101 VSPH 112/2017-283
189 ICm 3168/2013 101 VSPH 112/2017-283 (MSPH 89 INS 18491/2013)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ivy Novotné a JUDr. Jiřího Karety v právní věci žalobce: T&Partners Praha, s.r.o., IČO 45515603, sídlem Kopanice 3568/4, Bratislava, Slovenská republika, zastoupený Mgr. Markem Hejdukem, advokátem, sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2, proti žalovanému: Advokátní kancelář Zrůstek, Lůdl a partneři v.o.s., IČO 25589644, sídlem Doudlebská 5/1699, Praha 4, insolvenční správce dlužníka PKI EUROPE, s.r.o., o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetkové podstaty dlužníka, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 189 ICm 3168/2013-225 ze dne 3. listopadu 2016 a doplňujícího rozsudku téhož soudu č. j. 189 ICm 3168/2013-255 ze dne 13. prosince 2016,

takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 189 ICm 3168/2013-225 ze dne 3. listopadu 2016 ve znění doplňujícího rozsudku č. j. 189 ICm 3168/2013-255 ze dne 13. prosince 2016 se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze jako soud I. stupně ve výroku uvedeným rozsudkem z 3. 11. 2016 ve znění jeho doplnění ze dne 13. 12. 2016 zamítl žalobu, aby ze soupisu majetkové podstaty dlužníka byly vyloučeny nemovitosti uvedené v bodě I. rozsudku ze dne 3. 11. 2016 a ve výroku doplňujícího rozsudku z 13. 12. 2016 (dále jen sporné nemovitosti), dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalobce je povinen zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení 1.328,22 Kč (body II. a III. výroku rozsudku ze dne 3. 11. 2016). isir.justi ce.cz 189 ICm 3168/2013 (MSPH 89 INS 18491/2013)

Při svém rozhodování vyšel soud I. stupně z těchto zjištění:

