101 VSPH 211/2016-146
66 ICm 3457/2014 101 VSPH 211/2016-146 (KSPH 66 INS 14604/2014)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Derky a soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Ivy Novotné v právní věci žalobce: David anonymizovano , anonymizovano , bytem Zruč-Senec, Ke Křižovatce 466, zastoupeného advokátkou JUDr. Hanou Kapitánovou, se sídlem Plzeň, Sady 5. května 36, proti žalované: Iva anonymizovano , anonymizovano , bytem 295 01 Mnichovo Hradiště, Dolní Krupá 45, o určení pohledávky ze směnky, o odvolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 66 ICm 3457/2014-108 ze dne 12. listopadu 2015 ve znění opravného usnesení č.j. 66 ICm 3457/2014-112 ze dne 14.prosince 2015,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 66 ICm 3457/2014-108 ze dne 12. listopadu 2015 ve znění opravného usnesení č.j. 66 ICm 3457/2014-112 ze dne 14.prosince 2015 se mění tak, že se zamítá žaloba, ve které se žalobce domáhal určení pravosti pohledávky přihlášené pod č. P1 ve výši 1.840.838 Kč do insolvenčního řízení sp. zn. KSPH 66 INS 14604/2014.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

III. Žalobci se ukládá do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit soudní poplatek 2.000 Kč na účet Krajského soudu v Praze.

Odůvodnění

V rámci insolvenčního řízení dlužníků Jana Paříka a Ivy anonymizovano , zahájeného společným návrhem dlužníků, vedeného pod sp. zn. KSPH 66 INS 14604/2014, byl usnesením na č. d. A-11 z 29. 7. 2014 zjištěn úpadek dlužníků a bylo povoleno oddlužení. Usnesením z 5. 2. 2015 na č. d. B-12 bylo schváleno oddlužení plněním splátkového kalendáře. Věřitel David anonymizovano (dále jen Věřitel) přihlásil dne 11. 8. 2014 nezajištěnou a nevykonatelnou pohledávku pod č. P6 ze směnky v celkové výši 2.231.053 Kč. Pohledávka se skládala ze směnečného peníze 2.181.915 Kč a 6% směnečného úroku 49.138 Kč za období od 14. 3. 2014 do 28. 7. 2014. Jako důvod vzniku pohledávky označil Věřitel směnku vlastní vystavenou dne 20. 12. 2011 se směnečným penízem 2.181.915 Kč a dále smlouvu o půjčce č. 244/09-111220 z 20. 12. 2011. Dlužnice Iva anonymizovano směnku podepsala jako směnečný rukojmí. isir.justi ce.cz (KSPH 66 INS 14604/2014)

Oba dlužníci při přezkumném jednání dne 26. 9. 2014, kterého se Věřitel nezúčastnil, popřeli pohledávku co do výše 1.840.838 Kč s odůvodněním, že se jednalo o podepsanou blankosměnku, která je neplatná, neboť postrádala zákonné náležitosti. Ve směnce chyběl údaj splatnosti. Smluvní pokuta ve výši rozdílu směnečného peníze a částky 390.215 Kč, kterou dlužníci uznali, byla sjednána v rozporu právními předpisy, je proto neplatná. Není zřejmé, z jakých jednotlivých položek se skládá částka 1.840.838 Kč.

Dne 6. 10. 2014 převzal věřitel vyrozumění insolvenčního správce z 30. 9. 2014 o popření pohledávky č. 1 dlužníky v rozsahu 1.840.838 Kč, ve kterém mu insolvenční správce kromě důvodů popření uvedených pohledávek sdělil, že při popření pohledávek jen dlužníkem (nikoliv i insolvenčním správcem) má toto popření za trvání účinků schválení oddlužení tytéž účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem. V takovém případě, bylo-li schváleno oddlužení, musí věřitel podat žalobu na určení pravosti, výše nebo pořadí přihlášené pohledávky proti dlužníkovi. Nebude-li žaloba podána, nebude se k popřené pohledávce přihlížet, pohledávka popřená co do výše se bude pokládat za zjištěnou pouze v dlužníkem nepopřené výši. Lhůta k podání žaloby činí 30 dnů od přezkumného jednání, ale neskončí dříve než do 15 dnů od doručení tohoto vyrozumění. Jestliže dlužník popřel pohledávku při přezkumném jednání, které se konalo před schválením oddlužení, nastávají účinky tohoto popření dnem, kdy nastaly účinky oddlužení; tento den je rozhodný i pro počátek běhu lhůt k podání žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky. Lhůta k podání žaloby je dodržena, je-li poslední den lhůty žaloba doručena insolvenčnímu soudu.

