101 VSPH 101/2016-31
78 ICm 3545/2012 101 VSPH 101/2016-31 (MSPH 78 INS 7496/2011)

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ivy Novotné a JUDr. Jiřího Goldsteina v právní věci žalobce: JUDr. Karel Miča, sídlem V Holešovičkách 1579/24, Praha 8, insolvenční správce dlužníka ECF elektrocentrum fabrik, s.r.o., v likvidaci, zastoupený JUDr. Pavlem Novákem, advokátem, sídlem Bohuslava Martinů 1051/2, Praha 4, proti žalovanému: Global Business, s.r.o., IČ 25823396, sídlem Kostelec u Holešova 264, zastoupený JUDr. Miroslavem Zámiškou, advokátem, sídlem Na Příkopě 23, Praha 1, o určení neúčinnosti zástavní smlouvy, o odvolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. 78 ICm 3545/2012-19 ze dne 9. prosince 2015,

takto:

I. Usnesení Městského soudu v Praze č.j. 78 ICm 3545/2012-19 ze dne 9. prosince 2015 se ve výroku pod bodem II. o nákladech řízení potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze jako soud prvního stupně ve výroku uvedeným usnesením pod bodem I. zastavil řízení o žalobě na určení neúčinnosti smlouvy o zástavě pohledávek ze dne 3.12.2009, neboť dříve, než soud začal jednat o věci samé, vzal žalobce žalobu zpět podáním z 3.11.2015, s odůvodněním, že rozsudkem Městského soudu v Praze č.j. 78 ICm 873/2012-128 ze dne 18.6.2013 bylo pravomocně rozhodnuto, že se zamítá žaloba na určení pořadí popřené pohledávky žalovaného za dlužníkem z titulu zástavy smlouvy, protože jde o zástavní smlouvu absolutně neplatnou.

Pod bodem II. výroku pak soud prvního stupně napadeným usnesením rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, což odůvodnil odkazem na § 146 odst. 1 písm. b) o.s.ř.

Proti tomuto usnesení podal žalovaný včas odvolání a napadl jím toliko výrok pod bodem II. o náhradě nákladů řízení. V odvolání poukazoval, že soud měl podle § 146 odst. 2 o.s.ř. žalovanému přiznat právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce procesně zavinil, že jednání bylo zastaveno v důsledku toho, že žalobce vzal žalobu v plném rozsahu zpět, aniž tak učinil pro chování žalovaného po podání odpůrčí žaloby. Poukazoval na to, že žalobce sám v žalobě uvedl, že žalobu podává (MSPH 78 INS 7496/2011) pouze z procesní opatrnosti a tuto žalobu vzal žalobce sám zpět poté, kdy nadbytečnost odpůrčí žaloby vyplynula z toho, že v jiném řízení soudy pravomocně rozhodly, že zástavní smlouva je smlouvou absolutně neplatnou. Žalovaný nemohl nijak zamezit podání této nadbytečné žaloby insolvenčním správcem, a to, že žalobce vzal žalobu zpět v důsledku jiného soudního rozhodnutí, nemůže být přičítáno k tíži žalovanému.

Odvolací soud v rozsahu podaného odvolání přezkoumal napadené usnesení postupem podle § 214 odst. 2 písm. e) o.s.ř. a odvolání žalovaného neshledal důvodným.

Je nesporné, že soud rozhodl o zastavení řízení na základě zpětvzetí žaloby žalobcem před jednáním ve věci samé, a to nikoliv pro chování žalovaného po podání žaloby, a že důvod zpětvzetí žaloby nezávisel na vůli a chování žalovaného, ale spočíval v pravomocném rozhodnutí soudu vydaném v jiném řízení, kde soud rozhodl, že zástavní smlouva, jež byla předmětem odpůrčí žaloby, je smlouvou absolutně neplatnou. Tím samozřejmě pozbyla smyslu a důvodu žaloba na určení neúčinnosti téže zástavní smlouvy, protože jen platná smlouva může být neúčinná.

V daném případě přihlášený věřitel (žalovaný v tomto sporu) podal proti insolvenčnímu správci dlužníka (žalobci v tomto sporu) žalobu na určení práva na uspokojení pohledávky ze zajištění-ze zástavní smlouvy a insolvenční správce podal ve stejném insolvenčním řízení odpůrčí žalobu na určení neúčinnosti stejné zástavní smlouvy, z níž věřitel dovozoval pořadí své pohledávky, co pohledávky zajištěné.

Správně měl proto insolvenční soud obě žaloby spojit do jednoho řízení podle § 112 odst. 1 o.s.ř. a takto o nich rozhodnout, jak na to poukázal Nejvyšší soud ve svých rozsudcích sp.zn. 29 ICdo 13/2012 a 29 ICdo 14/2012.

Jelikož platí, že neplatný právní úkon dlužníka nemůže být neúčinný a žalobu na určení pořadí pohledávky podal přihlášený věřitel, nezbylo insolvenčnímu správci, než aby za této situace podal tuto odpůrčí žalobu, neboť k jejímu podání insolvenční zákon stanoví v § 239 odst. 4 propadnou lhůtu. Jestliže v této zákonné lhůtě insolvenční správce odpůrčí žalobu podal, a to v době, kdy stejný insolvenční soud v jiném incidenčním sporu ještě nerozhodl o pořadí zajištěné pohledávky, v němž jako předběžnou otázku řešil platnost stejné zástavní smlouvy, pak nelze dovodit, že tuto odpůrčí žalobu insolvenční správce nepodal důvodně, když předmět této žaloby odpadl až poté, kdy insolvenční soud v jiném řízení dovodil, že stejná zástavní smlouva je neplatná. Pokud by insolvenční soud obě žaloby spojil ke společnému projednání a rozhodl o nich ve stejném řízení, pak by při rozhodování o náhradě nákladů řízení mohl aplikovat ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., tj. dovodit, že každý z účastníků tohoto řízení měl úspěch pouze z jedné poloviny, a proto je na místě i v této věci rozhodnout podle § 146 odst. 1 písm. b) o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. (MSPH 78 INS 7496/2011)

Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn tím, že v odvolacím řízení úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné (§ 238, odst. 1 písm. c) o.s.ř.)

V Praze dne 2. května 2016

JUDr. František K u č e r a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Pokorná