-žalovaný sepsal sporné nemovitosti do soupisu majetku dlužníka s odůvodněním, že kupní smlouvy, které jsou právním důvodem vlastnictví žalobce k nim vyznačené v katastru nemovitostí, jsou smlouvami absolutně neplatnými pro rozpor se zákonem a pro obcházení zákona, -žalobce včas podal žalobu na jejich vyloučení ze soupisu majetku dlužníka s tím, že je jejich vlastníkem na základě platných kupních smluv a jeho vlastnictví je vyznačeno v katastru nemovitostí, -společnost PKI EUROPE, s.r.o. (insolvenční dlužník) byla založena 25. 6. 2009, od jejího založení až do září 2011 byly jednatelkami dlužníka Markéta Ulrichová a Gabriela Kraciková, od 17. 9. 2011 byla jedinou jednatelkou Gabriela Kraciková, a to až do 2. 11. 2012, kdy byla z této funkce odvolána rozhodnutím jediného společníka dlužníka, kterým je společnost PIEZO KINETICS.INC. se sídlem v USA, -společnost žalobce byla založena 15. 5. 2011, jejím jediným společníkem a zakladatelem je Gabriela Kraciková a statutárním orgánem-jednatelem od založení byl Petr Kurhajec; základní jmění společnosti činí 6.640 EURO, Gabriela Kraciková jako jediná společnice žalobce vykonává působnost valné hromady, -dne 31. 1. 2011 žalobce a dlužník uzavřeli písemnou smlouvu o půjčce, kterou za žalobce, jako věřitele, podepsal jednatel Peter Kurhajec a za insolvenčního dlužníka, jako dlužníka z půjčky, ji podepsala jednatelka Markéta Ulrichová, podle ní žalobce půjčil dlužníkovi finanční prostředky ve výši 8,480.000 Kč, které mu předá buď v hotovosti, nebo na ve smlouvě uvedený účet, a podle dodatku k této smlouvě o půjčce z 10. 2. 2012, který za dlužníka podepsala Gabriela Kraciková, se účastníci smlouvy dohodli na vrácení dluhu z půjčky do 15. 5. 2012, -pokladní doklad vystavený dlužníkem 2. 2. 2011 zní na částku 3,000.500 Kč, odkazuje na smlouvu o půjčce z 31. 1. 2011, je opatřen razítkem a podpisem, který je podle jednatelky Ulrichové podpisem jednatelky Gabriely Kracikové, půjčka podle této smlouvy je vedena v účetních dokladech pro rok 2011, a to jak v účetní rozvaze dlužníka, tak v hlavní knize, přičemž daňové přiznání dlužník nepředložil, -dne 9. 5. 2012 dlužník jako převádějící a žalobce jako nabyvatel uzavřeli smlouvu o prodeji sporných nemovitostí uvedených v této smlouvě za dohodnutou kupní cenu 995.000 Kč, v čl. II. smlouvy je uvedeno, že kupující poskytl prodávajícímu podle smlouvy o půjčce z 31. 1. 2011 bezúročnou půjčku 8,480.000 Kč a k zajištění pohledávky kupujícího na vrácení půjčky do výše kupní ceny byla uzavřena právě tato kupní smlouva s tím, že pokud půjčku prodávající vrátí do 15. 5. 2012, vlastnické právo prodávajícího k předmětu koupě se obnoví; ke vkladu vlastnického práva k nemovitostem ve prospěch žalobce došlo s účinky k 9. 5. 2012, -dne 27. 7. 2012 dlužník, jako převádějící, a žalobce, jako nabyvatel, uzavřeli kupní smlouvu o převodu nemovitostí ve vlastnictví dlužníka ve smlouvě uvedených za dohodnutou kupní cenu 1,740.000 Kč celkem a ohledně zaplacení kupní ceny se smluvní strany dohodly tak, že uzavřely v kupní smlouvě dohodu o započtení kupní ceny oproti bezúročné půjčce ze dne 31. 1. 2011 s tím, že dluh z půjčky 8,480.000 Kč zaniká do výše sjednané kupní ceny, tedy do částky 1,740.000 Kč, -žalobce k důkazu o tom, že sporné nemovitosti dlužník převedl na žalobce za tržní cenu, předložil znalecké posudky vypracované soudním znalcem Jiřím Melicharem, který je vypracoval na objednávku žalobce, účelem posudků bylo stanovení ceny pro smluvní převod nemovitostí a výsledná cena nemovitostí podle kupní smlouvy 189 ICm 3168/2013 (MSPH 89 INS 18491/2013) z 9. 5. 2012 byla znalcem stanovena na 157.200 Kč a cena nemovitostí převáděných kupní smlouvou z 27. 7. 2012 byla stanovena na 1,740.000 Kč, přičemž doplňkem byla tato cena změněna na částku 1,770.640 Kč, -sporné nemovitosti dlužník nabyl do svého vlastnictví na základě kupní smlouvy, kterou uzavřel s insolvenčním správcem dlužníka PIEZOKERAMIKA, s.r.o. při zpeněžování majetku tohoto insolvenčního dlužníka v rámci insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 41 INS 4120/2008, a to za kupní cenu 3,550.000 Kč celkem; jde o smlouvu z 25. 6. 2009, -prezident jediného společníka insolvenčního dlužníka Michael Goodson ve svém čestném prohlášení insolvenčnímu soudu uvedl, že tento jediný společník (vlastník) neudělil souhlas k uzavření smlouvy o půjčce z 31. 1. 