101 VSPH 199/2016-122
93 ICm 2702/2012 101 VSPH 199/2016-122 (MSPH 93 INS 24377/2011)

Usnesení

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Goldsteina a soudců JUDr. Ivy Novotné a JUDr. Františka Kučery v právní věci žalobce: Pendeen Management, s.r.o., IČO 24286125, sídlem Vinohradská 2828/151, Praha 3, zastoupený: Mgr. Martinem Dolejšem, advokátem, sídlem Erbenova 709, Brandýs nad Labem-Stará Boleslav, proti žalovanému: Mgr. Karel Knypl, sídlem Čihákova 386/12, Poděbrady, insolvenční správce dlužníka PIALIO, s.r.o., zastoupený JUDr. Pavlem Hráškem, advokátem, sídlem Týnská 1053/21, Praha 1, o určení pravosti pohledávky, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 93 ICm 2702/2012-96 ze dne 8. prosince 2015

takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 93 ICm 2702/2012-96 ze dne 8. prosince 2015 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze jako soud I. stupně ve výroku uvedeným rozsudkem pod bodem I. určil, že žalobce má za insolvenčním dlužníkem pohledávku ve výši 1.505.703 Kč, přičemž 1.000.000 Kč představuje jistinu dlužné půjčky a zbytek pak jsou úroky z prodlení. Pod bodem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Při svém rozhodování vyšel soud I. stupně ze zjištění, že dne 3.1.2007 uzavřela společnost ZIRKEL, a.s. jako věřitel smlouvu o půjčce s dlužníky Zuzanou Sittovou a Jiřím Markem, podle které dlužníkům poskytla půjčku 10.000.000 Kč, a to plněním do advokátní úschovy, podle smlouvy o advokátní úschově. Z účtu označeného ve smlouvě o úschově advokáta, za podmínek tam uvedených, složené finanční prostředky advokátka věřitele vyplatila dlužníkům, přičemž z půjčky 9.000.000 Kč měli dlužníci zakoupit obchodní podíl ve společnosti insolvenčního dlužníka a 1.000.000 Kč měli dlužníci použít k financování podnikatelské činnosti insolvenčního dlužníka.

Dne 10.1.2007 uzavřeli Zuzana Sittová a Jiří Marek jako věřitelé s insolvenčním dlužníkem smlouvu o půjčce, podle které poskytli insolvenčnímu dlužníku půjčku ve výši 1.000.000 Kč. Tato částka byla fakticky převedena na účet insolvenčního dlužníka.

Pohledávku ze smlouvy o půjčce ve výši 1.000.000 Kč postoupili věřitelé Zuzana Sittová a Jiří Marek společnosti Spirit Invest, a.s. (což je jediný akcionář společnosti ZIRKEL, a.s.) postupní smlouvou z 9.6.2011 a tento postupník ji dále postoupil poté, kdy ji přihlásil do insolvenčního řízení, na nynějšího žalobce smlouvou o postoupení pohledávek a postoupení pohledávek bylo vždy dlužníku oznámeno a oznámení o postoupení pak insolvenčnímu dlužníku bylo doručeno.

Vycházeje z těchto zjištění dospěl soud I. stupně k závěru, že smlouva o půjčce je platná, neboť bylo prokázáno, že podle ní věřitelé fakticky insolvenčnímu dlužníku plnili, tedy smlouva byla reálně naplněna a žalobce je v tomto sporu aktivně legitimován, neboť za situace, kdy postoupení pohledávky bylo dlužníku řádně oznámeno, námitka neplatnosti isir.justi ce.cz 93 ICm 2702/2012 (MSPH 93 INS 24377/2011) postupní smlouvy insolvenčnímu správci nepřísluší, při tomto závěru odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 29 Cdo 1277/2007.