Věřitel podal dne 14. 10. 2014 proti dlužnici Ivě anonymizovano žalobu o určení pravosti pohledávky č. P1 v rozsahu 1.840.838 Kč. V odůvodnění žaloby uvedl, že insolvenční správce pohledávku nepopřel, popřela ji dlužnice. Předmětná směnka byla vystavena jako blankosměnka výstavci Janem Tomanem a Lucií Tomanovou dle čl. 2.4 smlouvy o půjčce č. 244/9-111220 z 20. 12. 2011 a věřitel doplnil směnečný peníz 2.231.053 Kč a splatnost na základě vyplňovacího prohlášení uvedeného v čl. 2.6 smlouvy o půjčce. Směnečný peníz zahrnuje zůstatek dlužné jistiny 390.215 Kč a smluvní pokutu, která k datu vyplnění blankosměnky činila 1.791.000 Kč. Popření smluvní pokuty dlužnicí je nejasné. Smluvní pokuta byla ve smlouvě o půjčce sjednána pro případ prodlení s placením peněžitého závazku. Dlužnice nebyla účastníkem smlouvy o půjčce, směnku podepsala v postavení směnečného rukojmí. Směnečný rukojmí nemá právo vznášet kauzální námitky ze vztahu tohoto rukojmí k jiným osobám. Dlužnice žádnou kauzální smlouvu s žalobcem jako majitelem směnky neuzavřela, tudíž nemá právo vznášet kauzální námitky.

Žalovaná (dlužnice) navrhla žalobu zamítnout z důvodů uvedených v popření pohledávky a blíže vylíčila okolnosti podepsání blankosměnky. Smluvní pokuta je neplatná, jedná se o smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně z jistiny půjčky ve výši 920.064 Kč za období od 24. 1. 2012 do 17. 4. 2014. Ve skutečnosti se dlužná jistina postupně snižovala o provedené splátky.

Krajský soud v Praze v bodu I. výroku rozsudku z 12. 11. 2015 určil, že je po právu pohledávka žalobce ve výši 1.840.838 Kč přihlášená v insolvenčním řízení vedeném pod sp. zn. KSPH 66 INS 14604/2014. V bodu II. výroku soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení 22.859,60 Kč k rukám právního zástupce žalobce do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku soud uvedl svůj závěr, že blankosměnku vystavili manželé Tomanovi, zaplacení směnky bylo zajištěno směnečným rukojemstvím žalované a Věry Rytířové. Soud měl k dispozici kopii směnky, originál je založen u Krajského soudu v Plzni ve věci sp. zn. 43 Cm 127/2009. Žalovaná si byla vědoma svého závazku ze směnky jako takového, nesouhlasila nicméně s jeho výší. Směnka neobsahovala formální vady, z Čl. I. § 32 odst. 2 zákona směnečného a šekového č. 191/1950 Sb. (dále jen ZSŠ) vyplývá, že závazek avalisty je

2 (KSPH 66 INS 14604/2014) materiálně nezávislý na závazku směnečného dlužníka. Avalista může uplatnit pouze ty námitky, které se zakládají na jeho vlastních vztazích k majiteli směnky, nikoliv ale na vztazích avaláta k majiteli směnky. Nemůže tedy bez dalšího namítat cokoliv z kauzálních vztahů avaláta k věřiteli. Avalista zůstává zavázán i přes úspěšnou obranu avaláta, to v případě i neplatnosti závazku avaláta (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 810/2003). Soud proto žalobě vyhověl. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve prospěch úspěšného žalobce dle § 142 odst. 1 o. s. ř.

Žalovaná napadla rozsudek včas podaným odvoláním, v jehož doplnění navrhla rozhodnutí zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolání odůvodnila tím, že soud postupoval příliš formálně a v rozporu s nálezy Ústavního soudu. Odkázala na rozhodnutí odvolacího soudu č. j. 104 VSPH 651/2014-205 z 27. 5. 2015 a sp. zn. 104 VSPH 40/2014 z 31. 3. 2014, ve kterých bylo rozhodnuto v obdobné věci v neprospěch žalobce totožného s žalobcem v předmětné věci. Žalovaná považuje smluvní pokutu, tvořící součást směnečného peníze, za neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Soud neprovedl důkazy navrhovanými výslechy svědků.

Žalobce se k odvolání vyjádřil a navrhl napadený rozsudek potvrdit. Odvolání směřuje proti pravosti pohledávky, byť byla popřena jen výše pohledávky. Směnka, jež je platná, zajišťovala zaplacení dluhu ze smlouvy o půjčce. Žalovaná v popření pohledávky namítala obecně neplatnost směnky, což by v nalézacím řízení byla neprojednatelná námitka. Danou smlouvu o půjčce nelze podřadit pod režim spotřebitelských úvěrů dle zákona č. 145/2010 Sb., neboť ve smlouvě o půjčce chybí ujednání o úroku či úplatě za poskytnutí půjčky. Nedošlo k převodu směnky ani ke zhoršení postavení žalované. Nutno zdůraznit, že žalovaná nebyla účastníkem smlouvy o půjčce, tedy ani směnečné dohody o vyplňovacím prohlášení, která byla obsažena ve smlouvě o půjčce. Výše smluvní pokuty nebyla nepřiměřeně vysoká. Žalobce dále poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 562/2014 z 31. 5. 2016, ve kterém Nejvyšší soud vyslovil právní závěr, že není neplatná směnečná dohoda o zajištění pohledávky ze spotřebitelské smlouvy směnkou v případě, že zajišťovací směnka je směnkou na řad.

Odvolací soud podle § 212 o. s. ř. ve spojení s § 7 a § 161 odst. 1 insolvenčního zákona přezkoumal napadený rozsudek a po provedeném jednání dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

Ve smyslu § 205a odst. 1 o. s. ř se dané odvolací řízení řídí principem neúplné apelace, tj. účastníci nemohou uvádět, s výjimkami v tomto ustanovení uvedenými, nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně. Odvolací soud se proto zabýval výlučně tím, zda z hlediska účastníky tvrzených skutečností a navržených důkazů v řízení před soudem prvního stupně byly soudem zjištěny skutečnosti důležité pro rozhodnutí a byl z nich vyvozen správný právní závěr.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že žalobce je remitentem (prvním majitelem) směnky vlastní, kterou vystavili dne 20. 12. 2011 v Mladé Boleslavi Jan Toman a Lucie Tomanová na řad žalobce, se směnečným penízem 2.181.915 Kč a splatné dne 13. 3. 2014. Žalovaná je na směnce podepsána v pozici směnečného rukojmí (dlužník Jan Pařík na směnce podepsán není).

V prvé řadě odvolací soud konstatuje, že incidenční žaloba vůči dlužnici byla podána včas-přezkumné jednání, při kterém oba dlužníci popřeli pravost předmětné pohledávky žalobce, proběhlo dne 26. 9. 2014, rozhodnutí o schválení oddlužení bylo zveřejněno 5. 2. 2015 (§ 407 odst. 1 insolvenčního zákona), tudíž žalobce byl povinen podat žalobu před uplynutím lhůty 30 dnů běžící od 5. 2. 2015 (§ 410 odst. 2 a § 198 odst. 1 insolvenčního zákona), což učinil žalobou doručenou soudu dne 14. 10. 2014. Nicméně žaloba nebyla podána proti dlužníkovi Janu anonymizovano a odvolací soud se dále zabýval tím, jaký dopad má tato skutečnost na probíhající incidenční řízení.

3 (KSPH 66 INS 14604/2014)

Podle § 410 odst. 1 první věty insolvenčního zákona Není-li dále stanoveno jinak, platí o přezkoumání přihlášených pohledávek za trvání účinnosti oddlužení obdobně § 190 až 202. Podle odst. 2 Popření pohledávky nezajištěného věřitele dlužníkem má za trvání účinků schválení oddlužení tytéž účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem, ustanovení § 51 odst. 2 tím však není dotčeno; pro toto popření platí obdobně ustanovení o zjištění pohledávky týkající se insolvenčního správce. Jestliže dlužník popřel pohledávku při přezkumném jednání, které se konalo před schválením oddlužení, nastávají účinky tohoto popření dnem, kdy nastaly účinky oddlužení; tento den je rozhodný i pro počátek běhu lhůt k podání žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky. Věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena dlužníkem, podávají žalobu vždy vůči dlužníku.

Podle § 198 odst. 1 insolvenčního zákona Věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření.

V rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 1/2011 z 31. 10. 2012 je jednoznačně vyjádřen názor, že popře-li vedle insolvenčního správce i dlužník pohledávku nezajištěného věřitele za trvání účinků schválení oddlužení nebo při přezkumném jednání, které se konalo před (následným) schválením oddlužení, musí podle insolvenčního zákona věřitel popřené pohledávky podat žalobu o určení její pravosti nejen proti insolvenčnímu správci, ale i proti popírajícímu dlužníku. Pokud tak neučiní, je nutno jeho žalobu zamítnout z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace na straně žalované. Nejvyšší soud mj. uvedl, že Vycházeje z ustanovení § 410 odst. 2 insolvenčního zákona, Nejvyšší soud ve shodě se soudy nižších stupňů předesílá, že popření pohledávky nezajištěného věřitele dlužníkem má za trvání účinků schválení oddlužení tytéž účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem. Přitom právo insolvenčního správce popřít přihlášenou pohledávku zakládají ustanovení § 192 a násl. insolvenčního zákona, s tím, že ustanovení § 198 insolvenčního zákona přiznává věřitelům popřených nevykonatelných pohledávek možnost uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu, ve lhůtě tímto ustanovením určené, a to proti insolvenčnímu správci. Jakkoli se z výslovného znění ustanovení § 198 insolvenčního zákona na první pohled jeví, že pasivně legitimovaným v řízení o určení pravosti, výše či pořadí nevykonatelné pohledávky je vždy (pouze) insolvenční správce, v poměrech předvídaných ustanovením § 410 odst. 2 insolvenčního zákona, tj. v situaci, kdy pohledávku nezajištěného věřitele popře dlužník, a to za trvání účinků schválení oddlužení nebo při přezkumném jednání, které se konalo před (následným) schválením oddlužení, výše zmíněná premisa neplatí.

Nejvyšší soud též v odůvodnění rozsudku uvedl, že Opačný názor, podle něhož by i v případě popření pohledávky dlužníkem ve smyslu § 410 odst. 2 insolvenčního zákona nebyla v řízení o určení popřené pohledávky (resp. její výše) dána (i) pasivní legitimace dlužníka, by přitom omezoval právo popírajícího dlužníka (jen) na holé popření , bez možnosti aktivní obhajoby takového popření v incidenčním sporu a tím v podstatě činil popěrné právo dlužníka bezzubým a zcela závislým na následném chování insolvenčního správce v incidenčním řízení, a v konečném důsledku by tak popřel samotný smysl ustanovení § 410 odst. 2 insolvenčního zákona.

K uvedenému rozsudku Nejvyššího soudu odvolací soud dodává, že citovaná interpretace § 410 insolvenčního zákona je součástí konstantní judikatury insolvenčních soudů, podle které jsou zamítány určovací žaloby věřitelů, které v rozporu s § 410 insolvenčního zákona byly podány jen proti insolvenčnímu správci, nikoliv však i vůči popírajícímu dlužníkovi.

