101 VSPH 267/2013-119
44 ICm 869/2011 101 VSPH 267/2013-119 (KSUL 44 INS 14403/2010)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Goldsteina a soudců JUDr. Ivy Novotné a JUDr. Ladislava Derky v právní věci žalobce: Ing. Jan Rippel, sídlem Dobroměřice 419, insolvenční správce dlužníků Vladimíra Vavroušky a Ivany Vavrouškové proti žalovanému: JUDr. Ondřej Mareš LL.M., soudní exekutor, sídlem Novobranská 20, Litoměřice, zast. JUDr. Petrem Honzíkem, advokátem, sídlem Rohanské nábřeží 657/7, Praha 8, o popření vykonatelné pohledávky, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 44 ICm 869/2011-40 ze dne 12. února 2013

takto:

I. Rozsudek Krajského v Ústí nad Labem č.j. 44 ICm 869/2011-40 ze dne 12. února 2013 se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího a odvolacího řízení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit České republice na soudním poplatku z dovolání částku 10.000,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Krajského soudu v Ústí nad Labem.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud prvního stupně ve výroku uvedeným rozsudkem pod bodem I. určil výroku, že pohledávka žalovaného za dlužnicí Ivanou Vavrouškovou ve výši 7.800,-Kč nebyla do insolvenčního řízení přihlášena po právu, pod bodem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a v bodě III. výroku uložil žalovanému povinnost zaplatit České republice soudní poplatek ze žaloby ve výši 5.000,-Kč. Při svém rozhodování vyšel soud prvního 44 ICm 869/2011 (KSUL 44 INS 14403/2010) stupně ze zjištění, že žalovaný včas a řádně přihlásil do insolvenčního řízení vedeného společně na manžele Vavrouškovy jako vykonatelnou svou pohledávku na náhradu nákladů exekuce, a to odměny soudního exekutora a náhrady soudního exekutora v celkové výši 7.800,-Kč. O těchto nákladech exekuce exekutor rozhodl v příkazu k úhradě nákladů exekuce č.j. 124 EX 7155/10-17 ze dne 13.12.2010, který nabyl právní moci a stal se vykonatelným 29.12.2010. Exekuci s ohledem na probíhající insolvenční řízení proti dlužnici nelze provést a žalobce při přezkumném jednání přihlášenou vykonatelnou pohledávku žalovaného v plném rozsahu popřel pro pravost s tím, že příkaz k úhradě nákladů exekuce není vykonatelný mimo exekuční řízení.

Na základě těchto zjištění soud prvního stupně se souhlasem účastníků rozhodl ve věci bez nařízení jednání s právním závěrem, že s ohledem na rozsudek Vrchního soudu v Praze 103 VSPH 111/2012-209 a rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 20 Cdo 5223/2007 dovodil, že nařízenou exekuci nelze v průběhu insolvenčního řízení provést, exekuční příkaz sám není exekučním titulem a nelze jej vykonat mimo vlastní exekuční řízení. Tento závěr odpovídá podle soudu prvního stupně i ust. § 59 odst. 1 exekučního řádu, v němž vymožení pohledávky založené příkazem v exekučním řízení exekuční řád neupravuje. Náklady exekuce lze podle soudu prvního stupně vymoci na povinném jen z výtěžku exekuce, a to v exekučním řízení samotném, nikoliv však v insolvenčním řízení.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včas odvolání, v němž poukázal na opačná rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, a to senátu 101 VSPH i senátu 102 VSPH, které ve skutkově i právně shodných věcech dovodily opačný právní závěr než soud prvního stupně v napadeném rozsudku, totiž to, že exekutor má právo na uspokojení nákladů exekuce i v případě, že v průběhu exekuce nebylo k uspokojení pohledávky oprávněného nic vymoženo a exekuci není možno realizovat s ohledem na zahájení insolvenčního řízení proti povinnému. Názor, že náklady exekuce mohou být vyčísleny až po jejím skončení a že exekutor má nárok na náhradu nákladů exekuce jen v případě, že na uspokojení nároku oprávněného něco vymůže z exekučního řádu ani z vyhl.č. 330/2001 Sb. nevyplývá. Skutečnost, že podáním insolvenčního návrhu není možné exekuci proti povinné provést, nemůže bránit právu soudního exekutora domáhat se úhrady vzniklých nákladů jiným způsobem než přihlásit své pravomocně určené náklady proti povinné do zahájeného insolvenčního řízení, zejména když v případě povolení oddlužení a jeho řádného splnění dlužnicí může být úhrada vzniklých nákladů po ukončení úpadku povinné zcela znemožněna vydáním usnesení o osvobození od placení pohledávek věřitelů zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž tyto nebyly uspokojeny. Nepovažuje za správný právní závěr soudu prvního stupně, že příkaz k úhradě nákladů exekuce není vykonatelný mimo insolvenční řízení. Není sice ve výčtu exekučních titulů uveden, ale jeho vykonatelnost vyplývá z vykonatelnosti rozhodnutí soudu, jímž byla exekuce nařízena. Příkaz k úhradě nákladů exekuce slouží soudnímu exekutorovi a účastníkům exekučního řízení jen a pouze jako prostředek, jímž je konkretizována povinnost stanovená povinnému primárně soudem v usnesení o nařízení exekuce. Navrhl proto, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě zcela vyhověl. 44 ICm 869/2011 (KSUL 44 INS 14403/2010)