Soud neshledal důvodnou námitku žalovaného, že smlouva o půjčce je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem, konkrétně s § 196a obch.zák. K platnosti této smlouvy nebyl třeba souhlas valné hromady insolvenčního dlužníka, neboť půjčku 1.000.000 Kč mu poskytli jeho většinoví spoluvlastníci (Zuzana Sittová a Jiří Marek), takže jde o půjčku poskytnutou ovládajícími osobami ovládané osobě, a proto souhlas valné hromady k takovému právnímu úkonu podle odst. 2 § 196a obch.zák. v té době platného, nebylo zapotřebí i s odkazem na § 66a odst. 2 stejného obch.zák. Navíc tato smlouva byla uzavřena za podmínek obvyklých v obchodním styku, pokud jde o dohodnuté úroky z půjčky.

Smlouvu o půjčce ze dne 10.1.2007 po stránce právní zhodnotil soud I. stupně jako smlouvu o úvěru podle obchodního zákoníku platného v době jejího uzavření, což zdůvodnil odkazem na § 261 odst. 3 písm. b) tehdy platného obchodního zákoníku. Neshledal důvodnou námitku žalovaného, že smlouva o půjčce je simulovaným právním úkonem, protože úmyslem smluvních stran nebylo, aby z ní měl insolvenční dlužník jakýkoliv majetkový prospěch. Neshledal důvodnou ani námitku žalovaného, že jde o smlouvu neplatnou podle § 39 obč.zák. v té době platného pro rozpor s dobrými mravy, či obcházení zákona a dovodil současně, že nejde o jednání nepožívající právní ochrany ve smyslu § 265 obch.zák.

Při tomto svém závěru vycházel výlučně z právních závěrů dovozených Vrchním soudem v Praze jako soudem odvolacím v jeho rozsudku č.j. 101 VSPH 210/2015-165, kde odvolací soud ve věci skutkově a právně obdobné a týkající se týchž účastníků dovodil, že z hlediska platnosti smlouvy o půjčce, která je právním důvodem sporné pohledávky, není právně významné, z jakých faktických důvodů si dlužník peníze půjčil a naložil-li s penězi způsobem uvedeným ve smlouvě o půjčce, což bylo prokázáno, pak to samo o sobě není jednání v rozporu s dobrými mravy v kontextu § 39 obč.zák. a vymáhání půjčených peněz věřitelem je jeho základní zákonné právo, které mu nelze odpírat jen s ohledem na to, jak s půjčenými penězi dlužník naložil, i v kontextu s tím, že o tomto způsobu nakládání s půjčenými penězi věřitel dopředu věděl.

Dále dovodil, že smlouva o půjčce nemohla být smluvními stranami uzavřena s úmyslem krátit věřitele insolvenčního dlužníka, neboť v důsledku faktického plnění se v důsledku půjčky zvýšila majetková hodnota insolvenčního dlužníka a navíc tato smlouva byla uzavřena téměř 5 let před tím, než bylo proti dlužníku zahájeno insolvenční řízení.

