101 VSPH 232/2017-49
č. j. 71 ICm 1351/2015 101 VSPH 232/2017-49 (KSUL 71 INS 33444/2014)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Jiřího Karety a JUDr. Jiřího Goldsteina v právní věci žalobce: Ing. Peter Režnický, sídlem Bohumínská 788/61, 710 00 Ostrava, insolvenční správce dlužníka Jiřího anonymizovano , anonymizovano , bytem 403 38 Telnice 37 zastoupeného Mgr. Milanem Kvasnicou, advokátem, sídlem Na Úvoze 392, 735 52 Bohumín-Záblatí proti žalované: Komerční banka, a.s., IČ 453 17 054, sídlem Na Příkopě 33, 114 07 Praha 1 zastoupené JUDr. Josefem Kešnerem, advokátem, sídlem Hornokrčská 1947/2, 140 00 Praha 4 o popření pohledávky, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. února 2017, č. j. 71 ICm 1351/2015-26

takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. února 2017, č. j. 71 ICm 1351/2015-26 se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění: 1. Krajský soud v Ústí nad Labem, jako soud insolvenční, příslušný k projednání incidenční žaloby, napadeným rozsudkem č. j. 71 ICm 1351/2015-26 (KSUL 71 INS 33444/2014) z 15. 2. 2017 zamítl žalobu Ing. Petera Režnického (dále též Žalobce ) na určení, že Komerční banka, a.s. (dále též Žalovaná ) nemá proti dlužníkovi Jiřímu Noskovi (dále též Dlužník ) pohledávku

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová. isir.justi ce.cz 71 ICm 1351/2015 (KSUL 71 INS 33444/2014)

P3/1 v částce 32.541,97 Kč, a vyslovil, že žalovaná nemá vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení. 2. Z obsahu spisu se podává, že v insolvenčním řízení dlužníka byl usnesením č. j. KSUL 71 INS 33444/2014-A-8 z 8. 1. 2015 zjištěn jeho úpadek, povoleno jeho oddlužení a insolvenčním správcem ustanoven Žalobce. Usnesením KSUL 71 INS 33444/2014-B-7 z 6. 3. 2015 bylo schváleno oddlužení plněním splátkového kalendáře. 3. Žalovaná přihlásila pod poř. č. P3 tři vykonatelné pohledávky. 4. Dílčí pohledávka č. P3/1 z titulu Smlouvy o úvěru z 19. 12. 2008 byla přihlášena ve výši 191.454,67 Kč jako vykonatelná na základě rozhodčího nálezu JUDr. Jana Bárty, spis. zn. K/2010/08852 ze dne 7. 2. 2011, který nabyl právní moci dne 2. 3. 2011. Dle Žalované Dlužník již uhradil 311.420,68 Kč, z toho 213.214,75 Kč na jistinu a zbytek na smluvní úrok a část úroku z prodlení, takže přihlášena byla pouze zbývající část úroku z prodlení ve výši 133.227,07 Kč a náklady řízení 58.227,60 Kč. 5. Dílčí pohledávka č. P3/2 vznikla na základě Smlouvy o zřízení a vedení Perfect konta; byla přihlášena ve výši 7.080 Kč jako vykonatelná dle usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem z 3. 