101 VSPH 172/2012-72
57 ICm 39/2011 101 VSPH 172/2012-72 (KSLB 57 INS 6733/2010)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ivy Novotné a JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. v právní věci žalobce: JORDAN&KAZDA, a.s., IČO 28221273, sídlem Husitská 63, Praha 3, proti žalovanému: KOPPA, v.o.s., IČO 25428278, sídlem Hvězdná 491/21, Liberec, insolvenční správce dlužnice Evy Kúdelové, zast. Mgr. Kateřinou Korpasovou, advokátkou, sídlem Mozartova 21, Liberec, o určení pravosti pohledávky, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, č.j. 57 ICm 39/2011-42 ze dne 15. února 2012,

takt o:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, č.j. 57 ICm 39/2011-42 ze dne 15. února 2012 se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Kateřiny Korpasové částku 10.600,-Kč.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci jako soud prvního stupně ve výroku uvedeným rozsudkem pod bodem I. zamítl žalobu na určení, že žalobce má za dlužnicí zajištěnou pohledávku ve výši 2.834.000,-Kč a pod bodem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Z provedených důkazů soud prvního stupně zjistil, že spornou pohledávku, která představuje půjčku dlužnici, neposkytl žalobce, ale jeho statutární orgán Antonín Jarý jako fyzická osoba, který dlužnici v r. 2008 půjčil ve 4 splátkách celkem 2.000.000,-Kč, což 76 ICm 1231/2010 102 VSPH 72/2011 (MSPH 76 INS 2382/2010) potvrdila ve své výpovědi také dlužnice. Dlužnice sice podepsala písemné uznání dluhu z titulu půjčky ve vztahu k žalobci, ale to jen proto, že jí toto uznání dluhu předložil Antonín Jarý, který se chtěl vyhnout daňové povinnosti, neboť měl mít z půjčky zisk 600.000,-Kč, takže dlužnice v písemném uznání dluhu uznala vůči žalobci neexistující závazek. K zajištění tohoto neexistujícího závazku pak zastavila i nemovitosti ve svém vlastnictví. Žalobce nepředložil žádný důkaz o tom, že by Antonín Jarý, který v době půjčky byl členem představenstva, na žalobce převedl svoji pohledávku z titulu půjček za dlužnicí.

Na základě těchto zjištění pak dovodil právní závěr, že uznání dluhu dlužnicí ze dne 12.9.2008 i následná zástavní smlouva z 12.12.2008 jsou neplatnými právními úkony, neboť úmyslem jak Antonína Jarého, tak i dlužnice bylo dosáhnout výsledku (vyhnutí se daňové povinnosti), jenž odporuje zákonu, jak uvedl Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku sp.zn. 29 Cdo 4211/2009. Dále dovodil, že uznání dluhu je neplatným právním úkonem pro neurčitost svého obsahu, neboť v něm dlužnice uznala svůj dluh vůči žalobci ve výši 2.600.000,-Kč z důvodu celkové půjčky, a navíc jde o úkon neplatný, neboť nemá náležitosti § 558 občanského zákoníku. Dovodil rovněž, že i kdyby uznání dluhu dlužnicí bylo platným právním úkonem, nemohlo by založit závazek dlužnice vůči žalobci, neboť bylo prokázáno, že věřitelem půjčky je Antonín Jarý jako fyzická osoba. Uznání dluhu není samostatným zavazovacím důvodem, nelze jím tedy založit nový závazek, ale jen lze uznat závazek již existující. Neexistence uznaného dluhu přitom nečiní uznání dluhu neplatným. Z tohoto důvodu soud prvního stupně zamítl žalobu a výrok o nákladech řízení odůvodnil tím, že ve sporu úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas odvolání a navrhl v něm, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť řízení před soudem prvního stupně je zatíženo vadami, v důsledku kterých je rozsudek věcně nesprávný. Poukázal zejména na to, že soud prvního stupně nevyslechl Antonína Jarého jako svědka, jak to navrhoval žalobce, ale ačkoliv ho jako svědka předvolal, vyslechl ho jako účastníka řízení s odůvodněním, že Antonín Jarý je členem dozorčí rady právnické osoby. Kromě toho soud prvního stupně rozhodl o věci samé při přípravném jednání. Při přípravném jednání rovněž prováděl důkazy, což je nepřípustné. Nesouhlasil s právním názorem soudu prvního stupně, že uznání dluhu z 12.9.2009 je neplatné, neboť z žádných důkazů nevyplývá úmysl účastníků, tedy věřitele-žalobce a dlužnice odporovat zákonu a soud prvního stupně nezdůvodnil, v čem by takový odpor měl spočívat. Uznání dluhu obsahuje veškeré zákonem dané náležitosti a splňuje požadavek určitosti ve smyslu § 558 obč.zák. Žalobce je přesvědčen, že bylo prokázáno, že mezi žalobcem a dlužnicí došlo k dohodě o půjčce, a také proto dlužnice svůj dluh z půjčky 12.9.2009 uznala a splnění své povinnosti splatit půjčku zajistila zastavením nemovitosti.

