101 VSPH 240/2016
NEJVYŠŠÍ SOUD 101 VSPH 240/2016 ČESKÉ REPUBLIKY (KSHK 35 INS 2105/2014) 35 ICm 1997/2015 33 1ch 9/2017-75

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl V senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně Mgr. Jany Luštíkové, se sídlem vHradci Králové, třída Karla IV. 634/25, insolvenční správkyně dlužníka Miroslava Kohoutka, zastoupené Mgr. Martinem Luštíkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 574/13, proti žalované DRS IMMO a.s., se sídlem ve Zlíně, Lazy VII 5583 (identifikační číslo 262 85 011), zastoupené Mgr. Michalem Gruberem, advokátem se sídlem v Brně, Divadelní 616/4, o popření pravosti pohledávky, vedené u Kraj ského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 35 ICm 1997/2015 , o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 8. 2016, č.j. 101 VSPH 240/2016-57 (KSHK 35 INS 2105/2014), takto :

I. Dovolání se odmítá.

II. Zádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení .

Odůvodnění

V záhlaví označeným rozhodnutím vrchní soud potvrdil rozsudek ze dne 5. 11. 2015, č.j. 35 ICm 1997/2015-32, kterým Krajský soud vHradci Králové určil, že vykonatelná pohledávka žalované, přihlášená v insolvenčním řízení dlužníka Miroslava Kohoutka, vedeném Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 35 INS 2105/2014, evidovaná pod č. P-1/3, byla žalobkyní co do pravosti popřena po právu, žalované uložil zaplatit žalobkyni 12.342 Kč na nákladech řízení a státu soudní poplatek ve výši 5.000 Kč; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a vyšel z toho, že žalovaná (věřitelka) uzavřela s dlužníkem Miroslavem Kohoutkem a jeho manželkou 5. 11. 2007 smlouvu o půjčce. V bodu 5 smlouvy účastníci pro případ nesplnění závazku sjednali smluvní pokuty, a to jednorázovou částkou 70.000 Kč za nezaplacení půjčky a jejího příslušenství ve sjednaném termínu splatnou první den prodlení dlužníků s úhradou, dále 0,2% z půjčené částky, sjednaných úroků a jednorázové smluvní pokuty 70.000 Kč za každý započatý den prodlení až do úplného zaplacení (tj. 920 Kč denně), a pokutu ve výši 90.000 Kč v případě porušení kterékoliv ( i jednotlivě ) povinnosti uvedené v bodech 8 a 9 předmětné smlouvy. Dluh z půjčky byl zajištěn zástavní smlouvou k nemovitostem ve společném jmění dlužníka a jeho manželky, která nebyla zapsána v katastru nemovitostí. V rámci insolvenčního řízení byl usnesením ze dne 21. l. 2015, č.j. KSHK 35 INS 2105/2014-A-24, zjištěn úpadek dlužníka. Žalovaná mimo jiné přihlásila (vykonatelnou) pohledávku 2.254.920 Kč představující smluvní pokutu ve výši 0,2% denně z dlužné částky 460.000 Kč, tj. 920 Kč denně, za dobu od 6. 5. 2008 do 21. 1. 2015 (vedenou pod P-1/3). Při přezkumném jednání 20. 4. 2015 žalobkyně popřela pravost uvedené dílčí pohledávky.

Smlouvu o půjčce (5 657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz 5 3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen obč. zák. ) měl odvolací soud za platný právní úkon, jímž byl založen spotřebitelský právní vztah (& 51a a násl. obč. zák.). Ujednání o smluvní pokutě představující pohledávku, jejíž pravost byla popřena, odvolací soud posoudil jako neplatné ze dvou důvodů: pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu 5 39 obč. zák. a pro značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran ve smyslu 5 56 odst. 1 a 5 55 odst. 2 obč. zák. Kprvnímu z důvodů neplatnosti, tj. k její přiměřenosti, uvedl, že výše sjednané smluvní pokuty musí být v relaci kvýši zajištěného dluhu, což u Íixně stanovené pokuty 920 Kč denně a jednorázové pokuty 70.000 Kč za prodlení s placením jakékoliv části dluhu není splněno ( i v případě jednodenního prodlení se zaplacením ] Kč by byl dlužník povinen zaplatit věřiteli smluvní pokutu 920 Kč a vedle této pokuty i smluvní pokutu 70.000 Kč ). Druhý důvod neplatnosti spojil s tzv. přezajištěností smlouvy o půjčce, která obsahovala jednostranně výhodná ujednání ve prospěch žalované (věřitelky) způsobující značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran k újmě dlužníka.

Dovolání, jímž žalovaná napadla rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné.

Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014, dále jen o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 92/2014, a ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2014).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (5 237 o.s.ř.).

Podle % 241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze zdůvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka řádného vymezení přípustnosti dovolání (% 237, % 241a odst. 2 o.s.ř.). Zpochybněním jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (není-li dovoláním napaden, popř. není-li ve vztahu k němu řádně vymezena přípustnost) souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí rovněž spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 872/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 888/2013).

Žalovaná v dovolání zpochybnila pouze závěr o nepřiměřenosti sjednané smluvní pokuty ve výši 0,2% denně z celkové dlužné částky spojený s neplatností podle 5 39 obč. zák. Ve vztahu důvodu neplatnosti podle 5 56 odst. 1 ((c) 55 odst. 2) obč. zák. nevznesla žádnou argumentaci.

Nejvyšší soud dovolání podle % 243c odst. 1, věty první, o.s.ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuj e (& 243f odst. 3 o.s.ř.).

Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. října 2017

JUDr. Pavel Krbek v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Tereza Figurová