2011, ani k uzavření obou kupních smluv, týkajících se nemovitostí ve vlastnictví dlužníka v Libřicích, a nedal souhlas ani k prodeji jiného majetku dlužníka žalobci, tedy ani ke třem kupním smlouvám, kterými dlužník žalobci prodal osobní automobily, -k fakticitě plnění žalobce dlužníkovi podle smlouvy o půjčce z 31. 1. 2011 soud provedl důkaz listinami tvořícími trestní spis vedený na základě usnesení Policie ČR z 3. 6. 2014, kterým bylo proti Gabriele Kracikové, Markétě Ulrichové a Karlu Bendovi zahájeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin zpronevěry. Provedl důkaz protokolem o výslechu obviněného Karla Bendy z 3. 6. 2014, protokolem o výslechu svědka Petera Kurhajce (jednatele žalobce) z 30. 7. 2014, protokolem o výslechu svědka Ing. Václava Koudelky (jednatel dlužníka do roku 2010), protokolem o výslechu svědka Františka Jelínka z 20. 8. 2014, protokolem o výslechu obviněné Markéty Ulrichové z 2. 6. 2014, protokolem o výslechu svědka Jamese Michaela Goodsona z 2. 7. 2014, protokolem o výslechu obviněné Gabriely Kracikové ze dne 3. 6. 2014, dále listinami týkajícími se šetření České inspekce životního prostředí k činnosti v nemovitostech dlužníka v Libřicích, fakturami o nákupu piezokeramických hmot dlužníkem od žalobce. Dále provedl důkaz výpovědí Gabriely Kracikové v tomto řízení a výslechem svědka Karla Bendy v tomto řízení a po zhodnocení těchto důkazů dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Dovodil, že k uzavření smlouvy o půjčce z 31. 1. 2011 i k uzavření kupních smluv ohledně sporných nemovitostí došlo mezi osobami blízkými ve smyslu § 196a obchodního zákoníku platného v letech 2011 a 2012, neboť šlo o obchodní společnosti personálně propojené přes Gabrielu Kracikovou, která byla jednatelkou dlužníka se samostatnou rozhodovací pravomocí a současně jedinou společnicí (vlastnicí) žalobce, takže k platnosti těchto smluv z hlediska § 196a obchodního zákoníku byl potřebný předchozí souhlas valné hromady a hodnota převáděného majetku musela být stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem. Ani jedna tato zákonná podmínka platnosti smluv nebyla dodržena, a to jak u smlouvy o půjčce, tak u obou kupních smluv. Dovodil proto, že obě kupní smlouvy jsou smlouvami absolutně neplatnými pro rozpor se zákonem podle § 39 v té době platného občanského zákoníku, konkrétně pro porušení § 196a obchodního zákoníku, a pro rozpor s dobrými mravy. Z čestného prohlášení statutárního zástupce jediného společníka dlužníka jednoznačně vyplývá, že valná hromada této obchodní společnosti nedala souhlas ani k uzavření smlouvy o půjčce, ani k převodu nemovitostí dlužníka na žalobce a znalecké posudky předložené žalobcem o tom, že dohodnutá cena za převod sporných nemovitostí byla cenou tržní, nepovažoval soud za dostatečné k osvědčení tohoto tvrzení, protože žádný ze znaleckých posudků nestanoví tržní cenu nemovitostí ke dni jejich převodu na žalobce. Navíc tyto znalecké posudky nemohou být správné, což vyplývá z prostého porovnání ceny uvedené v kupních smlouvách 189 ICm 3168/2013 (MSPH 89 INS 18491/2013) uzavřených mezi žalobcem a dlužníkem a ceny podle smlouvy z roku 2009, kterou nabyl sporné nemovitosti do svého výlučného vlastnictví dlužník. Dlužník již v roce 2009, a to před jejich rekonstrukcí, za ně zaplatil insolvenčnímu správci jiného dlužníka 3,550.000 Kč. Ze stejného důvodu jako kupní smlouvy je neplatná i smlouva o půjčce a žalobce neprokázal, že by reálně plnil do majetku dlužníka částku uvedenou ve smlouvě o půjčce z 31. 1. 2011. Neuvěřil rozporné výpovědi Gabriely Kracikové, že převzala za dlužníka plnění ze smlouvy o půjčce započtené následně na kupní cenu podle kupních smluv ohledně převodu sporných nemovitostí, protože nejprve tvrdila, že peníze převzala od pana Vrbovského, následně uvedla, že peníze, které byly půjčkou od žalobce, převzala od svého druha Karla Bendy, rovněž rozporně uváděla výši částek, které na tuto půjčku měla převzít, vymlouvala se, že si převzetí peněz již nepamatuje. Rovněž tak neuvěřil jejímu tvrzení o tom, že takovými finančními prostředky až do výše uvedené ve smlouvě o půjčce žalobce v roce 2011 skutečně disponoval i s přihlédnutím k tomu, že jednatel žalobce Peter Kurhajec nic o smlouvě o půjčce z 31. 1. 2011 nevěděl a není mu nic známo, že by žalobce poskytl dlužníku plnění v takové výši, což je v souladu i s výpovědí druhé jednatelky Markéty Ulrichové a nic o tvrzené půjčce nevěděl ani jediný společník dlužníka.