Žalovaný vyvracel vývody odvolání a navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil z důvodu něm uvedených, neboť žalobce neprokázal, že by dlužnici nějaké finanční prostředky půjčil.

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení jemu předcházející podle § 212 a 212a o.s.ř. a dospěl k závěru, že je z hlediska skutkových zjištění soudu i jeho právní argumentace správný a lze na jeho odůvodnění odkázat, protože ani ve stádiu odvolacího řízení nebylo zjištěno nic, co by bylo způsobilé vést odvolací soud k jeho změně, či zrušení. 76 ICm 1231/2010 102 VSPH 72/2011 (MSPH 76 INS 2382/2010)

Odvolací soud sdílí právní názor soudu prvního stupně, že uznání dluhu dlužnicí učiněné dne 12.9.2008 vůči žalobci nemá náležitosti uznání dluhu podle § 558 obč.zák. potřebné pro to, aby šlo o právní úkon platný, z něhož by žalobci vznikla v něm uvedená práva. To proto, že uznání dluhu je jednostranný právní úkon adresovaný věřiteli, který lze učinit až poté, kdy dluh vznikl, tzn. že není-li písemné uznání dluhu učiněné vůči věřiteli, jak se tak stalo i v tomto případě, nejde o právní úkon platný.

Žalobce neprokázal, že by ze svého majetku půjčil dlužnici finanční částku uvedenou v uznání dluhu a neprokázal, že by byl věřitelem dlužnice z půjčky. Soud prvního stupně nepochybil, když při své závěru o tom, že půjčku poskytl dlužnici Antonín Jarý ze svých prostředků, vycházel z výpovědi Antonína Jarého a ze shodné výpovědi dlužnice, neboť žalobce přes opakované poučení soudu o jeho povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti nepředložil ani neoznačil soudu konkrétní důkaz o tom, že půjčku poskytl ze svého majetku. Pokud by se tak stalo, nepochybně by žalobce musel mít tuto finanční transakci zanesenou ve svém účetnictví a musela by být zachycena, ať již ve výpisech z bankovního účtu žalobce nebo v pokladních výdajových dokladech žalobce.

Soud prvního stupně přitom správně dovodil, že uznáním dluhu se nezakládá nový závazek, nýbrž se jím uznává jen závazek již existující, a že uznáním dluhu se pouze zakládá právní domněnka o existujícím dluhu ke dni, kdy bylo vydáno. Tato domněnka byla provedenými důkazy spolehlivě vyvrácena.

Neobstojí ani odvolací námitky žalobce o procesních vadách důkazního řízení před soudem prvního stupně, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a které mají podle žalobce spočívat v tom, že soud prvního stupně prováděl důkazy při přípravném jednání, při kterém rovněž rozhodl ve věci samé.

