101 VSPH 201/2012-75
57 ICm 95/2012 101 VSPH 201/2012-75 (KSLB 57 INS 11206/2011)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ivy Novotné a Mgr. Luboše Dörfla v právní věci žalobce: CCRB, a.s., IČO 24723576, sídlem Praha 1, Olivova 948/6, zast. Mgr. Martinem Strakou, advokátem, sídlem Londýnská 674/55, Praha 2, proti žalovaným: 1) KONKURSNÍ v.o.s., IČO 25417959, sídlem Měsíčná 256/2, Liberec 3, insolvenční správce dlužníka Vladislava anonymizovano a dlužnice Agáty anonymizovano , zast. JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem, sídlem Měsíčná 256/2, Liberec 3, 2) Vladislav anonymizovano , anonymizovano , 3) Agáta anonymizovano , nar. 10.9.1957, oba bytem Uhelná 932, Nové Město pod Smrkem, o žalobě na určení pravosti pohledávky, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, č.j. 57 ICm 95/2012-50 ze dne 28. března 2012

takto:

I.Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, č.j. 57 ICm 95/2012-50 ze dne 28.března 2012 se potvrzuje.

II.Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1/ na náhradu nákladů odvolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr.Rudolfa Vaňka částku 14.400,-Kč.

III.Žalobce a žalovaní 2/ a 3/ nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. 57 ICm 95/2012 (KSLB 57 INS 11206/2011)

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ve výroku uvedeným rozsudkem pod bodem I.výroku zamítl žalobu na učení pravosti pohledávky žalobce za oběma dlužníky ve výši 49.296,-Kč, pod bodem II.výroku rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit prvnímu žalovanému na náhradu nákladu řízení 12.720,-Kč a pod bodem III.výroku rozhodl, že druhý a třetí žalovaný nemají nárok na náhradu nákladů řízení proti žalobci.

V bodě I.výroku o věci samé soud prvního stupně výslovně uvedl, že pohledávka, ohledně níž žalobu zamítl, představuje náklady rozhodčího řízení před rozhodcem Mgr. Ivetou Jančovou, jejíž pravost žalovaní na přezkumném jednání popřeli. Mgr. Iveta Jančová vydala dne 7.9.2011 rozhodčí nález, který se stal pravomocný a kterým byla žalobci přiznána proti žalovaným 2) a 3) pohledávka ve výši 157.978,77 Kč, smluvní úroky z úvěru, dále úroky z prodlení. Na náhradě nákladů řízení měli podle tohoto rozhodčího nálezu oba tito žalovaní uhradit žalobci 49.296,-Kč k rukám právního zástupce žalobci.

Žalovaní při přezkumném jednání část přihlášené pohledávky ze spotřebitelského úvěru popřeli právě v rozsahu přiznaných náhrad nákladů rozhodčího řízení s odůvodněním, že rozhodčí doložka nebyla řádně sjednána a je neplatná s ohledem na způsob ujednání o ustanovování rozhodce, který nebyl ve smlouvě o úvěru výslovně dohodnut.

Z čl. 8 smlouvy o rychlé půjčce ze dne 10.9.2009 uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanými 2) a 3) soud prvního stupně zjistil, že se ohledně způsobu určení rozhodce smluvní strany dohodly, že veškeré spory ze smlouvy o úvěru budou rozhodovány s konečnou platností v rozhodčím řízení, a to sjednaným rozhodcem jmenovaným správcem ze seznamu rozhodců vedeného Společností pro rozhodčí řízení, a.s., IČO 26421381 se sídlem Praha 2, Sokolská 60, při její existenci, a to podle jednacího řádu pro rozhodčí řízení této společnosti. Pravidla o nákladech řízení, organizačním a kalendářní řád společnosti, s jejichž obsahem jsou smluvní strany srozuměny, se mohou smluvní strany blíže seznámit v sídle této společnosti.