1. 2012. Přihlášeny byly pouze náklady nalézacího řízení. Tato dílčí pohledávka byla zjištěna co do důvodu i výše. 6. Dílčí pohledávka č. P3/3 vznikla z titulu Smlouvy o osobní kreditní kartě. Byla přihlášena ve výši 27.942,39 Kč jako vykonatelná na základě rozhodčího nálezu JUDr. Jiřího Nováka spis. zn. K/2010/08985 z 24. 1. 2011, který nabyl právní moci 24. 2. 2011. Vymáhána byla Exekučním úřadem Rokycany pod spis. zn. 168 EX 1751/12. Během exekuce byla uhrazena celá jistina 45.950,09 Kč, smluvní úrok 2.311 Kč a část úroku z prodlení 1,016,18 Kč, takže přihlášena byla pouze zbývající část úroku z prodlení 1.886,49 Kč, náklady nalézacího řízení přiznané v rozhodčím nálezem ve výši 19.776 Kč a náklady exekuce 6.279,90 Kč. 7. Dílčí pohledávky č. P3/1 a P3/3 Žalobce popřel při přezkumném jednání dne 5. 3. 2015 v celé jejich výši co do pravosti s odůvodněním, že tyto pohledávky jsou promlčeny, když se staly splatnými v srpnu 2010 a věřitel svá práva uplatnil přihláškou až v únoru 2015. Vydané rozhodčí nálezy jsou nicotné, když rozhodčí doložky nebyly platně sjednány-způsob jmenování rozhodce nebyl sjednán transparentním způsobem. 8. S ohledem na výsledek přezkumného jednání vzal Žalovaný dílčí pohledávku č. P3/3 zpět v celé přihlášené výši a dílčí pohledávku č. P3/1 vzal zpět co do rozdílu mezi smluvní a zákonnou sazbou úroku z prodlení, tj. nadále je přihlášen pouze zákonný úrok z prodlení ve výši 32.541,97 Kč. 9. Žalobce, ač označil rozhodčí nález za nicotný, podal dne 7. 4. 2015 u insolvenčního soudu incidenční žalobu na určení, že Žalovaná nemá za Dlužníkem dílčí pohledávku č. P3/1 ve výši 32.541,97 Kč z důvodu promlčení s odůvodněním, že mezi dnem 18. 6. 2010, kdy Žalovaná pohledávku zesplatnila (a od úvěrové smlouvy pro neplacení splátek odstoupila), a podáním přihlášky dne 5. 2. 2015, marně uběhla čtyřletá promlčecí doba dle § 397 obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb. (dále též ObchZ ), jímž se řídily vztahy ze smluv o úvěru včetně promlčení do 31. 12. 2013. 10. Podle názoru Žalobce nedošlo ke stavení běhu promlčecí doby dle § 402 a násl. ObchZ podáním žaloby u rozhodce dne 14. 10. 2010 z toho důvodu, že rozhodčí nález je třeba považovat za nicotný právní akt, neboť byl vydán na základě rozhodčí doložky neplatné pro rozpor se zákonem podle § 39 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále též OZ ). Rozpor