Ze všech shora uvedených důvodů dospěl soud I. stupně k závěru, že obě kupní smlouvy ohledně převodu sporných nemovitostí uzavřených mezi dlužníkem jako prodávajícím a žalobcem jako kupujícím jsou smlouvy absolutně neplatné, protože odporují zákonu a jejich jediným důvodem bylo vyvedení majetku dlužníka na žalobce, aniž by se dlužníku dostalo přiměřeného protiplnění, a tím jej připravit o majetek potřebný k podnikání.

Výroky o nákladech řízení mezi účastníky navzájem a ve vztahu k státu odůvodnil soud I. stupně tím, že ve sporu úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly a jelikož žalobce neměl ve věci úspěch, je povinen podle § 148 o.s.ř. zaplatit státu náklady řízení, které mu vznikly v souvislosti s vyplaceným svědečným.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas odvolání a navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že se žalobě vyhovuje.

V odvolání zejména uvedl, že řízení před soudem I. stupně je postiženo vadou, která měla za následky nesprávné rozhodnutí soudu ve věci samé, protože žalobce soud nepoučil podle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř., ač tak učinit měl, neboť z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že soud zamítnutí žaloby zdůvodňuje tím, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně svého tvrzeného vlastnického práva ke sporným nemovitostem. Jestliže soud po zhodnocení důkazů předložených žalobcem dospěl k závěru, že tyto důkazy jsou pro vyhovění žaloby nedostatečné, pak měl o tom podle judikatury Nejvyššího soudu žalobce poučit, což neučinil. Nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně, že žalobce neposkytl dlužníku fakticky půjčku ve výši 8,480.000 Kč na základě smlouvy ze dne 31. 1. 2011, a proto žalobce nemohl kupní cenu za převáděné nemovitostí zaplatit zápočtem. Nesprávný je rovněž závěr soudu I. stupně o tom, že obě kupní smlouvy i smlouva o půjčce jsou absolutně neplatné pro porušení § 196a obchodního zákoníku, který se však na účastníky těchto smluv nevztahoval, neboť podle odst. 3 tohoto ustanovení obchodního zákoníku zákonné podmínky stanovené pro převod majetku mezi osobami uvedenými v odst. 1 tohoto zákonného ustanovení se vztahuje pouze 189 ICm 3168/2013 (MSPH 89 INS 18491/2013) na nabyvatele majetku, a poukázal na to, že požadavek znaleckého posudku a souhlasu valné hromady v případě obchodů vymezených v § 196a odst. 3 obchodního zákoníku má původ v evropské směrnici č. 77/91/EHS, a to v jejím článku 11 a tato směrnice dopadá jen na situaci, kdy společnost majetek nabývá a neplatí pro společnost, která majetek převádí. Navíc v pořadí druhá kupní smlouva z 27. 7. 2012 byla uzavřena více než tři roky po vzniku dlužníka, který byl zapsán do obchodního rejstříku 25. 6. 2009 a podle názoru žalobce nelze žalobce a dlužníka považovat za osoby blízké ve smyslu § 196a obchodního zákoníku. K otázce tržní ceny převáděných nemovitostí oběma kupními smlouvami poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3986/2009, ve kterém soud dospěl k závěru, že byla-li ve smlouvě o převodu majetku podléhající § 196a odst. 3 obchodního zákoníku sjednána cena obvyklá, či dokonce výhodnější, než cena obvyklá, není tato smlouva neplatná jen proto, že tato cena nebyla stanovena na základě posudku stanoveného znalcem. Měl-li tedy soud I. stupně pochybnosti o správnosti znaleckých posudků vyhotovených znalcem Jiřím Melicharem, pak měl doplnit dokazování o nové znalecké posudky, vypracované znalci ustanovenými soudem, což neučinil. Ve vztahu k žalobci pak § 196a obchodního zákoníku nelze použít, i proto, že žalobce je slovenskou obchodní společností a podle slovenského obchodného zákoníku se § 196a odst. 3 vztahuje pouze na akciovou společnost, nikoliv na společnost s ručením omezeným.

Důvody vedoucí soud k závěru, že jediným úmyslem uzavření kupních smluv bylo vyvedení sporných nemovitostí z majetku dlužníka, jsou pouze spekulativní a nemají oporu v provedených důkazech, přičemž zjištění soudu z nich jsou účelová a svá zjištění soud dovozuje jen z důkazů předložených žalovaným, nikoliv z důkazů předložených žalobcem, a zcela bezdůvodně označil výpovědi Karla Bendy a Gabriely Kracikové za nevěrohodné a lživé jen proto, že je proti nim vedeno trestní řízení, které není skončeno, takže je třeba ctít zásadu presumpci neviny.