4 (KSPH 66 INS 14604/2014)

Podle § 394a odst. 1 první věty insolvenčního zákona Manželé, z nichž každý samostatně je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, mohou tento návrh podat společně. Podle odst. 2 Společný návrh manželů na povolení oddlužení musí obsahovat výslovné prohlášení obou manželů, že souhlasí s tím, aby všechen jejich majetek byl pro účely schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty považován za majetek ve společném jmění manželů; podpisy obou manželů u tohoto prohlášení musí být úředně ověřeny. Podle odst. 3 Manželé, kteří podali společný návrh na povolení oddlužení, mají po dobu trvání insolvenčního řízení o tomto návrhu a po dobu trvání účinků oddlužení postavení nerozlučných společníků a považují se za jednoho dlužníka.

Vrchní soud v Praze v usnesení č. j. 4 VSPH 673/2014-A-16 z 28. 7. 2014 vyslovil závěr, že manželé, kteří podali společný návrh na zahájení insolvenčního řízení současně s návrhem na povolení oddlužení, splňují kumulativně podmínky úpadku jako nerozlučné společenství účastníků na straně dlužníka i tehdy, pokud jeden z nich nevystupuje ve společných závazcích manželů přímo jako obligační dlužník. Soud dovodil, že je v takovém případě dána pasivní legitimace na straně dlužnice, která neodpovídá za závazky druhého dlužníka přímo jako účastník smlouvy.

Vrchní soud v Praze v usnesení č. j. 3 VSPH 668/2014-A z 31. 7. 2014 vyslovil závěr, že podají-li manželé společný insolvenční návrh spojený se společným návrhem na povolení oddlužení, musí být jejich úpadek zkoumán společně bez ohledu na to, kterému z manželů závazky vznikly (tedy zda jejich nositelem je případně jen jeden z manželů). Institut společného oddlužení manželů je postaven na konceptu právní fikce jediného dlužníka; podáním společného návrhu se oba manželé hlásí ke svému úpadku (jakožto společnému), a dávají tím najevo, že hodlají úpadek řešit společnými silami (nabídkou) zákonem předpokládaným způsobem (v intencích § 394a insolvenčního zákona a se svým nerozlučným společenstvím).

Odvolací soud dodává, že, jak plyne z obsahu § 394a insolvenčního zákona, i z koncepce tohoto ustanovení nastíněné blíže v usneseních Vrchního soudu v Praze z 28. 7. a z 31. 7. 2014, při společném oddlužení manželů tito po dobu trvání oddlužení mají postavení nerozlučných společníků a též dlužník, který není obligačním dlužníkem věřitele, je povinen strpět, že i z jeho majetku bude uspokojována pohledávka věřitele vůči druhému dlužníkovi (v dané věci manželovi dlužnice), byť by tomu tak nebylo v případě neexistence insolvenčního řízení. Na druhé straně, má-li dlužník ve společném oddlužení manželů tuto povinnost, nelze mu odepřít možnost popřít pohledávku nezajištěného věřitele, a to se všemi důsledky stanovenými v § 410 insolvenčního zákona. A aby tato možnost popřít pohledávku věřitele nebyla bezzubá ve smyslu popsaném v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 1/2011 z 31. 10. 2012, musí věřitel podat žalobu o určení své pohledávky vůči oběma popírajícím dlužníkům, nikoliv jen vůči obligačnímu dlužníkovi (či směnečnému dlužníkovi, jak se stalo v předmětné věci sp. zn. 66 ICm 3457/2014).

Odvolací soud vedou k uvedenému názoru i procesně právní souvislosti dané věci-nelze druhému dlužníkovi (proti kterému nebyla určovací žaloba věřitele podána) odejmout možnost procesní obrany spočívající v jeho účasti v řízení o určení pohledávky, neboť nelze vyloučit, že jím vznesená tvrzení a navržené důkazy by byly v konkrétní věci právně relevantnější, než obrana žalovaného dlužníka. Tatáž úvaha platí i v případě popření insolvenčním správcem a dlužníkem.

Byť se v § 394a odst. 3 insolvenčního zákona uvádí, že se manželé při společném návrhu na povolení oddlužení za trvání účinků oddlužení považují za jediného dlužníka, nelze z uvedeného dovodit, že s ohledem na společné oddlužení manželů dle § 394a insolvenčního zákona postačuje podat určovací žalobu i jen proti jednomu z manželů. Pokud by tomu tak mělo být, mohl by věřitel podat žalobu o určení pohledávky i jen proti tomu z manželů, kdo ani není obligačním dlužníkem (dlužníkem ze smlouvy) nebo směnečným dlužníkem v případě

5 (KSPH 66 INS 14604/2014) pohledávky ze směnky (promítnuto do předmětné věci by to znamenalo, že by věřitel mohl podat určovací žalobu i jen proti dlužníkovi Janu anonymizovano , který není směnečným dlužníkem-není na směnce podepsán). Takový závěr by ale byl z věcného hlediska, jakož i z hlediska procesní obrany žalované strany zcela absurdní (odpíral by popírajícímu možnost své popření v incidenčním sporu obhájit), a proto se s ním nelze ztotožnit.

Odvolací soud uzavírá-popřou-li za trvání účinků schválení oddlužení nebo při přezkumném jednání, které se konalo před (následným) schválením společného oddlužení nevykonatelnou pohledávku nezajištěného věřitele oba manželé (dlužníci), musí věřitel podat žalobu o určení pohledávky proti oběma dlužníkům.

Žalobce obdržel dne 6. 10. 2014 v souladu s § 197 odst. 2 insolvenčního zákona vyrozumění, ve kterém jej insolvenční správce informoval, že oba dlužníci popřeli pohledávku č. P1 v rozsahu 1.840.838 Kč a byl též informován o důsledcích popření dlužníky pro případ schváleného oddlužení. Jak plyne z § 410 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona, žalobce byl povinen podat žalobu nejen proti dlužnici, ale i proti dlužníkovi Janu anonymizovano do 30 dnů od 5. 2. 2015, kdy bylo zveřejněno rozhodnutí o schválení oddlužení (tj. do 9. 3. 2015, viz § 407 odst. 1 a § 198 odst. 1 insolvenčního zákona). Žalobce sice podal včas žalobu proti dlužnici Ivě anonymizovano , ale žaloba nebyla podána i proti popírajícímu dlužníkovi Janu anonymizovano a ani poté žalobce nepodal návrh na její rozšíření. Oba dlužníci, jimž bylo schváleno oddlužení, mají postavení nerozlučných společníků, oba popřeli pohledávku žalobce a měli být žalováni společně.

Odvolací soud dospěl k závěru, že s ohledem na nedostatek pasivní legitimace na straně žalované měla být žaloba zamítnuta. Z toho důvodu odvolací soud v souladu s § 7 insolvenčního zákona a § 212 a § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil napadený rozsudek tak, že zamítl žalobu o určení pohledávky ze směnky v rozsahu 1.840.838 Kč.

V souladu § 224 odst. 1 a 2, § 137 odst. 1 a 3 a § 142 odst. 1 o. s. ř. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve prospěch žalované s přihlédnutím k tomu, že se žalovaná této náhrady vzdala.

Žalobci bylo dále uloženo v souladu s § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích č. 549/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů zaplatit státu náhradu soudního poplatku 2.000 Kč za odvolání, od jehož placení je druhá žalovaná (dlužnice) osvobozena dle § 11 odst. 2 písm. n) uvedeného zákona.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné k Nejvyššímu soudu, jestliže Nejvyšší soud jako soud dovolací dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání se podává u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, a to do dvou měsíců od doručení rozsudku odvolacího soudu. Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost uloženou tímto rozsudkem, může se druhá žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Praze dne 25. srpna 2016

JUDr. Ladislav D e r k a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Hana Bulínová

6