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová. 71 ICm 1351/2015 (KSUL 71 INS 33444/2014)

se zákonem spatřuje Žalobce v netransparentnosti doložky ve smyslu právní věty, obsažené v usnesení Nejvyššího soudu spis. zn. 31 Cdo 1945/2010: jestliže rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, ale pouze odkazuje na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je neplatná pro rozpor se zákonem (a nikoliv pro neurčení rozhodce nebo způsobu, jak má být určen) . Dle rozhodčí doložky ve Smlouvě o úvěru z 19. 12. 2008 měl být rozhodce jmenován Společností pro rozhodčí řízení, a.s. se sídlem v Praze a rozhodčí řízení mělo být vedeno podle Jednacího řádu pro rozhodčí řízení této Společnosti. 11. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Uváděla zejména, že na základě pravomocného rozhodčího nálezu spis. zn. K/2010/08852 byla Okresním soudem v Ústí nad Labem nařízena dne 10. 9. 2012 exekuce usnesením č. j. 56 EXE 788/2012-9. Žalovaná připustila, že podle aktuální judikatury (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010) zřejmě rozhodce pravomoc k vydání nálezu neměl, ale předtím byly judikovány i názory odlišné-např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2282/2008 ze dne 31. 7. 2008, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4112/2009 ze dne 23. 2. 2011 či usnesení Ústavního soudu US 2682/08 ze dne 6. 11. 2008, ale, jak dále uvedla Žalovaná, ani aktuální rozhodnutí Vrchního soudu v Praze neshledávají námitku promlčení v obdobných případech důvodnou-např. podle rozsudku spis. zn. 104 VSPH 50/2014 ze dne 4. 8. 2014 je podmínkou akceptace námitky promlčení odstranění (vadného) rozhodčího nálezu zákonem předpokládaným způsobem, tj. zrušením. Rovněž v rozsudku spis. zn. 104 VSPH 158/2014 ze dne 20. 10. 2014 Vrchní soud v Praze dospěl k závěru, že ke stavení promlčecí doby dochází i tehdy, je-li rozhodčí nález nicotný. Žalovaná je tedy toho názoru, že nebyl-li rozhodčí nález zrušen, nemohlo k promlčení s ohledem na ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. dojít dříve než uplynutím deseti let ode dne, kdy promlčecí doba začala prvně běžet. Námitka promlčení, uplatněná při popření pohledávky a opakovaná v incidenční žalobě, tedy podle Žalované důvodná není. Nehledě k tomu Žalovaná považuje vznesení námitky za daných okolností za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, když Žalovaná údajné promlčení nezavinila a vyhovění této námitce by bylo vůči ní nepřiměřeně tvrdým postihem. 12. V odůvodnění svého rozsudku zopakoval výsledek důkazního řízení, popsal celou historii vzniku předmětné pohledávky a jejího vymáhání a na základě svých zjištění konstatoval, že žaloba byla podána včas ve lhůtě 30 dnů od přezkumného jednání, konaného 5. 3. 2015, jelikož konec zákonné lhůty připadl na sobotu 4. 4. 2015 a nejbližším pracovním dnem bylo (po velikonočním pondělí 6. 4. 2015) až úterý 7. 4. 2015. Dále se soud zabýval otázkou platnosti rozhodčí doložky a nicotnosti rozhodčího nálezu jako otázkou předběžnou. Především konstatoval, že rozhodčí doložka byla obsažena ve Všeobecných obchodních a úvěrových podmínkách KB, a.s. pro fyzické osoby nepodnikatele, které Dlužník při uzavírání Úvěrové smlouvy z 19. 12. 2008 podepsal a svým podpisem stvrdil, že se s nimi seznámil a s jejich obsahem souhlasí. Podle rozhodčí doložky měl spory rozhodovat rozhodce jmenovaný představenstvem Společnosti pro rozhodčí řízení, a.s., se sídlem Praha 2, Sokolská 60. Při posouzení platnosti rozhodčí doložky (a tím i při posuzování účinků rozhodčího nálezu) vycházel soud z právního závěru obsaženého v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2013 sp. zn. III. ÚS 562/12, podle něhož při výběru rozhodce u rozhodčího soudu, jenž není a nebyl stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona (§ 13 zák. č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení (dále též ZRŘ), má být osoba rozhodce jednoznačně stanovena, a to buď uvedením konkrétního jména anebo jednoznačným určením jeho volby, dále z právního závěru obsaženého v usnesení (velkého senátu) Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, podle něhož pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, je rozhodčí smlouva neplatná, a konečně ze závěru obsaženého v usnesení