Rozpory ve svých výpovědích Gabriela Kraciková dostatečně vysvětlila a je třeba vycházet z její svědecké výpovědi v tomto incidenčním řízení, nikoliv z toho, co uvedla při policejním výslechu. Ona sama měla dostatek finančních prostředků k poskytnutí půjčky žalobci, který rovněž sám měl příjem z míchání piezokeramické hmoty pro dlužníka. Soud zcela pominul, že půjčku dlužníku žalobce účtoval ve svém účetnictví, o čemž předložil soudu listinné důkazy. Jediným důvodem, proč došlo k uzavření kupních smluv o převodu sporných nemovitostí, bylo to, že dlužník nebyl schopen žalobci vrátit půjčku, kterou mu žalobce předtím poskytl k tomu, aby mohl financovat stavební úpravy haly pro míchání keramických hmot. Nebyl předložen žádný důkaz o tom, že by žalobce uzavřením kupních smluv sledoval úmysl vyvést majetek z majetku pozdějšího dlužníka. Půjčka byla poskytnuta na počátku roku 2011, kupní smlouvy byly uzavřeny v polovině roku 2012, a to po splatnosti půjčky. Podle žalobce pan Petrino odmítl poskytnout prohlášení pro toto řízení jen proto, že sám jednal ke škodě společníka dlužníka, který po něm v USA vymáhá pohledávku. Také závěr soudu o tom, že piezokeramickou hmotu dlužník míchal v Libřicích, nemá oporu v provedených důkazech, naopak žalobce předložil důkazy, které svědčí o opaku.

Žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil, protože soud I. stupně dostatečně zjistil skutkový stav věci a dovodil z něho správný právní závěr, že žalobce neprokázal, že by dlužníku půjčil finanční prostředky 189 ICm 3168/2013 (MSPH 89 INS 18491/2013) uvedené ve smlouvě o půjčce z 31. 1. 2011. Neprokázal, že by vůbec takovou finanční hotovost v té době měl k dispozici a správně hodnotil i provedené důkazy, zejména výpověď Karla Bendy a Gabriely Kracikové i s přihlédnutím k výslechu jednatele žalobce, který uvedl, že o smlouvě o půjčce vůbec nic neví, i když je pod ní podepsán, ale žádné peníze na základě této smlouvy pro dlužníka nepřebíral. Obdobně vypovídala i další jednatelka dlužníka Markéta Ulrichová, která byla finanční ředitelkou dlužníka. O smlouvě o půjčce rovněž nic neví, ačkoliv je na ní podepsaná a půjčka neprošla bankovním účtem dlužníka. Není jí nic známo o tom, že by do majetku dlužníka přešly finanční prostředky na základě příjmového dokladu podepsaného Gabrielou Kracikovou. Jestliže žalobce žádné finanční prostředky dlužníku neposkytl, nebyl dán tvrzený právní důvod k převodu nemovitého majetku dlužníka na žalobce a k započtení dohodnutých kupních cen na neexistující půjčku.

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení jemu předcházející podle § 212 a § 212a o. s. ř., a dospěl k závěru, že je z hlediska skutkových zjištění soudu i jeho právní argumentace správný, protože ani ve stadiu odvolacího řízení nebylo zjištěno nic, co by bylo způsobilé vést odvolací soud k jeho změně či zrušení.

Otázka platnosti smlouvy o půjčce z 31. 1. 2011 z hlediska § 196a tehdy platného obchodního zákoníku je pro posouzení toho, zda kupní cena za sporné nemovitosti byla žalobcem zaplacena zápočtem, či nikoliv, nerozhodná. Podstatné a rozhodné je pouze to, zda žalobce fakticky plnil podlé této, byť eventuálně neplatné, smlouvy o půjčce a zda toto plnění žalobce se dostalo do majetku dlužníka. Pokud by reálné plnění půjčených peněz žalobce prokázal, pak by měl nárok na jejich vrácení z titulu bezdůvodného obohacení (nikoliv z titulu půjčky), ale i takový nárok žalobce mohl být předmětem zápočtu proti povinnosti žalobce zaplatit dohodnutou kupní cenu za převáděné sporné nemovitosti.

Stejné platí i v případě, že smlouva o půjčce z 31. 1. 2011 je smlouvou platnou. Také smlouva o půjčce je podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu smlouvou rálnou, což znamená, že půjčka nevzniká pouhou dohodou stran (smlouvou), ale až skutečným odevzdáním (přenecháním) předmětu půjčky dlužníku (viz např. rozsudek NS sp. zn. 33 Cdo 4312/2008, 33 Cdo 3756/2013 či sp. zn. 29 Odo 350/2003).

Pokud žalobce reálně dlužníkovi ve smlouvě o půjčce uvedené finanční prostředky neplnil, pak neměl vůči dlužníku pohledávku, kterou by si mohl proti kupní ceně započíst a jeho povinnost zaplatit kupní cenu nezanikla.

Odvolací soud považuje za správný závěr soudu I. stupně, že žalobce dlužníku fakticky částku 8,480.000 Kč nepřenechal a neprokázal, že by se finanční prostředky od žalobce dostaly do majetku dlužníka, a to z důvodů uvedených v napadeném rozsudku, s nimiž se odvolací soud ztotožňuje.

