101 VSPH 143/2017-123
č. j. 66 ICm 791/2016 101 VSPH 143/2017-123 (KSPH 66 INS 9352/2014)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a JUDr. Jiřího Karety ve věci žalobce: David Mencl, IČ 45385858, se sídlem Ke Křižovatce 466, Zruč-Senec, 330 08 zastoupeného JUDr. Hanou Kapitánovou, advokátkou, se sídlem Sady 5. května 35, Plzeň, 301 00 proti žalovaným: 1) Jan anonymizovano , anonymizovano 2) Lucie anonymizovano , narozená 2. 1. 1986, oba bytem Dolní Krupná 21, Dolní Krupná, 295 01 o žalobě na určení pravosti pohledávky, o odvolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 66 ICm 791/2016-57 ze dne 11. srpna 2016

takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 66 ICm 791/2016-57 z 11. srpna 2016 se v bodě II. výroku mění tak, že se zamítá žaloba na určení pravosti pohledávky žalobce vůči dlužníkům ve výši 1,180.058 Kč. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. III. Žalobce je povinen zaplatit na soudním poplatku z odvolání do tří 3 dnů od právní moci rozsudku na účet Krajského soudu v Praze částku 5.000 Kč.

Odůvodnění: 1. Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 66 ICm 791/2016-57 z 11. 8. 2016 ve sporu o určení pravosti pohledávky, popřené žalovanými dlužníky při přezkumném jednání dne 26. 6. 2014

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová. isir.justi ce.cz 66 ICm 791/2016 (KSPH 66 INS 9352/2014)

v insolvenčním řízení vedeném Krajským soudem v Praze pod spis. zn. KSPH 66 INS 9352/2014, rozhodl tak, že řízení zastavil co do výše 624.682 Kč z důvodu částečného zpětvzetí žaloby (výrok I.) a určil, že zbývající sporná pohledávka je co do výše 1,180.058 Kč po právu (výrok II.), když dospěl k závěru, že smlouva o půjčce č.244/09-111220 (dále též jen smlouva o půjčce ), uzavřená dne 20. 12. 2011 mezi Davidem Menclem, jako věřitelem (dále též žalobce) a manžely anonymizovano , jako dlužníky (dále též žalovaní), není spotřebitelským úvěrem ve smyslu § 2 zákona č.145/2010 Sb. a v ní obsažená ujednání o smluvní pokutě nejsou neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 20.512,20 Kč (výrok III.). 2. V odůvodnění rozsudku soud I. stupně uvedl, že sporná pohledávka sestává ze smluvní pokuty ve výši 1,791.700 Kč, vyčíslené dle bodu 2.2. smlouvy o půjčce jako 0,25 % z jistiny 920.064 Kč za dobu od 23. 1. 2012 (splatnost půjčky) do 13. 3. 2014 (splatnost zajišťovací směnky) a z úroku v zákonné sazbě za prodlení s placením pokuty ve výši 13.040 Kč (od 13. 3. do 14. 4. 2014). Soud konstatoval, že žalovaní ve vyjádření k žalobě z 2. 6. 2016 mimo jiné namítli, že smluvní pokuta 0,25 % denně je v rozporu s dobrými mravy vzhledem k tomu, že ji žalobce vyčíslil z celé půjčené částky, ač půjčka byla až na 390.215 Kč splacena, takže pokuta fakticky činí 0,59 % denně z nesplaceného zůstatku půjčky. Po přihlédnutí k této námitce žalobce pokutu přepočítal, podáním z 20. 