101 VSPH 243/2012-94
70 ICm 3267/2011 101 VSPH 243/2012-94 (KSUL 70 INS 10240/2011)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ivy Novotné a JUDr.Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. v právní věci žalobce: PROFI CREDIT Czech, a.s., IČO 61860069, sídlem Jindřišská 24/941, Praha 1, zast. JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti žalovanému: Ing. Petr Beneš, sídlem Na Jezerce 13, Praha 4, insolvenční správce dlužnice Anežky Kočárkové, zast. JUDr. Zuzanou Mayerovou, advokátkou, sídlem V Luhu 18, Praha 4, o určení pravosti pohledávky, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 70 ICm 3267/2011-65 ze dne 11. června 2012

takto:

I.Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 70 ICm 3267/2011-65 ze dne 11.června 2012 se ve výroku pod bodem I. o věci samé v části, v níž byla určena pravost pohledávky žalobce ve výši 64.342,28 Kč, mění tak, že se v tomto rozsahu žaloba zamítá, v části, v níž byla určena pravost pohledávky žalobce ve výši 54.630,-Kč se mění jen tak, že se zamítá žaloba na určení pravosti pohledávky ve výši 43.016,-Kč, ohledně určení pravosti pohledávky ve výši 11.614,-Kč se potvrzuje.

II.Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalovaného JUDr.Zuzany Mayerové částku 19.392,-Kč.

III.Žalobce je povinen zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku soudní poplatek z odvolání ve výši 1.800,-Kč na účet Krajského soudu v Ústí nad Labem. 70 ICm 3267/2011 (KSUL 70 INS 10240/2011)

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud prvního stupně ve výroku uvedeným rozsudkem rozhodl, že určuje pravost pohledávky žalobce za dlužnicí, a to u pohledávky č. 1 ve výši 64.342,28 Kč a u pohledávky č. 2 ve výši 54.630,-Kč a pod bodem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Při svém rozhodování vyšel ze zjištění, že obě sporné pohledávky jsou částmi pohledávek, které žalobce přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na dlužnici z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru, které žalobkyně přihlásila jako pohledávky vykonatelné podle pravomocného a vykonatelného rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem JUDr. Jiřím Kolaříkem na základě sjednané rozhodčí doložky ve smlouvě o úvěru. Tímto rozhodčím nálezem rozhodce uložil dlužnici zaplatit částku 144.725,-Kč spolu s další dlužnicí uvedenou ve výroku rozhodčího nálezu, a to s ročním úrokem z prodlení ve výši 7,75% od 4.2.2011 do zaplacení a rozhodl o nákladech rozhodčího řízení ve výši 1.100,-Kč. Rozhodčí nález nabyl právní moci 28.4.2011 a insolvenční řízení na dlužnici bylo zahájeno 13.6.2011. Žalobce přihlásil do insolvenčního řízení jako pohledávku č. 1 celkem 97.440,-Kč. Z toho dlužná jistina úvěru činí 92.355,-Kč a zbytek zákonný úrok z prodlení a náklady rozhodčího řízení. Dále přihlásil jako pohledávku č. 2 celkem 54.630,-Kč z titulu smluvní pokuty ve výši 52.370,-Kč a zákonného úroku ze smluvní pokuty ve výši 2.260,-Kč. Žalovaný zařadil pohledávky na přezkumném jednání, kde je přezkoumal jako nevykonatelné a pohledávku č. 1 popřel do výše 64.342,28 Kč, což byla sjednaná smluvní odměna za poskytnutý úvěr a pohledávku č. 2 z titulu smluvní pokuty popřel zcela. Své popření žalovaný odůvodnil tím, že ujednání o rozhodčí doložce ve smlouvě považuje za ujednání absolutně neplatné a ujednání o výši smluvní odměny a smluvní pokuty považuje rovněž za absolutně neplatné pro jejich nepřiměřenou výši.

