101 VSPH 185/2016-45
69 ICm 2877/2014 101 VSPH 185/2016-45 (KSUL 69 INS 28817/2013)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Derky a soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Ivy Novotné v právní věci žalobců: a) Ludmila anonymizovano , anonymizovano , bytem Mikulášovice čp. 30, zastoupená opatrovníkem Mgr. Narcisem Tomáškem, se sídlem Děčín, U Starého mostu 111/4, b) Pavel anonymizovano , nar. 7. 12. 1949, bytem Mikulášovice čp. 30, zastoupený advokátem Mgr. Narcisem Tomáškem, se sídlem Děčín, U Starého mostu 111/4, proti žalovanému: BP Integralis Limited, reg. č. 255048, se sídlem Diagorou, Kermia Building 4, 1097 Nicosia, Kypr, zastoupený advokátem Mgr. Ivo Siegelem, se sídlem Praha 1, Školská 38, o určení pravosti pohledávky, o odvolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 69 ICm 2877/2014-18 ze dne 11. prosince 2015,

takto:

I. Bod I. výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 69 ICm 2877/2014-18 ze dne 11. prosince 2015 se mění tak, že se odmítá žaloba, ve které se žalobci domáhali určení, že dílčí pohledávky č. 1 a č. 2 přihlášené pod č. P22 nejsou po právu vůči dlužníkům; určuje se, že žalovaný nemá proti dlužníkům dílčí pohledávku č. 4 přihlášenou pod č. P22 v insolvenčním řízení sp. zn. KSUL 69 INS 28817/2013. Bod III. výroku rozsudku se zrušuje.

II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 3.488 Kč k rukám právního zástupce žalovaného.

Odůvodnění

V rámci insolvenčního řízení dlužníků Ludmily anonymizovano a Pavla anonymizovano Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením č. j. KSUL 69 INS 28817/2013-A-31 z 2. 6. 2014 zjistil úpadek dlužníků a povolil řešení úpadku jejich oddlužením. Usnesením z 1. 8. 2014 isir.justi ce.cz 69 ICm 2877/2014 (KSUL 69 INS 28817/2013)

(č. d. B-7) bylo schváleno oddlužení plněním splátkového kalendáře. Věřitel BP Integralis Limited přihlásil pohledávku evidovanou pod č. P22 skládající se z dílčích pohledávek č. 1 až 5. Dílčí pohledávky č. 1, 2, 4 a 5 byly označeny za vykonatelné ode dne 6. 9. 2011 na základě rozhodčího nálezu sp. zn. 002 SRKCR-007/2011 z 25. 7. 2011. Dílčí pohledávky č. 1 a 2 byly označeny za zajištěné na základě zástavní smlouvy o zřízení zástavního práva č. 1F 100437/2008 z 24. 1. 2008.

Podle přihlášky dílčí pohledávka č. 1 ve výši 75.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení 15.760 Kč představovala jistinu ze smlouvy o půjčce č. 1F 100437/2008 z 24. 1. 2008 ve znění dodatku č. 1 z 29. 6. 2010 (dále jen Smlouva o půjčce).

Podle přihlášky dílčí pohledávka č. 2 tvořila částku 124.256 Kč se zákonným úrokem z prodlení 26.111 Kč. Jako důvod vzniku byly označeny úroky sjednané ve Smlouvě o půjčce, a to za dohodnutých 120 měsíců splácení. Celková měsíční splátka dluhu z úvěru včetně úroku činila 2.139 Kč, přičemž od celkové částky byla odečtena částka 57.424 Kč, kterou dlužník uhradil před podáním rozhodčí žaloby a jistina 75.000 Kč.

Podle přihlášky dílčí pohledávka č. 3 je smluvní pokuta 15.000 Kč za neoznámení exekuce podle čl. II odst. 4 dodatku ke Smlouvě o půjčce.

Podle přihlášky dílčí pohledávka č. 4 představovala smluvní pokutu 35.861 Kč za to, že věřitel se musel domáhat splnění svého nároku rozhodčí žalobou, a to podle čl. VII. odst. 4 dodatku ke Smlouvě o půjčce. Výše smluvní pokuty činila 50.000 Kč, přičemž od celkové částky bylo odečteno 14.973 Kč, což dlužník již uhradil.

Dílčí pohledávka č. 5 ve výši 16.756,80 Kč představovala náklady rozhodčího řízení.

Při přezkumném jednání dne 31. 7. 2014 insolvenční správce a oba dlužníci popřeli pravost dílčích pohledávek č. 1, 2, 4 a 5 s odůvodněním, že rozhodčí doložka sjednaná ve Smlouvě o půjčce je neplatná, neboť neobsahuje přímé učení rozhodce. Nelze proto pohledávky považovat za vykonatelné a obě jsou promlčené (nebyly uplatněny včas u soudu). Dlužníci popřeli dílčí pohledávku č. 5 i z toho důvodu, že s ohledem na neplatnost rozhodčí doložky nemohly ani platně vzniknout náklady rozhodčího řízení. Dále insolvenční správce a oba dlužníci popřeli pravost dílčí pohledávky č. 3 z důvodu nepřiměřenosti smluvní pokuty a značné nerovnováhy v právech a povinnostech stran.

Oba dlužníci podali dne 30. 8. 2014 proti Věřiteli BP Integralis Limited žalobu o určení, že nejsou po právu dílčí pohledávky č. 1, 2, 4 a 5. Žalobu odůvodnili tvrzeními uvedenými v popření pohledávek a dodali k dílčí pohledávce č. 2, že ujednání, které umožňovalo věřiteli v důsledku sebekratšího prodlení s placením požadovat vedle nesplacené jistiny i zaplacení úroků, na které by jinak vznikl nárok až v budoucnu za celou dobu půjčky, je v podstatě sankční povahy a nepřiměřeně postihuje spotřebitele. Smluvní ustanovení umožňující požadovat i zaplacení budoucího úroku je proto neplatné. Po odečtení zaplacené částky 57.424 Kč a částky 14.973, kterou si věřitel započetl na pohledávku č. 4, by pohledávka č. 2 neměla přesahovat výši 80.434,95 Kč, tj. úroky splatné do 2. 6. 2014, dne zjištění úpadku.

K dílčí pohledávce č. 4 žalobci uvedli, že smluvní pokuta 50.000 Kč k půjčce 75.000 Kč je svou výší nepřiměřená. Kromě toho je v rozporu s § 544 zákona č. 40/1964 Sb. (dále jen obč. zák.) smluvní pokuta vázaná na využití práva věřitele podat žalobu nebo návrh na exekuci.