Z obsahu listin tvořících spis soudu prvního stupně odvolací zjistil, že na č.l. 17 je založen protokol o přípravném jednání ze dne 14.6.2011, kterému předcházelo usnesení soudu na č.l. 13, kterým bylo nařízeno na 14.6.2011 přípravné jednání a účastníci v něm byli poučeni podle § 118a i podle § 114c odst. 5 o.s.ř. V bodě VII. tohoto usnesení je uvedeno, že soud nařizuje jednání ve věci samé, které bude pokračovat bezprostředně po skončení přípravného jednání. Z protokolu o přípravném jednání ze dne 14.6.2001 odvolací zjistil, že soud prvního stupně na něm vyhlásil usnesení, že přípravné jednání končí poté, kdy účastníci byli znovu poučeni podle § 118a a § 114c odst. 5 o.s.ř., žalobci byly soudem připomenuty povinnosti tvrzení a důkazní podle usnesení na č.l. 13, a poté, kdy žalobce navrhl k důkazu výslech svědka Jarého a předložil listinné důkazy osvědčující spornou pohledávku, a to uznání dluhu a zástavní smlouvu a navrhl jako důkaz výslech dlužnice. V usnesení, kterým soud prvního stupně vyhlásil, že přípravné jednání končí, současně rozhodl, že nařizuje ústní jednání na den 24.8.2011.

Protokol z jednání ze dne 24.8.2011 je sice formálně nesprávně nadepsán jako protokol o přípravném jednání, což však neznamená, že se tento den konalo opět přípravné jednání, a to jak z důvodů shora uvedených, tak také proto, že v tomto protokolu je výslovně uvedeno, že soud zahajuje jednání ve věci. Při tomto jednání soud vyslechl dlužnici Evu Kúdelovou a jelikož se předvolaný Antonín Jarý omluvil, odročil jednání na 30.11.2011. Protokol o jednání z 30.11.2011 je opět formálně nesprávně označen jako protokol o přípravném jednání, i když jak vyplývá ze shora uvedeného, nepochybně fakticky šlo o jednání ve věci. K tomuto jednání se dostavil Antonín Jarý, který byl vyslechnut jako 76 ICm 1231/2010 102 VSPH 72/2011 (MSPH 76 INS 2382/2010) statutární zástupce žalobce, a tudíž jako účastník řízení. To že soud Antonína Jarého vyslechl jako účastníka řízení a nikoliv jako svědka, jak navrhoval žalobce, není procesním pochybením. Podle § 126a odst. 1 o.s.ř. platí, že fyzická osoba, která má vypovídat o okolnostech týkajících se právnické osoby a vztahujících se k době, kdy byla jejím statutárním orgánem nebo členem tohoto orgánu, je povinna dostavit se na předvolání k soudu v řízení, jehož účastníkem je tato právnická osoba. Podle odst. 2 tohoto ustanovení výslech fyzické osoby uvedené v odst. 1 se provede podle § 131 odst. 2 věty druhé a podle § 131 odst. 3 o.s.ř., tedy jako výslech účastníka. Podle výpisu z obchodního rejstříku žalobce, kterým odvolací soud provedl důkaz, v době poskytnutí půjček i uznání závazku dlužnicí byl Antonín Jarý předsedou představenstva úpadce, a v době, kdy byl slyšen soudem prvního stupně jako účastník řízení, byl členem představenstva žalobce. Postup soudu prvního stupně je v souladu i s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 21 Cdo 1397/2006 publikovaný se Sbírce soudních rozhodnutí č. 1/2008 nebo sp.zn. 21 Cdo 2368/1998).

Ze všech důvodů shora uvedených odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil včetně akcesorického výroku o nákladech řízení (§ 219 o.s.ř.).

Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný, který měl v odvolacím řízení ve věci úspěch, byl v tomto stadiu řízení zastoupen advokátkou, a má proto právo na náhradu nákladů řízení, jež mu vznikly v souvislosti s tímto zastupováním. Přiznaná náhrada zahrnuje paušální odměnu advokáta podle § 8 vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění platném od 1.3.2012 ve výši 10.000,-Kč a 2 x 300,-Kč režijní paušál advokáta podle vyhl. č. 177/1992 Sb.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci dospěje dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

V Praze dne 27. září 2012

JUDr. František K u č e r a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Hana Bulínová