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová. 71 ICm 1351/2015 (KSUL 71 INS 33444/2014)

(velkého senátu) Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013 sp. zn. 31 Cdo 958/2012, podle něhož nevydal-li rozhodčí nález rozhodce, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, resp. byl-li rozhodce určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a nemůže-li být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování, pak tento rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem. Dále soud I. stupně připomněl, že podle § 13 odst. 2 ZRŘ stálé rozhodčí soudy mohou vydávat své statuty a řády, které musí být uveřejněny v Obchodním věstníku; tyto statuty a řády mohou určit způsob jmenování rozhodců, jejich počet, a mohou výběr rozhodců vázat na seznam vedený u stálého rozhodčího soudu. 13. K dané předběžné otázce pak soud I. stupně učinil tento závěr: Jelikož rozhodce byl určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, nemůže soud s ohledem na uvedenou judikaturu dojít k jinému závěru, než že rozhodčí doložka sjednaná v úvěrové smlouvě je neplatná podle § 39 zák. č. 40/1964 Sb. pro rozpor se zákonem. Soud se tedy ztotožňuje s názorem Žalobce, že jde o rozhodčí doložku neplatnou, stejně jako s jeho názorem, že pravomoc takto určeného rozhodce nebyla dána, rozhodčí řízení proběhnout nemělo a rozhodčí nález neměl být vydán ani vykonáván. 14. Dále se soud I. stupně zabýval otázkou promlčení předmětné pohledávky a dospěl k závěru, že pohledávka P3/1 ve výši 32.541,97 Kč promlčena není. 15. K tomuto závěru dospěl následovně: pohledávku, splatnou 6. 8. 2008, Žalovaná včas žalovala dne 14. 10. 2010 a po podání rozhodčí žaloby v rozhodčím řízení řádně pokračovala, rozhodčí nález byl vydán v její prospěch dne 7. 2. 2011 a nález nabyl právní moci dne 2. 3. 2011. Následovalo nařízení exekuce Okresním soudem v Ústí nad Labem usnesením č. j. 56 EXE 788/2012-9 ze dne 10. 9. 2012. Přihláška pohledávky byla doručena insolvenčnímu soudu dne 6. 2. 2015. Délka promlčecí doby se zde řídí obchodním zákoníkem 513/1991 Sb. a ta činí podle § 397 ObchZ, nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, čtyři roky. Podle § 408 odst. 1 ObchZ, bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona, skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Podle § 403 odst. 1 ObchZ promlčecí doba přestává běžet, jestliže věřitel zahájí na základě platné rozhodčí smlouvy rozhodčí řízení způsobem stanoveným v rozhodčí smlouvě nebo v pravidlech, jimiž se rozhodčí řízení řídí. Otázku, zda ke stavení promlčecí doby dochází i podáním rozhodčí žaloby na základě neplatné rozhodčí doložky, řešil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 1. 6. 2016 sp. zn. 23 ICdo pokračování 7 71 ICm 1351/2015 19/2015 (a rovněž v rozsudku ze dne 24. 8. 2016 sp. zn. 33 ICdo 50/2015) a dospěl k závěru, že ustanovení § 14 ZRŘ (podle kterého má podání rozhodčí žaloby stejné účinky jako podání žaloby u soudu) je ve vztahu k ustanovení § 403 obch. zák. úpravou speciální a později přijatou; s ohledem na tuto specialitu a s ohledem na zásadu lex posterior derogat priori , se proto § 403 odst. 1 ObchZ neuplatní, takže-v souladu s obecným ustanovením § 112 OZ.-se promlčecí doba zahájením rozhodčího řízení staví, ať už je rozhodčí doložka platná nebo ne. Soud I. stupně tak uzavřel, že pokud rozhodčí řízení bylo před uplynutím obecné čtyřleté promlčecí doby (§ 397 ObchZ) zahájeno a bylo v něm řádně pokračováno-byť rozhodčí žaloba byla podána na základě neplatné rozhodčí doložky-nepromlčela se pohledávka Žalované uplynutím čtyřleté promlčecí doby. Pohledávka vyplývající z obchodního závazkového vztahu-a přiznaná pravomocným rozhodnutím soudu (resp. zde pravomocným rozhodnutím rozhodce)-se promlčuje v desetileté promlčecí době, počítané ode dne, kdy tato doba počala běžet poprvé, tj. u práva na plnění závazku podle § 392 odst. 1 ObchZ od splatnosti pohledávky (§ 408 odst. 1 ObchZ). Tato desetiletá lhůta byla zde zachována. Žaloba proto byla zamítnuta. 16. Proti rozsudku soudu I. stupně podal Žalobce 3. 3. 2017 odvolání. Namítl, že soud prvého stupně provedl nepřípustný důkaz, když se nad rámec tvrzení v přihlášce zabýval exekučním řízením. Dále namítl, že Žalovaná postupovala v rozporu s judikaturou platnou 12. 7. 2011,