Žalovaný navrhl žalobu zamítnout s tím, že původní věřitel 1. faktorská, s. r. o., IČO 26777355 uzavřel dne 24. 1. 2008 s žalobci (dlužníky) Smlouvu o půjčce, na základě které poskytl žalobcům půjčku 75.000 Kč, splatnou ve 120 měsíčních splátkách po 2.139 Kč 69 ICm 2877/2014 (KSUL 69 INS 28817/2013) počínaje dne 24. 2. 2008 a konče 24. 1. 2018. Dne 29. 6. 2010 byl mezi smluvními stranami uzavřen dodatek ke Smlouvě. Původní věřitel postoupil na žalovaného pohledávky ze Smlouvy o půjčce smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou dne 14. 10. 2011. Celá půjčka se stala splatnou dle čl. III. odst. 9 Smlouvy ve znění čl. II. dodatku dne 24. 6. 2009, tj. uplynutím 90. dne prodlení se splátkou z 24. 3. 2009. Věřitel odložil splatnost úvěru a nabídl žalobcům možnost splácet i nadále úvěr ve splátkách. Žalobci tuto možnost přijali, ale opět se ocitli v prodlení s úhradami. Žalovaný poté podal rozhodčí žalobu, přičemž zákonný úrok z prodlení žalovaný požaduje až od zahájení rozhodčího řízení. Dále zopakoval tvrzení obsažená v přihlášce pohledávek; pohledávky nejsou promlčené vzhledem k podání rozhodčí žaloby. Žalovaný navrhl řízení přerušit do skončení řízení o incidenční žalobě insolvenčního správce proti žalovanému, vedeného pod sp. zn. 69 ICm 2847/2014 o popření týchž pohledávek jako v předmětné věci.

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem z 11. 12. 2015 v bodu I. výroku zamítl žalobu o určení, že nejsou po právu vykonatelné dílčí pohledávky č. 1, 2 a 4 žalovaného v přihlášce č. 22 v insolvenčním řízení sp. zn. KSUL 69 INS 28817/2013. V bodu II. výroku určil, že není po právu vykonatelná dílčí pohledávka č. 5 v přihlášce č. 22. V bodu III. výroku soud uložil žalobcům zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení 7.240,64 Kč, přičemž náhrada nákladů se považuje za přihlášenou podle insolvenčního zákona a uspokojí se v insolvenčním řízení ve stejném pořadí jako pohledávka, o kterou se vedl spor. V bodu IV. výroku soud zamítl návrh žalovaného na přerušení řízení do doby pravomocného skončení sporu vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 69 ICm 2847/2014.

Rozsudek soud odůvodnil tím, že v řízení sp. zn. 69 ICm 2847/2014 o žalobě insolvenčního správce již bylo pravomocně rozhodnuto, proto nevyhověl návrhu žalovaného na přerušení řízení.

Soud zjistil, že ve Smlouvě o půjčce (čl. III. odst. 3 dodatku) byla sjednána rozhodčí doložka, podle níž spory ze smlouvy měly být rozhodovány jediným rozhodcem určeným stranami dohodnutou osobou, a to tajemníkem Smírčí a rozhodčí komory České republiky, o. s. ze seznamu advokátů a advokátních koncipientů České advokátní komory. Rozhodčí nález č. SRKCR-007/2011 ze dne 25. 7. 2011 byl vydán JUDr. Danielou Žihlovou, rozhodkyní jmenovanou tajemníkem Smírčí a rozhodčí komory České republiky, o. s. ze seznamu advokátů a advokátních koncipientů České advokátní komory na základě rozhodčí doložky ve smlouvě o půjčce č. 1 F 100437/2008 ze dne 24. 1. 2008 ve znění dodatku č. 1 z 21. 6. 2010. Rozhodčím nálezem bylo rozhodnuto o nároku věřitele na zaplacení půjčky poskytnuté podle uvedené smlouvy s úrokem a s úrokem z prodlení a dále smluvní pokuty a konečně o náhradě nákladů rozhodčího řízení.

Soud učinil závěr, že rozhodčí doložka byla neplatná, neboť rozhodce byl určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem. Rozhodčí nález proto neměl být vydán a je důvodné popření dílčí pohledávky č. 5 spočívající v náhradě nákladů rozhodčího řízení. Soud odkázal na § 112 první věty obč. zák. Pohledávka ze Smlouvy o půjčce byla splatná dne 24. 6. 2009 a žalovaným přihlášena dne 2. 7. 2014, tedy po uplynutí tříleté promlčecí doby dle § 101 obč. zák. Rozhodčí žaloba byla podána dne 25. 7. 2011 a téhož dne bylo rozhodnuto rozhodčím nálezem. Pohledávky č. 1, 2 a 4 sice jsou promlčené, ale námitka promlčení je rozporná s dobrými mravy. Věřitel promlčení nezavinil a nemůže být zbaven svého nároku jen kvůli změně právní interpretace práva soudy. Námitka promlčení vznesená žalobci je v této věci jednáním, které je v rozporu s dobrými mravy, a proto je na místě mu odepřít právní ochranu dle § 3 obč. zák.

Dalšími popěrnými důvody, které žalobci uvedli v žalobě, se soud odmítl zabývat, neboť s ohledem na § 199 odst. 3 insolvenčního zákona nelze tyto důvody rozšiřovat nad rámec tvrzení vznesených při přezkumném jednání. Z uvedených důvodů soud zamítl žalobu 69 ICm 2877/2014 (KSUL 69 INS 28817/2013) v části týkající se dílčích pohledávek č. 1, 2 a 4. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení odůvodnil ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že převážný úspěch žalovaného odpovídá 88 %.

Žalobci napadli bod I. výroku rozsudku včas podaným odvoláním, ve kterém navrhli uvedenou část rozhodnutí zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení nebo změnit a určit, že pohledávky č. 1, 2 a 4 žalovaného nejsou po právu. Odvolání odůvodnili tím, že námitka promlčení byla vznesena důvodně.

