101 VSPH 222/2015-66
50 ICm 2433/2013 101 VSPH 222/2015-66 (KSPH 42 INS 23384/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ivy Novotné a JUDr. Jiřího Goldsteina v právní věci žalobce: STAV-INVEST střešní systémy s.r.o., IČ: 63986361, sídlem Polaneckého 931/12, Praha 9, zastoupený JUDr. Vratislavem Vlčkem, advokátem, sídlem Běluňská 258/68, Praha 9, proti žalovanému: JUDr. Daniel Kaplan, LL.M., sídlem Revoluční 1003/3, Praha 1, insolvenční správce dlužnice Ing. Markéty Francové, zastoupený JUDr. Václavem Mlnáříkem, Ph.D., advokátem, sídlem Politických vězňů 19, Praha 1, o určení pravosti pohledávky, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 50 ICm 2433/2013-39 ze dne 14. ledna 2015,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Praze č.j. 50 ICm 2242/2013-74 ze dne 15. října 2014 se potvrzuje, a to v bodě I. výroku ve znění, že se zamítá žaloba na určení, že pohledávka žalobce ve výši 180.265,-je po právu.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Václava Mlnáříka, Ph.D., částku 4.114,-Kč.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze, jako soud prvního stupně ve výroku uvedeným rozsudkem pod bodem I. zamítl žalobu na určení, že jeho pohledávka ve výši 180.265,-Kč přihlášená do insolvenčního řízení vedeného na dlužnici je po právu a pod bodem II. uznal žalobce povinným zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 6.776,-Kč.

Při svém rozhodování vyšel soud prvního stupně z těchto zjištění: (KSPH 42 INS 23384/2012)

-usnesením ze dne 24.1.2013 č.j. KSPH 42 INS 23384/2013-A-20 byl zjištěn úpadek dlužnice, na její majetek byl prohlášen konkurs s tím, že bude řešen jako nepatrný a insolvenčním správcem byl ustanoven žalovaný, -žalobce přihlásil do insolvenčního řízení pohledávku z titulu ručení dlužnice za úhradu kupní ceny dodané střešní krytiny dne 7.4.2011, a to v celkové výši 180.265,- Kč, -při přezkumném jednání konaném 14.6.2013 popřel insolvenční správce i dlužnice tuto pohledávku co do pravosti s tím, že pohledávku má žalobce vůči smluvnímu partnerovi z kupní smlouvy, nikoliv vůči dlužnici jako fyzické osobě, -dne 20.4.2010 uzavřel žalobce jako dodavatel a společnost Real Invest Franc, s.r.o., jako odběratel rámcovou smlouvu o dodávkách střešní krytiny, při čemž v článku 18 této smlouvy je uvedeno, že nedílnou součástí rámcové smlouvy, jsou i všeobecné obchodní podmínky (dále též jen VOP), které tvoří přílohu této smlouvy, -rámcová smlouva je za odběratele podepsána insolvenční dlužnicí, která v té době byla osobou oprávněnou jednat za odběratele (byla jejím jednatelem), -insolvenční dlužnice jako jednatelka odběratele rámcovou smlouvu podepsala na všech jejích listech, včetně listů tvořících VOP, -v článku 10 VOP je uvedeno, že osoba jednací při uzavření smlouvy s dodavatelem jménem odběratele nebo za odběratele, jako jeho zástupce, svým podpisem prohlašuje, že jako ručitel uspokojí dodavatele, jestliže odběratel vůči němu nesplní jakýkoliv závazek vyplývající ze smluv, jejíž obsah je určován těmito VOP.

Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba není důvodná. Uzavřel, že ručitelské prohlášení statutárního orgánu uvedené až v textu VOP je ujednáním krajně neobvyklým a z hlediska obvyklé praxe v obchodním styku překvapivým, neboť je obvyklé, že v obchodním styku ručitelská prohlášení fyzických osob ručících za osobu právnickou jsou formulováno jako samostatné dokumenty a jejich povaha je navenek zřetelně avizována již v jejich nadpisu, což se v posuzovaném případě nestalo. Ručitelský závazek je skryt až jako třetí a poslední odstavec článku 10 označený ostatní ustanovení , k němuž ani pozornější osoby nemusí při letmém zkoumání obsahu VOP vůbec dojít, zejména jedná-li se o uzavírání rámcové kupní smlouvy a přitom existenci ručitelského závazku nelze vyčíst z žádného ustanovení rámcové smlouvy. Dovodil proto, že skryté ujednání osoby jednající jménem odběratele ve spojení s rámcovou smlouvou je i z hlediska osoby znalé pravidel obchodního styku zákeřné a proto výkon práva založeného na takovém smluvním ujednáním je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a takovýto výkon práva ochrany nepožívá ve smyslu § 265 obch.z. ve znění tehdy platném. Výrok o nákladech odvolacího řízení odůvodnil soud prvního stupně úspěchem žalovaného ve věci ve smyslu § 142 odst. 1 o.s.ř.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas odvolání, v němž navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě vyhověl. V odvolání uvedl, že nesouhlasí se závěry soudu prvního stupně o tom, že existence ručitelského prohlášení statuárního orgánu obchodní společnosti v textu VOP je ujednáním krajně neobvyklým a z hlediska praxe v obchodním styku překvapivým a výkon práva založený na takovém smluvním ujednáním je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Žalobce má za to, že ručitelský závazek je formulován jasně a zřetelně, stejně jako ostatní text obchodních podmínek, které insolvenční dlužnice jako ručitelka a statutární orgán odběratele vlastnoručně podepsala. Navíc soud prvního stupně při své argumentaci přehlédl, že insolvenční dlužnice byla též společnicí odběratelské obchodní společnost s podílem 50 % a (KSPH 42 INS 23384/2012) druhým společníkem byl její manžel a jednalo se tedy o jakýsi rodinný podnik a dlužnice její manžel byli osobami ovládajícími tuto obchodní společnost ve smyslu § 66a odst. 4 obch.z. účinného do 31.12.2013. Žalobce má za to, že v rámci obchodních podmínek se běžně sjednávají nejen smluvní pokuty a výše úroků z prodlení, volí se rozhodné právo, sjednává se rozhodčí doložka, ale upravují se v nich i formy a způsob zajištění smluvních závazků. Tato ujednání učiněná v režimu obchodního zákoníku nemohou být shledána rozpornými se zásadami poctivého obchodního styku. Vlastnoruční podpis dlužnice na VOP je jasným důkazem toho, že se s jejich textem seznámila a se svým ručitelským prohlášením souhlasila. Žalovaný neprokázal, že by dlužnice text rámcové smlouvy a VOP nečetla, takže nelze dovozovat, že by s nimi nebyla seznámena stejně jako se svým ručitelským prohlášením. Navíc má za to, že žalobu, která je svou povahou žalobou určovací, nelze v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu zamítat jen proto, že taková žaloba je v rozporu s § 265 obch.z., jinými slovy nelze zamítat žalobu o určení, že jde o výkon práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.

Žalovaný navrhl, aby rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu o tom, že ručitelské prohlášení nezakládá ručitelský závazek a o tom, že ručitelský závazek musí být určitým platným právním úkonem, tzn. musí v něm být vymezen ručením zajištěný závazek tak určitě, aby nebyl zaměnitelný s jiným, což se nepochybně v této věci nestalo.

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení jemu předcházející podle § 212 a 212a o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

Odvolací soud sdílí právní názor soudu prvního stupně dovozený ze správných a skutkových zjištění o tom, že existenci ručitelského prohlášení nelze vyčíst z žádného ustanovení rámcové kupní smlouvy, že jde o ujednání skryté až ve vlastním textu VOP v posledním odstavci článku 10 s nadpisem Ostatní ustanovení , takže lze dovodit, že výkon práva na tomto ujednání založený je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu § 265 obch.zák. v té době platného, zvláště když ve smyslu § 273 obch.zák. jen část obsahu smlouvy (nikoliv způsob a formy jejího zajištění) lze určit odkazem na VOP.

Odvolací soud zastává názor, že i v případě smluv upravených v obchodním zákoníku by ujednání zakládající jak způsob, tak i formu zajištění smluvního závazku i sankce za porušení smluvních povinností zásadně neměla být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž pouze smlouvy samotné, a to i v případě, že i VOP jsou oběma smluvními účastníky podepsány, neboť uplatnění obchodních podmínek není neomezené a jejich smyslem a účelem vždy bylo a je pouze to, že mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak by nikdy neměly sloužit k tomu, aby se v nich skryla další ujednání nevztahující se k vlastnímu obsahu smlouvy, to je ujednání sankční či zajišťující smluvní závazek.