K prokázání tvrzeného důvodu převodu vlastnictví sporných nemovitostí z dlužníka na žalobce soud I. stupně legitimně a opakovaně na všech jednání ve věci samé i na případném jednání poučoval žalobce podle § 118a o.s.ř., vyzýval jej k prokázání toho, že částka uvedená ve smlouvě o půjčce se reálně dostala do majetku dlužníka, který ji použil na svou podnikatelskou činnost. Tuto skutečnost žalobce, také podle názoru odvolacího soudu, neprokázal. Naopak, důkazy, které žalobce k této sporné skutečnosti 189 ICm 3168/2013 (MSPH 89 INS 18491/2013) soudu navrhl a předložil, a které soud I. stupně provedl, spolehlivě osvědčují závěr, že dlužník od žalobce neobdržel žádné reálné plnění ve výši uvedené ve smlouvě o půjčce z 31. 1. 2011.

Předložené kopie účetních dokladů žalobce nemají žádnou vypovídací hodnotu o tom, že sjednaná suma půjčených peněz se dostala fakticky do majetku dlužníka. Přitom právě této sporné otázce soud I. stupně věnoval zvýšenou pozornost, protože šlo o majetkový převod nemovitostí mezi personálně a majetkově propojenými obchodními společnostmi přes osobu Gabriely Kracikové, která byla v době uzavření jak smlouvy o půjčce, tak smluv kupních, jedinou společnicí (vlastnicí) žalobce, a zároveň i jednatelkou dlužníka, která mohla jednat za dlužníka samostatně ve vztahu k třetím osobám.

Výpověď Gabriely Kracikové jak před orgány činnými v trestním řízení, tak v tomto řízení, se všemi nesrovnalostmi obsaženými v tom, co vypovídala v trestním řízení a v tomto řízení, je také podle názoru odvolacího soudu zcela nevěrohodná a účelová. Jí předkládaná verze o tom, že žalobce půjčil finanční prostředky dlužníku ve výši přes 8 milionů korun v hotovosti například tak, že jí je přivezl její druh (manžel) Karel Benda alias Marek v kufříku, aniž se ho zeptala, kde je vzal, a aniž byla schopna uvést či navrhnout nějaký relevantní důkaz o tom, že hotovost v takové výši měl v té době k dispozici nebo jimi disponovala ona sama, neboť jednou z jejích verzí je to, že část půjčených peněz poskytla přímo ona ze svých finančních prostředků, aniž by prokázala svoji solventnost. Správně soud I. stupně dovodil nevěrohodnost a nepravdivost výpovědi Gabriely Kracikové o poskytnutí reálné půjčky dlužníku i v souvislosti s tím, že tuto její verzi nepotvrdili ve svých výpovědích před orgány činnými v trestním řízení ani tehdejší jednatel žalobce Peter Kurhajec, ani druhá jednatelka dlužníka Markéta Ulrichová a statutární zástupce a současný jednatel dlužníka ve svém písemném čestném prohlášení, jímž provedl důkaz soud I. stupně, uvedl, že jediný společník dlužníka vůbec nevěděl o smlouvě o půjčce z 31. 1. 2016, ani o uzavření kupních smluv, kterými byl převeden veškerý nemovitý majetek dlužníka na žalobce, a že k takovému převodu majetku jediný společník nedal nikdy souhlas.

Zvolil-li žalobce k reálnému poskytnutí peněžní půjčky dlužníku způsob popisovaný Gabrielou Kracikovou v jejích výpovědích t.j. placení v hotovosti, pak to jde jen k tíži žalobce, nehledě na to, že v roce 2011 již několik let platil zákon číslo 254/2004 Sb., který omezoval platební styk plněním v hotovosti u částky údajně žalobcem poskytnuté dlužníku dovoloval jen platební styk převodem z účtu. Žalobce přesto, jak tvrdí Gabriela Kraciková, zvolil při údajné půjčce cestu v rozporu se zákonem a reálný převod finančních prostředků z titulu půjčky nebyl schopen věrohodně doložit, stejně jako to, že takové plnění hospodářská situace žalobce v době půjčky umožňovala.