Žalovaný se vyjádřil k odvolání a navrhl napadenou část rozsudku potvrdit z důvodů uvedených v rozsudku. Žalovaný se choval jako odpovědný věřitel a včas se domáhal splnění svého nároku, přičemž námitka promlčení není postihem věřitele, který se o výkon svého práva pečlivě a včas stará. Soud prvního stupně se sice meritorně zabýval dílčími pohledávkami č. 1 a 2, nicméně tyto pohledávky byly přihlášeny jako zajištěné a s ohledem na právní úpravu obsaženou v insolvenčním zákoně měla být žaloba v části týkající se těchto dílčích pohledávek odmítnuta dle § 160 odst. 4 insolvenčního zákona.

Odvolací soud podle § 212 o. s. ř. ve spojení s § 7 a § 161 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen insolvenčního zákona) přezkoumal napadenou část rozsudku a po provedeném jednání dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné. V souladu s § 206 odst. 2 o. s. ř. zůstaly odvoláními nedotčeny body II. a IV. výroku rozsudku.

Ve smyslu § 205a odst. 1 o. s. ř se dané odvolací řízení řídí principem neúplné apelace, tj. účastníci nemohou uvádět, s výjimkami v tomto ustanovení uvedenými, nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně. Odvolací soud se proto zabýval výlučně tím, zda z hlediska účastníky tvrzených skutečností a navržených důkazů v řízení před soudem prvního stupně byly soudem zjištěny skutečnosti důležité pro rozhodnutí a byl z nich vyvozen správný právní závěr.

V prvé řadě odvolací soud konstatuje, že incidenční žaloba byla podána včas-přezkumné jednání, při kterém dlužníci popřeli předmětné dílčí pohledávky č. 1, 2, 4 a 5, označené jako vykonatelné, proběhlo dne 31. 7. 2014 a účinky oddlužení nastaly dnem, kdy rozhodnutí o schválení oddlužení č. d. B-7 z 1. 8. 2014 bylo zveřejněno, což se stalo dne 1. 8. 2014 (§ 407 odst. 1 insolvenčního zákona). Dlužníci podali žalobu dne 30. 8. 2014, tedy do 30 dnů ode dne, kdy nastaly účinky oddlužení.

Odvolací soud se nejdříve zabýval dílčími pohledávkami č. 1 a č. 2, které byly přihlášeny žalovaným jako zajištěné.

Podle § 410 odst. 1 první věty insolvenčního zákona Není-li dále stanoveno jinak, platí o přezkoumání přihlášených pohledávek za trvání účinnosti oddlužení obdobně § 190 až 202. Podle odst. 2 Popření pohledávky nezajištěného věřitele dlužníkem má za trvání účinků schválení oddlužení tytéž účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem, ustanovení § 51 odst. 2 tím však není dotčeno; pro toto popření platí obdobně ustanovení o zjištění pohledávky týkající se insolvenčního správce. Jestliže dlužník popřel pohledávku při přezkumném jednání, které se konalo před schválením oddlužení, nastávají účinky tohoto popření dnem, kdy nastaly účinky oddlužení; tento den je rozhodný i pro počátek běhu lhůt k podání žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky. Věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena dlužníkem, podávají žalobu vždy vůči dlužníku. Podle odst. 3 Jde-li o vykonatelnou pohledávku přiznanou pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, může dlužník jako důvod popření její pravosti nebo výše uplatnit jen skutečnosti, které jsou důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce proto, že pohledávka zanikla nebo je promlčená. 69 ICm 2877/2014 (KSUL 69 INS 28817/2013)

Podle § 160 odst. 1 insolvenčního zákona Incidenční spor se projedná a rozhodne na návrh oprávněné osoby, podaný v rámci insolvenčního řízení u insolvenčního soudu; tento návrh má povahu žaloby. Podle odst. 4 první věty Žalobu podanou podle odstavce 1 opožděně nebo osobou, která k tomu nebyla oprávněna, insolvenční soud odmítne.

Jak již výše odvolací soud uvedl, věřitel označil své dílčí pohledávky č. 1 a č. 2 za zajištěné. Jak shora uvedeno, podle § 410 odst. 2 insolvenčního zákona účinky popření dlužníkem (jež jsou tytéž jako účinky popření insolvenčním správcem, včetně aktivní či pasivní legitimace v řízeních o určení pravosti a výše pohledávek) zákon spojuje toliko s popřením pohledávky nezajištěné. Popření zajištěné pohledávky dlužníkem má tedy i v průběhu trvání oddlužení jen následky předvídané ustanovením § 192 odst. 3 insolvenčního zákona, tedy že upravený seznam přihlášených pohledávek není v rozsahu popření exekučním titulem, popření pohledávky dlužníkem však nemá vliv na její zjištění. Dlužníci proto neměli žádný důvod podat žalobu proti zajištěnému věřiteli o popření dílčích pohledávek č. 1 a č. 2, když dlužník v řízení o popření zajištěné pohledávky podle § 199 insolvenčního zákona v daném případě není z procesního hlediska pasivně legitimován. Nelze proto podle českého práva shledat ani procesní legitimaci na straně dlužníků k podání předmětné incidenční žaloby.

Odvolací soud poukazuje na jednu ze zásad insolvenčního řízení vyjádřenou v § 5 písm. a) insolvenčního zákona, podle které insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů. Odvolací soud dodává, že insolvenční řízení nenahrazuje nalézací řízení, proto jako pravidlo popření pohledávky dlužníkem nemůže vyvolat incidenční spor. Je na insolvenčním správci, aby jako strážce majetkové podstaty dlužníka, který je povinen usilovat o to, aby oprávnění věřitelé byli uspokojeni v co nejvyšší míře (§ 36 odst. 1 insolvenčního zákona), popíral pohledávky přihlášených věřitelů, které neshledá po právu nebo dojde k závěru, že jsou promlčené. Možnost dlužníků vést incidenční spor na základě jejich popření pohledávek nezajištěných věřitelů je výjimkou z pravidla. Smysl této výjimky spočívá v tom, že dlužníkům (kteří v případě schváleného oddlužení mají plné dispoziční oprávnění ke svému majetku) není znemožněno dosáhnout řešení úpadku oddlužením tím, že by nebyli schopni splnit hranici uspokojení aspoň 30 % pohledávek nezajištěných věřitelů stanovenou v § 395 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona v případě jimi popřených pohledávek nezajištěných věřitelů, které by nebyly popřeny insolvenčním správcem. Tato podmínka se netýká zajištěných věřitelů, kteří jsou při schváleném oddlužení uspokojováni vždy výlučně z výtěžku zpeněžení zajištění (§ 398 odst. 3 věty třetí insolvenčního zákona), nikoliv ze zpeněžení zbývající majetkové podstaty nebo z plnění splátkového kalendáře po dobu 5 let.

