101 VSPH 196/2016-575
152 ICm 4377/2013 101 VSPH 196/2016-575 (KSPL 52 INS 3592/2013)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ivy Novotné a JUDr. Ladislava Derky v právní věci žalobkyně: JUDr. Soňa Ulčová, sídlem Klatovská 426/286, Plzeň, insolvenční správkyně dlužníka PDA velkoobchod a.s., proti žalovanému: ČEPOS-Česká potravinářská obchodní, a.s., IČ 25313461, sídlem Žukovského 888, Praha 6, zastoupený JUDr. Lenkou Příkazskou, advokátkou, sídlem Čechova 2, Přerov, o určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka a o vydání peněžité náhrady ve výši 3,856.396,93 Kč do majetkové podstaty dlužníka, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 152 ICm 4377/2013-553, ze dne 17. února 2016,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni č. j. 152 ICm 4377/2013-553 ze dne 17. února 2016, se mění tak, že se určuje neúčinnost právního úkonu, jímž dlužník vydal žalovanému dne 9. února 2013 zboží ve svém vlastnictví v celkové hodnotě 3,856.396,93 Kč.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do majetkové podstaty dlužníka do tří dnů od právní moci rozsudku 3,856.396,93 Kč.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů do tří dnů od právní moci rozsudku částku 1.472,57 Kč.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit na soudních poplatcích na účet Krajského soudu v Plzni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 389.640 Kč. isir.justi ce.cz 152 ICm 4377/2013 (KSPL 52 INS 3592/2013)

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni jako soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se insolvenční správkyně domáhala určení neúčinnosti právního úkonu, jímž insolvenční dlužník vydal žalovanému dne 9. února 2013 zboží ve svém vlastnictví v celkové hodnotě 3,856.396,93 Kč (bod I. výroku), současně pod bodem II. výroku zamítl návrh na zaplacení částky 3,856.396,93 Kč do majetkové podstaty insolvenčního dlužníka a pod bodem III. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 39.421,80 Kč.

Při svém rozhodování vyšel soud prvního stupně z těchto zjištění: -insolvenční dlužník uzavřel se žalovaným dne 6. 12. 2005 rámcovou kupní smlouvu č. 36/2005, kterou si účastníci smlouvy upravili podmínky svých obchodních vztahů z dodávek zboží za výhodnějších podmínek, a podle níž měl žalovaný dlužníkovi dodávat zboží na základě jeho objednávek, přičemž kupující nabýval vlastnické právo k prodávanému zboží až úplným zaplacením kupní ceny, -v čl. VIII této rámcové kupní smlouvy se její účastníci dohodli, že pokud dlužník neuhradí kupní cenu zboží ve lhůtě splatnosti, je prodávající oprávněn převzít si své zboží zpět, a pokud by dlužník zboží, za které nezaplatil kupní cenu, již ve skladu neměl, pak prodávající má právo odebrat si z dlužníkova skladu jakékoliv jiné zboží v ceně odpovídající nákupní ceně nezaplaceného zboží, -podlé téhož ustanovení rámcové kupní smlouvy měl žalovaný právo od smlouvy odstoupit v případě hrubého porušení smlouvy dlužníkem, -žalovaný od této kupní smlouvy odstoupil písemně 8. 2. 2013 a důvodem odstoupení bylo to, že dlužník dosud nezaplatil za odebrané zboží cenu v celkové výši 7,853.614,79 Kč, odstoupení žalovaný doručil dlužníkovi 8. 2. 2013 a současně jej vyzval, aby připravil zboží, které si dne 9. 2. 2013 může žalovaný ze skladu odvézt, neboť žalovaný míní realizovat právo na zpětný odběr zboží do výše nezaplacených závazků, -hodnotu odvezeného zboží ve vlastnictví dlužníka stanovil žalovaný ve výši 3,856.396,93 Kč a tuto výši žalobkyně nezpochybňovala, -o odevzdání a převzetí zboží byl sepsán mezi dlužníkem a žalovaným protokol ze dne 10. 2. 2013, podle něhož došlo k předání zboží podle inventurního seznamu, který je nedílnou přílohou protokolu a za dlužníka zboží předala paní Grösslová, -insolvenční řízení na dlužníka bylo zahájeno 12. 2. 2013 na základě návrhu insolvenčního dlužníka, který v něm uvedl, že má závazky vůči svým věřitelům v celkové výši přes 34 milionů Kč, insolvenční soud rozhodl o úpadku dlužníka 17. 4. 2013 a současně rozhodl o prohlášení konkursu na jeho majetek, -podle zástavní smlouvy z 12. 6. 2016 zřídil insolvenční dlužník ve prospěch GE Money Bank, a.s. zástavní právo k veškerým zásobám zboží ve skladu v Domažlicích, Petrovická 275 a tato banka přihlásila do insolvenčního řízení zajištěnou pohledávku skladovými zásobami ve výši 2,856.640,66 Kč, -mezi účastníky bylo nesporné, že dlužník byl v úpadku ještě před odvozem zboží žalovaným ze skladu dlužníka dne 9. 2. 2013. 152 ICm 4377/2013 (KSPL 52 INS 3592/2013)