Odvolací soud shodně se soudem I. stupně tak má za to, že žalobce neprokázal reálné plnění ze smlouvy o půjčce dlužníku mezi osobami majetkově i personálně propojenými přes osobu Gabriely Kracikové, takže neexistoval žalobcem tvrzený důvod k převodu nemovitostí ve vlastnictví dlužníka na žalobce. S ohledem na ekonomickou a personální propojenost dlužníka se žalobcem a chybějící ekonomický důvod na straně dlužníka prodávat nemovitý majetek sloužící k jeho podnikatelské činnosti žalobci, aniž by se mu za to dostalo do majetku reálné protiplnění, má za následek logicky jediný závěr, totiž přímý úmysl (záměr) obou účastníků kupních smluv vyvést sporné nemovitosti 189 ICm 3168/2013 (MSPH 89 INS 18491/2013) z majetku dlužníka na žalobce s tím, že obě smluvní strany byly od počátku srozuměny s tím, že jde prakticky o převod bezúplatný a že žalobce nikdy neměl v úmyslu kupní cenu zaplatit a tím poškodily jak existující, tak budoucí, věřitele dlužníka (prodávajícího) a žalobce získal bezplatně mnohamilionový majetek vhodný a potřebný k podnikání žalobce a dlužník s tím souhlasil, přičemž souhlas dala jednatelka dlužníka bez vědomí jeho jediného společníka (vlastníka).

Judikatura Nejvyššího soudu je jednotná v závěru, podle něhož bylo-li záměrem obou smluvních stran při uzavření smlouvy dosáhnout výsledku, jenž odporuje zákonu nebo jej obchází, je taková smlouva neplatným právním úkonem podle § 39 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (k tomu viz především R40/2009, 29 Odo 1027/2006, 20 Cdo 2886/2006, 21 Cdo 1811/2000 nebo 29 Cdo 2531/2008 či 29 Cdo 3796/2009).

Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že vyšel-li soud I. stupně ze správného skutkového závěru, podle něhož účelem uzavření kupních smluv bylo poškodit věřitele pozdějšího dlužníka, neboť obě smluvní strany již od počátku měly v úmyslu sjednané kupní ceny nezaplatit, jsou tyto kupní smlouvy právními úkony absolutně neplatnými, neboť svým účelem odporují zákonu. Skutečnost, že důsledkem vyvedení majetku pozdějšího dlužníka na žalobce, je zkrácení možnosti uspokojení pohledávek věřitelů dlužníka, je mimo vší pochybnost.

K tomu odvolací soud doplnil dokazování návrhem dlužníka na zahájení insolvenčního řízení s návrhem na řešení úpadku konkurzem ze dne 1. 7. 2013, v němž dlužník sám zdůvodňuje návrh na zahájení insolvenčního řízení tím, že neprovozuje žádnou činnost, že jediný společník dlužníka-obchodní společnost se sídlem v USA do podnikání dlužníka investovala formou půjček přibližně 3,000.000 USD, avšak nijak se to neodrazilo v majetku dlužníka, který za podezřelých okolností prodal své nemovitosti v Libřicích žalobci a tyto kupní smlouvy iniciovala Gabriela Kraciková, jednatelka dlužníka a jediná společnice žalobce bez souhlasu a vědomí jediného společníka dlužníka a Gabriela Kraciková stejně jako druhá jednatelka Markéta Ulrichová z bankovního účtu dlužníka od července 2009 do července 2013 vybraly v hotovosti nebo prostřednictvím platební karty 79,495.246 Kč, aniž by se tyto výběry odrazily v majetkové situaci dlužníka. Právě to vedlo k tomu, že jediný společník dlužníka dále odmítl dlužníka financovat, Markéta Ulrichová ze své funkce rezignovala k 17. 9. 2011 a Gabriela Kraciková byla z funkce jednatele odvolána 29. 11. 2012. Poté dlužník neměl žádného jednatele a teprve 11. 4. 2013 byl jednatelem jmenován Michael Goodson, který zjistil, že dlužník nemá žádný majetek, žádné finanční prostředky a přitom má řadu věřitelů s pohledávkami po splatnosti a nevede řádně účetnictví.

Ze soupisu majetkové podstaty dlužníka ze dne 15. 11. 2013 odvolací soud zjistil, že jediným majetkem dlužníka zapsaným v soupisu majetkové podstaty jsou sporné nemovitosti dlužníka, 5 osobních automobilů, 1 skútr a pohledávky za čtyřmi dlužníky.