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová. 71 ICm 1351/2015 (KSUL 71 INS 33444/2014)

kdy podala návrh na zahájení exekučního řízení, ač zásadní rozhodnutí NS ČR spis. zn. 31 Cdo 1945/2010 bylo vydáno 11. 5. 2011. Dále Žalobce prohlásil za absurdní, pokud by nicotný rozhodčí nález měl mít účinky ve vztahu k promlčení pohledávky jen proto, že jej nelze zrušit. 17. Žalovaná ve svém vyjádření ze 30. 3. 2017 navrhla zamítnutí žaloby a zopakovala argumenty, které uvedla již ve vyjádření k žalobě. Poukázala na to, že v roce 2008, kdy byla uzavírána Úvěrová smlouva s rozhodčí doložkou, nebyla nikterak zpochybňována transparentnost a platnost rozhodčích doložek, přenechávajících výběr rozhodce na osobě, která není stálým rozhodčím soudem. Tak například Nejvyšší soud ve svém usnesení spis. zn. 32 Cdo 2282/2008 ze dne 31. 7. 2008 judikoval, že rozhodčí doložku, dle které byl rozhodce vybrán ze seznamu rozhodců při Asociaci leasingových společností ČR, je třeba považovat za platnou. Ústavní soud ve svém ÚS 2682/08 ze 6. 11. 2008 neshledal rozpor takovéto rozhodčí doložky s kogentním zněním norem jednoduchého práva. Také dle rozsudku Nejvyššího soudu spis. zn. 23 Cdo 4112/2009 ze dne 23. 2. 2011 není v rozporu s ustanovením § 7 zákona o rozhodčím řízení, aby si strany sjednaly a součástí rozhodčí smlouvy učinily ujednání, že výběr rozhodce bude proveden z takto vedeného seznamu rozhodců stranami sporu nebo pověřenou osobou . Žalovaná poukázala i na aktuální judikaturu Vrchního soudu v Praze, který v rozsudku spis. zn. 104 VSPH 50/2014 ze dne 4. 8. 2014 dospěl k závěru, že podmínkou akceptace námitky promlčení je odstranění (vadného) rozhodčího nálezu zákonem předpokládaným způsobem, tj. zrušením. V rozsudku spis. zn. 104 VSPH 158/2014 ze dne 20. 10. 2014 Vrchní soud v Praze dospěl k závěru, že i v případě neplatné či neexistující rozhodčí doložky, je-li zde pravomocný rozhodčí nález, dochází ke stavení promlčecí doby, neboť při opačném výkladu by věřitel musel podat žalobu k soudu v průběhu stále běžící promlčecí doby, ale soud by řízení zastavil pro překážku res iudicata. 18. Odvolací soud podle § 212 o.s.ř. ve spojení s § 7 a § 161 odst. 1 insolvenčního zákona č. 182/2006 Sb. (dále též IZ) přezkoumal napadený rozsudek a po provedeném jednání dospěl k závěru, že odvolání Žalobce není důvodné. V souladu s § 214 odst. 3 o.s.ř. bylo se souhlasem obou účastníků rozhodnuto bez nařízení jednání. 19. Ve smyslu § 205a odst. 1 o.s.ř. se dané odvolací řízení řídí principem neúplné apelace, tj. účastníci nemohou uvádět, s výjimkami v tomto ustanovení uvedenými, nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně. Odvolací soud se proto zabýval výlučně tím, zda z hlediska účastníky tvrzených skutečností a navržených důkazů v řízení před soudem prvního stupně byly soudem zjištěny skutečnosti důležité pro rozhodnutí a byl z nich vyvozen správný právní závěr. 20. Incidenční žaloba byla podána včas-přezkumné jednání, při němž Žalobce popřel předmětnou pohledávku Žalované co do pravosti, proběhlo dne 5. 3. 2015. Žalobce byl povinen podat žalobu do 30 dnů od přezkumného jednání dle § 199 odst. 1 IZ. Žaloba byla soudu doručena dne 7. 4. 2015, tedy včas. 21. Dále odvolací soud konstatuje, že Úvěrová smlouva č. 0410008222562 ze dne 19. 12. 2008 (což je smlouva o úvěru dle § 497 a násl. obch. zák.), na základě které vznikla předmětná dílčí pohledávka P3/1, je smlouvou spotřebitelskou dle § 52 a násl. OZ ve znění účinném v době uzavření smlouvy, přičemž Dlužník je spotřebitelem (viz § 52 odst. 3 OZ) a Žalovaná dodavatelem (§ 52 odst. 2 OZ). Při právním hodnocení spotřebitelských smluv je nutno mít na paměti, že hlava pátá Spotřebitelské smlouvy v části první OZ implementuje směrnice Evropských společenství a jak plyne z rozsáhlé judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále jen SDEU), zejména Marleasing proti La Comercial Internacional de Alimentación (C-106/89),

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová. 71 ICm 1351/2015 (KSUL 71 INS 33444/2014)

