je tedy ve výši 38.135,-Kč (bod I. výroku), a rozhodl o nákladech řízení (bod II. a III. výroku).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že na základě smlouvy o úvěru č. 62009-7561 uzavřené 18. listopadu 2009 (dále jen smlouva o úvěru ) poskytla žalobkyně žalované 2) spotřebitelský úvěr ve výši 25.000,-Kč a žalovaná 2) se zavázala kromě úvěru zaplatit rovněž poplatek za správu úvěru v celkové výši 15.625,-Kč, skládající se z 20% úroku, tj. 5.000,-Kč, a z úplaty 10.625,-Kč. Celkem se žalovaná 2) zavázala uhradit 40.625,-Kč ve třinácti měsíčních splátkách po 3.125,-Kč. Zaplatila však pouze 20.975,-Kč, když řádně uhradila šest splátek a sedmou ve výši 2.225,-Kč, čímž pozbyla výhody splátek.

Žalobkyně přihlásila do insolvenčního řízení pohledávku za žalovanou 2) ve výši 38.135,-Kč, kterou oba žalovaní při přezkumném jednání popřeli co do částky 34.110,-Kč.

Na základě těchto zjištění dospěl soud k závěru, že pohledávka žalobkyně je po právu, neboť smlouva o úvěru je platná, když žalobkyně v souladu se smlouvou úvěr poskytla, a žalovaná 2) nesplnila povinnost úvěr splácet v dohodnutých splátkách. Námitku žalovaných, že smlouva o úvěru je neplatná pro nepřiměřenou výši roční procentní sazby nákladů, nepovažoval za důvodnou s tím, že tato výše není jediným ukazatelem vyváženosti či nevyváženosti práv a povinností stran spotřebitelského úvěru. S přihlédnutím k okolnostem případu, k rizikovosti poskytnutí finančních prostředků bez zajištění, k situaci na trhu s obdobnými produkty, výši bankovních poplatků i k aktuální výši dlužné jistiny a počtu neuhrazených splátek a dále k délce prodlení dovodil, že ujednání o úplatě za poskytnutí úvěru a o smluvní pokutě neodporují právní ochraně spotřebitele. Výše úplaty za poskytnutí úvěru představuje částku 27,-Kč denně a smluvní pokuta činí v přepočtu 40,-Kč denně, což nejsou částky nepřiměřené a odporující dobrým mravům.

K odvolání žalovaných Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. listopadu 2012 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku v části, jíž byla určena pravost pohledávky žalobce ve výši 15.833,-Kč, ve zbylém rozsahu bodu I. výroku rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o určení pravosti pohledávky ve výši 18.277,-Kč zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně v bodě II. výroku změnil tak, že žalobkyně a žalovaná 2) nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení, a v bodě III. výroku jej potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud po doplnění dokazování vyšel z toho, že podle smlouvy o úvěru poskytla žalobkyně žalované 2) úvěr ve výši 25.000,-Kč, žalovaná 2) zaplatila KSPA 59 INS 9265/2011 na dohodnutých splátkách celkem 20.975,-Kč, které žalobkyně započetla na jistinu, takže dlužná jistina činí 4.025,-Kč a v této výši byla pohledávka žalobkyně zjištěna. Rekapituloval, že popřená část pohledávky ve výši 34.110,-Kč se skládá ze smluvní pokuty 16.828,-Kč, z 20% úroku z poskytnutého úvěru 5.000,-Kč, dále z úplaty za poskytnutý úvěr 10.625,-Kč a ze zákonného úroku z prodlení za dobu od 29. května 2010 do 28. června 2011 ve výši 1.657,-Kč.

Ujednání o smluvní pokutě je obsaženo v bodě 3 obchodních podmínek, které jsou součástí smlouvy o úvěru, podle něhož je věřitel oprávněn po dlužnici požadovat smluvní pokutu ve výši měsíčního poplatku za správu úvěru za každý započatý kalendářní měsíc prodlení do zaplacení jistiny včetně poplatku za správu úvěru. Dohoda o smluvní pokutě v případě prodlení dlužníka se splácením dluhu není sama o sobě nemravná či jednostranně poškozující spotřebitele. Jde o běžný zákonný institut sloužící k zajištění plnění smluvních povinností dlužníka a v dané věci jde o platné ujednání. Vztah mezi žalobkyní a dlužnicí je třeba posuzovat podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ) tedy i z hlediska ustanovení § 301 tohoto zákona. Smluvní pokutu přihlášenou do insolvenčního řízení ve výši 16.828,-Kč označil odvolací soud s přihlédnutím k výši úvěru, k jeho splatnosti a ke skutečnosti, že žalovaná 2) již zaplatila na úhradu jistiny úvěru částku 20.975,-Kč, za nepřiměřeně vysokou, a s odkazem na ustanovení § 301 obch. zák. dospěl k závěru, že přiměřená výše smluvní pokuty představuje částku 8.333,-Kč, což je 30 % z poskytnutého úvěru.