Proti tomuto rozsudku podal odvolání do věci samé včas žalovaný, a v odvolání zejména uvedl, že soud rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, když všechny důkazy, navržené žalovaným k prokázání jeho tvrzení o neplatnosti smlouvy o půjčce, která od počátku oběma účastníky byla uzavřena s úmyslem, že insolvenční dlužník z poskytnutých půjčených peněz nebude mít žádný majetkový prospěch, vycházeje přitom z nesprávného právního závěru o tom, že to jak dlužník s půjčenými penězi naložil, není právně významné při určování pravosti pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení z titulu faktické půjčky finančních prostředků dlužníkovi. Za nesprávný považuje rovněž závěr soudu I. stupně, že smlouvu o půjčce v této věci nelze podřadit pod režim § 196a odst.1 obch.zák. v té době platného. To proto, že společnost ZIRKEL, a.s. byla v době uzavření smlouvy o půjčce osobou blízkou jednatelům dlužníka, Zuzaně Sittové a Jiřímu Markovi, kteří byli společníky insolvenčního dlužníka. I platné převody majetku mezi osobami blízkými pak nikdy nemohou být transakcemi uzavřenými za podmínek obvyklých v obchodním styku ve smyslu § 196a odst. 1 obch.zák., nehledě na to, že finanční prostředky k poskytnutí půjčky 1.000.000 Kč získali původní věřitelé-společníci insolvenčního 93 ICm 2702/2012 (MSPH 93 INS 24377/2011) dlužníka od společnosti ZIRKEL, a.s., v níž oba byli jednateli a současně byli společníky insolvenčního dlužníka. Navíc z půjčky, kterou ZIRKEL, a.s. poskytl těmto dvěma společníkům insolvenčního dlužníka se 9.000.000 Kč nedostalo do majetku insolvenčního dlužníka, ale prostředky byly složeny do advokátní úschovy a byly určeny k zakoupení obchodního podílu ve společnosti C-KLIMA PRAHA, s.r.o. částku 1.000.000 Kč měli dlužníci z půjčky-společníci insolvenčního dlužníka použít výhradně na financování chodu společnosti C-KLIMA PRAHA, a.s., což jistě neodpovídá podmínkám obvyklým v obchodním styku při poskytování půjček či úvěrů. Navíc smlouva o půjčce je i v rozporu s § 66a odst. 8 obch.zák., z něhož plyne, že ovládající osoba nesmí využít svého vlivu k tomu, aby prosadila přijetí opatření, nebo uzavření takové smlouvy, z níž může ovládané osobě vzniknout majetková újma. I z tohoto ustanovení obchodního zákoníku lze proto dovodit neplatnost smlouvy o půjčce. Žalovaný poukázal na to, že soudu I. stupně dostatečně skutkově popsal a navrhl dostatek důkazů k tomu, že uzavření smlouvy o půjčce, či úvěru ze strany společnosti ZIRKEL, a.s. se společníky dlužníka i s ohledem na personální propojení mezi společností ZIRKEL, a.s. a insolvenčním dlužníkem přes Zuzanu Sittovou a Jiřího Marka a s ohledem na majetkové propojení těchto subjektů, stejně jako společnosti Spirit Invest, a.s., která byla jediným akcionářem společnosti ZIRKEL,a.s. jednoznačně vyplývá, že při poskytování půjček (tato nebyla jediná) šlo o promyšlené schéma, které směřovalo k vytvoření umělé pohledávky za dlužníkem vedoucí k poškození zájmů jeho věřitelů i jeho majetku a toto schéma připravily právě osoby, které měly naopak dlužníkovy zájmy chránit, tedy Jiří Marek a Zuzana Sittová. K prokázání toho žalovaný navrhl svědecké výpovědi osob zúčastněných na všech těchto půjčkách, avšak soud I. stupně tyto důkazy neprovedl. Žalovaný proto trvá na své námitce absolutní neplatnosti smlouvy o půjčce pro rozpor s § 39 obč.zák. v té době platného, neboť úmyslem všech zúčastněných osob bylo půjčku fakticky neposkytnout a půjčku nikdy nevrátit a nepoužít pro majetkovou činnost insolvenčního dlužníka a v jeho zájmu. Navrhl proto, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek jakož i řízení jemu předcházející podle § 212 a 212a o.s.ř. a dospěl k závěru, že zatím nejsou dány podmínky ani pro potvrzení a ni pro změnu napadeného rozsudku.

Odvolací soud považuje v první řadě za potřebné uvést, že nesdílí právní závěr soudu I. stupně o tom, že smlouva o půjčce ve výši 1.000.000 Kč je smlouvou o úvěru v režimu obchodního zákoníku, již proto ne, že nebylo prokázáno, že by věřitelé půjčky-Zuzana Sittová a Jiří Marek, byli podnikateli, a to že byli jednateli obchodní společnosti eventuálně spoluvlastníky jiné obchodní společnosti samo o sobě neznamená, že byli podnikateli ve smyslu obchodního zákoníku v té době platného. Leč i kdyby tomu tak bylo, i podnikatelé mohou uzavírat smlouvu o půjčce v režimu občanského zákoníku, jak dovodil i Nejvyšší soud ve svém usnesení č.j. 29 Cdo 2809/2012-113 ze dne 29.4.2014.Půjčku stejně jako úvěr lze poskytnout (fakticky plnit) i převodem z bankovního účtu věřitele na bankovní účet dlužníka či jiné osoby, což přímo vyplývá z § 567 odst. 2 obč.zák. platného do 31.12.2013 a týkající se splnění dluhu ze smluvního vztahu. Bankovní účet, na který má být plněno a který je uveden ve smlouvě o půjčce není ničím jiným, než dohodnutým místem plnění a splnil-li věřitel ze smlouvy o půjčce na toto dohodnuté místo plnění, pak fakticky dlužníkovi plnil (k tomu viz i rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 4312/2008). I když z těchto důvodů dospěl odvolací soud, na rozdíl od soudu I. stupně k závěru, že smlouva, která je právním důvodem přihlášené sporné pohledávky žalobce, je smlouvou o půjčce v režimu občanského zákoníku v té době platného, bylo v řízení před soudem I. stupně dostatečně zjištěno a prokázáno faktické plnění půjčky věřitelem insolvenčnímu dlužníkovi, takže byl prokázán právní důvod přihlášené sporné pohledávky z titulu smlouvy o půjčce a je nerozhodné, že ji soud po stránce právní zhodnotil jako smlouvu o úvěru. 93 ICm 2702/2012 (MSPH 93 INS 24377/2011)