7. 2016 vzal žalobu zpět co do částky 624.682 Kč a nadále trval na žalobě pouze co do částky 1,180.058 Kč. 3. Citovanou smlouvou o půjčce bylo prokázáno, že žalobce půjčil žalovaným 920.064 Kč na jeden měsíc do 23. 1. 2012. Půjčka byla zajištěna dvěma blankosměnkami. Realizace půjčky byla dle soudu prokázána potvrzením společnosti Ekonomické stavby, s.r.o. ze 17. 4. 2014 o tom, že jí, coby zhotoviteli rodinného domu žalovaných, byla přímo Davidem Menclem vyplacena částka 920.064 Kč. Žalovaní půjčenou částku do dne splatnosti, tj. do 23. 1. 2012, nevrátili, nicméně v nepravidelných splátkách uhradili do 13. 3. 2014 celkem 529.849 Kč. Soud I. stupně se též zabýval otázkou, zda na zde projednávaný případ dopadá zákon o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb. a dospěl k negativní odpovědi. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu spis. zn. 33 Odo 1779/2006 uzavřel, že sjednaná smluvní pokuta je přiměřená k výši půjčky a době prodlení. 4. Proti rozsudku podali žalovaní dne 10. 10. 2016 odvolání. Především odkázali na argumentaci obsaženou v jejich písemném vyjádření k žalobě z 2. 6. 2016, tj. především na důvody neplatnosti ujednání o smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy a na neplatnost celé smlouvy o půjčce pro jednání v omylu, neboť byli asistentkou žalobce přesvědčeni o tom, že se jedná o bezúročnou překlenovací půjčku, na jejíž splacení bude možno použít úvěr od Hypoteční banky, a.s., což, jak se později ukázalo, možné nebylo. Dále uvedli, že soud neprovedl žádné důkazy, které navrhli v cit. písemném vyjádření z 2. 6. 2016 a nikterak se nevypořádal s judikaturou, na kterou ve svém vyjádření odkazovali (např. rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice, ve věci spis. zn. 60 ICm 1012/2014 a Krajského soudu v Hradci Králové spis. zn. 45 ICm 1711/2014). Nad rámec svých dosavadních vyjádření citovali rozsáhlé pasáže z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 36 ICm 3483/2014-129 (KSOS 36 INS 12666/2014) z 20. 4. 2016, jímž byla zamítnuta žaloba Davida Mencla v právním případu, který se dle žalovaných shoduje v podstatných znacích se sporem zde projednávaným. Navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu zamítl. 5. Žalobce se k odvolání vyjádřil podáním z 28. 6. 2016. Předně odkázal na písemné vyjádření z 21. 7. 2016 a tam obsaženou argumentaci doplnil o komentář k judikatuře soudů vyšších stupňů ke zde projednávané problematice. Odmítl tvrzení žalovaných o tom, že neuspěl ve sporech vedených před Krajským soudem v Hradci Králové a Krajským soudem v Ostravě a v následném