Po zhodnocení provedených důkazů dospěl soud prvního stupně k závěru, že rozhodčí doložka byla ve smlouvě o úvěru sjednána platně. Je obsažena v čl. 18 smluvních ujednání a přímo jmenuje rozhodce, kteří by měli podle dohody spory účastníků rozhodovat. Mezi nimi je i rozhodce, který v daném případě rozhodčí nález vydal. Nelze tedy namítnout jakoukoliv jednostrannou výhodu žalobce, takže s pohledávkou je třeba nakládat jako s pohledávkou vykonatelnou. Insolvenční zákon sice umožňuje, aby správce i dlužník popírali pravost vykonatelné přihlášené pohledávky, ale tento možný zásah do vykonatelné pohledávky není neomezený a je limitován důvody popření. Podle § 199 odst. 2 IZ může být popřena vykonatelná pohledávka jen, pokud jde o skutečnosti neuplatněné dlužníkem v rozhodčím řízení a nesmí jít o jiné právní posouzení věci. Dlužnice se k podanému návrhu na zahájení rozhodčího řízení vůbec nevyjadřovala, zůstala nečinná. Rozhodce posuzoval při svém rozhodnutí všechny předložené listinné důkazy, na jejichž základě vydal rozhodčí nález. Soud má proto za to, že otázka výše smluvní odměny, smluvních pokut a úroků je otázkou právního posouzení věci a taková námitka v incidenčním řízení žalovanému nepřísluší. Jen z tohoto důvodu žalobu zamítl a o náhradě nákladů řízení rozhodl s odvoláním na § 202 odst. 1 IZ.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včas odvolání, v němž zejména uvedl, že nesouhlasí s právním závěrem soudu prvního stupně o platném ujednání rozhodčí doložky 70 ICm 3267/2011 (KSUL 70 INS 10240/2011) ve smlouvě o úvěru s dlužnicí a odkázal na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, kde soud dospěl k závěru, že ujednání o rozhodčí doložce je ve spotřebitelských smlouvách neplatné, neboť je zakázáno Směrnicí EU o ochraně spotřebitele, který je tak zbaven práva podat žalobu nebo použít jiný opravný prostředek. Leč i kdyby soud dospěl k závěru, že jde o pohledávku vykonatelnou, měl se zabývat věcnými námitkami žalovaného, neboť s ohledem na dosavadní rozhodovací praxi i Vrchního soudu v Praze přísluší žalovanému námitky neplatnosti ujednání o smluvní pokutě či smluvní odměně, jestliže tyto námitky nebyly dlužníkem uplatněny v rozhodčím řízení. Má za to, že ujednání o smluvní odměně je v rozporu s dobrými mravy, neboť dohodnutá smluvní odměna za poskytnutí úvěru činí 65.264,-Kč, tedy 163% jistiny úvěru. Dlužníkovi bylo fakticky na úvěru vyplaceno celkem 33.000,-Kč. Dlužnice uhradila 10.797,-Kč. Při počtu dohodnutých splátek úvěru by dlužnice uhradila celkem o 318% více, než jí bylo skutečně poskytnuto. Také ujednání o smluvní pokutě uvedené v bodě 13.4. článku 13. smluvních podmínek o tom, že za porušení povinností dlužník zaplatí 50% dohodnutého úvěru, a nikoliv úvěru, který byl fakticky poskytnut, je ujednání svou výší nemravné. Navrhl proto, aby odvolací soud rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce vyvracel vývody odvolání a navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil z důvodu v něm uvedených.

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení jemu předcházející podle § 212 a 212a o.s.ř. a po doplnění dokazování dále uvedenými listinami dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je z větší části důvodné.

