101 VSPH 188/2017-239
65 ICm 3066/2014 101 VSPH 188/2017-239 (KSPH 35 INS 13556/2013)

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ivy Novotné a JUDr. Jiřího Goldsteina v právní věci žalobkyně: JUDr. Ing. Kristýna Fronc Chalupecká, sídlem V Korytech 972/12, Praha 10, insolvenční správkyně dlužníka Východočeská leasingová, spol. s r.o., zast. Mgr. Ing. Petrou Bělicovou, advokátkou, sídlem Za Poříčskou bránou 334/4, Praha 8, proti žalované: SG Equipment Finance Czech Republic, s.r.o., IČO 61061344, sídlem náměstí Junkových 2772/1, Praha 5, zast. Mgr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem, sídlem Jáchymova 26/2, Praha 1, o určení neúčinnosti právních úkonů dlužníka, o odvolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 65 ICm 3066/2014-47, ze dne 20. července 2015,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 65 ICm 3066/2014-47 ze dne 20. července 2015 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze jako soud prvního stupně ve výroku uvedeným rozsudkem pro uznání v bodě I. určil, že je neúčinná kupní smlouva uzavřená mezi dlužníkem a žalovanou dne 30. 6. 2010, a že je neúčinná smlouva o postoupení pohledávek a převodu závazků-leasingového portfolia smluv dlužníka ze dne 30. 6. 2010 (bod I. výroku) a v bodech II. a III. rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 12.342 Kč a České republice na soudním poplatku 5.000 Kč.

Své rozhodnutí odůvodnil soud I. stupně tím, že v řízení o odpůrčí žalobě insolvenční správkyně v usnesení vydaném 5. 1. 2015 podle § 114b o.s.ř., žalované uložil povinnost do 30 dnů vyjádřit se písemně k podané žalobě a v případě, že nárok v ní uvedený neuznává, aby v téže lhůtě vylíčila rozhodující skutečnosti, na nichž staví svojí obranu a k vyjádření připojila listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označila důkazy k prokázání svých tvrzení. Žalovaná byla v usnesení poučena, že v případě, že se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že nárok žalobce uznává. Usnesení bylo žalované doručeno 5. 1. 2015, lhůta k vyjádření k žalobě žalované uplynula 4. 2. 2015. V této stanovené lhůtě se žalovaná k žalobě nevyjádřila, a jelikož se podle názoru soudu I. stupně jedná o věc, v níž lze podle § 99 o.s.ř. uzavřít a schválit smír, platí podle § 144b odst. 5 o.s.ř. právní fikce, že žalovaná nárok žalobkyně uznala, a proto soud rozhodl podle § 153a odst. 3 o.s.ř. rozsudkem pro uznání. Doplnil dále, že sice v poslední den lhůty, a to 4. 2. 2015, žalovaná doručila prostřednictvím svého zástupce žádost o prodloužení lhůty k vyjádření k žalobě o dalších 30 dnů s tím, že žalovaná udělila zástupci plnou moc k zastupování až na konci měsíce ledna 2015, a proto zástupce isir.justi ce.cz 65 ICm 3066/2014 (KSPH 35 INS 13556/2013) potřebuje delší lhůtu, aby se seznámil se žalobou i předloženými důkazy, ale tuto žádost soud I. stupně posoudil tak, že nejde o vážný důvod, který by žalované bránil v tom, aby se ve lhůtě stanovení soudem k žalobě vyjádřila, neboť podle jeho názoru by takovým důvodem byly pouze objektivní skutečnosti, které by nezávisle na vůli žalované bránily, aby se k žalobě vyjádřila. Výroky o nákladech řízení a soudním poplatku odůvodnil soud I. stupně odkazem na § 142 odst. 1 a na § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích.

Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včas odvolání, v němž poukázala na to, že lhůta podle § 114 odst. 2 o.s.ř. je lhůtou soudcovskou a nikoliv zákonnou, kterou nelze na žádost prodloužit, tak jak to vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1555/2003. Poukázala na to, že v poslední den této soudcovské lhůty požádala o prodloužení lhůty k vyjádření k žalobě a o této její žádosti soud I. stupně nerozhodl, ačkoliv tak učinit měl, než rozhodl ve věci samé. Uvedla, že věc je skutkově i právně složitá, takže to byl důvod, proč zvolila advokáta ke svému zastupování, a právě složitost projednávané věci je dostatečným důvodem k prodloužení lhůty žalované k vyjádření k žalobě. Žalovaná má za to, že v této věci nelze vydat rozsudek pro uznání, neboť nejde o věc, v níž lze uzavřít smír podle § 99 o.s.ř. a poukázal v této souvislosti na judikaturu Nejvyššího soudu o tom, že o odpůrčí žalobě podané podle § 42a občanského zákoníku nelze rozhodnout rozsudkem pro uznání, neboť jde o věc, v níž nelze uzavřít smír, a obdobně je třeba postupovat i u incidenčních sporů. Zmínil rovněž, že rozsudek pro uznání postupem podle § 114b odst. 5 o.s.ř. je sankcí za nečinnost žalovaného účastníka, ovšem žalovaná v této věci ještě v zákonné lhůtě podala žádost o prodloužení lhůty k vyjádření k žalobě, takže nelze dovodit, že by byla v této lhůtě zcela nečinná. Dále zdůraznila, že usnesení vydané soudem podle § 114b o.s.ř. nebylo podepsáno soudkyní, jež ve věci rozhodla v prvním stupni, což je v rozporu s § 21b odst. 2 jednacího řádu pro okresní a krajské soudy, a v důsledku toho, jak již judikoval Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 21 Cdo 2288/2012, fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 o.s.ř. nenastane, jestliže usnesení, kterým byl žalovaný vyzván, aby se ve stanovené lhůtě ve věci písemně vyjádřil a které bylo žalovanému řádně doručeno, neobsahuje předepsané formální náležitosti, a není proto veřejnou listinou. Usnesení podle § 114b, které bylo žalované doručeno, bylo elektronicky podepsáno jen zapisovatelkou Magdalenou Potměšilovou a ani originál usnesení založený ve spise není soudcem podepsán. Má rovněž za to, že žaloba s ohledem na znění žalobního návrhu má vady, které brání jejímu věcnému projednání, neboť úkony, jež mají být soudem určeny za neúčinné, jsou v žalobním návrhu vymezeny neurčitě. Navrhla proto, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Odvolací soud přezkoumal důvodnost odvolání z hledisek uvedených v § 205b o.s.ř, a to postupem podle § 214 odst. 1 písm. d) o.s.ř., neboť dospěl k závěru, že je na místě rozsudek soudu I. stupně zrušit podle § 219a odst. 1 o.s.ř., jelikož v dané věci nejsou dány zákonné podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, jak to učinil soud I. stupně.

Odvolací soud zastává konzistentně právní názor, že u odpůrčích žalob vymezených v § 204-§ 242 insolvenčního zákona a sloužících jen pro potřeby 65 ICm 3066/2014 (KSPH 35 INS 13556/2013) insolvenčního řízení, je už z povahy věci vyloučeno, aby o takové žalobě soud rozhodl rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o.s.ř., neboť v řízení o takové žalobě je vyloučena možnost uzavření a schválení smíru (§ 153a odst. 2 o.s.ř.) a zákon nepřipouští vydat rozsudek pro uznání ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír, tedy nelze rozhodnout rozsudkem pro uznání ve věcech, jejichž povaha nepřipouští uzavření soudního sporu. Takovou povahu má podle odvolacího soudu i řízení o odpůrčí žalobě insolvenčního správce.

Při tomto svém závěru vychází odvolací soud z právních závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2666/2007 ohledně rozsudku pro uznání v řízení o žalobě na určení neúčinného právního úkonu podané podle § 42a občanského zákoníku platného do 31. 12. 2013, a které je svým smyslem a obsahem obdobou odpůrčích žalob upravených speciálně v insolvenčním zákoně. Rozdíl je jen v tom, že žaloby podle 42a obč. zák. slouží pro potřeby exekučního řízení, zatímco žaloby podle § 240-§ 242 IZ slouží pro potřeby insolvenčního řízení, jehož smyslem je, stejně jako je smyslem exekučního řízení, aby, zjednodušeně pro potřeby tohoto řízení řečeno, byly uspokojeny pohledávky věřitelů dlužníka.

Ve shora zmíněném rozsudku Nejvyšší soud ČR jednoznačně vyslovil, že institut odporovatelnosti uplatňující se odpůrčí žalobou podle § 42 obč. zák. slouží a je určený jen pro potřeby exekučního řízení. Stejné pak platí podle názoru odvolacího soudu i pro institut odporovatelnosti, tedy pro odpůrčí žaloby podávané insolvenčním správcem podle § 240-§ 242 IZ. Posuzováním z tohoto hlediska, jež je třeba považovat za rozhodující, je nutné dovodit, že dohoda uzavřená mezi insolvenčním správcem a osobou, v jejíž prospěch byl právní úkon dlužníkem učiněn, ve které by si její účastníci sjednali, že je takový právní úkon vůči věřiteli neúčinný, by nevedla k nastolení relativní neúčinnosti tohoto právního úkonu, nemohla by se tudíž stát podkladem pro výkon rozhodnutí. V řízení o neúčinnosti právního úkonu nemůže být proto vydán rozsudek pro uznání podle § 153a odst. 3 o.s.ř., neboť v daném případě nemůže být splněna přípustnost jeho vydání spočívající v možnosti uzavření schváleného smíru (§114b o.s.ř.).

Z důvodů shora uvedených proto odvolací soud rozsudek soudu I. stupně zrušil podle § 219a odst. 1 o.s.ř., neboť v této věci nejsou dány zákonné podmínky pro vydání rozsudku pro uznání a věc vrátil soudu I. stupně podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. k dalšímu řízení, v němž soud I. stupně žalobu řádně projedná.

Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 7. prosince 2017 JUDr. František K u č e r a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Němcová Michaela