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem č.j.-70 ze dne 24. října 2013 rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že se zamítá žaloba na určení, že vykonatelná pohledávka žalovaného ve výši 7.800,-Kč není po právu.

Své rozhodnutí odůvodnil odvolací soud tím, že náklady exekuce nejsou ničím jiným než náklady exekučního řízení, přičemž rozhodování o nich zákon primárně svěřuje soudnímu exekutorovi, který tak činí příkazem k úhradě nákladů exekuce. Příkazem k úhradě nákladů exekuce soudní exekutor určuje konkrétní výši a jednotlivé složky nákladů exekuce, aniž by stanovil způsob, kterým budou vymoženy. Příkaz je ve spojení s usnesením soudu o nařízení exekuce exekučním titulem, který se vymáhá v exekučním řízení, v němž byl vydán, přičemž způsob provedení exekuce je stanoven v exekučním příkazu. Jsou-li náklady exekutora pohledávkou z titulu práva na náhradu nákladů řízení, jsou v dané věci aplikovatelné i závěry právní teorie a judikatury Nejvyššího soudu, podle nichž nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniklém v základě pravomocného rozhodnutí, které má v tomto směru konstitutivní povahu. V případě exekučního řízení jde o pravomocné soudní rozhodnutí, jímž je exekutorovi vůči některému z účastníků v exekučním řízení přiznáno právo na náhradu nákladů exekuce nebo o exekutorem vydaný příkaz k úhradě nákladů exekuce. Vyslovil, že exekutor má právo na uspokojení nákladů exekuce i v případě, že v průběhu exekuce nebylo k uspokojení pohledávky oprávněného ničeho vymoženo.

K dovolání žalobce Nejvyšší soud ČR rozsudkem č.j. 29 ICdo 5/2014-106 ze dne 22. prosince 2015 shora uvedený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Uvedl, že v řízení před soudy obou stupňů bylo prokázáno, že exekuční příkaz o nákladech exekuce vydal exekutor až po zahájení insolvenčního řízení a poukázal především na právní závěry, které k dané problematice uvedl ve svém rozsudku sp.zn. 21 Cdo 3182/2014 uveřejněném pod č. 32/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm ozřejmil, že zásada poměrného uspokojení věřitelů v insolvenčním řízení se nutně musí vztahovat i na soudního exekutora, kterému v průběhu vedení exekuce vznikají náklady uvedené v § 87 odst. 1 exekučního řádu. V okamžiku, kdy soudní exekutor vymohl při provádění exekuce pohledávku, nebo její část, vzniká mu právo na náhradu nákladů řízení. Jestliže má z tohoto titulu pohledávku vůči povinnému-insolvenčnímu dlužníku, ať již vymahatelnou podle příkazu k úhradě nákladů exekuce nebo ne, je povinen ji přihlásit v přihlašovací lhůtě do insolvenčního řízení k jejímu uspokojení z majetkové podstaty dlužníka spolu s ostatními věřiteli. Jinak řečeno Nejvyšší soud uzavřel, že soudní exekutor je povinen po zahájení insolvenčního řízení na majetek v exekuci povinného vydat do majetkové podstaty insolvenčního dlužníka jím v exekuci vymožené plnění bez odpočtu nákladů exekuce a jako věřitel insolvenčního dlužníka náklady exekuce (svoji pohledávku) přihlásí do insolvenčního řízení. Odtud plyne že:

1. Není správný závěr odvolacího soudu, že pohledávka spočívající v nákladech 44 ICm 869/2011 (KSUL 44 INS 14403/2010)

soudního exekutora ve smyslu § 87 odst. 1 exekučního řádu vzniká až právní mocí rozhodnutí o přiznání těchto nákladů, ať již jde o soudní rozhodnutí nebo o příkaz k úhradě nákladů exekuce vydaných soudním exekutorem. Tato pohledávka vzniká a může být přihlášena do insolvenčního řízení, i když nejde o pohledávku vykonatelnou. 2. Není správný názor odvolacího soudu, že právo na náhradu nákladů exekuce vzniká soudnímu exekutorovi vůči povinnému, i když k uspokojení pohledávky oprávněného nebylo v průběhu exekuce ničeno vymoženo. Naopak tato pohledávka vzniká soudnímu exekutorovi v okamžiku, kdy vymohl při provádění exekuce pohledávku nebo její část.

Dále Nejvyšší soud uvedl, že nemá pochyb o tom, že rozhodnutí, jímž soudní exekutor určuje náklady exekuce (příkaz k úhradě nákladů exekuce) je ve smyslu § 109 odst. 1 písm. c) IZ prováděním exekuce a nikoliv jejím nařízením. Z toho vyplývá, že pohledávka přihlášená žalovaným do insolvenčního řízení jako pohledávka vykonatelná tuto vlastnost nemá, jelikož žalovaný vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení na majetek povinné a pokračoval tedy v provádění exekuce, ač mu to zakazovalo ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) IZ. K příkazu k úhradě nákladů exekuce, jenž je prováděním exekuce, vydaném v rozporu s tímto ustanovením insolvenčního zákona, se v insolvenčním řízení nepřihlíží. Podstatné je to, že v průběhu exekuce nebylo exekutorem k uspokojení pohledávky oprávněného ničeno vymoženo.

Žalovaný setrval na podaném odvolání a odvolací soud proto znovu přezkoumal věcnou správnost rozsudku soudu I. stupně a odvolání neshledal důvodným s ohledem na právní závěry dovolacího soudu vyjádřenými jím ve shora uvedeném rozsudku sp.zn. 29 ICdo 5/2014, jimiž je odvolací soud při svém rozhodování vázán (§ 243g odst. 1 ve spojení s § 226 o.s.ř.). Pro posouzení otázky existence sporné pohledávky přihlášené žalovaným do insolvenčního řízení dlužníků je rozhodující zjištění soudu I. stupně, že po nařízení exekuce exekutor do zahájení insolvenčního řízení na povinnou, nevymohl ničeho k uspokojení pohledávky oprávněného a za této situace bez ohledu na to, zda náklady exekuce jež vznikly exekutorovi, jsou pohledávkou vykonatelnou či nikoliv, nemá exekutor vůči dlužníkovi (povinnému) pohledávku z titulu nákladů exekuce. Právo na náhradu nákladů exekuce vzniká soudnímu exekutorovi vůči povinnému (insolvenčnímu dlužníku) až v okamžiku, kdy k uspokojení pohledávky oprávněného exekutor vymohl při provádění exekuce pohledávku nebo její část. To se v daném případě nestalo, a proto odvolací soud rozsudek soudu I. stupně podle § 219 o.s.ř. potvrdil, neboť je věcně správný jak ve výroku ve věci samé, tak ve výroku o náhradě nákladů řízení.

Výrok o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem před soudem odvolacím i soudem dovolacím je odůvodněn tím, že v žádném z těchto stádií řízení ve sporu úspěšnému žalobci žádné náklady, jež by uplatnil k náhradě, nevznikly.

Rozhodnutí odvolacího soudu (bod III. výroku) o povinnosti žalovaného zaplatit České republice soudní poplatek z dovolání ve výši 10.000,-Kč je odůvodněn § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích. 44 ICm 869/2011 (KSUL 44 INS 14403/2010)

Žalobce (dovolatel)-insolvenční správce je ze zákona od placení soudních poplatků osvobozen, a proto poplatková povinnost přechází na žalovaného, který nebyl ve sporu úspěšný. Výše soudního poplatku z dovolání je stanovena v položce 23 bod d) Sazebníku zákona o soudních poplatcích.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem dospěje dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nebo má-li být dovolacím soudem řešená právní otázka posouzena jinak.

V Praze dne 24. března 2016

JUDr. Jiří G o l d s t e i n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Hana Bulínová