Odvolací soud sdílí právní závěr soudu prvního stupně, že sporné pohledávky jsou pohledávkami vykonatelnými a ujednání o rozhodčí doložce ve smlouvě o úvěru uzavřené mezi žalobcem a dlužnicí je ujednáním platným. Především je třeba uvést, že spory ze spotřebitelských smluv lze zásadně rozhodovat v rozhodčím řízení (k tomu viz rozhodnutí Velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 31 Cdo 1945/2010, nález Ústavního soudu ČR sp.zn. II. ÚS 3057/10 a sp.zn. II. ÚS 2164/10 a dále rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 29 Cdo 1130/2011). Podstatné pro posouzení toho, zda rozhodčí doložka je platná, či nikoliv, je to, zda byl rozhodčí nález vydán rozhodcem, který byl oprávněn spor rozhodnout. Pokud by rozhodčí nález byl vydán rozhodcem, který měl pravomoc spor rozhodnout, jedná se o vykonatelné pohledávky.

Z článku 18. bod 18.1. smluvního ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru odvolací soud zjistil, že v tomto bodu je uvedeno, že se smluvní strany dohodly, že pravomoc k řešení veškerých sporů o nároky, které přímo nebo odvozeně vznikly z této smlouvy, nebo v návaznosti na ni mají podle zák.č. 216/1994 Sb. rozhodovat v rozhodčím řízení rozhodci, kteří jsou v tomto bodu smluvních ujednání uvedeny a mezi nimi je uveden i JUDr. Jiří Kolařík, který rozhodčí nález ohledně sporných pohledávek v této věci vydal.

Z tohoto ujednání podle názoru odvolacího soudu jednoznačně vyplývá, že ujednáním o rozhodčí doložce byla založena pravomoc JUDr. Jiřího Kolaříka, jenž rozhodčí nález, o který žalovaný opírá sporné vykonatelné pohledávky, vydal. Jestliže v rozhodčí doložce je vyjmenován rozhodce, který posléze rozhodčí nález vydal, pak jde o ujednání dostatečně obsahově určité a nejde o ujednání nepřiměřené a nevyvážené v neprospěch spotřebitele. Takovým ujednáním by mohla být jen ta část ujednání o smluvní doložce, která 70 ICm 3267/2011 (KSUL 70 INS 10240/2011) umožňuje použít jako rozhodce i osoby, které ve smlouvě nijak blíže definovány nejsou, ale k tomu v dané věci nedošlo.

V každém případě vždy platnost či neplatnost sjednané rozhodčí doložky má v incidenčním sporu důsledek pouze procesní, tzn., že pokud se v průběhu incidenčního sporu ukáže, že sporná pohledávka je pohledávkou nevykonatelnou, či naopak, má to za následek jen přenesení důkazního břemene ze žalobce na žalovaného a opačně, jak to vyplývá z § 198 odst. 3 IZ, avšak není to důvod pro zamítnutí žaloby. Neznamená to ani, že v insolvenčním řízení uspokojitelná pohledávka existuje jen proto, že event. byla věřiteli dlužníka přiznána pravomocným rozhodčím nálezem.

Současně však má odvolací soud za to, že pravomocný a vykonatelný rozhodčí nález vydaný proti dlužnici nepředstavuje překážku věci rozhodnuté pro incidenční spor o určení její existence. Insolvenční zákon umožňuje v § 199, aby insolvenční správce popřel vykonatelnou pohledávku, kterou je v daném případě pohledávka přiznaná rozhodčím nálezem. Jako důvod popření pravosti nebo výše takové pohledávky lze uplatnit, ovšem jen skutečnosti, které nebyly dlužníkem uplatněny v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. V odst. 3 tohoto zákonného ustanovení pak je uvedeno, že v incidenčním sporu může insolvenční správce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel. Ze znění tohoto ustanovení IZ podle názoru odvolacího soudu vyplývá nesprávnost právního závěru soudu prvního stupně, že v insolvenčním řízení nelze zvrátit stav rozhodčího řízení, jakož i to, že důvodem popření je jiné právní posouzení věci.

Popřením vykonatelné pohledávky se totiž správce nedomáhá zrušení rozhodčího nálezu, popření pohledávky toliko znamená, že soud v incidenčním řízení zkoumá pravost, výši nebo pořadí přihlášené vykonatelné pohledávky a právního důsledkem jejího úspěšného popření je pouze to, že tato pohledávka nebude v insolvenčním řízení uspokojena, nikoliv však to, že se tímto rozsudkem ruší příslušný rozhodčí nález.