Tato právní otázka proto nebyla důvodem, pro který odvolací soud rozsudek soudu I. stupně zrušil, stejně jako důvodem pro zrušení není to, že by soud I. stupně nesprávně posoudil otázku aktivní legitimace žalobce, či nesprávně dovodil, že smlouva o půjčce nepodléhá režimu § 196a obch.zák. v době uzavření smlouvy platného. I s tímto posledním právním závěrem se odvolací soud ztotožňuje a k argumentaci žalovaného uvedené v odvolání k tomu, že smlouva je v rozporu s § 66a odst. 8 obch.zák. v té době platného, odvolací soud poznamenává, že porušení povinnosti uvedené v § 66a odst. 8 obch.zák. nemá za následek neplatnost smlouvy, jejímž účastníkem byla ovládající osoba, ale má to za následek pouze odpovědnost této osoby za škodu porušením této povinnosti vzniklé společnosti ve vztahu k níž je ovládající osobou (§ 66a odst. 14 obch.zák. v té době platného).

Důvodem pro zrušení rozsudku soudu I. stupně odvolacím soudem je to, že tento soud při svém závěru o neplatnosti smlouvy o půjčce podle § 39 obč.zák. v té době platného pro rozpor s dobrými mravy, eventuálně pro obcházení zákona, neboť smlouva byla podle tvrzení žalovaného od počátku uzavřena smluvními stranami s jejich úmyslem počínat si tak, aby majetkový prospěch z půjčky neměl dlužník, nýbrž jiné osoby zpřízněné s věřitelem z půjčky a osobami jemu blízkými, vycházel soud I. stupně bez dalšího dokazování navrženého žalovaným jen z právního závěru vysloveného k této otázce odvolacím soudem v jeho rozsudku sp.zn. 101 VSPH 210/2015. Tento rozsudek však k dovolání žalovaného Nejvyšší soud ČR rozsudkem č.j. 29 ICdo 83/2015-191 ze dne 13.4.2016 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V tomto svém rozsudku vyslovil Nejvyšší soud právní závěr, že závěr odvolacího soudu, podle něhož okolnosti uzavření smlouvy o půjčce, její skutečný účel, resp. žalovaným tvrzený záměr stran smlouvy použít zapůjčené peníze nikoliv ve prospěch dlužníka z půjčky, nejsou právně významné pro posouzení pravosti pohledávky přihlášené z titulu smlouvy o půjčce. Pokud by totiž žalovaný prokázal, že věřitel půjčky a insolvenční dlužník uzavřeli smlouvu o půjčce s úmyslem odporujícím zákonu nebo jej obcházejícím, byla by smlouva neplatná podle § 39 obč.zák. Uvedl dále, že v případě neplatnosti smlouvy o půjčce by byla přihlášená pohledávka po právu z titulu bezdůvodného obohacení, avšak toliko ve výši dlužnici skutečně poskytnuté částky, tedy co do její poskytnuté půjčky, nikoliv do sjednaných úroků z půjčky. Dále uvedl, že pokud by bylo v řízení prokázáno, že částka neplatně zapůjčená dlužníkovi se v důsledku následných právních úkonů ocitla zpět ve vlastnictví věřitele, tedy prospěch z ní měli věřitelé z půjčky, nebyla by pohledávka po právu ani z titulu bezdůvodného obohacení.

Jelikož v této věci jde o skutkově a právně téměř totožnou situaci, až na účastníky smlouvy o půjčce, kterou věřitelé získali půjčkou od společnosti ZIRKEL, a.s., dospěl odvolací soud k závěru, že stejně jako ve věci sp.zn. 93 ICm 2703/2012 jsou tyto právní závěry obsažené ve shora zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu beze zbytku použitelné v této věci a spočívají v tom, že pro posouzení důvodnosti žaloby v této věci je právně významné to, zda smlouva o půjčce je smlouvou absolutně neplatnou podle § 39 obč.zák. v té době platného, jak tvrdí žalovaný pro rozpor či obcházení zákona, neboť podle tvrzení žalovaného záměrem účastníků smlouvy o půjčce bylo použit půjčené peníze nikoliv na podnikatelskou činnost insolvenčního dlužníka, ale použít je ve svůj prospěch a jen zatížit majetek dlužníka dluhem z půjčky, nikdy ve prospěch dlužníka nepoužité, bude v dalším řízení třeba, aby soud I. stupně provedl všechny důkazy nabízené žalovaným k tomuto tvrzení o neplatnosti smlouvy o půjčce a zjistil k němu náležitě a úplně skutkový stav věci. Pokud by snad žalovaný podle soudu neoznačil všechny důkazy k tomuto svému tvrzení, bude třeba, aby jej soud poučil podle § 118a odst. 3 o.s.ř., což zatím neučinil. Jde o důkazy, kterými žalovaný hodlá prokázat, že jediným důvodem a účelem sporné půjčky byl úmysl obou smluvních stran poškodit dlužníka tím, že dlužník zdánlivě na sebe vezme dluh z půjčky, avšak peníze z ní nikdy nehodlá použít pro svou podnikatelskou činnost a naloží s nimi tak, že peníze z půjčky použije bez obdržení náležitého plnění ve prospěch osob spřízněných s věřiteli půjčky nebo 93 ICm 2702/2012 (MSPH 93 INS 24377/2011) přímo těmto věřitelům, přičemž pokud žalovaný předloží důkazy, že v důsledku následných úkonů dlužníka po poskytnutí půjčky, se peníze z ní znovu ocitly ve vlastnictví věřitelů z půjčky nebo osob jim blízkých, nebyla by pohledávka po právu ani co do jistiny z titulu bezdůvodného obohacení.

V neposlední řadě bude soud I. stupně v dalším řízení při hodnocení otázky platnosti smlouvy o půjčce a zkoumání úmyslu obou smluvních stran při jejím uzavírání ve smyslu § 39 obč.zák. zvažovat i to, že v poměrně krátké době stejní účastníci, eventuálně společnost ZIRKEL, a.s. a společníci dlužníka uzavřeli řadu dalších smluv o půjčkách dlužníkovi, které jsou předmětem čtyř dalších incidenčních sporů, v nichž žalovaný tvrdí, že i tyto půjčky dlužník ve shodě s věřitelem nepoužil ve svůj prospěch, nýbrž ve prospěch osob blízkých dlužníku nebo věřiteli samotnému. Bylo by proto v dalším řízení namístě zvážit postup podle § 112 o.s.ř. a všechny spory spojit ke společnému projednání, neboť také rozsudky z těchto dalších skutkově i právně obdobných sporech o existenci pohledávky z půjčky odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení (93 ICm 2703/2012, 93 ICm 2704/2012, 93 ICm 2705/2012, 93 ICm 2701/2012).

Jelikož dokazování k otázce platnosti smlouvy o půjčce přesahuje rámec funkční působnosti odvolacího soudu, zrušil odvolací soud rozsudek soudu I. stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení podle § 219a odst. 1 ve spojení s § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze dospěje dovolací soud k závěru, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nebo má- li být dovolacím soudem řešená právní otázka posouzena jinak.

V Praze dne 3. října 2016

JUDr. Jiří G o l d s t e i n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Hana Bulínová