Odvolací soud se dále zabýval tím, zda mají dopad na předmětné incidenční řízení právní závěry přijaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen SDEU) v rozsudku sp. zn. C-377/14 z 21. 4. 20161. Jednalo se o rozhodnutí SDEU o předběžných otázkách vznesených v incidenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Praze sp. zn. 50 ICm 2614/2013 (KSPH 39 INS 2983/2013) ve věci žaloby dlužníků proti zajištěnému věřiteli. Soudce Krajského soudu v Praze v uvedeném řízení vznesl předběžnou otázku dle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU), ve které se mj. dotázal v bodu 1. písm. a) a b), zda Brání čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 a čl. 22 odst. 2 směrnice 2008/48, popř. jiná ustanovení práva EU na ochranu spotřebitele:

1 http://curia.europa.eu/juris/document/document.jsf?text=&docid=176802&pageIndex=0&doclang=CS&mode=r eq&dir=&occ=first&part=1&cid=5764 69 ICm 2877/2014 (KSUL 69 INS 28817/2013)

a) koncepci insolvenčního zákona, která umožňuje soudu přezkoumávat pravost, výši nebo pořadí uspokojení pohledávky pocházející ze spotřebitelských vztahů jen na základě incidenční žaloby podané insolvenčním správcem, některým věřitelem nebo (za shora uvedených omezení) dlužníkem (spotřebitelem)? b) ustanovením, která v rámci vnitrostátní úpravy insolvenčního řízení omezují právo dlužníka (spotřebitele) vyvolat soudní přezkum přihlášené pohledávky věřitelů (dodavatelů, resp. poskytovatelů) jen na případy, kdy je schváleno řešení úpadku spotřebitele formou oddlužení, a v rámci toho jen ve vztahu k nezajištěným pohledávkám věřitelů, přičemž v případě vykonatelných pohledávek přiznaných rozhodnutím příslušného orgánu jsou námitky dlužníka dále omezeny jen na možnost tvrdit zánik či promlčení pohledávky, jako je tomu v případě úpravy obsažené v ustanoveních § 192 odst. 3 a § 410 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona?

V bodu 1) výroku rozsudku SDEU rozhodl, že Článek 7 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách (zneužívajících klauzulích) ve spotřebitelských smlouvách musí být vykládán v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je úprava dotčená v původním řízení, která v insolvenčním řízení neumožňuje soudu, u něhož je toto řízení vedeno, zkoumat z moci úřední případnou zneužívající povahu smluvních ujednání, z nichž vznikly pohledávky přihlášené v uvedeném řízení, ačkoli má tento soud za tímto účelem k dispozici nezbytné informace o právním a skutkovém stavu, a která uvedenému soudu umožňuje zkoumat pouze nezajištěné pohledávky a námitky omezuje jen na možnost tvrdit zánik či promlčení těchto pohledávek.

V odůvodnění tohoto bodu výroku SDEU uvedl v odst. 55) až 57):

55) Pokud jde o první otázku pod písmenem b), z konstatování předkládajícího soudu vyplývá, že vnitrostátní právní úprava dotčená v původním řízení neumožňuje popírat veškeré pohledávky z úvěrové smlouvy, v níž se mohou nacházet zneužívající klauzule, ale pouze pohledávky nezajištěné, přičemž námitky omezuje na možnost tvrdit zánik či promlčení těchto pohledávek.

56) Jak je přitom patrné z judikatury citované v bodě 46 tohoto rozsudku, součástí práva na účinnou soudní ochranu je právo spotřebitele popřít před vnitrostátním soudem oprávněnost pohledávek z úvěrové smlouvy, která obsahuje klauzule, jež mohou být prohlášeny za zneužívající, bez ohledu na to, zda jde o pohledávky zajištěné či nezajištěné.

57) Jestliže z předkládacího rozhodnutí dále vyplývá, že vnitrostátní právní úprava dotčená v původním řízení omezuje možnost námitky dlužníka, který hodlá popřít nezajištěnou pohledávku, na promlčení či zánik této pohledávky, je třeba připomenout, že omezení pravomoci vnitrostátního soudu vyloučit z moci úřední použití zneužívajících klauzulí může zasahovat do efektivity ochrany zamýšlené články 6 a 7 směrnice 93/13 (obdobně viz rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis, C-473/00, EU:C:2002:705, bod 35).

Odvolací soud dovodil z formulace předběžné otázky vznesené českým soudcem a z výroku rozsudku SDEU uvedeného pod bodem 1) a odůvodněného zejména citovanými pasážemi z odůvodnění rozsudku SDEU, že SDEU shledal nekompatibilní s článkem 7 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách (zneužívajících klauzulích) ve spotřebitelských smlouvách (dále jen Směrnice) takovou vnitrostátní úpravu, podle které v insolvenčním řízení při řešení úpadku schváleným oddlužením (viz otázka č. 1) písm. b) českého soudu, která se týkala jen tohoto řešení úpadku) soud může zkoumat zneužívající povahu smluvních ujednání u nezajištěných pohledávek a zároveň námitky dlužníka (v dané věci spotřebitele) omezuje jen na možnost tvrdit zánik či promlčení těchto pohledávek. Jinými slovy, rozpornou s uvedeným článkem Směrnice je právní úprava insolvenčního řízení v členském státě EU, podle které se dlužník v případě 69 ICm 2877/2014 (KSUL 69 INS 28817/2013) schváleného oddlužení může bránit proti nezajištěné pohledávce, a to jen tvrzeními, že pohledávka zanikla nebo je promlčená. K tomu odvolací soud uvádí, že taková právní úprava v České republice neexistuje-z výše citovaného § 410 odst. 3 insolvenčního zákona plyne, že pouze v případě vykonatelné pohledávky nezajištěného věřitele může dlužník uplatnit jen tvrzení, že pohledávka zanikla nebo je promlčená, nikoliv obecně u všech pohledávek nezajištěných věřitelů, tj. i nevykonatelných pohledávek těchto věřitelů.

Jak je zřejmé z předběžné otázky vznesené Krajským soudem v Praze ve výše citovaném bodu 1. písm. b), tato byla zformulována správně (dotazující se soud v textu své otázky uvedl, že pouhá možnost tvrdit zánik či promlčení pohledávky je omezena jen na vykonatelné pohledávky přiznané rozhodnutím příslušného orgánu; z obsahu otázky je zřejmé, že v případě nevykonatelných pohledávek nezajištěných věřitelů mají dlužníci v rámci schváleného oddlužení plné a nelimitované popěrné právo, jako je tomu u insolvenčního správce), nicméně SDEU tuto otázku, vystihující právní úpravu v České republice, nezodpověděl.