Žalovaný v tomto incidenčním sporu uvádí skutečnosti, které nepředstavují jiné právní posouzení věci, uvádí v něm pouze ty důvody, pro které pohledávky popřel, když namítá neplatnost ujednání o výši smluvní odměny a o výši smluvní pokuty. Tuto námitku dlužnice v rozhodčím řízení neuplatnila, a proto je má insolvenční správce v incidenčním sporu k dispozici. Jak odvolací soud zjistil z předloženého rozhodčího nálezu, zůstala dlužnice v insolvenčním řízení zcela nečinná a poté, když opakovaně žalovanou vyzval, aby se vyjádřila ke skutečnostem tvrzeným v žalobě, vydal rozhodčí nález ve veřejném, písemném a jednoinstančním řízení a při svém rozhodování vycházel pouze z listin předložených žalobcem. Rozhodčí řízení pravomocně skončilo před zahájením insolvenčního řízení, žalovaný účastníkem rozhodčího řízení nebyl, takže ani v pozici insolvenčního správce nemohl v rozhodčím řízení vznášet oproti sporným pohledávkám žádné námitky. Není proto nikterak omezen v důvodech, které v tomto incidenčním řízení proti sporným pohledávkám vznáší.

Odvolací soud je si vědom, že Vrchní soud v Olomouci v některých svých rozhodnutích zaujal právní názor, že správci v rámci popření vykonatelné pohledávky nepřísluší popírat neplatnost jednotlivých ujednání ze smlouvy o revolvingovém úvěru, že může přezkoumávat vykonatelnou pohledávku doloženou rozhodčím nálezem toliko podle § 35 zákona o rozhodčím řízení, popř. z hlediska § 268 odst. 1 písm.h) o.s.ř., avšak tento 70 ICm 3267/2011 (KSUL 70 INS 10240/2011) názor nesdílí. Tento zužující výklad možností insolvenčního správce popírat vykonatelnou pohledávku podle § 199 IZ by bylo možno přijmout pouze v případě, kdyby soud v incidenčním řízení přezkoumával věcnou správnost pravomocného a vykonatelného rozhodčího nálezu a svým rozhodnutím tento rozhodčí nález rušil nebo měnil. Nic takového však soud v tomto řízení nečiní, a jak již bylo shora uvedeno, soud zkoumá pouze to, zda pohledávka tímto rozhodčím nálezem přiznaná bude v rámci insolvenčního řízení uspokojena, či nikoliv. Podle názoru odvolacího soudu insolvenční zákon v § 199 umožňuje popírat pohledávky vykonatelné v těch případech, kdy dlužník sám svou nečinností, ať již úmyslnou, či z nedbalosti založil nárok věřitele a tím jej oproti ostatním věřitelům zvýhodnil. A právě o takový případ se v této věci jedná.

Ke sporné pohledávce č. 1 ve výši 64.342,28 Kč, kterou podle názoru žalovaného žalobce přihlásil do insolvenčního řízení z titulu dohodnuté smluvní odměny za poskytnutý spotřebitelský úvěr odvolací soud především uvádí, že z přihlášky pohledávky č. 1 zjistil, že v této části přihlášky přihlásil jistinu 92.355,-Kč a jako důvod jejího vzniku uvedl nedoplatek na zesplatněné jistině (nominální hodnotě úvěru) z titulu smlouvy o úvěru a zákonný úrok z prodlení a náklady rozhodčího řízení ve výši 5.085,-Kč. Z přihlášky pohledávky tudíž podle názoru odvolacího soudu vyplývá, že pohledávku z titulu smluvní odměny žalobce do insolvenčního řízení nepřihlásil a ani v incidenční žalobě se nedomáhal určení pohledávky z titulu smluvní odměny. To proto, že, jak žalobce tvrdí konzistentně i v jiných sporech, v nichž se domáhá určení pravosti pohledávek ze spotřebitelských úvěrů, zastává názor, že jeho pohledávka z titulu smluvní odměny za poskytnutý revolvingový úvěr zanikla započtením podle čl. 10 smluvních podmínek smlouvy o revolvingovém úvěru, z níž žalobce spornou pohledávku dovozuje.

