101 VSPH 266/2012-63
88 ICm 3215/2011 101 VSPH 266/2012-63 (MSPH 88 INS 15715/2010)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ivy Novotné a JUDr.Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. v právní věci žalobce: Hlista & Pril, v.o.s., IČO 29059054, sídlem Křivenická 408/6, Praha 8, insolvenční správce dlužníka ZÁMECKÁ ZAHRADA, s.r.o., zast. Mgr. Františkem Meszárosem, advokátem, sídlem Revoluční 2, Praha 1, proti žalovanému: BRODY STAV, s.r.o., IČO 25425471, sídlem U Hrádku 6, Teplice, zast. JUDr. Jiřím Exnerem, advokátem, sídlem Kořenského 15/1107, Praha 5, o určení neexistence vykonatelné pohledávky žalovaného, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 88 ICm 3215/2011-43 ze dne 23. července 2012, takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 88 ICm 3215/2011-43 ze dne 23. července se v bodech I. a III. výroku potvrzuje, v bodě II. výroku se rozsudek zrušuje a řízení se v tomto rozsahu zastavuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze jako soud prvního stupně ve výroku uvedeným rozsudkem pod bodem I. zamítl žalobu insolvenčního správce dlužníka na určení, že žalovaný nemá za dlužníkem vykonatelnou nezajištěnou pohledávku ve výši 13.456.681,50 Kč, pod bodem II. pak k protižalobě žalovaného určil, že nezajištěná vykonatelná pohledávka vyhlášená žalovaným do insolvenčního řízení ve výši 13.456.681,50 Kč je po právu, a pod bodem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Při svém rozhodování vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že insolvenční dlužník na straně žalobce převzal ručení za závazky společnosti s ručením omezeným ZÁMECKÁ 88 ICm 3215/2011 (MSPH 88 INS 15715/2010)

ZAHRADA-bytové domy v přihlášené výši, které tato společnost měla vůči žalovanému-společnosti s ručením omezeným BRODY STAV. Existence ručitelského závazku byla prokázána notářským zápisem ze dne 20.2.2009 obsahujícím svolení k jeho vykonatelnosti, přičemž dohodou o narovnání sporných práv a právních vztahů ze dne 15.8.2007, kterou uzavřel insolvenční dlužník a ZÁMECKÁ ZAHRADA-bytové domy, s.r.o., insolvenční dlužník uznal i v této následné dohodě svůj ručitelský závazek sjednaný dohodou o odložení splatnosti dluhu a ručení za závazek z 20.2.2009 v rozšířeném rozsahu, a to o částku půl milionů Kč.

Mezi účastníky bylo nesporným, že insolvenční dlužník se zaručil za závazky společnosti ZÁMECKÁ ZAHRADA-bytové domy, s.r.o. vůči žalovanému ve výši, jež je rovněž mezi účastníky nesporná. Sporným zůstává pouze právní důvod popření sporné vykonatelné pohledávky, která je předmětem tohoto sporu (dále též jen sporná pohledávka), žalobcem z důvodu absolutní neplatnosti ručení. Ručení poskytl insolvenční dlužník v rozporu s § 196a odst. 1 o.s.ř., protože k ručení nebyl dán předem souhlas valné hromady insolvenčního dlužníka (ručitele), navíc ručení ručitel poskytl bezplatně, čili nikoliv za podmínek obvyklých v obchodním styku.

Soud prvního stupně poté, co zjistil, že společníky insolvenčního dlužníka, jakož i společnosti ZÁMECKÁ ZAHRADA-bytové domy, s.r.o., byly stejné osoby, a to Jiří Forejt, Michal Havlíček a Marie Forejtová, kteří každý z nich v těchto společnostech vlastnil obchodní podíl ve stejném rozsahu a v obou společnostech rovněž tyto osoby vykonávaly funkci jednatele, dovodil, že ručitel dal souhlas ke svému ručení za dluh společnosti ZÁMECKÁ ZAHRADA-bytové domy, s.r.o., i když se tak nestalo přímo formálně na svolané valné hromadě ručitele, nýbrž tím, že společníci obou společností podepsali prohlášení o ručení (společník Jiří Forejt a společnice Marie Forejtová) a souhlas třetího společníka Michala Havlíčka je obsažen v následné dohodě, v níž za dlužníka ručitelský závazek uznal i Michal Havlíček. Společníci ručitele by jistě nepodepsali prohlášení o ručení a k uznání ručitelského závazku, pokud by s ním předem nesouhlasili, byť se tak nestalo na valné hromadě. Soud dále dovodil, že s ohledem na personální a majetkové propojení ručitele i smluvního dlužníka lze jen obtížně vymezit, jaké podmínky jsou obvyklé v obchodním styku realitních kanceláří, investorů a dodavatelů díla, ale ručení v daném případě nepovažuje za exces ručitele z podmínek obvyklých v obchodním styku a dospěl k závěru, že závazek ručení insolvenčního dlužníka je právní úkon platný, pohledávka žalovaného-insolvenčního věřitele č. 7 je po právu, a proto žalobu insolvenčního správce na popření její existence zamítl.