Wagner Miret proti Fondo de garantía Salarial (C-334/92), pokud vnitrostátní soud (soud členského státu) aplikuje svůj právní řád, je vždy povinen interpretovat své právo v souladu s obsahem směrnic Evropských společenství a jejich účelem, a to bez ohledu na to, zda vnitrostátní právní úprava časově předchází vydání těchto směrnic či nikoliv. Jedině takovým postupem soud členského státu vyhoví ustanovení čl. 249 odst. 3 (dříve čl. 189 odst. 3) Smlouvy o založení Evropských společenství. 22. Spotřebitelských smluv se zejména týká směrnice Rady 93/13/EHS z 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen Směrnice). Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci Oceáno Grupo Editorial SA proti Rocío Murciano Quintero (C-240/98) v rozsudku z 27. 6. 2000 o předběžné otázce tak, že ochrany poskytované spotřebitelům Směrnicí může být dosaženo jen tehdy, pokud vnitrostátní soud sám ze své moci přihlédne k nepřiměřeným podmínkám sjednaným ve spotřebitelských smlouvách. Dále vnitrostátní soud je povinen při aplikaci vnitrostátního práva, ať již přijatého před či po vydání Směrnice, toto právo vykládat ve světle znění a účelu Směrnice tak, aby bylo dosaženo výsledku Směrnicí prosazovaného. 23. Soud prvního stupně učinil závěr, že rozhodčí doložka, na základě které byl rozhodčí nález vydán, byla neplatná. Odvolací soud dodává, že pro právní posouzení předmětné rozhodčí doložky je rozhodující znění zákona o rozhodčím řízení účinné v době uzavření rozhodčí doložky (tj. v dané věci ve znění účinném do 30. 6. 2009) a totéž platí i pro předmětný rozhodčí nález JUDr. Jana Bárty spis. zn. K/2010/08852 ze 7. 2. 2011. 24. Odvolací soud dále zkoumal, zda lze v rámci insolvenčního řízení přezkoumávat platnost rozhodčí doložky za situace, kdy přihlášená pohledávka věřitele je přiznaná věřiteli pravomocným rozhodčím nálezem, který dle § 28 odst. 2 RozŘ má účinky pravomocného soudního rozhodnutí. Kladnou odpověď na tuto otázku lze nalézt v interpretaci evropského práva podané SDEU např. v jeho rozhodnutích Pannon (C-243/08 ze 4. 6. 2009), Oceáno Grupo Editorial (C-240/98 z 27. 6. 2000) a Mostaza Claro (C-168/05 z 26. 10. 2006), podle nichž nepřiměřené podmínky (zneužívající klauzule) ve spotřebitelských smlouvách, nejsou pro spotřebitele závazné a soud přihlíží k jejich nezávaznosti z úřední povinnosti. 25. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že předmětná rozhodčí doložka je neplatná, a to z důvodů uvedených soudem prvního stupně. Odvolací soud dodává, že se plně uplatní právní závěr obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1112/2013 z 28. 11. 2013, který byl publikován pod č. 35/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek s právní větou Rozhodčí smlouva, uzavřená do 31. 3. 2012, která pro řešení sporů mezi účastníky určuje jediného rozhodce, jenž bude jmenován předsedou dozorčí rady právnické osoby, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je podle ustanovení § 39 obč. zák. neplatná. Soud prvního stupně správně zjistil, že dle rozhodčí doložky byla osobu rozhodce oprávněna jmenovat Společnost pro rozhodčí řízení, a. s. 26. Z uvedeného je zřejmé, že účastníci se nedohodli na tom, že jejich případný spor bude řešen rozhodcem ad hoc (v rozhodčí doložce není uvedeno, že spor rozhodne v ní výslovně určený konkrétní rozhodce), nýbrž osoba rozhodce bude vybrána ze seznamu akciové společnosti, která není stálým rozhodčím soudem. Kromě toho, jak plyne z § 13 odst. 2 zákona ZRŘ, jen stálé rozhodčí soudy mohou vydávat svá vlastní pravidla (statuty a řády), která mohou určit jak jmenování a počet rozhodců (rozhodci mohou být vybíráni ze seznamu), tak i způsob vedení řízení a též náklady rozhodčího řízení. Tato pravidla (statuty a řády) musí být publikována v Obchodním věstníku a je rozhodováno podle uvedených pravidel stálého rozhodčího soudu, platných v době zahájení rozhodčího řízení. Pokud se nedohodnou účastníci jinak, postupuje

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová. 71 ICm 1351/2015 (KSUL 71 INS 33444/2014)