Z uvedených důvodů odvolací soud dospěl k závěru, že výklad článku 7 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách (zneužívajících klauzulích) ve spotřebitelských smlouvách, uvedený Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku sp. zn. C-377/14 z 21. 4. 2016 se netýká české právní úpravy obsažené v § 410 insolvenčního zákona. Právní závěry v tomto rozsudku obsažené nelze proto aplikovat tím způsobem, že by spotřebitelé (insolvenční dlužníci) měli za trvání účinků schváleného oddlužení možnost popírat pohledávky zajištěných věřitelů s následkem vyvolání incidenčních sporů se zajištěnými věřiteli o určení (popření) pohledávek.

Soud prvního stupně měl v souladu s § 160 odst. 4 insolvenčního zákona žalobu odmítnout z důvodu, že ji podaly neoprávněné osoby, nikoliv ji meritorně projednat a rozhodnout ve věci samé. Odvolací soud proto předmětnou část rozsudku (bod I. výroku v části, ve které bylo rozhodnuto o určení dílčích pohledávek č. 1 a č. 2) dle § 7 insolvenčního zákona a § 212, § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil a v souladu s § 160 odst. 4 insolvenčního zákona žalobu o popření dílčích pohledávek č. 1 a č. 2 odmítl.

Odvolací soud se dále zabýval odvoláním žalobců proti části bodu I. výroku rozsudku, ve které byla zamítnuta žaloba o popření dílčí pohledávky č. 4. Tato pohledávka byla žalovaným přihlášena jako nezajištěná, proto u této dílčí pohledávky se nejedná o žalobu podanou neoprávněnými osobami. Předmětná pohledávka-smluvní pokuta požadovaná věřitelem za to, že se musel domáhat splnění svého nároku rozhodčí žalobou-byla označena jako vykonatelná na základě rozhodčího nálezu sp. zn. 002 SRKCR-007/2011 z 25. 7. 2011. Soud prvního stupně učinil závěr, že rozhodčí doložka, na základě které byl rozhodčí nález vydán, byla neplatná. Odvolací soud dále zkoumal, zda lze v rámci insolvenčního řízení přezkoumávat platnost rozhodčí doložky za situace, kdy přihlášená pohledávka věřitele je přiznaná věřiteli pravomocným rozhodčím nálezem, který dle § 28 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen RozŘ) má účinky pravomocného soudního rozhodnutí. Kladnou odpověď na tuto otázku lze nalézt v interpretaci evropského práva podané SDEU např. v jeho rozhodnutích Pannon (C-243/08 ze 4. 6. 2009), Oceáno Grupo Editorial (C-240/98 z 27. 6. 2000) a Mostaza Claro (C-168/05 z 26. 10. 2006), podle nichž nepřiměřené podmínky (zneužívající klauzule) ve spotřebitelských smlouvách, nejsou pro spotřebitele závazné a soud přihlíží k jejich nezávaznosti z úřední povinnosti.

Co se týče českého práva, insolvenční zákon nezná obdobu ustanovení § 35 RozŘ (neexistuje možnost přerušit řízení a uložit insolvenčnímu správci podat žalobu o zrušení rozhodčího nálezu). Právní úprava popírání pohledávek přihlášených věřitelů (§ 192 a násl. insolvenčního zákona) neomezuje okruh důvodů jejich popření (až na výjimky stanovené v 69 ICm 2877/2014 (KSUL 69 INS 28817/2013)

§ 199 odst. 2 insolvenčního zákona). Prosazuje se tak (obdobně jako v předchozím zákoně o konkursu a vyrovnání) zásada práva věřitelů na poměrné uspokojení a ochrany jejich společného zájmu, která vedla k zakotvení možnosti provádět pro účely insolvenčního řízení speciální přezkum dlužníkových právních úkonů v rámci přezkumného či incidenčního řízení (bez ohledu i na jejich případnou vykonatelnost). Kromě toho lze dovodit i z § 198 odst. 3 insolvenčního zákona možnost hodnotit otázku vykonatelnosti pohledávky v incidenčním řízení, která v případě přezkumného řízení již byla posouzena (§ 191 insolvenčního zákona; zde za účelem stanovení povinnosti podat incidenční žalobu o určení pravosti, výše či pořadí pohledávky), a jež má v průběhu incidenčního řízení význam pro posouzení, která ze stran sporu nese důkazní břemeno.

Právní teorie i soudní praxe v konkursním řízení, kterou lze v tomto případě jednoznačně aplikovat i na zákon insolvenční, se takto např. shodly na tom, že ve sporu o určení existence pohledávky z titulu směnky lze uplatňovat stejné námitky jako v řízení o vydání směnečného platebního rozkazu, a tyto námitky mohou podávat jak popírající věřitelé, tak insolvenční správce dlužníka v incidenčním sporu o existenci popřené směnečné pohledávky (např. v rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Cmo 191/2007-375 ze dne 19. 11. 2008 bylo konstatováno, že popírající věřitelé, popř. správce konkursní podstaty musí mít možnost v rámci přezkumu pohledávek dle ustanovení § 23 a 24 zákona o konkursu a vyrovnání uplatnit vůči směnce všechny absolutní i relativní námitky, které může uplatnit i účastník směnečného vztahu, jinak by přezkumné řízení postrádalo význam). Proto se odvolací soud domnívá, že insolvenčnímu správci musí být v insolvenčním řízení v rámci přezkumu pohledávek dána možnost obdobné procesní obrany, pokud by byly dány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu (§ 31 RozŘ), na němž je založena vykonatelnost přihlašované pohledávky, jaká by náležela dlužníku v případě jeho individuální obrany v exekučním řízení dle § 35 RozŘ. Z toho ovšem plyne, že uplatní-li insolvenční správce (dlužník v režimu schváleného oddlužení dle § 410 odst. 2 insolvenčního zákona) při popření vykonatelné pohledávky důvody, pro které by mohl být rozhodčí nález soudem zrušen, přezkoumá analogicky v rozsahu určeném v § 35 RozŘ též otázku, zda lze k rozhodčímu nálezu v podmínkách insolvenčního řízení přihlížet, tedy zda nejsou jinak dány podmínky pro jeho zrušení dle § 31 RozŘ. Takový postup zcela odpovídá zásadám insolvenčního zákona, který přezkumem pohledávek (včetně pohledávek vykonatelných) zajišťuje ochranu práv všech věřitelů před účelovými právními úkony dlužníka nebo jednotlivých věřitelů, jimiž by se zkracovalo jejich právo na poměrné a co nejvyšší uspokojení. Navíc při posouzení otázky vykonatelnosti pohledávky z rozhodčího nálezu insolvenční soud neupírá věřiteli, jenž takovou pohledávku přihlásil, samotnou možnost domáhat se v insolvenčním řízení jejího uspokojení, nýbrž tato okolnost má pro věřitele pouze ten důsledek, že se na jím přihlášenou pohledávku pohlíží jako na nevykonatelnou, tudíž se ocitá v režimu právní úpravy § 198 insolvenčního zákona. Bude-li shledána jeho pohledávka z hlediska hmotného práva jako oprávněná, nemá pak již žádný význam okolnost, zda se tak stalo na základě vykonatelné či nevykonatelné pohledávky.

Odvolací soud uzavírá, že právě z důvodu, že v insolvenčním zákoně chybí právní úprava odpovídající ustanovení § 35 RozŘ, je nutno v incidenčním řízení s ohledem na jeho zásady připustit námitku neplatnosti rozhodčí smlouvy, byť nebyla podána žaloba o zrušení rozhodčího nálezu. Kromě toho je nutno též poukázat na to, že k neplatnosti rozhodčí smlouvy je soud povinen i v nalézacím řízení přihlédnout z úřední povinnosti, je-li taková smlouva uzavřena spotřebitelem. V tomto směru lze poukázat na konstantní judikaturu SDEU. V rozhodnutí ve věci C-40/08 Asturcom Telecomunicaciones SL vs. Cristina Rodríguez Nogueira (dále jen Asturcom). SDEU uvedl, že ustanovení na ochranu spotřebitele obsažená v právních předpisech Společenství představují ustanovení, která jsou součástí veřejného pořádku, z čehož vyplývá, že právo Společenství ukládá vnitrostátnímu soudu povinnost přezkumu. 69 ICm 2877/2014 (KSUL 69 INS 28817/2013)

V rozhodnutí SDEU o předběžné otázce ve věci C-137/08 rozhodl SDEU tak, že s ohledem na nerovné postavení spotřebitele stanoví čl. 6 odst. 1 Směrnice, že zneužívající klauzule nejsou pro spotřebitele závazné. Jak vyplývá z judikatury, jedná se o kogentní ustanovení, které směřuje k nahrazení formální rovnováhy, kterou smlouva nastoluje mezi právy a povinnostmi smluvních stran rovnováhou skutečnou, která může obnovit rovnost mezi těmito smluvními stranami (viz rozsudky ve věci C-168/05, bod 36, a Asturcom, bod 30). Soudní dvůr zdůraznil, že k tomu, aby mohla být zajištěna Směrnicí zamýšlená ochrana, může být nerovné postavení mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem narovnáno pouze pozitivním zásahem, vnějším ve vztahu k samotným smluvním stranám (viz rozsudky C-168/05, bod 26, jakož i Asturcom, bod 31). Vnitrostátní soud tudíž musí v rámci činností, které vykonává na základě ustanovení Směrnice, ověřit, zda smluvní klauzule, která je předmětem sporu, který mu byl předložen, spadá do působnosti této Směrnice. Pokud ano, je uvedený soud povinen posoudit z úřední povinnosti tuto klauzuli s ohledem na požadavky ochrany spotřebitele stanovené v uvedené Směrnici. Uvedené právní závěry Soudního dvora Evropské Unie byly promítnuty i do judikatury Ústavního soudu. V nálezu Ústavního soudu ze dne 5. října 2011, sp. zn. II. ÚS 3057/10, bylo dovozeno: Ve smyslu čl. 3 odst. 1 Směrnice (č. 93/13/EHS) ve spojení s bodem 1 písm. q) přílohy mohou být považovány za nepřiměřené podmínky spotřebitelských smluv rovněž rozhodčí doložky, resp. vzdání se práva podat žalobu nebo použít jiný opravný prostředek, zejména požadovat, aby předkládal spory výlučně rozhodčímu soudu, na který se nevztahují ustanovení právních předpisů, nebo bránění uplatnění tohoto práva, které dle čl. 6 odst. 1 uvedené směrnice nejsou pro spotřebitele závazné, z čehož vyplývá, že vnitrostátní soud má pravomoc posoudit rozhodčí doložku ve smlouvě uzavřené mezi spotřebitelem a obchodníkem (profesionálem) ve světle uvedené směrnice, a to i když spotřebitel sám nepřiměřenost doložky nenamítal (tzv. absolutní neplatnost).

Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že předmětná rozhodčí doložka je neplatná. Plně se uplatní právní závěr obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1112/2013 z 28. 11. 2013, který byl publikován pod č. 35/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek s právní větou Rozhodčí smlouva, uzavřená do 31. 3. 2012, která pro řešení sporů mezi účastníky určuje jediného rozhodce, jenž bude jmenován předsedou dozorčí rady právnické osoby, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je podle ustanovení § 39 obč. zák. neplatná. Soud prvního stupně správně zjistil, že podle rozhodčí doložky byl osobu rozhodce oprávněn jmenovat tajemník Smírčí a rozhodčí komory České republiky o. s., a to ze seznamu rozhodců uvedeného občanského sdružení. Rozhodčí řízení se mj. řídilo jednacím řádem a poplatkovým řádem občanského sdružení; bylo sjednáno vedení řízení podle zásad spravedlnosti.

Z uvedeného je zřejmé, že účastníci se nedohodli na tom, že jejich případný spor bude řešen rozhodcem ad hoc (v rozhodčí doložce není uvedeno, že spor rozhodne v ní výslovně určený konkrétní rozhodce), nýbrž tohoto rozhodce vybere pracovník občanského sdružení, které není stálým rozhodčím soudem. Kromě toho, jak plyne z § 13 odst. 2 RozŘ, jen stálé rozhodčí soudy mohou vydávat svá vlastní pravidla (statuty a řády), která mohou určit jak jmenování a počet rozhodců (rozhodci mohou být vybíráni ze seznamu), tak i způsob vedení řízení a též náklady rozhodčího řízení. Tato pravidla (statuty a řády) musí být publikována v Obchodním věstníku a je rozhodováno podle uvedených pravidel stálého rozhodčího soudu, platných v době zahájení rozhodčího řízení. Pokud se nedohodnou účastníci jinak, postupuje stálý rozhodčí soud podle uvedených pravidel. Uvedené občanské sdružení není oprávněno si vydávat své statuty a řády, jež by upravovaly způsob vedení rozhodčího řízení a stanovovaly závazným způsobem, pokud si strany nedohodnou jinak, pravidla o nákladech řízení a odměňování rozhodců. Odvolací soud nad rámec uvedeného poznamenává, že jak plyne z judikatury SDEU, i ujednání, že rozhodčí řízení bude vedeno podle pravidel ekvity (zásad spravedlnosti, tj. nikoliv podle právních předpisů) vede k neplatnosti rozhodčí doložky dopadající na rozhodování sporů ze spotřebitelské smlouvy. V dané věci, jak již bylo uvedeno, 69 ICm 2877/2014 (KSUL 69 INS 28817/2013) se mezi dlužníky a věřitelem jedná o spotřebitelský vztah.

Soud prvního stupně učinil závěr, že vzhledem k neplatnosti rozhodčí doložky je dílčí pohledávka č. 4 promlčená. Odvolací soud se s tímto závěrem neztotožnil z níže uvedených důvodů.

Podle § 14 odst. 1 RozŘ Rozhodčí řízení se zahajuje žalobou a je zahájeno dnem, kdy žaloba došla stálému rozhodčímu soudu nebo rozhodci uvedenému v odstavci 2. Podání žaloby má tytéž právní účinky, jako kdyby byla v této věci podána žaloba u soudu. Podle odst. 2 Není-li žaloba podávána stálému rozhodčímu soudu, podává se předsedajícímu rozhodci, je-li určen nebo jmenován; není-li předsedající rozhodce dosud určen nebo jmenován, žaloba se podává kterémukoli určenému nebo jmenovanému rozhodci.

Nejvyšší soud vydal dne 1. 6. 2016 rozsudek sen. zn. 23 ICdo 19/2015 a dne 24. 8. 2016 rozsudek č. j. 33 ICdo 50/2015-95, ve kterých vyslovil závěr, že § 14 RozŘ (podle kterého má podání rozhodčí žaloby tytéž účinky jako podání žaloby u soudu) je speciální právní úpravou k § 403 obchodního zákoníku (zákona č. 513/1991 Sb., dále jen obch. zák.). Navíc je třeba aplikovat zásadu lex posterior derogat priori , neboť RozŘ byl přijat později, než obch. zák. Z těchto důvodů se neuplatní § 403 odst. 1 obch. zák. Podání rozhodčí žaloby mělo účinky stanovené v § 112 obč. zák., tj. promlčecí doba neběžela od zahájení rozhodčího řízení; obč. zák. nerozlišuje platné či neplatné rozhodčí doložky.

Z uvedeného závěru Nejvyššího soudu plyne, že při promlčení dle obch. zák. se na stavení promlčecí doby zahájením rozhodčího řízení v důsledku rozhodčí žaloby podané na základě rozhodčí smlouvy (bez ohledu na to, zda platné či neplatné), ve kterém bylo meritorně rozhodnuto, neaplikuje § 403 odst. 1 obch. zák., nýbrž § 402 obch. zák. Při promlčení dle obč. zák. v uvedeném případě s ohledem na § 112 obč. zák. přestala běžet promlčecí doba podáním rozhodčí žaloby.

Odvolací soud uvádí, že nárok z předmětné smlouvy o půjčce se promlčuje dle obč. zák., tudíž podáním rozhodčí žaloby v souladu s § 112 obč. zák. přestala běžet tříletá promlčecí doba. Obč. zák. stanoví v § 110 odst. 1 promlčecí dobu 10 let ode dne, kdy mělo být podle pravomocného rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu plněno. Podle rozhodčího nálezu z 25. 7. 2011 mělo být plněno do 6. 9. 2011. Desetiletá promlčecí lhůta by proto uplynula až dne 6. 9. 2021 a přihláška pohledávky č. P22, byla doručena soudu prvního stupně dne 2. 6. 2014, tedy včas z hlediska běhu promlčení.

Nad rámec uvedené odvolací věci odvolací soud dodává, že ani právní úprava obsažená v § 648 ve spojení s § 3017 zákona č. 89/2012 Sb. (občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014, dále jen o. z.) nečiní rozlišení mezi platnou či neplatnou rozhodčí smlouvou. Ke stavení promlčecí lhůty tedy bude docházet i zahájením rozhodčího řízení (na základě i neplatné rozhodčí smlouvy) o splnění nároku, který se bude promlčovat dle o. z.

Vzhledem k uvedenému závěru odvolacího soudu již není potřebné hodnotit úvahu soudu prvního stupně, podle které námitka promlčení, vznesená žalobci, byla v rozporu s dobrými mravy. Nicméně obecně se lze ztotožnit s názorem soudu prvního stupně odkazujícím na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2842/10 z 25. 5. 2011. V tomto nálezu Ústavní soud vyhověl stěžovatelce, jež se domáhala zrušení rozsudku odvolacího soudu. Stěžovatelka se v řízení u obecných soudů domáhala náhrady nemajetkové újmy dle § 13 odst. 2 obč. zák. a odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla její žaloba zamítnuta z důvodu promlčení. Stěžovatelka v řízení u Ústavního soudu poukázala na to, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy vzhledem k tomu, že původní názor judikatury Nejvyššího soudu, že promlčení nepodléhá nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích dle § 13 odst. 2 obč. zák., byl změněn rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího 69 ICm 2877/2014 (KSUL 69 INS 28817/2013) soudu sp. zn. 31 Cdo 3161/2008 z 12. 11. 2008, ve kterém dospěl Nejvyšší soud k závěru, že se právo na náhradu nemajetkové újmy promlčuje. Ústavní soud v této souvislosti v odůvodnění svého nálezu citoval ze svého nálezu sp. zn. II. ÚS 635/09 z 31. 8. 2010, ve kterém uvedl Obecné soudy totiž musí mít při posuzování všech právních věcí na mysli-jakožto jakýsi interpretační korektiv při výkladu nejednoznačných právních norem-ideu spravedlnosti. V této souvislosti je vhodné ještě připomenout, že by bylo dle Ústavního soudu v rozporu s principem důvěry občana v právo, který je součástí komplexu formujícího principy materiálního právního státu podle ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy, pokud by měl být jednotlivec zbaven svého oprávněného nároku toliko na základě nevyjasněné koncepce ne/promlčitelnosti tohoto práva. Ústavní soud posoudil námitku promlčení jako rozpornou s dobrými mravy dle § 3 odst. 1 obč. zák.