Výrok o nákladech řízení odůvodnil § 202 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a vyhovující výrok ve věci samé pod bodem II. nezdůvodnil.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas odvolání a napadl jím všechny výroky rozsudku soudu prvního stupně. V odvolání zejména uvedl, že nesouhlasí s právním závěrem soudu prvního stupně, že závazek ručení není právním úkonem neplatným pro rozpor s § 196a obchodního zákoníku. Poukázal na to, že účelem tohoto ustanovení je vedle ochrany společníků zejména ochrana společnosti před zneužitím postavení jejích orgánů, společníků a dalších osob oprávněných společnost zavazovat či vykonávajících ve společnosti určitý vliv, je také ochrana třetích osob, zejména věřitelů společnosti. Žalobce má za to, že je dán podstatný rozdíl mezi zákonným požadavkem na předchozí souhlas valné hromady a následným dodatečným jednáním chybějícího společníka, tj. jednáním 88 ICm 3215/2011 (MSPH 88 INS 15715/2010)

(souhlasem) v době, kdy právní úkon, k němuž byl předchozí souhlas ze zákona vyžadován, již proběhl, jak to učinil v této věci třetí společník insolvenčního dlužníka Michal Havlíček, který podepsal až tzv. následnou dohodu, kterou dlužník uznával svůj v minulosti již převzatý ručitelský závazek. V okamžiku převzetí ručení tak nebyly splněny zákonem stanovené požadavky pro platnost tohoto úkonu, takže tento úkon vůbec platně nevznikl. Svůj závěr o tom, že k ručení bez přiměřeného plnění došlo za podmínek obvyklých v obchodním styku, soud podle žalobce v rozsudku pouze konstatuje, ale neuvádí, kterým důkazem byl tento závěr soudu prokázán a co z něho soud zjistil. Právní závěr soudu prvního stupně k této zákonné podmínce platnosti ručení tak nemá oporu v provedených důkazech. Bezúplatné ručení neodpovídá podmínkám obvyklým v obchodním styku, takže i z tohoto důvodu je právní úkon dlužníka (ručení za dluhy třetí obchodní společnosti) právním úkonem neplatným. Navrhl proto, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě na určení neexistence vykonatelné pohledávky žalovaného za dlužníkem vyhověl.

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení jemu předcházející, podle § 212 a 212a o.s.ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je opodstatněné jen v části, v níž napadá bod II. výroku rozsudku, kterým soud prvního stupně vyhověl protižalobě žalovaného na určení pravosti sporné pohledávky jako pohledávky nezajištěné a vykonatelné, i když z důvodů jiných než žalobcem uváděným v odvolání.

Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně je nepochybné, že spornou pohledávku žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení jako pohledávku vykonatelnou, že byla žalobcem na přezkumném jednání přezkoumána jako pohledávka vykonatelná a byla jím popřena z důvodu neplatnosti závazku ručení, které převzal dlužník za závazky ze společnosti ZÁMECKÉ ZAHRADY-bytové domy, s.r.o.

Insolvenční správce pak v souladu s § 199 IZ sám podal žalobu na určení neexistence popřené vykonatelné pohledávky žalovaného a o ní soud prvního stupně rozhodl v napadeném rozsudku pod bodem I. výroku.

Jestliže pak následně žalovaný-věřitel, jehož vykonatelná pohledávka byla popřena, ve stejném řízení, v němž soud rozhoduje o žalobě insolvenčního správce podle § 199 IZ, podal výslovně protižalobu na určení existence stejné pohledávky, projednání a rozhodnutí soudu o této protižalobě brání překážka dříve zahájeného řízení k žalobě insolvenčního správce.

V obou případech (žaloba doručena dne 2.12.2011 a protižaloba doručena dne 9.12.2011) jde o stejné účastníky řízení, byť v opačném procesním postavení, o stejný skutkový stav i stejný žalobní návrh.

I když je žalobní petit v žalobě insolvenčního správce vymezen negativně a v protižalobě žalovaného je vymezen pozitivně, má rozhodnutí soudu o každém z těchto žalobních petitů v insolvenčním řízení stejný právní důsledek, a to určení, zda žalovaný drží, či nikoliv za dlužníkem stejnou spornou pohledávku, přičemž to, zda jde o pohledávku vykonatelnou či nevykonatelnou, má v incidenčním řízení vždy jen důsledek procesní, spočívající v přenesení důkazního břemene na druhého účastníka sporu, ale pro otázku existence či neexistence sporné pohledávky je to zcela nerozhodné. 88 ICm 3215/2011 (MSPH 88 INS 15715/2010)

Z těchto důvodů proto odvolací soud změnil napadený rozsudek v bodě II. výroku tak, že jej zrušil a řízení o protižalobě zastavil podle § 221 odst. 1 o.s.ř. pro překážku litispendence upravenou v § 83 odst. 1 o.s.ř., která je podle § 104 odst. 1 o.s.ř. takovým nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit.