stálý rozhodčí soud podle uvedených pravidel. Uvedená Společnost pro rozhodčí řízení, a. s. není oprávněna si vydávat své statuty a řády, jež by upravovaly způsob vedení rozhodčího řízení a stanovovaly závazným způsobem, pokud si strany nedohodnou jinak, pravidla o nákladech řízení a odměňování rozhodců. 27. Soud prvního stupně učinil závěr, že i přes neplatnost rozhodčí doložky není pohledávka č. P3 promlčená. Odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil, když podle § 14 odst. 1 ZRŘ se rozhodčí řízení zahajuje žalobou a je zahájeno dnem, kdy žaloba došla stálému rozhodčímu soudu nebo rozhodci uvedenému v odstavci 2. Podání žaloby má tytéž právní účinky, jako kdyby byla v této věci podána žaloba u soudu. Podle odst. 2 není-li žaloba podávána stálému rozhodčímu soudu, podává se předsedajícímu rozhodci, je-li určen nebo jmenován; není-li předsedající rozhodce dosud určen nebo jmenován, žaloba se podává kterémukoli určenému nebo jmenovanému rozhodci. 28. Nejvyšší soud vydal dne 1. 6. 2016 rozsudek spis. zn. 23 ICdo 19/2015 a dne 24. 8. 2016 rozsudek č. j. 33 ICdo 50/2015-95, ve kterých vyslovil závěr, že § 14 ZRŘ (podle kterého má podání rozhodčí žaloby tytéž účinky jako podání žaloby u soudu) je speciální právní úpravou k § 403 ObchZ. Navíc je třeba aplikovat zásadu lex posterior derogat priori , neboť ZRŘ byl přijat později, než ObchZ. Z těchto důvodů se neuplatní § 403 odst. 1 ObchZ. Podání rozhodčí žaloby mělo účinky stanovené v § 402 ObchZ, tj. promlčecí doba neběžela od zahájení rozhodčího řízení. 29. Z uvedeného závěru Nejvyššího soudu plyne, že při promlčení dle ObchZ se na stavení promlčecí doby zahájením rozhodčího řízení v důsledku rozhodčí žaloby podané na základě rozhodčí smlouvy (bez ohledu na to, zda platné či neplatné), ve kterém bylo meritorně rozhodnuto, neaplikuje § 403 odst. 1 ObchZ, nýbrž § 402 ObchZ (při promlčení dle OZ by s ohledem na § 112 OZ přestala běžet promlčecí doba též podáním rozhodčí žaloby). 30. Odvolací soud uvádí, že nárok z předmětné smlouvy o úvěru se promlčoval dle ObchZ, tudíž podáním rozhodčí žaloby v souladu s § 402 ObchZ přestala běžet čtyřletá promlčecí doba. Pohledávka P3/1 byla splatná nejdříve ode dne 6. 8. 2010, rozhodčí žaloba byla podána 14. 10. 2010 a rozhodčí nález byl vydán dne 7. 2. 2011, je tedy zřejmé, že rozhodčí řízení bylo zahájeno za běhu čtyřleté promlčecí lhůty stanovené v § 397 ObchZ, běžící od splatnosti dluhu a zahájením rozhodčího řízení přestala v souladu s § 402 ObchZ v návaznosti na § 14 ZRŘ běžet promlčecí doba. Rozhodčím nálezem přiznané právo se promlčí až uplynutím obecné promlčecí doby podle § 408 ObchZ, tedy uplynutím deseti let ode dne, kdy promlčecí doba začala běžet poprvé (tj. prvním dnem po splatnosti pohledávky). Pouze kdyby byl rozhodčí nález zrušen soudem a Žalovaná by nepodala žalobu u soudu ve 30denní lhůtě stanovené v § 16 odst. 2 ZRŘ v platném znění v návaznosti na § 34 odst. 1 ZRŘ v platném znění, by nebyly zachovány účinky podané rozhodčí žaloby a uvedená pohledávka by byla promlčena. Tato procesní situace však nenastala. Není proto správný názor Žalobce, že dílčí pohledávka P3/1 je promlčená. 31. Nad rámec uvedené odvolací věci odvolací soud dodává, že ani právní úprava obsažená v § 648 ve spojení s § 3017 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (NOZ) nečiní rozlišení mezi platnou či neplatnou rozhodčí smlouvou. Ke stavení promlčecí lhůty tedy bude docházet i zahájením rozhodčího řízení (na základě i neplatné rozhodčí smlouvy) o splnění nároku, který se bude promlčovat dle NOZ. 32. Odvolací soud pro úplnost poznamenává, že i kdyby byla skutečně pohledávka ze smlouvy o úvěru promlčená (s tímto názorem se odvolací soud z výše uvedených důvodů neztotožňuje), Žalovaná její promlčení nezavinila, podala včas rozhodčí žalobu a nemohla předvídat změnu judikatury. Jak též plyne z nálezu Ústavního soudu, věřitel nemůže být zbaven svého oprávněného nároku jen na základě nevyjasněné koncepce promlčitelnosti jeho práva, způsobené

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová. 71 ICm 1351/2015 (KSUL 71 INS 33444/2014)