Odvolací soud i s ohledem na uvedený nález Ústavního soudu poukazuje na to, že i kdyby byla skutečně pohledávka ze smlouvy o úvěru promlčená (s tímto názorem se odvolací soud z výše uvedených důvodů neztotožňuje), věřitel její promlčení nezavinil, podal včas rozhodčí žalobu a nemohl předvídat změnu judikatury. Jak též plyne z nálezu Ústavního soudu, věřitel nemůže být zbaven svého oprávněného nároku jen na základě nevyjasněné koncepce promlčitelnosti jeho práva, způsobené změnou judikatury, tj. změnou právní interpretace ze strany soudů. Odvolací soud je názoru, že v takovém případě by se jednalo o porušení principů právního státu, zejména zásady právní jistoty.

Odvolací soud dále hodnotil, zda se lze zabývat dalšími popěrnými tvrzeními, které žalobci uvedli v žalobě. Soud prvního stupně se těmito tvrzeními nezabýval (zkoumal jen námitku promlčení, která jako jediná byla dlužníky vznesena při přezkumném jednání), neboť podle jeho názoru mu v tom brání ustanovení § 199 odst. 3 insolvenčního zákona. Odvolací soud se s tímto právním názorem neztotožnil. Vzhledem k neplatnosti rozhodčí doložky je nutno pohlížet v insolvenčním řízení na předmětný rozhodčí nález jako na nevykonatelný a neuplatní se omezení stanovená v § 199 odst. 3, jakož i odst. 2 insolvenčního zákona, tudíž dlužníci nebyli vázáni skutečnostmi, které uplatnili proti popřené pohledávce při přezkumném jednání a mohli věc právně posuzovat jinak než rozhodce v rozhodčím nálezu. Z uvedených důvodů odvolací soud hodnotil přihlášenou dílčí pohledávku č. 4 i z hlediska tvrzení v žalobě, podle kterých je smluvní pokuta nepřiměřená a je v rozporu s § 544 obč. zák., neboť je vázaná na právo věřitele podat žalobu.

Dílčí pohledávka č. 4 představuje podle přihlášky pohledávky smluvní pokutu 50.000 Kč, požadovanou ve výši 35.861 Kč a uloženou za donucení věřitele domáhat se plnění v rozhodčím řízení. K takto přihlášené pohledávce odvolací soud uvádí, že uložení smluvní pokuty lze sjednat pouze za porušení ať již smluvní či zákonné povinnosti. To, že se (rozhodčí) žalobce domáhá plnění (rozhodčí) žalobou proti (rozhodčímu) žalovanému, nelze nikdy kvalifikovat jako porušení povinnosti (rozhodčího) žalovaného (kromě toho nelze již vůbec shledat správným závěr, že by mohl vzniknout nárok na zaplacení této smluvní pokuty v případě jakékoliv rozhodčí žaloby i bez existence hmotněprávního nároku na straně rozhodčího žalobce). Uvedené platí i obráceně-nelze se platně dohodnout na tom, že se smluvní strana vzdává práva podat žalobu k soudu. Kromě toho předmětná výše pokuty 50.000 Kč nebyla závislá na výši pohledávky vymáhané v rozhodčím řízení. Takto dohodnutá smluvní pokuta svou konstrukcí ani nezohledňovala závažnost porušení smluvních povinností dlužníků-dopadá-li smluvní pokuta na porušení smluvní povinnosti spočívající v plnění peněžitého závazku, pak zásadně má výše smluvní pokuty být v relaci k výši zajištěného dluhu.

Z uvedených důvodů není dílčí pohledávka č. 4 po právu. Odvolací soud proto v souladu s § 7 insolvenčního zákona a § 212, § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil bod I. výroku rozsudku v části, ve které bylo rozhodnuto o určení dílčí pohledávky č. 4 tak, že vyhověl žalobě a určil, že žalovaný nemá vůči dlužníkům dílčí pohledávku č. 4 přihlášenou 69 ICm 2877/2014 (KSUL 69 INS 28817/2013) pod č. P22. Zároveň zrušil závislý výrok v bodu III. o náhradě nákladů řízení, neboť dle § 224 odst. 2 rozhodl v měnícím rozsudku i o náhradě nákladů řízení u soudu prvního stupně.

V řízení u soudu prvního stupně byli žalobci na jedné straně a žalovaný na druhé straně stejně úspěšní (u dílčích pohledávek č. 4 a 5 uspěli žalobci, u dílčích pohledávek č. 1 a 2 uspěl žalovaný). V souladu s § 142 odst. 2 a § 146 odst. 3 o. s. ř. proto odvolací soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

V odvolacím řízení byl žalovaný úspěšný z jedné třetiny (u dílčích pohledávek č. 1 a 2 uspěl, u dílčí pohledávky č. 4 neuspěl). Náklady žalovaného v odvolacím řízení spočívaly v odměně za právní zastoupení v rozsahu 2 úkonů právní služby po 3.100 Kč a jednom úkonu po 1.550 Kč (vyjádření k odvolání, účast při odvolacím jednání a při dalším jednání, při kterém byl jen vyhlášen rozsudek) a v hotových výdajích v rozsahu 3 paušálních úhrad výdajů po 300 Kč ke 3 úkonům právní služby podle § 2 odst. 1, § 7, § 9 odst. 4 písm. c), § 11 odst. 1 písm. d) a g), odst. 2 písm. f) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů a v náhradě 21 % daně z přidané hodnoty dle zákona č. 235/2004 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Tato částka činí celkem 10.466,50 Kč. Odvolací soud proto v souladu s § 224 odst. 2, § 146 odst. 3 a § 142 odst. 2 o. s. ř. přiznal žalovanému jednu třetinu náhrady těchto nákladů.

O náhradě nákladů řízení opatrovníka ustanoveného soudem dlužnici rozhodne dle § 140 odst. 2 o. s. ř. soud prvního stupně, a to pro řízení před soudy obou stupňů.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné k Nejvyššímu soudu, jestliže Nejvyšší soud jako soud dovolací dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání se podává u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, a to do dvou měsíců od doručení rozsudku odvolacího soudu.

V Praze dne 1. září 2016

JUDr. Ladislav D e r k a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Hana Bulínová