Nicméně současně má odvolací soud za to, že skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně umožňuje nalézt i další a pádnější důvody, pro které nelze žalobě v této věci vyhovět a o tom odvolací soud žalobce při odvolacím jednání podle § 118a odst. 2 o.s.ř. poučil.

Odvolací soud nejprve poukazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 29 ICdo 26/2012 a sp.zn. 32 Cdo 3488/2010, v nichž Nejvyšší soud uvedl, že ve své rozhodovací (KSPH 42 INS 23384/2012) praxi opakovaně vysvětlil, že tzv. rámcová smlouva (v dané věci rámcová kupní smlouva) nezakládá závazkový vztah, pohledávky a závazky smluvních stran z ní tudíž nevznikají. Význam rámcové smlouvy spočívá v tom, že strany tam, kde předpokládají dlouhodobější obchodní vztah, stanoví jejím prostřednictvím základní pravidla, jimž budou podléhat všechny konkrétní (tzv. realizační) smlouvy na jejím základě v budoucnu uzavřené, nebude-li v té, či oné realizační smlouvě ujednáno jinak. Rámcová smlouva tak nemá jiný význam, jinou funkci, než že stanoví smluvní podmínky následně uzavíraných konkrétních realizačních smluv, tj. v tom či onom rozsahu předurčuje jejich obsah. Při vzniku realizační smlouvy uzavřené na základě rámcové smlouvy v rozsahu, v němž strany nesjednaly v realizační smlouvě jinak, stávají se pravidla (smluvní podmínky) sjednaná v rámcové smlouvě součástí obsahu realizační smlouvy.

Převedeno na tuto věc, byl-li závazek ručení obsažen ve VOP k rámcové kupní smlouvě, jeví se odvolacímu soudu spíše to, že toto ujednání je svým obsahem toliko ručitelským prohlášením, které ručitelský závazek nezakládá, ale slouží jen k informaci budoucího věřitele, že je zde osoba ochotná přijmout ručitelský závazek (k tomu viz. i rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 32 Cdo 4567/2009).

Nicméně i kdyby svým obsahem ujednání obsažené v posledním odstavci článku 10 VOP k rámcové kupní smlouvě mělo být ručitelským závazkem, šlo by o právní úkon neplatný pro neurčitost jeho obsahu v části vymezující určitý zajišťovací závazek a ve vyjádření projevu vůle ručitele, že tento závazek uspokojí, neučiní-li tak dlužník, neboť může jít sice o závazek budoucí, ale mající reálný základ ve smlouvě, jež zakládá určitý závazkový vztah a zakládá konkrétní práva a povinnosti smluvních stran, což rámcová kupní smlouva z důvodů shora uvedených není.

Jinak řečeno, ručitelský závazek dlužnice obsažený ve VOP vztahujících se k rámcové kupní smlouvě nesplňuje požadavek určitosti zajišťovaného závazku tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným, neboť závazek ručení dlužnice převzala v době, kdy žádný závazek vyplývající z realizačních kupních smluv vůči žalobci neměla a nemohla mít o jeho výši či důvodech žádnou povědomost (k tomu viz. i rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 32 Cdo 3868/2009 a sp.zn. 29 Odo 350/2006.

Z těchto důvodů odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil podle § 219 o.s.ř. s tím, že současně odstranil formální nesprávnost znění výroku o věci samé pod bodem I., v němž soud prvního stupně neuvedl žalobní návrh, který svým rozsudkem zamítá, ač tak učinit měl, neboť jen výrok pravomocného rozsudku je pro účastníky sporu závazný.

Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 142 ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný měl v odvolacím řízení ve věci plný úspěch a má proto právo na náhradu nákladů řízení, jež mu vznikly v souvislosti se zastoupením advokátem. Přiznaná náhrada zahrnuje paušální odměnu advokáta za jeden úkon právní služby podle § 9 odst. 4 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění platném od 1.1.2013 ve výši 3.100,-Kč za jeden úkon právní služby, a dále 1x 300,-režijní paušál advokáta a DPH ve výši 21 %.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR (KSPH 42 INS 23384/2012)

prostřednictvím Krajského soudu v Praze, dospěje dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nebo má- li být dovolacím soudem řešená právní otázka posouzena jinak.

V Praze dne 25. června 2015

JUDr. František K u č e r a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Pokorná