Jak odvolací soud zjistil ze smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené s dlužnicí byla dohodnuta částka k vyplacení úvěru 40.000,-Kč a smluvní odměna za poskytnutí úvěru 65.264,-Kč, takže maximální výše úvěru činí 105.264,-Kč.

Z dodatku ke smlouvě o revolvingovém úvěru pak odvolací soud zjistil, že došlo ke změně původní smlouvy tak, že částka k vyplacení činí pouze 33.000,-Kč a smluvní odměna činí 70.152,-Kč. Pohledávka 64.342,28 Kč, což je pohledávka přihlášená jako pohledávka z dlužné jistiny úvěru, však žalobci vůči dlužnici nikdy nevznikla, protože v této části jí úvěr poskytnut nebyl. Smlouva o úvěru stejně jako smlouva o půjčce je smlouvou reálnou, takže nárok na vrácení poskytnutého plnění vzniká již v okamžiku, kdy je dlužníkovi vyplacen, což se v dané věci nestalo.

Pohledávka z titulu smluvní odměny přitom nezanikla započtením, ale jelikož nebyla přihlášena, nelze její pravost v incidenčním řízení určit.

Odvolací soud zjistil ze smlouvy o revolvingovém úvěru, z níž žalobce sporné pohledávky dovozuje, že ve smlouvě je obsaženo ujednání tohoto znění a v této písemné formě:

5. Smluvní odměna: 5.1. Za poskytnutí úvěru se KT zavazuje zaplatit VLi SOU, Sjednaná výše SOU je v pří- padech stanovených v či. 2, odst. 2.4. SU uvedena v bodě IV. SRU a v případech stanovených v či. 2 odst. 2,5. SU bude konečná výše SOU uvedena v DO dle či. 2., odst. 2.5. SU. SOU je splatná ke Oni poskytnutí úvěru. 5.2. Za poskytnutí každého revolvingu se KT zavazuje zaplatit VLi SOR. Sjednaná výše SOR je v případech stanovených v čl. 2, odst. 24 SU uvedena v bodě IV. SRU a v případech stanovených v čl. 2., odst. 2.5. SU bude konečná výše SOU uvedena v DO dle čl. 2., odst. 2.5. SU. SOR je splatná ke Dni poskytnutí každého revolvingu, 70 ICm 3267/2011 (KSUL 70 INS 10240/2011)

10. Započtení: 10.1. Smluvní strany této SRU se dohodly na započtení vzájemných nároků vyplývajících z této SRU ke Dni poskytnutí úvěru, a to nároku KTa na poskytnutí úvěru ve výši dle čl. 2, odst 2.7. SU oproti nároku VLe na SOU dle ČI. 5, odst 5.1. SU. Rozdíl bude ke Dni poskytnutí úvěru uhrazen VLem na bankovní účet KTa uvedený v bodě II. SRQ a v případě uzavření Dohody o podmínkách konsolidace závazků KTa a splnění podmínek pro provedení konsolidace na účet nebo účty uvedené v Dohodě o pod- mínkách konsolidace závazků KTa, za podmínek tam sjednaných. 10.2. Smluvní strany SRU se dohodly na započtení vzájemných nároků vyplývajících z této SRU ke každému Dni poskytnuti revolvingu, a to nároku KTa na výši revolvin- gu dle čl. 4., odst 4.2. SU oproti nároku VLe na SOR dle či. 5., odst. 5.2. SU. Rozdíl bude ke Dni poskytnutí každého revoivingu uhrazen VLem na bankovní účet KTa uvedený v bodě II SRU. 10.3. Pokud KT označí v části SRU nadepsané jako HODNOCENÍ KLIENTA" křížkem pole označené jako Zápočet s: číslo smlouvy mají VL a KT za to, že se dohodli tak, že VL je oprávněn na své závazky vůči KTovi ze SRU započítávat i své dosud nesplatné pohledávky za KTem vyplývající ze smluvního vztahu VLe a KTa založeného smlou- vou, jejíž číslo je uvedeno za polem označeným jako Zápočet s:číslo smlouvy . 10.4. Dlužníci souhlasí s tím, aby si VL započítal svoje splatné nároky včetně nároků na náhradu škody, které mu vzniknou ze SRU, na případný nárok KTa, Spoludlužníka č. 1 nebo Spoludlužníka č. 2 z titulu přeplatku jeho splátek dle platného Splátkového kalendáře, event. na nárok KTa či jiné osoby s KTem solidárně zavázaně na vrácení poměrné části smluvní odměny v případě předčasného splaceni úvěru.

Obě tato ujednání o započtení hodnotí odvolací soud s ohledem na velikost a typ písma, které je pouhým okem zcela nečitelné, jak vyplývá ze shora přetištěného textu čl.5 a 10 smluvních podmínek, tak s ohledem na právní konstrukce v těchto ujednáních obsažené, jako ujednání zcela nesrozumitelná osobě bez právního vzdělání a jistého ekonomického přehledu. Jistě nejde o důsledek neobratnosti při tvorbě textu smlouvy (míněno vzorového textu), ale je tomu právě naopak. Zjevně je text smlouvy záměrně koncipován žalobcem tak, aby svými složitými konstrukcemi a nečitelností vylučoval pochopení pravého smyslu ujednání o započtení člověkem, jenž právním vzděláním a potřebným ekonomickým přehledem nedisponuje. Smluvní podmínky ani nelze přečíst bez užití zvláštních prostředků umožňujících zvětšení textu. Z těchto všech důvodů odvolací soud má za to, že dohoda o započtení obsažená v obou smlouvách o spotřebitelském úvěru je dohoda neplatná podle § 37 odst.1 obč.zák.

I kdyby právní závěr shora uvedený snad neměl obstát, pak k zániku pohledávky na zaplacení smluvní odměny z poskytnutého úvěru nedošlo započtením ve smyslu článku 10 smluvních podmínek i proto, že žalobce si v nich svou pohledávku z titulu smluvní odměny započítává proti v době uzavření smlouvy neexistující pohledávce dlužníka, kterému ke dni uzavření smlouvy vzniklo jen majetkové právo na poskytnutí úvěru. To proto, že smlouva o úvěru, stejně jako smlouva o půjčce je smlouvou reálnou, a peněžité pohledávky z ní oběma smluvním stranám vzniknou až jejich reálným plněním. V době, kdy žalobce a dlužník uzavírali obě úvěrové smlouvy, však dlužník neměl vůči žalobci žádnou splatnou pohledávku z úvěru nad částku fakticky na úvěr vyplacenou, takže k započtení smluvní odměny proti neexistující pohledávce z úvěru ve výši, v níž nikdy úvěr poskytnut nebyl, není právně možné. I když v čl. 10 smluvních podmínek je obsažena dohoda o započtení a i když v § 364 obch.zák. je uvedeno, že na základě dohody stran lze započíst jakékoliv vzájemné pohledávky, nelze toto ustanovení vykládat jinak než tak, že jde o pohledávky existující a zmíněné v § 580 a § 581, tj. i takové, které vzniknou teprve v budoucnu. Pohledávka dlužníka z úvěru vůči žalobci ve výši 41.460,-Kč a ve výši 110.830,-Kč, proti kterým byla započtena smluvní odměna, nikdy dlužníkovi nevznikla, protože v této výši pohledávka z úvěru nebyla žalobcem dlužníkovi nikdy vyplacena, tj. ani v budoucnu nevznikla.

Navíc dohoda o započtení obsažená ve smlouvách o spotřebitelském úvěru je dohodou neplatnou i z hlediska ustanovení občanského zákoníku daných na ochranu spotřebitele. Podle ustanovení § 56 odst.1 obč.zák. nemohou spotřebitelské smlouvy obsahovat ujednání, která znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnost v právech a povinnostech stran. V rozporu s tím je tedy dohoda o započtení, kterou na sebe spotřebitel 70 ICm 3267/2011 (KSUL 70 INS 10240/2011) bere bez dalšího povinnost zaplatit smluvní odměnu, již si okamžitě žalobce započetl proti maximální výši dohodnutého úvěru, který však fakticky v této výši spotřebiteli nikdy poskytnut nebyl. V tomto kontextu je dohoda o započtení dohodou, jež má ve svém obsahu za následek zcela hrubý nepoměr mezi právy a povinnostmi obou smluvních účastníků v neprospěch spotřebitele-dlužníka, a je tudíž svým obsahem nevyvážená a nemravná, a proto absolutně neplatná též podle § 39 obč.zák.

Dohodnutá smluvní odměna v obou spotřebitelských smlouvách nemůže být kapitalizovaným smluvním úrokem z úvěru, jak tvrdí žalobce, neboť je pojmově vyloučeno započítávat příslušenství proti vlastní pohledávce, s níž příslušenství tvoří jeden celek, a pokud by šlo skutečně o kapitalizované příslušenství, musel by je žalobce jako příslušenství úvěrové pohledávky do insolvenční řízení přihlásit, což jak odvolací soud z přihlášky pohledávek zjistil, neučinil.

Z tohoto důvodu dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce neprokázal existenci sporné pohledávky ve výši 64.342,28 Kč z důvodů shora uvedených, a proto ho v této části vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil.

Z přihlášky pohledávky č. 2 z titulu smluvní pokuty pak odvolací soud zjistil, že v ní žalobce přihlásil smluvní pokutu ve výši 52.370,-Kč podle čl. 13. bodu 13.1a a 13.1b a dále podle bodu 13.4. a dále zákonný úrok z prodlení 2.260,-Kč ze smluvních pokut, dohromady tedy 54.630,.-Kč.

Podle dodatku ke smlouvě o úvěru byla maximální výše úvěru stanovena na 103.152,-Kč, z toho 50%, což má být smluvní pokuta podle čl. 13., bod 13.4. činí částku 51.756,-Kč. Rozdíl mezi přihlášenou pohledávkou a touto výší smluvní pokuty podle bodu 13.4. smluvních ujednání činí 2.874,-Kč. Z toho 2.260,-Kč činí přihlášený úrok z prodlení ze smluvních pokut, který nelze uznat z důvodů dále uvedených a zbytek 614,-Kč jsou ostatní pokuty dohodnuté v čl. 13. bod 13.1. písm.a) a písm.b) smluvních ujednání. Pohledávka z titulu smluvních pokut ve výši 614,-je přihlášena po právu, neboť s ohledem na její výši nelze dovodit ve vztahu k dlužnici jako spotřebitelce žádnou neúměrnost. Nejde o ujednání, které by bylo výlučně a jednostranně v její neprospěch.

To neplatí pro ujednání o smluvní pokutě podle čl. 13., bod 13.4. smluvních ujednání, tj. o smluvní pokutě ve výši 51.756,-Kč představující 50% maximální výše dohodnutého úvěru.

Z § 261 odst.3 písm.d) obch.zák. vyplývá, že smlouva o úvěru uzavřená s dlužníkem -nepodnikatelem je tzv. absolutním obchodem, a vztahují se proto na ni, jakož i na vztahy vzniklé ze zajištění (§ 261 odst.4 obch.zák.), ustanovení obchodního zákoníku o závazkových vztazích.

Soudní praxe se ustálila na názoru, podle něhož ujednání o smluvní pokutě není možno v obchodněprávních vztazích považovat za neplatné podle § 39 obč.zák. pouze z důvodu nepřiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty, když takovou situaci řeší § 301 obch.zák. upravující moderační oprávnění soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 31 Cdo 2707/2007 ze dne 14.10.2009), a dále, že na rozdíl od právní úpravy smluvní pokuty v občanskoprávních vztazích, lze posuzovat neplatnost smluvní pokuty v obchodněprávních vztazích z důvodů rozporu s dobrými mravy podle § 39 obč.zák. pouze 70 ICm 3267/2011 (KSUL 70 INS 10240/2011) v případech, kdy se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, a to i případně ve spojení se skutečností, že byla sjednána v nepřiměřené výši (rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 4960/2008 ze dne 30.11.2010).