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová. 66 ICm 791/2016 (KSPH 66 INS 9352/2014)

odvolání a dovolání. Důkazní návrhy žalovaných označil jako irelevantní a postup soudu podle § 118b a § 119a o.s.ř. jako správný. Navrhl potvrzení rozsudku. 6. Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, podle § 212 o.s.ř. ve spojení s § 7 a § 161 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (dále též insolvenčního zákona-IZ) přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 7. Odvolací soud především konstatuje, že incidenční žaloba byla podána včas dne 10. 3. 2016 ve lhůtě 30 dnů od účinnosti usnesení o schválení oddlužení popírajících žalovaných dlužníků dne 23. 2. 2016. Rovněž odvolání bylo podáno včas ve lhůtě15 dnů, když ze spisu bylo zjištěno, že rozsudek z 11. 8. 2016 byl žalovaným doručen fikcí dle § 49 odst. 4 o.s.ř. dne 25. 9. 2016 a odvolání bylo podáno k poštovní přepravě 10. 10. 2016. 8. Ve smyslu § 205a odst. 1 o.s.ř se dané odvolací řízení řídí principem neúplné apelace, tj. účastníci nemohou uvádět, s výjimkami v tomto ustanovení uvedenými, nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně. Odvolací soud se proto zabýval výlučně tím, zda z hlediska účastníky tvrzených skutečností a navržených důkazů v řízení před soudem prvního stupně byly soudem zjištěny skutečnosti důležité pro rozhodnutí a byl z nich vyvozen správný právní závěr. 9. Odvolací soud se dále zabýval otázkou platnosti předmětné smluvní pokuty. V prvé řadě se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že smlouva o půjčce je platná. Na rozdíl od soudu I. stupně však má za to, že předmětná smlouva je smlouvou spotřebitelskou, uzavřenou mezi žalobcem, jako podnikatelem (identifikovaným ve smlouvě identifikačním číslem a sídlem podnikání) a žalovanými dlužníky, jako spotřebiteli, když na tuto smlouvu nedopadá žádná výluka dle § 2 zákona č. 145/2010 Sb., platného v době sjednání půjčky, tj. na daný právní vztah, vzniklý před 1. 1. 2014, dopadala ustanovení § 51a a násl. obč. zák., zejména § 55 a § 56 obč. zák. 10. Ujednání bodu 2.1. smlouvy o půjčce, podle něhož byl cca jeden milion korun půjčen žalovaným na pouhý jeden měsíc, svědčí o tom, že žalovaní uvěřili ujištění asistentky žalobce o možnosti použití prostředků ze současně uzavíraného hypotečního úvěru od Hypoteční banky, a.s. na včasné splacení půjčky, která jim byla nabízena jako bezúročná. 11. Po té, kdy se ukázalo, že hypotéku nelze na splacení půjčky použít a žalovaní se od 24. 1. 2012 ocitnou v prodlení, došlo k aktivaci bodu 2.2. smlouvy, podle něhož byli žalovaní povinni platit žalobci smluvní pokutu 0,25 % denně z jistiny, tedy z celkové půjčené částky 920.064 Kč, a to bez ohledu na výši dlužného zůstatku. To znamená, že žalovaní by měli platit 2.300,16 Kč denně, tedy 839.558,40 Kč za rok, byť by dlužný zůstatek půjčky činil třeba jen 1 Kč. V daném případě 1,791.700 Kč za 778 dní prodlení. 12. Dle názoru Vrchního soudu v Praze nezohledňuje takto dohodnutá smluvní pokuta svou konstrukcí závažnost porušení smluvních povinností dlužníka ze smlouvy-dopadá-li smluvní pokuta na porušení smluvní povinnosti spočívající v plnění peněžitého závazku, pak zásadně má výše smluvní pokuty být v relaci k výši zajištěného dluhu. To není splněno u fixně stanovené pokuty 2.300,16 Kč denně. Vzhledem k této konstrukci smluvní pokuty, jejíž výše není závislá na výši dlužné částky, s jejímž placením se dlužník ze smlouvy ocitl v prodlení, je ustanovení o minimální výši smluvní pokuty 2.300,16 Kč denně neplatné pro rozpor s dobrými mravy dle § 39 obč. zák. 13. Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, proto dospěl k závěru, že předmětná smlouva o půjčce obsahuje jednostranně výhodné ujednání o smluvní pokutě ve prospěch žalobce, způsobující značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran k újmě žalovaných dlužníků,

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová. 66 ICm 791/2016 (KSPH 66 INS 9352/2014)

tudíž je ujednání bodu 2.2. neplatné dle § 56 odst. 1 a § 55 odst. 2 obč. zák. 14. Odvolací soud upozorňuje na to, že v dané věci není možné snížit smluvní pokutu na rozumnou výši, tudíž nepřichází v úvahu určení správné výše smluvní pokuty. Obč. zák. nemá právní úpravu odpovídající ustanovení § 301 zákona č. 513/1991 Sb., dále jen obch. zák. (moderace smluvní pokuty by nebyla možná ani dle § 301 obch. zák., jednalo-li by se např. o smlouvu o úvěru, neboť s ohledem na postavení dlužníka jako spotřebitele by se podle § 262 odst. 4 poslední věty obch. zák. ve vztahu k jeho osobě použila ustanovení obč. zák.). Nemožnost moderace smluvní pokuty plyne i z rozsudku Soudního Dvora Evropské unie (dále jen SDEU) ze 14. 6. 2012 ve věci C-168/10 (Banco Espanol de Crédito SA vs. Joaquín Calderón Camino), ve kterém SDEU vykládal článek 6 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS z 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen Směrnice). Článek 6 odst. 1 Směrnice uvádí: Členské státy stanoví, že nepřiměřené podmínky použité ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazné a že smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných nepřiměřených podmínek. V rozsudku SDEU rozhodl, že článek 6 odst. 1 Směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že brání takové úpravě členského státu, jež by vnitrostátnímu soudu umožnila, aby při rozhodnutí o neplatnosti zneužívající klauzule ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem doplnil uvedenou smlouvu tak, že změní obsah této klauzule. SDEU odůvodnil toto rozhodnutí o předběžné otázce tím, že pokud by mohl vnitrostátní soud smlouvu v nezbytném rozsahu doplnit, tj. změnit zneužívající klauzuli, byli by prodávající či poskytovatelé nadále podněcováni uvedené klauzule využívat a jejich zájmy by byly tímto způsobem zajištěny. 15. SDEU rozhodl ve věci Oceáno Grupo Editorial SA proti Rocío Murciano Quintero (C-240/98) v rozsudku z 27. 6. 2000 o předběžné otázce tak, že ochrany poskytované spotřebitelům Směrnicí může být dosaženo jen tehdy, pokud vnitrostátní soud sám ze své moci přihlédne k nepřiměřeným podmínkám sjednaným ve spotřebitelských smlouvách. Dále vnitrostátní soud je povinen při aplikaci vnitrostátního práva, ať již přijatého před či po vydání Směrnice, toto právo vykládat ve světle znění a účelu Směrnice tak, aby bylo dosaženo výsledku Směrnicí prosazovaného. Odvolací soud dodává, že hlava pátá Spotřebitelské smlouvy v obč. zák. zapracovává mj. i uvedenou Směrnici, proto je nutno tato ustanovení obč. zák. vykládat v souladu se Směrnicí. Z uvedeného rozsudku SDEU C-168/10 vykládajícího čl. 6 odst. 1 Směrnice plyne, že ve spotřebitelských smlouvách soud nemůže moderovat nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu (tj. měnit zneužívající klauzuli), neboť v takovém případě by podnikatelé (dodavatelé dle § 52 odst. 2 obč. zák.) neměli důvod tyto zneužívající klauzule do smluv nezahrnovat, neboť by věděli, že soud změní tuto nepřiměřenou podmínku na únosnou mez . Jedině prohlášením takových nepřiměřených podmínek za neplatné lze dosáhnout toho, aby dodavatelé navrhovali své smlouvy pouze s podmínkami, které vyhoví ustanovení § 55 a § 56 obč. zák., tj. bez ujednání, jež by k újmě spotřebitele způsobovala značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. 16. Protože neplatné ujednání o smluvní pokutě nemůže být podkladem ani pro přepočítání pokuty samotným věřitelem a nápravu nelze zjednat ani prominutím části pokuty nebo jednostranným přeformulováním takového neplatného ujednání, dovozuje, vzhledem k uvedeným závěrům, odvolací soud, že je namístě žalobu zamítnout v celé výši pohledávky, uplatňované žalobcem po částečném zastavení řízení. 17. Úspěšným žalovaným náklady řízení nevznikly, proto o nich bylo rozhodnuto, jak ve výroku uvedeno, tedy že žádný z účastníků nemá na jejich úhradu právo.

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová. 66 ICm 791/2016 (KSPH 66 INS 9352/2014)

18. O povinnosti procesně neúspěšného žalobce zaplatit soudní poplatek z odvolání bylo rozhodnuto dle § 2 odst. 3 a 5 zákona č. 549/1991 Sb., jeho výši pak stanoví položka 13 odst. 1 písm. a) Sazebníku poplatků, jenž tvoří přílohu tohoto zákona.

Poučení: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné k Nejvyššímu soudu, jestliže Nejvyšší soud jako soud dovolací dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání se podává u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, a to do dvou měsíců od doručení rozsudku odvolacího soudu. Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost uloženou tímto rozsudkem, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

Praha 1. března 2018

JUDr. František Kučera, v.r. předseda senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová.