101 VSPH 21/2013-104
122 ICm 597/2010 101 VSPH 21/2013-104 (KSPL 27 INS 9115/2010)

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ivy Novotné a Mgr.Luboše Dörfla v právní věci žalobce: IBM Česká republika, spol. s r.o., IČO 14890992, sídlem V Parku 2294/4, Praha 4, zast. JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem, sídlem Vinohradská 30, Praha 2, proti žalovaným: 1) Agentura pro revizalizaci a správu podniků-ARES, v.o.s., sídlem Jáchymovská 41/73, Karlovy Vary, insolvenční správce dlužníka BRESSON, a.s., 2) Bresson, a.s., IČO 25124510, sídlem Brojova 2113/16, Plzeň, zast. Mgr. Lukášem Hegnerem, advokátem, sídlem Jiráskovo nám. 816/4, Plzeň, o odvolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. 122 ICm 597/2010-86 ze dne 22. listopadu 2012

takto:

I. Usnesení Krajského soudu v Plzni č.j 122 ICm 597/2010-86 ze dne 22. listopadu 2012 se ve výroku pod bodem II. mění tak, že druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Hromka částku 14.440,-Kč.

II. Druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Hromka částku 968,-Kč.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni jako soud prvního stupně ve výroku uvedeným usnesením pod bodem I. zastavil řízení o incidenční žalobě, kterou se žalobce domáhal určení pravosti své pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení vedeného na dlužníka Bresson, a.s. poté, kdy žalobce se souhlasem obou žalovaných vzal žalobu v plném rozsahu zpět. Pod bodem II. pak rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů řízení 13.440,-Kč a pod bodem III. rozhodl, že žalobce a první žalovaný nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení. Výroky o nákladech řízení mezi účastníky navzájem odůvodnil soud prvního stupně odkazem na § 146 odst. 2 věta první o.s.ř. s tím, že žalobce zpětvzetím žaloby z hlediska procesního zavinil zastavení řízení, a je tedy povinen hradit náklady řízení, pokud žalovaným vznikly. První žalovaný žádné náklady řízení k náhradě nepožadoval, a proto přiznal jejich náhradu pouze druhému žalovanému, a to do výše, jež mu vznikly v souvislosti s jeho zastoupením advokátem.

Proti tomuto usnesení podal žalobce včas odvolání a napadl jím toliko výrok pod bodem II. o povinnosti žalobce zaplatit druhému žalovanému náhradu nákladů řízení. V odvolání zejména uvedl, že soud prvního stupně nesprávně aplikoval pro své rozhodnutí první větu § 146 odst. 2 o.s.ř. a nesprávně dovodil procesní zavinění žalobce na zastavení řízení v důsledku zpětvzetí žaloby.

Poukázal na to, že žalobu proti insolvenčnímu správci i proti dlužníkovi žalobce podával za situace, kdy dlužník na přezkumném jednání popřel pohledávku přihlášenou 122 ICm 597/2010 (KSPL 27 INS 9115/2010)

žalobcem, a to v době, kdy byla povolena reorganizace dlužníka, takže popření pohledávky dlužníkem mělo stejné účinky jako popření insolvenčním správcem, který však pohledávku žalobce při přezkumném jednání zcela uznal. Z tohoto důvodu podal žalobce žalobu jak proti insolvenčnímu správci, tak proti dlužníkovi. V době po povolení reorganizace však nastaly v hospodaření druhého žalovaného takové okolnosti, jež vedly k tomu, že soud přijal návrh žalovaného 2) a svým usnesením z 23.2.2012 povolenou reorganizaci přeměnil na konkurs. Návrh na přeměnu reorganizace na konkurs přitom podal sám insolvenční dlužník, který v návrhu uvedl, že předložený reorganizační plán nemůže naplnit, a to především s ohledem na zakázkovou náplň podniku dlužníka a očekávané příjmy z jeho provozu. Bylo to tudíž výlučně hospodaření druhého žalovaného v době po povolení reorganizace, jehož logicky nevyhnutelným vnějším projevem byl samotným dlužníkem učiněný návrh na přeměnu reorganizace v konkurs. V důsledku toho pak druhý žalovaný ztratil možnost úspěšně popírat pohledávku žaloby ve smyslu § 336 odst. 2 o.s.ř. a za situace, kdy ji nepopřel insolvenční správce, je třeba na spornou pohledávku nejpozději ke dni právní moci usnesení o přeměně povolené reorganizace v konkurs, nahlížet ex lege jako na pohledávku zjištěnou. Je tedy evidentní, že to byl druhý žalovaný, který po podání incidenční žaloby způsobil, že žalobce nemůže být se svou žalobou na určení pravosti pohledávky úspěšný jen proto, že se na jeho pohledávku hledí jako by popřená nebyla, a to jen v důsledku toho, že reorganizace dlužníka, který pohledávku popřel, byla přeměněna v konkurs. Navrhl proto, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku změnil a žalobci přiznal náhradu nákladů řízení, event. aby podle § 150 o.s.ř. rozhodl, že se druhému žalovanému proti žalobci náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odvolací soud přezkoumal v rozsahu podaného odvolání napadené usnesení postupem podle § 214 odst. 2 písm.e) o.s.ř. a odvolání žalobce shledal důvodným.