Na základě tohoto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že rozhodčí doložka byla ve smlouvě o rychlé půjčce z 10.9.2009 uzavřena neplatně a jejím cílem bylo zbavit spotřebitele přístupu k řádnému soudu. Při tomto svém závěru vycházel soud prvního stupně z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 31 Cdo 1945/2010, podle kterého neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 obč.zák. Dovodil proto, že rozhodce, který vydal rozhodčí nález, nebyl k jeho vydání rozhodcem pravomocným. Při tomto svém závěru soud prvního stupně odkázal i na rozhodnutí a směrnice Rady Evropy a dovodil, že rozhodčí nález vydaný v této věci je právním aktem nicotným vydaným na základě neplatné doložky, takže tento nález nezakládá právo žalobce na náhradu nákladů řízení proti oběma dlužníkům. Dovodil dále, že insolvenční správce (žalovaný č. 1) mohl ve smyslu § 199 odst. 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) uplatnit v insolvenčním řízení jako důvod popření námitku neplatnosti rozhodčí smlouvy, neboť dlužníci-žalovaní 2) a 3), ji v rozhodčím řízení nenamítali. Navíc má soud prvního stupně za to, že žalobce vykonatelnost své pohledávky nijak nedoložil, 57 ICm 95/2012 (KSLB 57 INS 11206/2011) neboť vykonatelnost pohledávky se podle § 177 IZ prokazuje veřejnou listinou. Rozhodčí nález takovou listinou není.

Z těchto všech důvodů soud prvního stupně neshledal žalobu důvodnou a v souladu s tím rozhodl také o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem. Přiznaná náhrada nákladů 1) žalovaného představuje náklady spojené s jeho zastoupením advokátem, žalovaným 2) a 3) žádné náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas odvolání a navrhl v něm, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě vyhověl. V odvolání zejména uvedl, že nesdílí právní názor soudu prvního stupně o neplatnosti ujednání o rozhodčí doložce. To, že Společnost pro rozhodčí řízení, a.s. není stálým rozhodčím soudem podle § 13 zákona o rozhodčím řízení, podle žalobce neznamená, že tato společnost není oprávněna vést seznam rozhodců nebo vydávat svá vlastní pravidla podle zásady platné v soukromém právu, že každý může činit, co není zákonem zakázáno . Ostatně, připouští-li zákon o rozhodčím řízení dodatečné určení rozhodce třetí osobou, což nesporně připouští, už z toho je patrné, že se existence seznamu rozhodců předpokládá zákonem. Kromě toho má za to, že soud prvního stupně nepřípustně v rozporu s § 199 IZ přezkoumával vydaný rozhodčí nález, neboť námitka neplatnosti rozhodčí doložky je jiným právním důvodem, který nemůže insolvenční správce již namítat, jak dovodil ve svých rozhodnutích i Vrchní soud v Olomouci v rozsudcích, na které ve svém odvolání poukazuje. Vydaný rozhodčí nález přitom představuje překážku věci již rozsouzené, jak to respektuje i Evropský soudní dvůr ve svém rozsudku, který žalobce v odvolání rovněž cituje. Navrhl proto, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě vyhověl.

Žalovaný vyvracel vývody odvolání a navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení jemu předcházející podle § 212 a 212a o.s.ř. a odvolání žalobce neshledal důvodným.

Předmětem tohoto incidenčního sporu je pouze pohledávka z titulu nákladů rozhodčího řízení, která se stává příslušenstvím pohledávek za dlužníkem ve smyslu § 121 odst.3 obč.zák. teprve v okamžiku, kdy je rozhodčí nález vykonatelným exekučním titulem.

Odvolací soud se ztotožňuje s právním závěrem soudu prvního stupně, že pohledávka z titulu náhrady nákladů rozhodčího řízení žalobci vůči dlužníkovi nevznikla, protože rozhodčí nález byl vydán na základě neplatného ujednání o rozhodčí doložce, takže jej vydal orgán, jež k tomu nebyl pravomocný, a proto z něj ve vztahu k dlužníkovi nelze dovozovat pohledávku z titulu nákladů, jež žalobci vznikly v souvislosti s jeho vydáním.

S ohledem na námitky uplatněné v odvolání považuje odvolací soud za potřebné uvést, že následné spory ze spotřebitelských smluv, včetně sporů ze zajišťovací směnky, jež zajišťuje pohledávku spotřebitelské smlouvy, lze rozhodovat v rozhodčím řízení (k tomu viz rozhodnutí Velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 31 Cdo 1945/2010, nález Ústavního soudu ČR sp.zn. II. ÚS 3057/10 a sp.zn. II. ÚS 2164/10, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 29 Cdo 1130/2011). Podstatné pro posouzení toho, zda rozhodčí doložka je platná, či nikoliv, je to, zda rozhodčí nález byl vydán rozhodcem, který byl oprávněn spor rozhodnout. Pokud by rozhodčí nález byl vydán rozhodcem, který měl 57 ICm 95/2012 (KSLB 57 INS 11206/2011) pravomoc spor rozhodnout, jedná se o vykonatelnou pohledávku a rozhodčí nález zakládá i pohledávku z titulu přiznaných nákladů rozhodčího řízení. Jak soud prvního stupně správně zjistil ze smlouvy o rychlé půjčce uzavřené mezi žalobcem a dlužníky, pak touto smlouvou nebyla založena pravomoc Mgr. Ivety Jančové k rozhodování sporu ze smlouvy o půjčce a sporů s ní souvisejících, neboť se na jméně tohoto rozhodce účastníci ve smlouvě nedohodli. Ujednání o rozhodčí doložce, které neobsahuje jméno rozhodce, který bude spor ze smlouvy rozhodovat, je ujednání obsahově neurčité a současně ujednání nepřiměřené a nevyvážené v neprospěch spotřebitele.