K úroku z úvěru odvolací soud uvedl, že v článku 1 smlouvy o úvěru se strany dohodly, že úvěr se poskytuje s úrokem ve výši 20 % z jistiny, což je celkem 5.000,-Kč. Toto ujednání není nemravné a pro spotřebitele svou výší nepřiměřené a v tomto rozsahu je žaloba důvodná.

Ve smlouvě o úvěru se strany dohodly, že kromě úroku bude úvěr poskytnut za úplatu, která byla nazvána poplatkem za správu úvěru , a výše měsíčního poplatku je 1.202,-Kč. Úrok a úplata za poskytnutý úvěr činí celkem 15.625,-Kč, po odečtení úroku (ve výši 5.000,-Kč) představuje dohodnutá úplata 10.625,-Kč. Sjednanou úplatu za úvěr (vedle úroku) odvolací soud považoval za částečně nemravnou. Zdůraznil, že je v souladu s dobrými mravy, aby práva a povinnosti účastníků smlouvy byly vyvážené, tedy aby získanému právu odpovídaly povinnosti, které na sebe dlužník bere, a naopak. Zásadně není proto v rozporu s dobrými mravy, jestliže věřitel poskytne úvěr za úplatu (obchodní zákoník připouští takové ujednání v ustanovení § 499), která stejně jako úrok představuje druh zisku za poskytnutí peněz. Jestliže však žalobkyně poskytla žalované 2) částku 25.000,-Kč na dobu třinácti měsíců s 20% úrokem, pak je nemravná úplata přesahující 30% poskytnutého úvěru. Vedle úroku ve výši 5.000,-Kč proto není nemravná úplata ve výši 2.500,-Kč (tj. 10% u úvěru), aby celkový hrubý zisk žalobkyně představoval 30% úvěru. KSPA 59 INS 9265/2011

Ohledně úroku z prodlení odvolací soud uzavřel, že v tabulce přiložené k žalobě je úrok z prodlení vypočítán z nesprávné částky a žalobkyně jeho výši neprokázala, v tomto rozsahu (co do částky 1.657,-Kč) proto žalobě nelze vyhovět.

Odvolací soud shledal žalobu důvodnou co do určení pravosti pohledávky z titulu 20% úroku z úvěru ve výši 5.000,-Kč, ve výši dalších 10 % z poskytnutého úvěru, což představuje úplatu za poskytnutí úvěru ve výši 2.500,-Kč, a co do smluvní pokuty ve výši 8.333,-Kč. Potvrdil tak rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž byla určena pravost pohledávky žalobkyně ve výši 15.833,-Kč, ve zbývající části rozsudek změnil a žalobu zamítl.

Na základě dovolání prvního žalovaného Nejvyšší soud ČR rozsudkem č.j. 32 ICdo 27/2013-73 ze dne 21. dubna 2015 pod bodem I. rozhodl, že dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2012, č.j. 101 VSPH 275/2015-77 se v rozsahu potvrzující části prvního výroku ohledně úroku z úvěru a úplaty za poskytování úvěru, to je co do částky 7.500,-Kč, odmítá, a pod bodem II. rozhodl, že tento rozsudek Vrchního soudu v Praze se v rozsahu potvrzující části prvního výroku týkající se smluvní pokuty, tj. co do částky 8.333,-Kč a náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně mezi žalobkyní a žalovaným 1/ a ve druhém výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobkyní a žalovaným 1/, zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Výrok pod bodem I. o odmítnutí dovolání ohledně úroku z úvěru a úplaty za poskytnutí úvěru odůvodnil Nejvyšší soud tím, že tvrzená vada řízení nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jestliže nezahrnuje podmínku existence právní otázky zásadního významu. Dovolatel přitom žádnou otázku zásadního právního významu nevymezil. Kromě toho se dovolatel mýlí, neboť odvolací soud svou úvahu zdůvodnil, když uvedl, že je v souladu s dobrými mravy, aby práva a povinnosti účastníků smlouvy byly vyvážené, tedy aby získanému právu odpovídaly povinnosti, které na sebe dlužník bere, a naopak, že není v rozporu s dobrými mravy, pokud věřitel poskytne úvěr za úplatu, která stejně jako úrok představuje druh zisku za poskytnutí peněz.