Z obsahu spisu soudu prvního stupně se podává, že spornou pohledávku na přezkumném jednání první žalovaný-insolvenční správce uznal do pravosti a výše a popřel ji do výše jen dlužník (druhý žalovaný). Učinil tak v době, kdy byla soudem povolena reorganizace dlužníka, takže podle § 336 odst. 2 IZ platilo, že popření pohledávky dlužníkem má v reorganizaci tytéž účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem. To byl důvod, pro který žalobce rozšířil svou incidenční žalobu na určení pravosti pohledávky i na dlužníka a toto rozšíření bylo soudem pravomocně připuštěno.

Žalobce vzal žalobu zpět podáním založeným na č.l. 76-78 spisu a z jeho obsahu je nepochybné, že důvodem zpětvzetí žaloby je jen to, že první žalovaný-insolvenční správce spornou pohledávku na přezkumném jednání uznal a popřel ji pouze dlužník, ohledně něhož došlo v průběhu insolvenčního řízení k podstatné změně spočívající v tom, že usnesením z 23.2.2012 byla dříve povolená reorganizace dlužníka přeměněna v konkurs. Z insolvenčního spisu se podává, že dlužník navrhl jako způsob řešení úpadku reorganizaci a když byla soudem povolena, sám podal návrh na její přeměnu na konkurs, neboť nebyl schopen plnit předložený reorganizační plán. Znamená to tedy, že jen v důsledku těchto právních úkonů dlužníka po povolené reorganizaci došlo k tomu, že druhý žalovaný po rozhodnutí o prohlášení konkursu ztratil způsobilost k tomu, aby účinně popíral pohledávku svých věřitelů s následky uvedenými v § 336 odst. 2 IZ. Obdobně pro přezkoumání pohledávek věřitelů platí § 192 odst. 3 IZ, to znamená, že popření pohledávky dlužníkem, který je v konkursu, nemá vliv na její zjištění. Tyto změněné poměry na straně dlužníka vyvolané jen činností dlužníka a jeho úkony, byly důvodem, pro který odpadl základní zákonný předpoklad, za nichž by mohl soud incidenční žalobě vyhovět a který 122 ICm 597/2010 (KSPL 27 INS 9115/2010) spočívá v tom, že sporná pohledávka na přezkumném jednání účinně popřena byla. Jestliže v důsledku těchto skutečností na straně dlužníka vzal žalobce svou žalobu v dané věci zcela zpět, pak tak učinil v důsledku změn, které nastaly v jednání dlužníka po povolení jeho reorganizace, a je proto podle názoru odvolacího soudu namístě postupovat při rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a tímto žalovaným podle § 146 odst. 2 věta druhá o.s.ř., podle níž byl-li pro chování žalovaného vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný.

Z těchto důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku pod bodem II. změnil a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení proti druhému žalovanému. Přiznaná náhrada zahrnuje paušální odměnu advokáta podle § 8 vyhl.č. 484/2000 Sb., 4 x 300,-Kč režijní paušál advokáta a 20% DPH.

Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 2 o.s.ř. Žalobce měl v odvolacím řízení se svým odvoláním úspěch a má proto právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, jež mu vznikly v souvislosti s jeho zastoupením advokátem. Přiznaná náhrada zahrnuje paušální odměnu advokáta ve výši 1.000,-Kč podle § 14 odst. 3 vyhl.č. 484/2000 Sb. krácenou na polovinu podle § 18 odst. 1 téže vyhlášky, 1 x 300,-Kč režijní paušál advokáta a DPH ve výši 21%.

Poučení: Proti tomuto usnesení je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Plzni dospěje dovolací soud k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nebo má-li být dovolacím soudem vyřešena právní otázka posouzena jinak.

V Praze dne 4.března 2013

JUDr. František K u č e r a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Hana Bulínová