Stejný právní názor k rozhodčím doložkám ve sporech skutkově obdobných, pokud jde o znění rozhodčí doložky, vyjádřil Vrchní soud v Praze ve svých rozsudcích např. sp.zn. 9 Cmo 309/2011 a 5 Cmo 20/2012, stejně jako Vrchní soud v Olomouci ve svých rozsudcích sp.zn. 30 ICm 1056/2011, 14 ICm 1279/2009 a 36 ICm 2130/2010.

Žalovaný insolvenční správce v tomto incidenčním sporu uvádí skutečnosti, které nepředstavují jiné právní posouzení věci, uvádí v něm pouze ty důvody, pro které pohledávku popřel, když namítá neplatnost ujednání o rozhodčí doložce. Tyto námitky dlužníci v rozhodčím řízení neuplatnili, a proto je má insolvenční správce v incidenčním sporu k dispozici, neboť jak správně zjistil soud prvního stupně, zůstali dlužníci v rozhodčím řízení zcela nečinní. Rozhodčí řízení bylo skončeno před zahájením insolvenčního řízení, první žalovaný účastníkem rozhodčího řízení nebyl, takže ani v pozici insolvenčního správce nemohl v rozhodčím řízení vznášet proti sporné pohledávce nějaké námitky. Není proto nikterak omezen v důvodech, které v tomto incidenčním řízení proti sporné pohledávce vznášel.

Odvolací soud si je vědom, že Vrchní soud v Olomouci v rozhodnutích, které žalobce zmiňuje v odvolání, zaujal právní názor, že správci v rámci popření vykonatelné pohledávky nepřísluší popírat neplatností jednotlivých ujednání smlouvy o spotřebitelském úvěru, že může přezkoumávat vykonatelnou pohledávku doloženou rozhodčím nálezem toliko podle § 35 zákona o rozhodčím řízení, popř. z hlediska § 268 odst. 1 písm.h) o.s.ř., avšak tento právní názor nesdílí. Tento zužující výklad možností insolvenčního správce popírat vykonatelnou pohledávku podle § 199 IZ by bylo možné přijmout pouze v případě, kdyby soud v incidenčním řízení přezkoumával věcnou správnost pravomocného a vykonatelného rozhodčího nálezu a svým rozhodnutím tento nález rušil nebo jej měnil. Nic takového však soud v tomto řízení nečiní, pouze zkoumá to, zda pohledávka tímto rozhodčím nálezem přiznaná, bude v rámci insolvenčního řízení uspokojena či nikoliv.

Jestliže tedy bylo rozhodnuto o pohledávkách žalobce ze smlouvy o spotřebitelském úvěru orgánem, který k tomu nebyl pravomocný (rozhodcem), pak tento rozhodčí nález nemůže založit pohledávku žalobce proti dlužníkům na náhradu nákladů rozhodčího řízení.

Z těchto všech důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil včetně akcesorických výroků o nákladech řízení (§ 219 o.s.ř.).

Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř. Žalovaným 2) a 3), kteří měli v odvolacím řízení ve věci úspěch žádné náklady řízení nevznikly a žalovanému 1) vznikly náklady v souvislosti se zastoupením advokátem a proto odvolací soud rozhodl o povinnosti žalobce nahradit náklady odvolacího řízení jen tomuto žalovanému. Přiznaná náhrada nákladů řízení v sobě zahrnuje paušální odměnu 57 ICm 95/2012 (KSLB 57 INS 11206/2011) advokáta podle § 8 vyhl.č. 484/2000 Sb. ve výši 10.000,-Kč, režijní paušál advokáta 2 x 300,-Kč, náhradu za ztrátu času ve výši 800,-Kč, cestovné ve výši 1.000,-Kč a DPH ve výši 2.000,-Kč.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci dospěje dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

V Praze dne 6. září 2012

JUDr. František K u č e r a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Hana Bulínová