Nejvyšší soud shledal odvolání přípustným v otázce výše smluvní pokuty a dovodil, že za situace, kdy zavázaným je spotřebitel, odvolací soud rozhodl o smluvní pokutě v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, v níž Nejvyšší soud opakovaně vyložil, že ustanovení o smluvní pokutě upravená v § 300 až 302 obchodního zákoníku platného v době uzavření spotřebitelské smlouvy se ve smyslu § 262 odst. 4 obchodního zákoníku vztahují pouze na situace, kdy zavázaným je podnikatel, tedy profesionál, který si musí být vědom hospodářského rizika v případě sjednání smluvní pokuty. Proto jsou na něho z hlediska odpovědnosti kladeny přísnější podmínky než na nepodnikatele. V projednávané věci je osobou zavázanou spotřebitelka (tedy nikoliv podnikatel), proto pokud odvolací soud aplikoval právní úpravu o moderaci smluvní pokuty podle § 301 obchodního zákoníku, je jeho právní posouzení nesprávné, a z tohoto důvodu v rozsahu uvedeném v bodě II. svého rozsudku Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu KSPA 59 INS 9265/2011 zrušil ve vyhovujícím výroku o pohledávce z titulu smluvní pokuty ve výši 8.333,-Kč a v akcesorickém výroku ovšem jen mezi žalobcem a žalovaným 1/, neboť žalovaná 2/ dovolání nepodala a insolvenční správce a dlužník nemají v tomto sporu postavení nerozlučných společníků.

Žalovaný 1/ na podaném odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně setrval, a proto odvolací soud znovu přezkoumal napadený rozsudek a vycházeje přitom ze shora uvedených právních názorů odvolacího soudu ohledně ujednání o smluvní pokutě sjednané v souvislosti se spotřebitelským úvěrem dospěl k závěru, že odvolání žalovaného 1/ v části týkající se určení pravosti pohledávky žalobce ve výši 8.333,-Kč je důvodné.

Odvolací soud k této otázce zopakoval dokazování smlouvou o úvěru č. 620097562 ze dne 18. 11. 2009 uzavřené mezi dlužnicí Annou Linhartovou a žalobcem a zjistil z ní, že ve vlastní smlouvě o úvěru se její účastníci dohodli pouze o výši úvěru, o úplatě a úroku za poskytnutý úvěr a o povinnosti dlužnice všechny dohodnuté částky splatit v měsíčních splátkách dohodnutých v článku II této smlouvy. Dále odvolací soud zopakoval důkaz obchodními podmínkami, které žalobce k důkazu předložil spolu se smlouvou o úvěru shora uvedenou a zjistil, že tyto úvěrové podmínky nejsou ani žalobcem ani dlužnicí podepsány, a že ujednání o smluvní pokutě je obsažené v bodě 3 těchto obchodních podmínek tak, že smluvní strany se dohodly, že pokud dlužník nesplní svůj závazek podle článku 2 této smlouvy, je věřitel oprávněn požadovat po dlužníkovi navíc smluvní pokutu ve výši měsíčního poplatku za správu úvěru, a to za každý započatý kalendářní měsíc prodlení až do zaplacení jistiny, včetně poplatku za správu úvěru. Úvěrové podmínky jsou psány velmi drobným typem písma a úzkým řádkováním.

Na základě těchto zjištění dospěl odvolací soud k závěru, že smlouva o smluvní pokutě, která není příslušenstvím úvěrové pohledávky, nýbrž samostatnou pohledávkou, je ujednáním absolutně neplatným, podle § 40 odst. 1 občanského zákoníku platného v době uzavření úvěrové smlouvy mezi žalobcem a dlužnicí a podle něhož nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný.

Podle závazného právního názoru Nejvyššího soudu uvedeného v jeho shora zmíněném rozsudku je třeba u spotřebitelské smlouvy posuzovat ujednání smluvní pokuty z hlediska jeho náležitostí podle občanského zákoníku, tedy konkrétně podle § 544 občanského zákoníku, platného v době uzavření úvěrové smlouvy. V tomto ustanovení občanského zákoníku je uvedeno, že smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty, nebo stanoven způsob jejího určení.

Z tohoto ustanovení jednoznačně vyplývá, že smlouva o smluvní pokutě ke své platnosti vyžaduje písemnou formu, která je zachována jen tehdy, jestliže písemný text smlouvy je datován a podepsán oběma účastníky smlouvy, což se v dané věci nestalo, neboť obchodní podmínky nejsou dlužnicí ani věřitelem KSPA 59 INS 9265/2011 podepsány. Nedostatek této písemné formy jako zákonné náležitosti potřebné k platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska § 40 občanského zákoníku nemůže změnit ani to, že v záhlaví smlouvy o úvěru je uvedeno, že účastníci uzavírají smlouvu o úvěru podle obchodního zákoníku za dále stanovených obchodních podmínek, s nimiž jsou smluvní strany srozuměny, což stvrzují podpisem vlastní smlouvy.

Dále při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě zakotveném pouze v obchodních podmínkách úvěru žalobkyní nepodepsaných vycházel odvolací soud rovněž z nálezu Ústavního soudu sp.zn. ÚS 3512/11 z 11. 11. 2013, v němž Ústavní soud dovodil právní závěr, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí takzvaných všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na kterou spotřebitel připojuje svůj podpis). To, že je ujednání o smluvní pokutě ukryto až v obchodních podmínkách spotřebitelské smlouvy, je v rozporu se zásadou vyváženosti práv a povinností účastníků spotřebitelské smlouvy a je v rozporu se zásadou poctivosti při uzavírání takové smlouvy. Zásada poctivosti se projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou jako v tomto případě, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Uvedená zásada poctivosti dopadá i na aplikaci všeobecných obchodních podmínek, které sice je možné i u spotřebitelských smluv uplatnit, nýbrž obchodní podmínky mají v těchto případech určitá obsahová omezení, protože obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl třeba od obchodních smluv, mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich často v nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele uniknou, jako je například ujednání o smluvní pokutě v této věci. Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu, tedy v oblasti občanského zákoníku nelze dovodit nic jiného, že takové ujednání je ujednáním v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 39 občanského zákoníku.

Z těchto všech důvodů odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, v rozsahu, v němž odvolací soud po zrušení svého rozsudku dovolacím soudem opětovně věcnou správnost rozsudku soudu prvního stupně přezkoumával, a to tak, že se zamítá žaloba na určení pravosti pohledávky žalobce z titulu smluvní pokuty i ve výši 8.333,-Kč (§ 220 odst. 1, písm. b) o.s.ř.).

V souvislosti s částečnou změnou rozsudku soudu prvního stupně rozhodl odvolací soud opětovně podle § 224 odst. 2 o.s.ř., o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů. Jelikož Nejvyšší soud ve shora uvedeném rozsudku, zrušil předchozí rozsudek odvolacího soudu ve výroku o nákladech řízení jen mezi žalobcem a žalovaným 1/, pak tento jeho rozsudek ve výroku o nákladech řízení KSPA 59 INS 9265/2011 mezi žalobcem a žalovanou 2/ nabyl samostatně právní moci a jeho věcnou správnost odvolací soud již nemohl změnit.

Žalobce se v řízení domáhal určení pravosti svých pohledávek v celkové výši 34.110,-Kč, uspěl pouze do celkové výše 7.500,-Kč a co do celkových 26.600,-Kč, neměl se svou žalobou na určení pravosti pohledávek v této věci úspěch. Tento poměr úspěchu a neúspěchu účastníků v řízení zvažoval odvolací soud v souvislosti s rozhodováním o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovaným 1/ a ve smyslu § 142 odst. 2 o.s.ř. dospěl k závěru, že žalovaný 1/ má proti žalobci právo na náhradu nákladů řízení ve výši 1/2 před soudy všech stupňů. Přiznaná náhrada zahrnuje náklady, jež žalovanému 1/ vznikly v souvislosti s jeho zastoupením advokátem, a to ve výši podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen advokátní tarif) ve znění platném v době, kdy úkon právní služby zástupce žalovaného 1/ učinil. Paušální odměna advokáta byla přiznána, celkem za pět úkonů právní služby ve výši 2.100,-Kč za jeden úkon, podle § 9 odst. 3 advokátního tarifu ve znění platném do 1 .2. 2013, a dále ve výši 3.100,-Kč za sepsané dovolání, podle advokátního tarifu, platného od 1. 1. 2013, podle § 9 odst. 4 písm.c) o.s.ř. Dále náhrada zahrnuje cestovní výdaje advokáta, jež mu vznikly v souvislosti s jeho účastí na jednání ve dnech 10. 2. 2012 (částka 1.135,87 Kč) a dne 29. 11. 2012 ( 3.155,20 Kč ), a dále náhrada promeškaného času v souvislosti s účastí advokáta na těchto jednání ve výši 600,-Kč a ve výši 1.000,-Kč. Celkem náhrada nákladů řízení činí 21.291,07 Kč a k tomu je třeba připočíst ještě 21% DPH ve výši 4.471,12 Kč, neboť zástupce žalovaného 1/ prokázal, že je plátcem této daně. Celkem k úhradě pak náleží žalovanému 1/ 25.762,-Kč a z toho 1/2 činí 12.881,-Kč.

P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, dospěje dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nebo má-li být dovolacím soudem řešená právní otázka posouzena jinak.

V Praze dne 7. ledna 2016

JUDr. František Kučera,v.r. Za správnost vyhotovení předseda senátu Zdeňka Petáková