Na základě těchto zjištění a po zhodnocení výpovědi předsedy představenstva dlužníka, členky představenstva dlužníka (dcery předsedy představenstva) a dále člena představenstva žalovaného a člena dozorčí rady žalovaného dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba není důvodná.

Svůj závěr odůvodnil především odkazem na čl. VIII kupní smlouvy ze 6. 12. 2005 o možnosti zpětného odběru dodaného zboží s tím, že má za to, že ve smyslu § 351 obchodního zákoníku v té době platného (dále jen Obch. zák.) platilo toto ujednání i po odstoupení žalovaného od kupní smlouvy a umožňovalo žalovanému zboží odebrat zpět i po zániku smlouvy. Smlouva sice ve svém textu nikde neuvádí, že by tento článek smlouvy platil i po jejím zrušení, ovšem ani ve svém textu jeho použití nevylučovala. Ve smlouvě nebylo uvedeno, jak budou mezi smluvními stranami řešeny závazky po zrušení smlouvy, z čehož lze dovodit, že vůle účastníků smlouvy byla taková, že odvoz zboží ve vlastnictví dlužníka na úhradu nesplacených dluhů byl možný i po odstoupení. Smyslem smluvní úpravy o zpětném odběru zboží ve vlastnictví dlužníka bylo zajistit žalovanému možnost uspokojit své pohledávky a minimalizovat obchodní ztráty tímto způsobem. Kromě předsedy představenstva dlužníka všichni slyšení svědci uvedli, že se domnívají, že odběr zboží žalovaným na základě čl. VIII kupní smlouvy byl možný i po odstoupení od smlouvy. Odvozu zboží nebránilo ani zástavní právo ke skladovým zásobám zboží ve vlastnictví dlužníka, které svědčilo bance na základě zástavní smlouvy, neboť zástavní právo bylo zřízeno ke skladovým zásobám zboží, tedy k věci hromadné. Na jednotlivé věci umístěné ve skladu dlužníka se proto zástavní právo nevztahuje a nevázne na věcech, které byly ze skladu vyjmuty. Vycházeje z těchto úvah a závěrů dospěl soud prvního stupně k závěru, že odvoz zboží dlužníka žalovaným na úhradu svých pohledávek vůči dlužníku z kupní smlouvy není zvýhodňujícím právním úkonem, neboť šlo o úkon, který byl proveden v souladu se smluvním ujednáním účastníků při dodávkách zboží, a šlo o úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, přičemž dlužník za vydané zboží obdržel přiměřené protiplnění spočívající v tom, že výše dlužníkových závazků se v důsledku odvozu zboží a následného jednostranného zápočtu žalovaného snížila o cenu odvezeného zboží, takže jde o úkon, který lze podřadit pod § 241 odst. 5 písm. b) insolvenčního zákona. Z výpovědi slyšených svědků pak dovodil, že žalovaný nemohl ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v den, kdy mu zboží vydává, v úpadku. Odvoz zboží nebyl úkonem, který by vedl k dlužníkovu úpadku, přestože bezprostředně po něm insolvenční dlužník podal sám na sebe insolvenční návrh, neboť podle jeho údajů dlužník byl v úpadkové situaci již dávno předtím. Současně se zamítnutím žaloby soud přiznal ve sporu úspěšnému žalovanému náhradu nákladů řízení, jež mu vznikly v souvislosti s jeho zastoupením advokátem a to ve výši a podle sazeb stanovených ve vyhl. č. 177/1996 Sb.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání, v němž navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě v celém rozsahu vyhověl. Poukázala zejména na to, že dlužník se žalovaným uzavřeli rámcovou kupní smlouvu o podmínkách dodávek potravinářského a nepotravinářského zboží velkoobchodního charakteru, přičemž dopisem ze dne 8. 2. 2013 žalovaný platně od této kupní smlouvy odstoupil z důvodu prodlení dlužníka s placením splatných závazků a druhý den po odstoupení od smlouvy si žalovaný odvezl ze skladových 152 ICm 4377/2013 (KSPL 52 INS 3592/2013) prostor dlužníka většinu skladových zásob zboží, které však již bylo dlužníkem zaplaceno, takže bylo ve vlastnictví dlužníka. Na úhradu dlužné kupní ceny si žalovaný odvezl zboží ve vlastnictví dlužníka v celkové výši 3,856.396,93 Kč a o tuto částku ponížil své pohledávky vůči dlužníku. Takovéto chování dlužníka je nepochybně zvýhodňujícím právním úkonem podle § 241 insolvenčního zákona, neboť k takovému plnění dlužníka došlo až po zániku kupní smlouvy, v níž si její účastníci neupravili možnost zakotvenou v čl. VIII kupní smlouvy i po zániku smlouvy, takže účastníci si mohli vypořádat vzájemná práva a povinnosti ze zrušené smlouvy pouze způsobem stanoveným v § 351 obchodního zákoníku a pokud měli účastníci smlouvy vůli upravit si práva a povinnosti po zrušení smlouvy odlišně, pak měli tento svůj úmysl ve smlouvě vyjádřit, což neučinili. Nelze tedy dovodit, že při odvozu zboží ve vlastnictví dlužníka dne 9. 2. 2013 žalovaný a dlužník postupovali podle smlouvy. Dále poukazovala na to, že protokol o předání zboží z 10. 2. 2013 za dlužníka podepsala pouze Marcela Grösslová, která nebyla předsedkyní představenstva dlužníka, a která jediná také protokol o předání zboží za dlužníka podepsala, ale předseda představenstva dlužníka jej nepodepsal. Marcela Grösslová, jako členka statutárního orgánu dlužníka, musela vědět o úpadkové situaci dlužníka v době vydání zboží žalovanému, nehledě na to, že bezprostředně po vydání zboží, které sama zajišťovala, se stala zaměstnankyní a ředitelkou pobočky žalovaného, z čehož je jisté, že žalovaný o úpadku dlužníka musel vědět. Vydání zboží na úhradu dluhu je nepochybně zvýhodňujícím právním úkonem dlužníka, neboť dlužník jej učinil v době, kdy již byl v úpadku a v důsledku něhož se žalovanému jako jednomu z věřitelů dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu.

Žalovaný vyvracel důvody odvolání a navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, z důvodů v něm uvedených.

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení jemu předcházející podle § 212 a § 212a o.s.ř. a dospěl k závěru, že soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav.

Argumentace soudu prvního stupně o tom, že z povahy věci i chování obou účastníků rámcové kupní smlouvy vyplývá, že čl. VIII této smlouvy o možnosti zpětného odběru zboží platil i pro případ odstoupení od smlouvy ve smyslu § 351 odst. 1 Obch. zák. neobstojí již proto, že kupní smlouva ze dne 6. 12. 2015 byla jen smlouvou rámcovou, která nezakládá žádný závazkový vztah, pohledávky a závazky smluvních stran z ní tudíž nevznikají a nemůžou tak logicky trvat ani po jejím zrušení odstoupením (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3488/2010).

Nicméně ze správných skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že k odebrání a převzetí zboží ve vlastnictví dlužníka žalovaným po odstoupení od rámcové kupní smlouvy došlo na základě vzájemné dohody dlužníka a žalovaného, neboť bylo prokázáno, že zboží dlužník žalovanému dobrovolně vydal a se žalovaným o tom sepsal protokol o převzetí zboží. Na platnosti takové dohody o vydání zboží ve vlastnictví dlužníka k částečnému umoření dluhu z kupních cen jiného dodaného zboží dlužníkovi nemůže nic změnit to, že snad movité věci dne 9. 2. 2013 vydala ze skladu dlužníka žalovanému osoba, která nebyla předsedou 152 ICm 4377/2013 (KSPL 52 INS 3592/2013) představenstva dlužníka, a která k tomu podle předsedy představenstva nebyla zmocněna, neboť podle § 15 odst. 2 tehdy platného obchodního zákoníku je i takovým jednáním podnikatel vázán a nebylo prokázáno, že by žalovaný mohl vědět, že osoba, která mu za dlužníka zboží vydává, není k tomu oprávněna, jestliže tato osoba-Marcela Grösslová-byla v době vydání zboží zapsána v obchodním rejstříku dlužníka jako členka představenstva.

Podstatné je proto pouze to, zda taková dohoda o vydání zboží v hodnotě 3,856.396,93 Kč, kterou dlužník uzavřel se žalovaným 9. 2. 2013, je neúčinným právním úkonem dlužníka ve smyslu § 241 IZ, neboť, jak správně dovodil soud prvního stupně, jejímu platnému uzavření nebránilo zástavní právo váznoucí na skladových zásobách zboží umístěného ve stejném skladu ve prospěch jiného věřitele (banky), jelikož předmětem zástavního práva byly skladové zásoby zboží jako věc hromadná a nikoliv jednotlivé zboží ve skladu umístěné.

Odvolací soud však má na rozdíl od soudu prvního stupně za to, že shora uvedená dohoda je zvýhodňujícím právním úkonem dlužníka a nelze ji podřadit pod § 241 odst. 5 písm. b) IZ již proto, že za vydané zboží ve vlastnictví dlužníka se dlužníku nedostalo od žalovaného žádného přiměřeného protiplnění a nelze za něj považovat to, že se o hodnotu vydaného zboží snížil eventuálně dluh dlužníka vůči žalovanému jako jednomu z věřitelů. Naopak, za situace, kdy dlužník takový úkon učinil v době, kdy již byl v úpadku (a to bylo mezi účastníky nesporné) a měl více věřitelů, kterým neplnil a nemohl plnit ve stejném rozsahu, protože mu to nedovoloval stav jeho majetku, jak jednoznačně vyplývá již z údajů dlužníka obsažených ve vlastním insolvenčním návrhu a příloh, které k nim dlužník připojil, tak tím žalovaného bezpochyby zvýhodnil na úkor ostatních věřitelů, neboť žalovanému se dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkurzu (§ 241 odst. 1 IZ).

Jestliže dohodu o vydání zboží shora uvedenou nelze z těchto důvodů podřadit pod § 241 odst. 5 písm. b) IZ, pak to, že žalovaný nevěděl v době jejího uzavření o úpadku dlužníka, není podstatné, neboť taková nevědomost není zákonným předpokladem zvýhodňujícího právního úkonu dlužníka ve smyslu § 235 ve spojení s § 241 odst. 1 a 2 IZ.

Z těchto všech důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě v celém rozsahu vyhověl (§ 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř.) a v souvislosti s tím rozhodl podle § 224 odst. 2 o.s.ř. o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem před soudy obou stupňů.

Náhradu nákladů řízení odvolací soud přiznal ve sporu úspěšné žalobkyni podle § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně uvedla, že v řízení před soudem prvního stupně ji nevznikly žádné náklady, které by uplatnila k náhradě a v odvolacím řízení uplatnila pouze náklady cestovného, které jí vznikly v souvislosti s její účastí u odvolacího jednání.

Jelikož je žalobkyně osobou ze zákona osvobozenou od placení soudních poplatků (§ 11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích) a měla ve sporu 152 ICm 4377/2013 (KSPL 52 INS 3592/2013)

úspěch, přechází poplatková povinnost na žalovaného podle § 2 odst. 3 shora zmíněného zákona, a to jak pokud jde o poplatek za incidenční žalobu, tak pokud jde o poplatek za odvolání.

Výše každého z poplatků odvolací soud stanovil z žalobního návrhu na určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka podle položky 13, bod. 1, písm. d) sazebníku zákona o soudních poplatcích ve výši 2.000 Kč a dále z žalobního návrhu na vydání peněžitého plnění podle pol. 1 písm. b) sazebníku tohoto zákona ve výši 5% požadovaného peněžitého plnění, což činí 192.820 Kč za žalobu a stejnou částku za odvolání, přičemž podle § 6a odst. 2 zákona o soudních poplatcích se oba poplatky sčítají. Poplatek za žalobu tak činí celkem 194.820 Kč a poplatek za odvolání činí stejnou částku.

Poučení: Proti tomuto rozsudku j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Plzni, dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 20. října 2016

JUDr. František K u č e r a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Němcová Michaela