101 VSPH 26/2016-86
198 ICm 3580/2014 101 VSPH 26/2016-86 MSPH 98 INS 36628/2013

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ivy Novotné a JUDr. Jiřího Goldsteina v právní věci žalobce: Revelstoke Invest, s.r.o., IČO: 24120782, sídlem Mečová 358/8 Brno, proti žalované: JUDr. Kateřina Martínková, sídlem Sokolská třída 22, Moravská Ostrava, insolvenční správkyně dlužníka Metropolitní spořitelní družstvo v likvidaci, o vyloučení směnky ze soupisu majetkové podstaty dlužníka, o odvolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. 198 ICm 3580/2014-72 ze dne 4. listopadu 2015

takto:

I. Usnesení Městského soudu v Praze č.j. 198 ICm 3580/2014-72 ze dne 4. listopadu 2015 se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze jako soud prvního stupně ve výroku uvedeným usnesením pod bodem I. odmítl žalobu na vyloučení směnky vlastní, vystavené dlužníkem dne 19. dubna 2011, z majetkové podstaty dlužníka, pod bodem II. zamítl návrh žalobce na změnu v osobě žalovaného, pod bodem III. zamítl návrh žalobce na přerušení tohoto řízení, pod bodem IV. uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na účet majetkové podstaty na náhradě nákladů řízení částku 8.228,-Kč, a pod bodem III. rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobci ve výši 2.000,-Kč.

Své rozhodnutí odůvodnil soud prvního stupně tím, že podle tvrzení žaloby směnku, kterou žalobce žádá vyloučit ze soupisu majetku dlužníka, vystavil dlužníku k zajištění pohledávky dlužníka ze smlouvy o úvěru, podle které dlužník žalobci poskytl úvěr. Předchozí insolvenční správce dlužníka poté, co úvěr zesplatnil, zapsal do soupisu majetkové podstaty dlužníka také směnku vlastní, vystavenou žalobcem. Žalobce se domáhá vyloučení směnky ze soupisu podstaty s odůvodněním, že jak úvěrová smlouva uzavřená mezi žalobcem a dlužníkem, tak i vystavená směnka vlastní, jsou neplatné. MSPH 98 INS 36628/2013

Vycházeje z těchto zjištění, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce není osobou oprávněnou podat žalobu podle § 225 insolvenčního zákona na vyloučení věci ze soupisu majetkové podstaty, neboť žalobce je osobou, která je zavázanou ze směnky, jejíhož vyloučení ze soupisu majetkové podstaty dlužníka se domáhá, a nikoliv osobou, která by tvrdila, že jí ke směnce svědčí nějaké právo. Z tohoto důvodu proto žalobu odmítl podle § 160 odst. 4 IZ. S ohledem na své rozhodnutí o odmítnutí žaloby současně soud prvního stupně napadeným usnesením zamítl návrh žalobce na záměnu účastníků na straně žalovaného, podaného podle § 107a o.s.ř., neboť osobě, které nesvědčí legitimace k podání žaloby, nesvědčí ani právo podat s tím související procesní návrhy. V insolvenčním řízení může být ve sporu o vyloučení věci ze soupisu majetkové podstaty žalovaným pouze insolvenční správce dlužníka, kterým však společnost, jejíž vstup do řízení byl navrhován, není. Ze stejných důvodů pak neshledal důvodným návrh na přerušení řízení. Výrok o nákladech řízení odůvodnil soud prvního stupně tím, že žalovaný byl ve sporu úspěšný, a má proto právo proti žalobci podle § 142 odst. 1, o.s.ř. na náhradu nákladů řízení, jež mu vznikly v souvislosti s jeho zastoupením advokátem. Náhradu přiznal ve výši vypočtené podle příslušných ustanovení vyhlášky číslo 177/1996 Sb. Výrok o nákladech řízení pak odůvodnil odkazem na § 10 odst. 3 poslední věta zákona o soudních poplatcích v platném znění.

Proti tomuto usnesení podal žalobce včas odvolání, v němž navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení změnil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odvolání uvedl, že napadá usnesení v celém jeho rozsahu, neboť má za to, že jeho žaloba neměla být soudem odmítnuta. Uvedl, že jeho tvrzení o neplatnosti směnky, respektive o neplatnosti úvěrové smlouvy, dostatečně odůvodňují jeho aktivní legitimaci ve sporu. Na podporu závěrů o neplatnosti jeho směnečného závazku odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Odo 330/2002, z něhož citoval pasáž, podle které z akcesorické povahy zajištění závazku vyplývá, že vedlejší (zajišťovací) závazek nemůže platně vzniknout bez existence platného hlavního závazku. Pokud je jako odporující zákonu neplatné ujednání o založení hlavního závazku, nemohlo platně vzniknout ani jeho zajištění. Žalobce dále v odvolání uvedl, že se žalobou brání jednak proti uplatnění neexistující pohledávky ze směnky, jednak proti poškozování svého dobrého jména v obchodních vztazích, neboť údaje o směnce jsou evidovány ve veřejném insolvenčním rejstříku. Upozornil rovněž na to, že případnému nabyvateli neplatné směnky hrozí vznik škody, pokud v rámci zpeněžování majetkové podstaty dlužníka, koupí neexistující pohledávku.

Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení postupem podle § 214 odst. 2 písm. c) o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

Podle ust. § 225 odst. 1 IZ platí, že osoby, které tvrdí, že majetek označený v soupisu majetkové podstaty neměl být do soupisu zahrnut, proto, že to vylučuje její právo k majetku nebo, že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do MSPH 98 INS 36628/2013 soupisu, se může žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty.

Podle ust. § 160 odst. 1 IZ platí, že incidenční spor se projedná a rozhodne na návrh oprávněné osoby, podaný v rámci insolvenčního řízení u insolvenčního soudu; tento návrh má povahu žaloby.

Ust. § 160 odst. 4 IZ určuje, že žalobu podanou podle odstavce 1 opožděně nebo osobou, která k tomu nebyla oprávněna, insolvenční soud odmítne.

Soudní praxe prezentovaná např. rozsudkem Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 342/2000 ze dne 28. února 2002 uveřejněným pod č. 67/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudkem téhož soudu sp. zn. 29 Cdo 2086/2000 ze dne 30. května 2002 uveřejněným pod č. 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek dovozuje, že osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu majetku (konkursní) podstaty, musí prokázat nejen to, že věc neměla být do soupisu zařazena, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení věci do soupisu majetku konkursní podstaty, svědčí jí. Jinými slovy, aktivně legitimováni k podání vylučovací žaloby jsou především vlastníci věci, práv, pohledávek a jiných majetkových hodnot zahrnutých do soupisu majetkové podstaty. Proto je logické, že tyto osoby musí prokázat nejen to, že věc, právo, pohledávka či jiná majetková hodnota neměla být do soupisu zařazena, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení věci, práva, pohledávky či jiné majetkové hodnoty do soupisu majetkové podstaty, svědčí jim.

V posuzované věci je již ze žalobních tvrzení zřejmé, že se žalobce domáhá vyloučení směnky vlastní, z níž je vůči dlužníkovi nikoli věřitelem, nýbrž dlužníkem. Žalobce tudíž není osobou, jejíž právo by vylučovalo zařazení směnky do soupisu majetkové podstaty dlužnice, není (totiž) majitelem směnky, jejíhož vyloučení se domáhá. Aktivní legitimace k podání vylučovací žaloby mu proto v dané věci nesvědčí. Své námitky proti sepsané směnce může (případně) uplatnit proti insolvenční správkyni, jestliže by insolvenční správkyně proti ní dle ust. § 294 IZ plnění ze směnky žalobou vymáhala.

Tento závěr odpovídá rovněž judikatuře prezentované např. rozsudkem Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Odo 951/2006 ze dne 22. března 2007, jež se sice vztahuje k zákonu o konkursu a vyrovnání, ale jež se s ohledem na shodu řešené problematiky uplatní i v poměrech IZ, podle níž je typickým příkladem, kdy musí být vylučovací žaloba zamítnuta, (právě) situace, kdy se vyloučení pohledávky (zde směnky) zapsané do soupisu konkursní (majetkové) podstaty domáhá nikoli osoba, která tvrdí, že věřitelkou pohledávky (oprávněnou ze směnky) je ona sama, nýbrž osoba, která je povinna úhradou této pohledávky (povinnou ze směnky). Dlužník má totiž možnost uplatnit (stejně jako kdyby konkursu nebylo) argumenty proti závěru, MSPH 98 INS 36628/2013

že ten, kdo se po něm domáhá splnění dluhu, věřitelem není, jako obranu ve sporu o zaplacení (sepsané) pohledávky (směnky).

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání je nedůvodné, postupoval proto podle ust. § 219 o.s.ř. a napadené usnesení potvrdil.

Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. s tím, že žalované podle obsahu spisu žádné náklady v odvolacím řízení nevznikly.

P o u č e n í: Proti bodu I. výroku tohoto usnesení je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze.

Proti bodu II. výroku tohoto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 8. února 2016

JUDr. František Kučera předseda senátu ,v.r. za správnost vyhotovení: Zdeňka Petáková