Odvolání žalobce proti výroku I. napadeného rozsudku odvolací soud neshledal důvodným.

Odvolací soud sdílí právní názor soudu prvního stupně o tom, že jednostranný právní úkon dlužníka spočívající v jeho písemném závazku ručení za dluh společnosti ZÁMECKÁ ZAHARADA-bytové domy, s.r.o. je právním úkonem platným z důvodů, které uvádí soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku a se kterými se odvolací soud ztotožňuje. Navíc však má za to, že v daném případě nebylo k ručení insolvenčního dlužníka třeba souhlasu jeho valné hromady, a to z důvodů uvedených v § 196a odst. 2 obch. zák., proto i kdyby nešlo event. o zajištění za podmínek obvyklých v obchodním styku, nemá to za následek absolutní neplatnost právního úkonu dlužníka v podobě jeho ručitelského závazku.

1. K otázce souhlasu valné hromady dlužníka k ručení:

Podle § 196a odst. 2 obch.zák., pokud jsou osoby uvedené v odst. 1 oprávněny jednat i jménem jiné osoby, použije se ustanovení odst. 1 obdobně i na plnění tam uvedené ve prospěch jiné osoby. Souhlasu valné hromady není zapotřebí, jde-li o poskytnutí půjčky nebo úvěru ovládající osobou ovládané osobě a nebo zajištění závazku ovládané osoby ovládající osobou.

Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně jednoznačně vyplývá, že jak insolvenční dlužník, tak společnost ZÁMECKÁ ZAHRADA-bytové domy, s.r.o., (smluvní dlužník žalovaného) měli totožné společníky (vlastníky) a totožné statutární orgány. Obě tyto obchodní společnosti vlastní společník Jiří Forejt z 20% a ten je současně jednatelem obou těchto obchodních společností, společník Michal Havlíček 60% a je současně též jednatelem obou společností a společnice Marie Forejtová z 20% a je současně jednatelka obou společností.

Z toho zřejmé, že v dané věci šlo o poskytnutí ručení ovládající osobou osobě ovládané ve smyslu § 66a odst. 2 obch.zák., neboť obě shora uvedené obchodní společnosti jsou osobami jednajícími ve shodě ve smyslu § 66a odst. 4 obch.zák. a současně jsou společnostmi tvořícími koncern, neboť obě byly podrobeny jednotnému řízení ve smyslu § 66 odst. 7 obch.zák.

Z těchto důvodů proto k zajištění závazku ručení za dluh společnosti ZÁMECKÁ ZAHRADA-bytové domy, s.r.o. nebylo zapotřebí souhlasu valné hromady ručitele-insolvenčního dlužníka.

2. K podmínkám obvyklým v obchodním styku:

Obecně lze dát žalobci za pravdu v tom, že soudní praxe se dlouhodobě shoduje, že bezúplatné zajištění závazku druhé obchodní společnosti není obvyklé v obchodním styku, nicméně s ohledem na shora uvedené, kdy jak ručitel, tak i smluvní dlužník byli v postavení 88 ICm 3215/2011 (MSPH 88 INS 15715/2010) vzájemně se ovládajících osob, osob jednajících ve shodě a tvořících spolu koncern, pak i bezúplatné ručení mezi takto majetkově a personálně propojenými obchodními společnostmi nelze považovat bez dalšího za neobvyklé podmínky v jejich vzájemném obchodním styku.

Kromě toho však odvolací soud zastává názor, že i kdyby k ručení insolvenčního dlužníka nedošlo za podmínek obvyklých v obchodním styku, nemá to za následek absolutní neplatnost ručení podle § 39 občanského zákoníku pro rozpor či obcházení § 196a obch.zák., nýbrž to má za následek pouze odpovědnost statutárních orgánů ručitele za škodu, která převzetím ručení ručiteli vznikla ve smyslu § 66c obch.zák., a dále to může založit neúčinnost tohoto jednostranného právního úkonu insolvenčního dlužníka ve smyslu § 240 IZ (neúčinnost právního úkonu dlužníka bez přiměřeného protiplnění), kterou si ovšem insolvenční správce musí vyžalovat samostatnou odpůrčí žalobou podle § 239 IZ. Neúčinnost závazku ručení nelze řešit jako předběžnou otázku v řízení o určení pravosti výše a pořadí pohledávky.

Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku pod bodem I., včetně akcesorického výroku o nákladech řízení, který obstojí ve smyslu § 142 odst. 2 o.s.ř.

Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 202 odst. 1 IZ ve vztahu k žalobě insolvenčního správce na popření pravosti vykonatelné pohledávky a ve vztahu k protižalobě žalovaného je odůvodněn § 142 odst. 2 o.s.ř.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze proti výroku, kterým odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil a řízení zastavil, jinak proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze dospěje dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

V Praze dne 8. listopadu 2012

JUDr. František K u č e r a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Hana Bulínová