V daném případě proto odvolací soud uzavírá, že smlouva o smluvní pokutě zajišťující pohledávku žalobce ze spotřebitelského úvěru není sama o sobě ujednáním nemravným ve smyslu § 39 obč.zák. proto, že smluvní pokuta byla dohodnuta v nepřiměřené výši, ale podle § 301 obch.zák. může soud nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta.

Při úvaze o přiměřené výši smluvní pokuty podle bodu 13.4. čl. 13. smluvních podmínek vycházel odvolací soud z jejího podpůrného významu, dále z toho, že fakticky poskytnutý úvěr činil 33.000,-Kč, že vedle sporné smluvní pokuty byla sjednána ještě smluvní pokuta v % sazbě v čl. 13.1. smlouvy a z fakticky půjčené částky dlužnice více než 1/3 splatila. S přihlédnutím k těmto okolnostem jeví se odvolacímu soudu přiměřená smluvní pokuta ve výši 30% z fakticky půjčené částky, tj. smluvní pokuta ve výši 11.000,-K. Jelikož teprve v tomto incidenčním řízení byla výše pohledávky určena, nelze přiznat žalobci požadované smluvní úroky ve výši podle přihlášky, proto v této části neshledal odvolací soud žalobu rovněž důvodnou.

Z těchto důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž soud určil pravost pohledávky žalobce z titulu smluvní pokuty ve výši 54.630,-Kč, potvrdil jen v části, v níž byla určena pravost této pohledávky ve výši 11.614,-Kč a ve zbytku i v této části rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl.

V souvislosti s částečnou změnou rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé rozhodl odvolací soud rovněž podle § 224 o.s.ř. o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem před soudy obou stupňů a jelikož měl žalobce se svou žalobou úspěch jen z 10% a žalovaný měl úspěch z 90% rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř., že žalobce zaplatí žalovanému podle poměru úspěchu ve věci 80% vzniklých nákladů řízení, jež představují náhradu právního zastoupení žalovaného advokátkou. Přiznaná náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně zahrnuje paušální odměnu advokáta ve výši 9.000,-Kč podle § 8 vyhl.č. 484/2000 Sb. ve znění platném do 1.3.2012 a 2 x 300,-Kč režijní paušál advokáta. Náhrada nákladů odvolacího řízení zahrnuje paušální odměnu advokáta podle § 8 vyhl.č. 484/2000 Sb. ve znění platném od 1.3.2012 ve výši 10.000,-Kč a 2 x 300,-Kč režijní paušál advokáta. Z toho 80% představuje částku 16.160,-Kč a k tomu je třeba ještě připočíst 3.232,-Kč DPH, neboť zástupkyně žalovaného prokázala, že je plátcem této daně.

Rozhodnutí odvolacího soudu o povinnosti žalobce zaplatit soudní poplatek z odvolání je odůvodněn § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích v platném znění. Žalovaný je od soudního poplatku z odvolání ze zákona osvobozen, takže poplatková povinnost přechází na žalobce v rozsahu, v němž nebyl ve sporu proti správci úspěšný, tedy v rozsahu 90%. Soudní poplatek z odvolání činí podle zákona o soudních poplatcích ve znění novely platné od 1.3.2012 2.000,-Kč v incidenčních sporech a z toho 90% je 1.800,-Kč. 70 ICm 3267/2011 (KSUL 70 INS 10240/2011)

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání v části, v níž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil, proti rozsudku v části, v níž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, dovolání není přípustné, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem dospěje dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

V Praze dne 15. listopadu 2012

JUDr. František K u č e r a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Hana Bulínová