Shrnuto shora uvedené je nepochybné, že žalobce i dlužník byli při svém jednání v souvislosti s uzavíráním kupních smluv řízeni Gabrielou Kracikovou, která vyjadřovala při tomto obchodu mezi oběma jak vůli prodávajícího, tak vůli kupujícího a v tom je shoda projevu vůle obou smluvních stran, tedy i shoda v úmyslu, který je nepochybně součástí 189 ICm 3168/2013 (MSPH 89 INS 18491/2013) volní složky jednání. Stejně tak obě smluvní strany vyjádřily v kupních smlouvách svou vůli kupní cenu zaplatit zápočtem. Kupní smlouva z 9. 5. 2011 je pak svým obsahem smlouvou o zajišťovacím převodu vlastnického práva uzavřenou v režimu § 533 tehdy platného občanského zákoníku, neboť v bodě II. smlouvy je výslovně uvedeno, že tuto kupní smlouvu účastníci uzavírají k zajištění a na úhradu pohledávky kupujícího z půjčky z 31. 1. 2011, a to do výše dohodnuté kupní ceny, tedy do částky 995.000 Kč a právě k zajištění této části půjčky převádí prodávající na kupujícího ve smyslu § 553 občanského zákoníku vlastnické právo ke sporným nemovitostem a kupující vlastnické právo za podmínek stanovených v této kupní smlouvě přijímá. V čl. IV pak je dohodnuto, že bude-li zajišťovaná pohledávka z půjčky prodávajícím řádně a včas splněna, obnoví se tím vlastnické právo prodávajícího k předmětu koupě (kupní smlouva obsažená v této listině ztrácí svých právních účinků a automaticky přechází vlastnické právo k předmětu koupě zpět na prodávajícího) a současně zanikne povinnost kupujícího k úhradě kupní ceny. V případě, že prodávající řádně a včas neuhradí, zajišťovanou pohledávku z půjčky se kupující stane nepodmíněným vlastníkem předmětu koupě.

Jelikož právní důvod tvrzený v této kupní smlouvě tj. zajišťovací převod vlastnického práva k nemovitostem ve vlastnictví dlužníka ve smlouvě uvedených neexistoval, pak je tato kupní smlouva neplatná i pro rozpor s § 533 tehdy platného občanského zákoníku, a současně je, stejně jako kupní smlouva z 27. 7. 2012, smlouvou neplatnou podle § 39 občanského zákoníku platného do 31. 1. 2013 i proto, že smlouva byla uzavřena oběma účastníky se záměrem od počátku získat nemovitý majetek dlužníka určený k jeho podnikatelské činnosti, aniž by některá ze smluvních stran počítala s tím, že žalobce zaplatí řádnou kupní cenu. Tím nepochybně došlo k poškození věřitelů pozdějšího dlužníka v insolvenčním řízení a tím k obcházení insolvenčního zákona.

Shora uvedená skutková zjištění soudu I. stupně i soudu odvolacího postačují pro závěr, že kupními smlouvami bez reálného zaplacení kupní ceny převáděných nemovitostí došlo k vyvedení majetku pozdějšího úpadce na žalobce, jehož důsledkem bylo zkrácení možnosti uspokojení věřitelů dlužníka, a to bylo jediným záměrem a úmyslem obou smluvních stran jednajících z vůle Gabriely Kracikové a takové kupní smlouvy jsou smlouvami absolutně neplatnými pro obcházení zákona podle § 39 občanského zákoníku platného do 31. 12. 2013.

Obstojí-li jako věcně správný závěr soudu I. stupně o neplatnosti obou kupních smluv pro obcházení zákona podle § 39 občanského zákoníku v době jejich uzavření platného, ze všech důvodů shora uvedených, pak na správnosti napadeného rozsudku nemůže ničeho změnit to, zda obě kupní smlouvy spadají, či nikoliv, pod režim § 196a odst. 3 obchodního zákoníku ve znění platném do 31. 12. 2013, a proto odvolací soud považuje za nadbytečné se k této sporné otázce vyjadřovat, neboť i kdyby argumentace žalobce k režimu § 196a obchodního zákoníku byla důvodná, nemohlo by to přivodit pro žalobce ve věci příznivější rozsudek v podobě vyhovění žalobě.

Z těchto všech důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil včetně akcesorických výroků o nákladech řízení mezi účastníky navzájem a ve vztahu ke státu, a to podle § 219 o.s.ř. 189 ICm 3168/2013 (MSPH 89 INS 18491/2013)

Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn tím, že v odvolacím řízení úspěšnému žalovanému náklady řízení, které by uplatnil k náhradě, nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze dospěje dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nebo má-li být dovolacím soudem řešená právní otázka posouzena jinak.

V Praze dne 7. září 2017

JUDr. František K u č e r a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Němcová Michaela