změnou judikatury, tj. změnou právní interpretace ze strany soudů. Odvolací soud je názoru, že v takovém případě by se jednalo o porušení principů právního státu, zejména zásady právní jistoty. 33. Odvolací soud si je vědom jistého rozporu v hodnocení otázky promlčení s usnesením Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2524/16 z 31. 10. 2016 (též s přihlédnutím ke skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není přezkumnou instancí vůči jejich rozhodnutím). V tomto usnesení (ve kterém nebyla skutková situace zcela totožná s předmětnou věcí) byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná ústavní stížnost žalobce (věřitele) proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 32 Co 48/2016-250 z 25. 4. 2016, jímž tento soud jako soud odvolací zamítl žalobu věřitele z důvodu promlčení jeho pohledávky, neboť neshledal, že by zahájení rozhodčího řízení stavilo promlčecí dobu. K tomu odvolací soud dodává, že je zřejmé, že Krajský soud v Praze rozhodl v rozporu s právními závěry Nejvyššího soudu vyjádřenými v rozsudcích sen. zn. 23 ICdo 19/2015 z 1. 6. 2016 a č. j. 33 ICdo 50/2015-95 ze dne 24. 8. 2016, jakož i s odůvodněním tohoto odvolacího rozsudku. Ústavní soud svým usnesením pouze odmítl ústavní stížnost a podle ustálené judikatury Ústavního soudu není Ústavní soud svými odmítavými usneseními, jakož i právními závěry v nich vyjádřenými, vázán v jiných věcech (argumentačně lze odkázat na zdůvodnění rozsudku ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. 29 ICdo 72/2014, kde Nejvyšší soud vysvětlil, proč usnesení Ústavního soudu nejsou považována za závazná ani pro Ústavní soud, ani za obecně precedenčně významná). Podle názoru odvolacího soudu tentýž princip musí platit i pro obecné soudy, tj. ani tyto soudy nemusí být vázány právními závěry uvedenými v usneseních Ústavního soudu, jimiž jsou pro zjevnou bezdůvodnost odmítnuty ústavní stížnosti. Navíc Ústavní soud se nijak nevyrovnal s odlišnými právními závěry obsaženými v obou rozsudcích Nejvyššího soudu, byť s ohledem na data jejich vydání mu tyto mohly být známé. 34. Žalobce popřel pravost pohledávky č. P3/1 pouze z důvodu promlčení (důvody popření v řízení u soudu prvního stupně nerozšířil). Odvolací soud učinil závěr, že uvedené nároky promlčené nejsou, a i kdyby byly, nelze dát námitce promlčení průchod dle § 3 odst. 1 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy. 35. Pokud jde o námitky obsažené v odvolání Žalobce proti prvoinstančnímu rozsudku, odvolací soud konstatuje, že zmínka o nařízení exekuce nad rámec tvrzení obsažených v přihlášce, vzhledem k závěrům shora uvedeným, nemá pro výsledek sporu žádný význam; totéž platí o časové návaznosti mezi podáním návrhu na exekuci 12. 7. 2011 a rozhodnutím NS ČR 31 Cdo 1945/2010 z 11. 5. 2011, rozhodná je doba sjednání rozhodčí doložky, a to je 19. 12. 2008; ostatně neplatnost rozhodčí doložky ve zde projednávané věci, k níž námitka zřejmě směřuje, soud potvrdil a zdůvodnil shora. Pokud jde o námitku týkající se vlivu nicotného rozhodčího nálezu na promlčení, bylo soudem rovněž náležitě zdůvodněno, z jakých důvodů dochází ke stavení běhu promlčecí doby (lhůty) bez ohledu na to, zda rozhodčí doložka je platná či nikoli. Konečně pak argument, že v přihlašovací lhůtě byl uplatněn jen smluvní úrok z prodlení, zatímco zákonný úrok z prodlení nikdy uplatněn nebyl, je irelevantní: skutečností je, že Žalovaná vzala v průběhu řízení přihlášenou pohledávku částečně zpět, což bylo její právo dle § 184 odst. 1 IZ. Jiné námitky odvolavší se Žalobce neuplatnil. Soud proto nemá důvod na závěrech shora uvedených cokoli měnit. 36. Soud prvního stupně postupoval po právu, když zamítl žalobu o určení neexistence pohledávky č. P3/1 a správně též rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 202 odst. 1 první věty insolvenčního zákona, tj. bez ohledu na úspěch Žalované. Odvolací soud proto v souladu s § 219 o.s.ř. potvrdil rozsudek jako věcně správný.

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová. 71 ICm 1351/2015 (KSUL 71 INS 33444/2014)

37. S ohledem na ustanovení § 202 odst. 1 první věty a § 7 insolvenčního zákona a § 224 odst. 1 o.s.ř. nelze přiznat žalobci náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Odvolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Poučení: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné k Nejvyššímu soudu, jestliže Nejvyšší soud jako soud dovolací dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání se podává u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, a to do dvou měsíců od doručení rozsudku odvolacího soudu. Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 71 odst. 2 insolvenčního zákona); lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne, kdy bylo rozhodnutí doručeno adresátu zvláštním způsobem (§ 74 odst. 2 insolvenčního zákona).

Praha 15. února 2018

JUDr. František Kučera, v.r. předseda senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová.